Mutace jsou považovány za motor evolučního vývoje. Zkoumání mutací hemoglobinu tento názor nepodporuje.

DNA a mutace

Žijící buňka je úžasným strojem. Obsahuje převaděče energie (mitochondrie), výrobní továrny (Golgiho aparát) a má schopnost opravy nebo zdvojení sama sebe. Obsahuje také knihovnu uchovávající informace v látce nazvané DNA (deoxyribonukleová kyselina). DNA obsahuje informace, které jsou přenášeny příštím generacím. Lidské buňky mají 23 párů DNA (nebo 46 chromozomů). Moderní výzkumy objevily umístění konkrétních genů pro velmi specifické funkce, např. geny pro antigeny krevních skupin AB0 byly nalezeny na 9. chromozomu. Kdyby byla DNA přítomná v jediné buňce rozpletena, dosáhla by délky přibližně dvou metrů. Délka DNA v těle dospělého člověka, které obsahuje kolem 1013 buněk, je rovná stonásobné vzdálenosti ze země na slunce. Zároveň je ale DNA shromážděna v chromozomech každé buňky. DNA v chromozomech je úžasně složitá, přitom ale může být terčem náhodných alternací nebo mutací. Pokusy odhalily, že tento systém sebe sama reprodukuje tak přesně, že alespoň v bakteriích se vyskytne chyba jednou za 10000 buněčných dělení. Podle evoluční teorie jsou tyto mutace páteří změn v čase.

Známé mutace hemoglobinu nejsou přínosem

Pozorování nyní se vyskytujících mutací ale naznačují, že tomu tak nemůže být. Uveďme jeden příklad. Hemoglobin (molekula přenášející kyslík v krvi) má přes 300 známých mutací, ale ani jedna se neukázala jako prospěšná pro lidské přežití. Mezi tyto mutace patří i mutace spojená s onemocněním zvaným srpkovitá anemie. Navzdory faktu, že lidé trpící touto chorobou jsou více odolní proti malárii, trpí také poruchami růstu, jsou více náchylní k infekci a k chronickým orgánovým poškozením díky opakovaným příhodám obstrukcí cév.

Mutace rozrušují komplexní rovnováhu

Žádný známý mechanismus mutace, který by produkoval evoluční pokrok jak na úrovni genů nebo chromozomů nebyl objeven. Je to zvláště proto, že všechny molekuly zúčastněné v replikaci (DNA, RNA a proteiny) jsou na sobě navzájem závislé a nefungují v izolaci. Jinými slovy, buňka a její genetický obsah budí dojem, že byly původně stvořeny jako složitá jednotka připravená k fungování. A proto byly a jsou jakékoliv jejich následné náhodné mutace nepřínosné a destruktivní.