Jací byli naši předkové? Šokující odhalení!

Určitě jste už někdy slyšeli názor, že v dávných dobách bylo lidstvo na daleko nižší úrovni než dnes – vědomostmi, kulturou, uměním, zdravotně i společensky a že úplně na počátku byl člověk v přechodné fázi údajného vývoje ze zvířat, kdy s bídou dokázal rozdělat oheň, ukrýt se v jeskyni nebo si vyrobit kamenný nůž či koženou suknici. Tento pohled na původ a historii člověka je však velmi naivní a vychází z přesvědčení o pravdivosti takzvané evoluční teorie, která tvrdí, že život pochází z tzv. chemické prapolévky, směsi jednoduchých chemikálií, jenž se spontánně zkonsolidovala do prvních samo se reprodukujících chemických celků, ačkoliv nic takového jako samo se reprodukující molekula ani dnes v přírodě neexistuje! Ani DNA není schopna reprodukovat sebe sama, ale potřebuje k tomu mnoho proteinů a enzymů a dalších megasložitých molekulárních systémů, až prý nakonec vznikly první živé buňky. Ty se pak údajně postupně diverzifikovaly až do té míry, že nakonec po stovkách miliónů let slepých pokusů a omylů přichází na scénu první opo-člověk. Onen ostrstěný, shrbený, zapáchající tvor s opičími rysy ve tváři, notoricky známý z učebnic a televize, chudáček s malým mozkem, vydávající primitivní skřeky, ze kterých si měl postupem času vyvinout komplexní lidskou řeč se vší její symbolikou, gramatikou a sémantikou umožňující vyjádřit nejúžasnější díla světové literatury. Tenhle evoluční příběh všichni dobře známe, vždyť se vyučuje ze zákona na všech školách, vysílá pořád znovu a znovu v televizi, píše se o něm v časopisech, encyklopediích a učebnicích. Je oslavován, opěvován, vyvyšován a chráněn, jako by to byl největší poklad lidstva. Problém je ale v tom, že je to jen příběh, smyšlený příběh, který s vědou souvisí jen velice okrajově. Správně by neměl být vůbec nazýván vědeckým, protože jej nelze podrobit opakovatelným vědeckým experimentům a pozorováním. Nikdo nikdy nepozoroval vývoj jednoho základního druhu v jiný, nikdo takový proces nedokázal napodobit ani v hrubých rysech v laboratoři ani sestavit teoretický model, podle kterého by takový smyšlený proces mohl reálně probíhat a ani nemáme žádné uspokojivé historické – fosilní – nálezy, které by takový proces i jen v hrubých rysech potvrzovaly. Zkrátka evoluční představa o postupném dlouhodobém vývoji bakterie v člověka je zcela smyšleným příběhem bez jakékoliv solidní důkazové základny, který si však ale získal srdce mnohých lidí svými nulovými nároky na etický a vztahový rozměr našich životů, nulovým apelem na hlubokou reformu našich srdcí a vztahů a zároveň zdáním pravdivosti, díky kterému v nás probouzí pocit bezvýznamnosti prapodivně zkloubený s pocitem, že je správné či dokonce nutné maximalizovat své vlastní přežití a pohodlí.

Velkolepá evoluční teorie

Nutno říci, že na to, aby celý ten velkolepý evoluční příběh mohl být považován za vědecký, či obecně pravdivý, bychom totiž potřebovali mít nesrovnatelně mnohem více vědeckých důkazů a v mnoha ohledech důkazů jiného typu, než které nám bývají obvykle předkládány. My lidé máme obecně všichni sklon být velice velkorysí a přezíraví, pokud jde o důkazy pro něco, čemu CHCEME sami věřit. Pak jsme ochotni prohlásit za důkaz, dokonce s přívlastkem vědecký, prakticky cokoliv, co by ale za jiných okolností statut důkazu nikdy nemělo. Uveďme konkrétní příklad. Pokud tým paleontologů nalezne například 1 zkamenělý zub, což je jistě radostná událost, dokáže z něj za určitých okolností vystavět až neuvěřitelný příběh. Například údajný Nebraský člověk byl vykonstruován z jednoho zubu vyhynulého druhu prasete. Vlastně to byla celá osada pravěkých lidí, v pravěkých kostýmech u pravěkého ohně. 🙂 Ale pozor! To vše bylo údajně vědeckými metodami zrekonstruováno z jediného zubu … prasete. Je to věda? Ne, tohle opravdu není věda, ale jen obyčejná propaganda. Považovat něco jako zub za vědecký důkaz existence přechodného článku mezi zvířaty a lidmi, je totiž výsměchem poctivé vědě.

Proč věda nedělá z lidí chytřejší ani moudřejší bytosti

Postavme si ale vedle toho na okamžik seriózní vědu, na jejímž základě byly vyrobeny špičkové kovové slitiny pro letecký půmysl nebo ultrarychlé elektronické čipy s nanotranzistory o velikosti menší, než krevní buňka. V takové vědě nehrají roli příběhy ani nálady nebo to, kdo chce čemu věřit. V této poctivé vědě totiž rozhodují jen tvrdá fakta, reálné experimenty a pečlivá pozorování konkrétních jevů a vlastností, které lze opakovat na požádání. Nic z toho však v archeologii nebo paleontologii neexistuje. 

Podobně nečestně se přistupuje i k otázce původu života, původu sluneční soustavy či celého vesmíru. Mnozí vědci bezostyšně tvrdí, že věda zjistila, jak to vypadalo sekundu po údajném velkém třesku, že ví, jak vznikala Země, sluneční soustava či galaxie. Tvrdí se, že už víme, jak vznikl život … a že ho již brzy budeme schopni uměle vyrobit v laboratoři. Nic z toho ale nemá s reálnou vědou prakticky nic společného. My opravdu nevíme, jak vypadal vesmír sekundu po velkém třesku, protože to nemáme jak ověřit ani nasimulovat, nemáme žádné konkrétní údaje o počátečních a okrajových podmínkách takové události a vlastně ani nevíme, jestli něco jako velký třesk vůbec bylo. Zní to možná neuvěřitelně, ale je to tak. Poctivá věda se totiž nemůže už z principu vyjadřovat k jednorázovým neopakovatelným událostem, jejichž pozůstatky jsou krajně neúplné a lze je tudíž vyložit více než jedním způsobem. Žádný vědec nikdy neviděl ani nenapodobil v laboratorních podmínkách na požádání vznik vesmíru, vznik Země, sluneční soustavy či galaxie. Vymyšlené teoretické scénáře a výpočty nemají s reálným světem často nic společného, přestože na papíře to krásně vychází. Přírodní vědy se zkrátka neobejdou bez experimentů a pozorování, výpočty v žádném případě nestačí.

Vraťme se ale k původní otázce. Byl svět a lidstvo v dávných dobách na tom hůře než dnes? Byli lidé dávnověku méně inteligentní, méně zdatní, méně kulturní, méně vzdělaní než my dnes? Odpověď je v každém ohledu překvapivá. Jsme na tom hůře, než naši předkové, a to v dost zásadních ohledech. Pojďme si vysvětlit konkrétně v jakých a proč.

Inteligence a vzdělání není totéž co moudrost a vztah

Je to možná šokující zjištění, ale absorbováním poznatků a znalostí se nestáváme moudrými. Stejně tak vysoká inteligence, ve smyslu matematického či hudebního nadání není totéž co životní, vztahová, duchovní a morální moudrost, tedy schopnost se správně rozhodovat. Teď, co je to moudrost? Zjednodušeně řečeno moudrost je schopnost používat znalosti, zkušenosti a dovednosti k nějakému vyššímu, vznešenému cíli, do kterého se promítá láska, věrnost, vděčnost, cit, mravnost, zodpovědnost, spravedlnost atd. Moudrý člověk tedy zkráceně řečeno dovede rozpoznávat časy, místa, situace, lidské charaktery, motivy, úmysly, hranice, principy a činit správná rozhodnutí, která jsou z dlouhodobého (mohli bychom říci věčného) hlediska nejlepší možná. Dílčí jednotlivé znalosti, dílčí jednotlivé zkušenosti či dovednosti mohou být sice na velmi vysoké úrovni – to je pak o vysoké inteligenci, schopnosti rychle a přesně uvažovat v určitých oblastech, schopnost rychle analyzovat, syntetizovat, dedukovat apod. – ale to pořád není moudrost, duchovnost a mravnost. Jsou to totiž 2 velmi odlišné věci. Jenže člověk 21. století usiluje především nebo pouze o to, aby se měl dobře a pohodově … a pokud se odváží pěstovat vztahy, mravnost a duchovnost, pak ale opět v duchu vlastního pohodlí, sebepotvrzení a uspokojení. Nejsme moudřejší než naši předkové, protože moudrý člověk nikdy nedává sám sebe a své pohodlí a uspokojení svých snů a tužeb na první místo. Moudrý a zralý člověk takové věci zkrátka nedělá, nebo alespoň ne cíleně. Moudrost a sobectví jednoduše nejdou dohromady.

Právě v tomto smyslu si dnes většina lidí bláhově namlouvá, že to, že máme mobilní telefony, výkonné počítače, auta, letadla, lodě, satelity, léky, umělé materiály, špičkové nemocnice, dálnice atd. – takže jsme po všech stránkách automaticky na tom podstatně lépe než byly všechny předchozí generace. To je ovšem velký omyl. 

V čem spočívá opravdová moudrost a jak to souvisí s evolucí?

Evoluční světonázor vnímá historii lidstva především jako proces neustálého vymaňování se z primitivismu, nedostatku, chudoby, nevědomosti a naivity … Ve skutečnosti se však nejedná o popis reální historie, ale o materialistickou filozofii, víru, která míchá plastová jablka se skutečnými pomeranči. Lidé, kteří neumí konstruovat mobilní telefony a počítače, totiž nejsou v globále o nic primitivnější, nevědomější a naivnější, než ti, kteří takové věci umí. Proč? Protože bez mobilních telefonů a počítačů můžeme žít po všech stránkách dobrým a naplňujícím životem, pokud nám samozřejmě nechybí moudrost a mravnost. Náš život skutečně nestojí na mobilech, počítačích, autech a satelitech. Opravdu ne, ač to tak může dnes mnohým připadat. Bez toho bychom se docela dobře obešli a vše, co nám v životě skutečně prospívá, by nám zůstalo. Skutečně, jestli se na polích urodí obilí, na stromech uzraje ovoce, poteče pitná voda, bude čistý vzduch a obloha bez mráčků, na to mají všechny naše moderní technologie většinou velmi malý pozitivní vliv. Zato jejich negativní vliv je značný! Je pravda, že jsme schopni rychlejí zasít, díky mechanizaci, ale nejdříve musíme někde sehnat semínka a na to, jestli je budeme mít, nemají moderní zemědělské stroje naprosto žádný vliv. Podobně můžeme díky mechanizaci a automatizaci, agrochemii, postřikům a hnojivům vypěstovat více jablek z 1 hektaru ovocného sadu, než generace před námi. Ale samotnou půdu nebo koncept jablka či ovocného stromu tím nevytvoříme ani nijak zásadně nevylepšíme. Stejně ani pokročilá agrochemie a agresivní postřiky proti škůdcům nám nijak zvlášť neprospívají. Ve skutečnosti poškozují naší imunitu, trávicí systém i nervy, otravují půdu, podzemní vodu i vzduch. Je to začarovaný kruh. Kdy na jedné straně umíme dělat věci rychleji, v kratším čase vytřískat z půdy více plodů na menší ploše, ale ve finále platíme vysokou cenu v tom smyslu, že takto vypěstované potraviny pak poškozují mnohem více mnohem důležitějších aspektů našeho života a životního prostředí, než jsme celým svým pokrokem jakoby získali. Je to jako bychom udělali ve dne 2 kroky dopředu a v noci pak 10 zpátky. Jenže těch 10 kroků zpátky v noci vidí jen málokdo, a tak si naše společnost bláhově myslí, že jsme udělali jen ty 2 kroky kupředu … a že jeden pokrok střídá druhý a již brzy dospěje lidstvo k onomu vysněnému ráji na Zemi. Žel, realita je přesně opačná a k ráji vytvořenému lidskýma rukama rozhodně nesměřujeme.

© iStockphoto/Kondor83

Jdeme ve vztazích od 10 k 5?

Uveďme si další příklad, který je ještě mnohem závažnější. Týká se vztahů a hodnot. Mnozí z vás možná nepamatujete své prarodiče nebo praprarodiče. Často je to i tak, že i když jsou ještě naživu, nenavštěvujeme je, protože si o nich myslíme, že nám a naší “pokrokové” době už nerozumějí, že s nimi není zábava a rozumná řeč … a hlavně nás takové návštěvy zdržují a okrádají o čas. Chyba lávky. Staří lidé i všechny předchozí generace prožívali do puntíku ve vztahové a hodnotové oblasti to samé, s čím zápasíme dnes my, nutno dodat, že nejsme vůbec úspěšnější, než byli tehdy oni, ba naopak. Se všemi těmi psychology, psychiatry, antidepresivy, skupinovými terapiemi, zábavou, materiálním pohodlím a nejrůznějšími pomůckami pro hendikepované, nemáme lepší vztahy mezi sebou, než měly naše babičky a prababičky. Máme možná více zábavy, máme rychlejší tempo života, víc stihneme, víc zažijeme, obklopujeme se dražšími věcmi, jsme drzejší, samoobslužnější, nezávislejší jeden na druhém (někdo to nazývá větší svobodou a pokrokem), víc orientovaní na blahobyt, přemisťování z místa na místo v luxusnějších a dražších autech … ano, to všechno máme lepší, ale muži nerozumí více ženám, ve skutečnosti přesně opačně, rozumí jim mnohem méně, než jak to bylo za našich prababiček a pradědečků. Děti nevyrůstají dnes v lepším prostředí pro jejich duše a charaktery, spíše naopak. Zchází kvalitní lidské příklady, neřeší se hodnoty, neprobouzí se ochota žít pro druhé, nezištně pomáhat potřebným a obětovat se. Děti mají hezčí prádélko na sobě, jsou vypapkané, přepapkané, znuděné, zpovykané, nevděčné a rozpustilé. V rodinách vládnou děti, rodiče vydělávají na jejich hračky a sobeckost. Ženy vládnou mužům, komunikace je obojaká, roztříštěná, nesourodá, nepoctivá, manipulativní. Muži se zavírají do kybernetického světa internetu, řeší hadry, barví si vlasy, bělí zuby, rychlá auta a motorky, utíkají se do organizované agrese, násilí, adrenalinových sportů, nejsou dobrými manželi ani otci. Jejich děti neví, co znamená být mužem nebo otcem, znají jen osvaleného, potetovaného agresora nebo zženštilého poskoka nebo marnivého přerostlého puberťáka, který řeší jen svoje hračky, zábavu a nezávislost. Dnešní člověk vůbec není pokročilejší, vůbec není moudřejší, rozhodně ne ve vztazích, v hodnotách a postojích. Právě naopak.

Celý ten ohromný nabubřelý pokrok používáme většinou jenom k tomu, abychom nemuseli jeden pro druhého hnout prstem, abychom se nemuseli pro nikoho opravdově obětovat, abychom nemuseli druhému dát nikdy svůj život, své srdce, abychom nikdy nemuseli za nikoho nést zodpovědnost … k tomu hlavně dnes používáme celý ten úžasný pokrok v technologiích. Umíme se rychleji a rafinovaněji podvádět, umíme se rychleji rozvádět pro banálnější důvody, než kdy dříve, protože jsme si s celým tím pokrokem navykli hrabat hlavně k sobě a řešit hlavně své pohodlí a svůj standard, a pokud bychom se jej měli vzdát – z nějakého ušlechtilého důvodu – úmyslně ohluchneme, rozvedeme se, najmeme si soukromého detektiva či dokonce vraha, ukradneme, zničíme, zakážeme, zdeptáme … protože naše ego nedostalo svou denní dávku. Je těžké být silným a schopným člověkem a zároveň mít druhého člověka opravdu rád, bezpodmínečně rád nebo se dokonce za druhé – třeba mnohem méně silné či schopné – obětovat. Čím je člověk silnější a schopnější – ať už v rozumové, emocionální, kulturní-umělecké, finanční, majetkové, morální či jiné oblasti – tím náročnější je pro něho snášet slabosti a v jistém smyslu i nemoudrosti a neschopnosti druhých, tím méně přijatelnou až absurdní se mu jeví bezpodmínečná láska či dokonce darování svého života někomu druhému. Moderní technologie zkrátka umožnili více lidem vlastnit více věcí, více se jimi zaplácávat, více jim věnovat čas a životní úsilí v té ale bláhové naivitě, že vztahy jsou tu hlavně od toho, abychom toto vše společně konzumovali a prožívali z toho násobnou rozkoš. Jenže život a vztahy nejsou primárně určeny ke zkonzumování, ale k vděčnému sdílení toho nejlepšího a nejčistšího v nás, k opravdovému porozumění Božího dokonalého charakteru a lásky, k růstu v mravnosti, moudrosti a pokoře. Osoba a vztah – ona zapomenutá „dvojice“, o které naši předkové věděli většinou více, než my dnes.

Jak přistupuje k závažným problémům stará a jak mladá generace

Nedávno jsem v televizi viděl pořad, kdy jedna česká rodina – 3 generací – děda s babičkou, jejich děti a vnoučata – odcestovala na 2 měsíce na jednu horskou chatu, kde měli žít jako v roce 1939, za německé okupace, kdy byl zřízen tzv. protektorát. V pořadu, který měl 8 hodinových dílů bylo nádherně vidět, jak hodnotově orientovaná, vztahově zdatná, pokorná, ochranitelská, pracovitá, nápaditá, pečlivá, trpělivá a vytrvalá byla nejstarší generace. Někdo by řekl, paradoxně, ale to není žádná náhoda. Naopak nejmladší generace, která vyrůstala na počítačových hrách, tabletech a mobilních telefonech, kdy jim vždy v pravidelnou dobu přistála na stole teplá večeře, snídaně i oběd … byla těžce vykolejená, neschopná snést delší zátěž, neschopná řešit náročnější problémy, s velkými obtížemi navazovala vztahy s ostatními lidmi, měla velmi slabou orientaci v tom, co je důležité atd. Střední generace řešila neustále, jestli má dost jídla, jestli jim sluší oblečení, jestli mají umyté vlasy, klid a chlast. Vlastně jen děda s babičkou, ačkoliv jim bylo již 80 let, byli schopni dlouhodobě snášet nepohodlí, obětovat se pro ostatní členy rodiny, bez reptání, s vděčností a hlubokým odhodláním snášeli každodenní útrapy, drželi časy, plnění úkolů a pravidelná setkávání rodiny u jídelního stolu. To ale střední ani mladá generace nejen že nedělala, ale ani neměla v úmyslu dělat. Takový je zkrátka mezigenerační trend a platí to napříč celou historií. Každá generace vyrostlá v relativním klidu a pohodlí, kdy se stará vlastně jenom sama o sebe a své pohodlí a uspokojení, byla zásadním způsobem hendikepována ve schopnosti a ochotě vytvářet vztahy, obětovat se pro druhé, sloužit potřebným a snášet statečně každodenní útrapy a nedostatek, protože je to zkrátka důležité a na lidský charakter vyloženě ozdravné. Naopak ty generace, které zažily strádání, materiální chudobu, násilí na rodičích, válku, nemožnost studovat, cestovat a užívat si dle libosti, bývají mnohem odolnější v životních krizích, nikdy neřeší jakoukoliv životní krizi sebevraždou, neupadají do depresí, nerozvádějí se, nehroutí se, neřeší jenom své sny a touhy … ale umí si mnohem více vážit vztahů, lásky, věrnosti, umí být vděční a daleko lépe řeší životní krize a problémy. 

Celosvětové spiknutí proti Bibli a biblické historii

Je pozoruhodné, že biblický popis historie světa nám ukazuje přesně tyto souvislosti. První lidé, Adam a Eva v ráji, jsou vykreslováni jako lidé moudří, milující a dokonale šťastní. Jejich inteligence a znalosti byly nesmírné a byly vrozené přímo od Stvořitele. Někdo by řekl: “Oni se tak narodili.” Bible říká, že Adam s Evou byli stvořeni do plné dospělosti a zralosti. Byli moudří, chytří, vzdělaní, krásní a silní. Jejich morální a vztahové schopnosti byly absolutně dokonalé. Přesto se do jejich života vkradlo zlo. Dostali nabídku žít z vlastní síly pro vlastní cíle. Dostali nabídku soustředit se více na to, co mají a co můžou, než od Koho to mají a s kým a jak žijí. Bylo to pokušení ke zlému, ne jedna z možností, jak žít. Svoboda byla zneužita. Následky byly strašlivé a dopadají na nás na všechny až do dnešních dnů. První lidé věděli, že co Bůh stvořil a učinil, je dobré a dokonalé a není potřeba to nijak měnit a “vylepšovat”. K Božímu dílu se totiž nedá nic přidat a ani se z něj nedá nic ubrat. Bůh to učinil, abychom Ho měli v úctě! Jenže úctu k Bohu řeší obvykle pouze ten člověk, který pochopí, jak uzdravující úcta k Bohu je, jak nezastupitelná a léčivá je v životě člověka. Takové věci ale dnešní kybernetické a okultizmem zaneřáděné generace neřeší, naopak vysmívají se tomu a vymýšlejí způsoby, jak zprovodit tyto myšlenky ze světa … podobně jako všechny “bezstarostné generace” v historii lidstva, které ze všeho nejlíp umí brát, užívat si a nic neřešit. Nic nového se pod Sluncem neděje, všechno už bylo. Mění se jen kulisy a někdy ani to ne. Lidé opět uvěřili té staré lži, že se vyvíjejí v něco lepšího … a to jen tím, že umí stavět domy, auta, počítače a satelity (a ještě ke všemu to umí dnes jen hrstka lidí) … ale životní moudrost a úcta k životu se takto získat nedá. Ta nepřijde automaticky ani s nákupem nového vozu, nastěhováním se do nového domu, nákupem drahé kabelky či mobilního telefonu … nikoliv … ta přichází až tehdy, když si člověk je ochoten připustit, že život je víc než pokrm a tělo víc než šaty a kdy začne (chtít) vnímat radost z toho, že může druhým sloužit (ne posluhovat), milovat je a chránit (ne opičí láskou samozřejmě). To dnešní značně hulvátská, samoobslužná, politicky korektní a sluníčkářská (nezdravě pozitivistická) společnost samozřejmě nepěstuje ani nesnese. Pro ni je jakékoliv důraznější varování a jakákoliv oprávněná kritika či rozpoznání objektivního zla něčím, čemu angličané říkají „hate speech“ – tj. projev netolerance a nenávisti vůči „odlišnostem“. Je to podobné jako postoj nevychovaných a drzých dětí, které dokončily vysokou školu a mají utkvělou představu, že jim jejich rodiče, kteří za ně 25 let cedili krev ve dne v noci, nemají právo nic vytknout, v ničem zkorigovat, napomenout natož zkritizovat … protože mají pocit, že jsou lepšími, chytřejšími a úspěšnějšími lidmi, než jejich rodiče. Nic není dál od Pravdy. Podobně i dnešní vůči Pravdě rozněžnělá, přeopatrná a neosobní společnost, která si bláhově myslí, že zlo přestane existovat tím, že ho začne ignorovat, zrovnoprávňovat, přejmenovávat nebo rovnou začleňovat do společnosti, není ochotna naklonit své ucho k nikomu, kdo ví, o čem je řeč a co se s námi děje. Chováme však naději, že se přeci jen najde ještě aspoň jeden člověk, který ví, o čem je řeč … a nastaví nový kurz kormidla svého života.

redakce genesisera.cz