Jelikož fosílie představují mineralizované pozůstatky mrtvých tvorů žijících v dávných dobách, věřilo se běžně po mnoho let, že šanci zfosilizovat by měly pouze tvrdé části těchto organismů, nedošlo-li k jejich náhlému pohřbení (např. ve vodách Potopy). Převážnou část fosilního záznamu tvoří skořápky mořských bezobratlých živočichů a dalo by se očekávat, že to malé procento fosílií suchozemských organismů by rozhodně nemělo obsahovat zkamenělé měkké tkáně, protože ty by se během údajných miliónů let už dávno zcela rozložily a nebylo by co fosilizovat.

To může vysvětlovat, proč výjimečná zachovalost fosílií mořských organismů s měkkým tělem, v logalitě Burgess Shale, byla tak velkým překvapením. Dodnes zůstávají složité chemické detaily fosilizačního procesu, v případě pomalých a postupných procesů, velkou záhadou. A přesto jeden objev za druhým uvádí paleontology a biochemiky do rozpaků. Opravdovým šokem, který otřásl samotnými základy stávajícího (evolučního) paradigmatu, byl objev zachované měkké nekostní tkáně z nefosilizované kosti Tyrannosaura rexe učiněný Dr. Mary Schweitzerovou. Na tento původní objev navázala pečlivá vědecká práce, jejímž cílem bylo potvrdit a rozšířit původní nálezy. Poté následovaly další objevy nefosilizovaných organických zbytků včetně nedávných tvrzení o nalezení důkazu dinosauří DNA. Jednalo se o jednotlivé dinosaury z celé řady různých druhů zahrnujících teropody, hadrosaury a ceratopsidy. Jenže pokud mohou měkké tkáně a krevní cévy přežít v sedimentech 65 miliónů let i více, pak je nutné celý koncept fosilizace přepracovat. To ovšem pro paleontology není příjemná vyhlídka. Je s tím totiž spojena obrovská frustrace, protože zde reálně hrozí, že veškerý paleontologický výzkum se všemi svými objevy za posledních několik staletí mohl klidně zachované měkké tkáně nevědomky vyhazovat pryč spolu s horninovým lůžkem obklopujícím kosti (je to běžná praxe v paleontologickém výzkumu – pozn. edit.).

Není tedy divu, že se evoluční komunita snažila tak zoufale zlehčit tento, dle médií, „nebezpečný objev“ doktorky Schweitzerové, konkrétně tvrzením, že to byl prostě bakteriální povlak („biofilm“), který působil dojmem měkké dinosauří tkáně. Odpovědi doktorky Schweitzerové na vznesené námitky však byly důkladné a přesvědčivé, což vedlo paleontology k vyslovení překvapujících prohlášení:

„Tento objev bych označil za milník,“ říká paleontolog Hans Larsson z McGillovy univerzity v Montrealu, který se zmíněných studií Dr. Schweitzerové nezúčastnil. „Dinosauři vstoupí do oblasti molekulární biologie a doslova katapultují paleontologii do moderního světa.“

Fosílie měkkých tkání hlavonožců (jako je například chobotnice) byly nalézány již od roku 1841, a to včetně pláště, váčku s barvivem a ramen s přísavkami a háčky. Nálezy byly učiněny v jurském souvrství Oxford Clay (v jílovitých sedimentech) v Anglii poblíž obcí Christian Malford a Trowbridge (hrabství Wiltshire) během prací na velké západní železnici. Toto mimořádné fosilní naleziště, zmiňované ve vědecké literatuře od té doby však jen sporadicky, se po roce 2000 stalo centrem tafonomických studií (tafonomie zkoumá vznik zkamenělin – pozn. edit.). V současné době se věří, že příčinou výjimečné fosilizace může být tzv. fosfatizace, což je nahrazení organické hmoty fosfátovými minerály. V roce 2007 se zdejší zkameněliny staly doslova mediální senzací, když amoniakem “reaktivované” barvivo („inkoust“) z dobře zachovaného váčku Belemnotheutis antiquus umožnilo paleontologům namalovat tělo chobotnice! Ve skutečnosti se však jednalo o starý trik, kdy byla pozornost veřejnosti nasměrována na nepodstatnou věc. Ve skutečnosti bylo naleziště těchto fosílií zapomenuto na více než sto let (a důvodem bylo především to, že bylo velkým trnem v oku všem zastáncům evolučního modelu – pozn. edit.). Co je skutečně hodno pozornosti a co dosud stále není plně objasněno je to, jak mohla fosfatizace proběhnout tak rychle, že se měkké tkáně a snadno rozložitelný melanin, tvořící pigment tmavé barvy, nestihly rozložit?

Například v Německu jsou lokality s výjimečně zachovalými fosíliemi natolik časté, že si vysloužily dokonce své vlastní pojmenování: Lagerstätten (německý výraz pro „skladiště“). Tento termín je dnes používán pro podobné lokality po celém světě. Ida, eocenní primát, jehož domnělý původ doháněl média ještě docela nedávno k šílenství (a rovněž i mnoho vědců kvůli ukvapenosti, s jakou o něm média informovala), pocházel z jednoho takového místa, konkrétně z lomu Messel v Německu.

Četnost a rozsah takových “Lagerstätten” po celém světě svědčí o tom, že výjimečně zachovalé fosílie jsou spíše obecným pravidlem než výjimkou. To je však z hlediska darwinovského chápání fosilního záznamu neřešitelný rozpor. A kromě toho názor, že Země i fosílie jsou nízkého stáří, je s ohledem na tyto nálezy dokonale rozumný.

pastedGraphic.png

Velmi dobře zachovalá fosílie Darwinius masillae (přezdívaná „Ida“) byla předmětem přehnané, mediálně organizované reklamní kampaně. Ida je téměř totožná s moderními lemury.

pozn.:

Úryvek ze 4. kapitoly „Fosilní záznam“ z připravované publikace „Achillovy paty evoluce“
Vaše redakce GENESISERA.CZ