Domů Blog Stránka 3

Náboženství založená na 2 neslučitelných světonázorech – evolučním a stvořitelském

Jeden z nejčastějších a nejrozšířenějších omylů je, že evoluční pohled na svět je vědecký, kdežto stvořitelský je ryze náboženský (filozofický). Věda však není schopna pozorovat ani opakovat jedinečné minulé události, jejichž pozůstatky objevené v současnosti lze interpretovat v zásadě dvěma vzájemně neslučitelnými způsoby – evolučně nebo stvořitelsky (biblicky). Evoluční přístup je ve skutečnosti založen na předpokladu naturalismu (materialismu) a nikoliv na vědeckých faktech (opakovatelných a ověřitelných vědeckých objevech). Světonázor vždy předchází interpretaci vědeckého objevu (ať už se jedná o studium následků minulosti nebo studium současných procesů), nikdy obráceně. Poněkud paradoxní je, že evoluční přístup je společným předpokladem (ateismus=bůh neexistuje nebo panteismus=jsoucno tvoří celek božské povahy) mnohem většího počtu náboženských systémů světa než stvořitelský – viz následující tabulka.

Stvořitelský Evoluční
Biblické křesťanství Nebiblické křesťanství (liberalismus, esoterické kulty)
Ortodoxní Judaismus (Židovství) Neortodoxní Judaismus (Reformační Judaismus, Nacionalistický Sionismus)
Ortodoxní Islám Neortodoxní Islám
Starověká pohanská náboženství
(Babylon, Řecko, Řím, Egypt, atd.)
New-Age Mysticismus (Čarodějnictví, Satanismus, Gaia)
Hinduismus
(Sikismus, Janismus, atd.)
Konfucianismus, Buddhismus, Taoismus, Šintoismus, Animismus, Humanismus, Ateismus

Z výše jmenovaných tří stvořitelských náboženských systémů pouze biblické křesťanství věří, že Stvořitel musí být zároveň i Vykupitelem a Spasitelem světa. Islám i Židovství se ve své podstatě staly humanistickými, neboť spoléhají v otázce spásy na lidské skutky navíc k víře ve Stvořitele. Všechna ostatní náboženství (pravý sloupec) jsou ve své podstatě evoluční, neboť předpokládají věčný časoprostorový vesmír, jehož vnitřními procesy (často zosobněnými bohy nebo bohyněmi) se vesmír vyvinul do své současné podoby.

Text připravil: Mgr. Libor Votoček.
Zdroj: The New Defender’s Study Bible, World Publishing, Inc. 2006

95 tezí proti evoluci

Od prvního vydání Darwinovy knihy „O evoluci druhů“ 24. listopadu 1859, vyšla najevo řada faktů {vědeckých objevů} hovořících zřetelně proti evoluční teorii. Přesto však víra v evoluci, v teorii Velkého Třesku a v miliardy let starou Zemi, hluboce zakotvila v myšlení, v hodnotovém systému a v celkovém nasměrování moderní společnosti a v průběhu času nabyla tato ideologie bez nadsázky fundamentalistický {fanatický} charakter. Totiž v žádné jiné oblasti moderní vědy nejsou lidé kritizující {zpochybňující} evoluční víru napadáni tak agresivně a osobně, jako právě v oblasti výzkumu. Každému, kdo se pokusí vyjádřit pochybnosti {nesouhlas} s evoluční vírou, je různými způsoby znemožněno účastnit se {přispívat do} debaty o původu života a nezřídka je přitom hrubě napadán a zesměšňován.

Neústupnost a tvrdohlavost panující dnes ve vysokých vědeckých kruzích, ve vzdělávací sféře a v mas-médiích v otázce stvoření vs. evoluce silně připomíná tvrdohlavost, se kterou Římsko-katolická církev středověku obhajovala svůj vymyšlený světo-názor. Dne 31. října 1517 publikoval reformátor Martin Luther svých 95 tezí, prostřednictvím kterých zpochybnil ve své době široce rozšířenou praxi prodávání tzv. odpustků. Tento jeho čin odstartoval řetězovou reakci, která nakonec vedla k Reformaci. Podobně i zde předkládaných 95 tezí proti evoluci mají za cíl přispět k přehodnocení evolučních, materialistických a naturalistických postojů v otázce původu života.

Jako autoři si přejeme prostřednictvím této publikace udělat maximum pro to, aby v debatě o původu lidstva {i původu života na Zemi a původu vesmíru} bylo možné svobodně nakládat s vědeckými poznatky a svobodně vyjadřovat nejrůznější – neevoluční – interpretace vědeckých faktů z různých filozofických úhlů pohledu. Prakticky ve všech dobách existovalo velké množství nejrůznější filozofické, ideologické a vědecké literatury týkající se historie a původu života a vesmíru. Pokud byste nalezli přesvědčivý důkaz, že jeden nebo více zde předkládaných argumentů proti evoluční teorii není pravdivý, žádáme vás, abyste nám to laskavě oznámili. Děkujeme!

Vědecká kritika materialistické filozofie

Na začátku uvádíme 4 výstižné citáty známých osobností k tomuto tématu. Posudte sami.

Kdyby šlo ukázat, že existuje nějaký složitý orgán, který nemohl vzniknout četnými postupnými malými modifikacemi, pak by se moje teorie absolutně zhroutila. (Charles Darwin)

Neexistuje natolik absurdní myšlenka, aby si ji lidé nepřivlastnili, podaří-li se je přesvědčit, že jde o všeobecně uznávanou pravdu. (Arthur Schopenhauer)

Ve skutečnosti si lidé kladou jen dvě otázky: jak to začalo a jak to skončí? (Stephen Hawking)

První doušek ze šálku přírodních věd vás přivede k ateizmu, ale na dně šálku čeká Bůh. (Werner Heisenberg)

Předmluva

31. prosince 2008, přesně v době zahajování Darwinova roku 2009, se v novinách Die Zeit objevil dvoustránkový článek s titulkem „Díky, Darwine!“ I celé další čtyři strany byly věnovány tématu evoluce. Ony díky patřily muži, který se narodil před 200 lety, a jehož přelomové dílo On the Origin of Species(O původu druhů) vyšlo před 150 lety. Již filozof Immanuel Kant (1724-1804) pyšně tvrdil, „Dejte mi hmotu, a vytvořím vám svět.“ O padesát let později se francouzský matematik a astronom Laplace (1749-1827) rovněž chlubil Napoleonovi, „Moje teorie nepotřebují hypotézu ´Bůh´“.
Tihle lidé i další otcové vědeckého ateizmu hledali takové vysvětlení původu života, ve kterém by už nefiguroval Bůh. Zdánlivé spásné východisko jim poskytl Darwin, který přišel s myšlenkou, že je možné vysvětlit vývoj života „přirozeným způsobem“.

Je evoluce schůdné řešení?

Pouhý zběžný pohled do říše života nás přesvědčí o tom, že vše je tam do důsledků důkladně a cíleně promyšleno: vorvaň, savec, je vybaven tak, že z hloubky tří tisíc metrů se na hladinu dostane, aniž by se u něho projevila nemoc z dekomprese. Celá ta plejáda mikroskopicky malých bakterií v našem zažívacím traktu má zabudovány elektrické motorky, které obstarávají pohyb vpřed i dozadu. Ve většině případů je třeba, aby byly orgány živého těla (např. srdce, játra, ledviny) plně funkční. Neúplné, teprve se vyvíjející orgány jsou k ničemu. Každý, kdo zastává Darwinovy názory, si musí uvědomit, že evoluce nesleduje žádný cíl vytvořit nakonec zcela funkční orgán. Evoluční biolog G. Osche poznamenal docela trefně, „Živé organizmy se nemohou během určitých fází evoluce chovat jako majitel továrny, a za účelem renovací dočasně přestat fungovat.“

Kde se tu vzal život?

Ve světle všeho toho dnešního evolucionistického povyku se člověk ptá sám sebe: kde se tu život tedy vlastně vzal? Evoluční teorie netuší ani v nejmenším, jak by se mohla živá hmota vyvinout z hmoty neživé. Stanley Miller (1930-2007), jehož „pokusy s prebiotickou polévkou“ uvádí od 60. let každá učebnice biologie, připustil o čtyřicet let později, že žádná ze současných hypotéz o původu života není přesvědčivá. Nazývá je všechny „nesmysly“ či „chemické fantazie“. Mikrobiolog Louis Pasteur (1822-1895) vyslovil něco velmi podstatného, „Život může vzniknout zase jen ze života“.

Proč bylo napsáno pětadevadesát tezí této knihy?

Přívrženci evoluce považují svou doktrínu ohledně původu života a světa za vědeckou teorii. Podle Karla Poppera musí být empirická teorie vyvratitelná. To znamená, že i evoluční teorie musí být v zásadě vyvratitelná. Proto byly napsány teze obsažené v téhle knize.
Ve vědě se nejlépe argumentuje tehdy, můžeme-li na problém aplikovat přírodní zákony, a jejich pomocí vyloučit určitý proces nebo proceduru. Přírodní zákony neznají výjimky. Z tohoto důvodu je „perpetuum mobile – stroj, který by se po nekonečnou dobu bez dodávání energie sám pohyboval“, produktem fantazie. Dnes víme to, co Darwin vědět nemohl, a sice že v buňkách všech živých organizmů existuje téměř nepředstavitelné množství informací, a navíc v té nejkoncentrovanější formě, kterou známe. A právě informace řídí růst a činnost všech orgánů; řídí všechny procesy probíhající v tom kterém tvorovi i produkci všech látek v těle (například 50 000 proteinů v lidském těle). Systém života podle evolucionistů by pak mohl fungovat pouze tehdy, kdyby ve hmotě existovala možnost vytvářet náhodnými procesy informace. Informace však nejsou vlastností hmoty:
Informace je nehmotná veličina; proto není vlastností hmoty. Přírodní zákony nemateriálních veličin, zejména teorie informace, říkají, že hmota nikdy nemůže vytvořit nehmotnou veličinu. Navíc nesou s sebou to, že informace může vzniknout jedině aktem tvůrce vybaveného inteligencí a vůlí. Takže je nám jasné, že ten, kdo pokládá evoluci za schůdné řešení, věří ve „věčný pohyb informací“ (tj. v cosi předepsaného univerzálně platnými zákony přírody). Zmíněné problémy proberu podrobněji v kapitole „Teorie informace (teze 76-83)“, kterou jsem osobně přispěl do této knihy.

Závěr

Autoři Pětadevadesáti tezí proti evoluci jsou toho názoru, že evoluční učení je jedním z největších bludů ve světových dějinách. Kdyby šlo o čistě vědeckou otázku týkající se té či oné vědecké disciplíny, nerozepisovali by se o ní tak široce, aby ji důkladně vyvrátili. Ale zde jde o něco jiného. Otázka našeho původu nás nemůže nechat lhostejnými, protože je niterně spojena s otázkou existence Boha. Pokud jde totiž o autenticitu Bible, přicházejí v úvahu pouze dvě možnosti, A1 a A2

A1: Je pravda, že původ i nezměrná rozmanitost života mohou být vysvětleny výhradně základními zákony chemie a fyziky, a tak často citovanými evolučními faktory jako jsou mutace, rekombinace, výběr, izolace, dlouhá časová údobí, náhoda a nutnost, jakož i smrt. V důsledku toho už Boha nepotřebujeme, a Bible zřejmě vychází ze zcela pohanských zdrojů. Jde o knihu vymyšlenou lidmi, a pojmy jako nebe a peklo nebo zmrtvýchvstání a poslední soud vycházejí z lidské fantazie a pro člověka nejsou důležité. Nebo

A2:To, co nám Bůh sdělil v Bibli, je pravda. Takže Bůh Bible je jediným živým Bohem a evoluce pomíjivým vědeckým omylem. Ze smrti nevzchází další život, jak tvrdí evolucionisté; jde spíše o důsledek odloučení od Boha. V Bibli můžeme věřit každičkému slovu, podobně, jako se Ježíš modlil k Bohu, svému Otci: „Tvé slovo je pravdivé“, a jak otevřeně prohlašoval apoštol Pavel, „Věřím všemu, co stojí psáno“. Po své fyzické smrti budeme vzkříšeni, a budeme se zodpovídat před Bohem; a nebe i peklo opravdu existují.

Účel a cíl této knihy

Její pojetí jako Pětadevadesát tezí se vědomě hlásí k Pětadevadesáti tezím Martina Luthera. Luther odstartoval ve své době revoluci, která měla celosvětový dopad. Zdůrazňoval totiž, že Bible pochází z jediného božského zdroje, a na základě tohoto měřítka se mu dařilo odhalovat četné nepravosti a bludná učení Římskokatolické církve své doby. Doufám, že Pětadevadesát tezí bude mít podobný účinek.

Ředitel a profesor Dr. Werner Gitt

Až do odchodu do důchodu roku 2002 byl Werner Gitt téměř 25 let ředitelem a profesorem na Federálním fyzikálně-technickém institutu v Brunšviku (Braunschweig, Německo).

***

95 jednovětých tezí proti evoluci

Vědecká kritika materialistické filozofie

 


BIOLOGIE


01 MIKRO A MAKROEVOLUCE

Vývoj živých organizmů v nové druhy (makroevoluce) vytvářením nových druhů orgánů a struktur nebyl nikdy pozorován.


02 RODINNÉ STROMY A KEŘE

Výzkum odhaluje stále víc a víc nesystematicky rozložených znaků živých organizmů, takže hypotéza o stromovitě uspořádaném rodokmenu druhů je považována za vyvrácenou.


03 NEREDUKOVATELNĚ SLOŽITÉ SYSTÉMY

Není znám žádný mechanizmus, který by vysvětlil neredukovatelně složité systémy, které se vyskytují u živých organizmů.


04 MUTACE A VZRŮST INFORMACE

Ze 453 732 zdokumentovaných mutací popsaných v přibližně 19 milionech vědeckých článků bylo jen 186 zařazeno mezi přínosné, a žádná z nich nevedla k nárůstu genetické informace.


05 EVOLUČNÍ MECHANIZMY

Mechanizmy známé evolucionistům – mutace, výběr, genové transfery, rekombinace částí genů, genové duplikace a další faktory nevedou ke vzniku nových tělesných plánů nebo funkcí.


06 BIODIVERZITA

Dělba práce a vzájemná závislost pozorované u mnoha druhů rostlin i živočichů v rámci určitého ekosystému (biodiverzita) se v žádném případě nemohly vyvinout po malých krůčcích.


07 SYMBIÓZA A ALTRUISTICKÉ CHOVÁNÍ

Symbiózy a altruistické chování různých rostlin a zvířat nelze vysvětlit na základě známých mechanizmů evoluce.


08 OCTOMILKA

Přes 3000 umělých mutací u octomilky, Drosophila melanogaster, od roku 1908, nevyústilo ani v jediné nové, výhodnější řešení plánu jejího těla; octomilka zůstává octomilkou.


09 JUNK DNA

V rostoucí míře se potvrzuje zjištění, že velká část takzvané junk DNA, označovaná donedávna za „evoluční odpad“ zanechaný předchozí evolucí, vykazuje zcela jistě specifické funkce.


10 PSEUDOGENY

Nedávný výzkum silně naznačuje, že takzvané pseudogeny, považované dlouho za nefunkční, a tím v rozporu se stvořením, mají jasně svoje určité funkce.


11 HOMEOTICKÉ GENY

Naděje, že homeotické kontrolní geny se prokáží jako klíčové v makroevolučních procesech, se dosud nenaplnila.


12 RUDIMENTÁRNÍ ORGÁNY

Rudimentární (polovičaté či nefunkční) orgány nejsou neužitečnými pozůstatky vzhůru směřující evoluce: většina těchto orgánů má specifickou funkci, některé jsou důkazy degenerace, mohly být stvořeny ve své nynější podobě.


13 REKAPITULAČNÍ TEORIE

Přestože se již za života Ernsta Haeckela (1834-1919) ukázalo, že kresby ilustrující biogenetický zákon, který on propagoval, jsou podvodem, stále je ještě i dnes nalézáme v mnoha učebnicích!


14 DRSNOKŘÍDLEC BŘEZOVÝ

Mnoho učebnic uvádí změny v četnosti populací můry píďalky (drsnokřídlec březový) jako důkaz evoluce; ve skutečnosti v tomto případě nejde ani o mikroevoluci.


15 HMYZ REZISTENTNÍ NA DDT

Žádný hmyz odolný vůči DDT nevznikl evolucí, ale jde o genové variace, které existovaly vždy a byly vždy rezistentní vůči tomuto insekticidu.


16 REZISTENCE VŮČI ANTIBIOTIKŮM

Fakt, že se u bakterií může vyvinout odolnost vůči antibiotikům, není příkladem progresivní evoluce, jelikož mutace, které jsou takto navozeny, s sebou většinou nesou ztrátu genomických informací.

 


GEOLOGIE A PALEONTOLOGIE


17 STAZE A FOSILNÍ ZÁZNAM

Staze (setrvalý stav) pozorovaná často ve fosilním záznamu svědčí o tom, že hlavní typy zůstávají v podstatě nezměněny téměř po celé dějiny země, což odporuje evoluci.


18 RYCHLÁ FOSILIZACE (TAFONOMIE)

Aby se z organizmu mohla stát fosilie, musí ho rychle překrýt usazeniny a izolovat od vzduchu, jinak shnije či se rozpadne; proto se fosilie vytvořily rychle a nejsou žádným argumentem pro vysoké stáří.


19 CHYBĚJÍCÍ ČLÁNKY

Přesvědčivé spojovací články mezi rybami a obojživelníky, mezi obojživelníky a plazy, a mezi plazy, ptáky a savci se nenašly ani po 150 letech výzkumu fosilií.


20 KAMBRICKÁ EXPLOZE

Takzvaná kambrická exploze (náhlý vznik většiny kmenů fauny v období kambria) nedává za pravdu teorii, že živé organizmy vznikly ze společného předka, nýbrž potvrzuje stvoření.


21 EROZE KONTINENTŮ

Ve světle faktu, že přirozená eroze by během 10 milionů let rozrušila souše na úroveň mořské hladiny, není myslitelné, že by existovaly ještě starší horninové vrstvy s přítomností fosilií.


22 DELTY ŘEK, MOŘSKÁ POBŘEŽÍ A ÚTESY

Ani jediná říční delta na planetě není starší než několik tisíc let, což je v příkrém rozporu s údajným stářím země v miliardách let.


23 ERUPCE SVATÉ HELENY

Výbuch sopky Mount St Helens roku 1980 zanechal za sebou geologické útvary podobné z větší části útvarům vytvořeným údajně procesy trvajícími mnoho milionů let.


24 MODERNÍ SEDIMENTOLOGIE

Znaky většiny sedimentárních vrstev, které jsou viditelné a přístupné badatelům, poskytují důkazy, že vrstvy vznikaly krátkodobými intenzivními procesy.


25 NEPOŠKOZENÁ ROZHRANÍ VRSTEV

Hraniční plochy mezi jednotlivými vrstvami geologických útvarů vykazují běžně velmi malou nebo vůbec žádnou povrchovou erozi, bioturbaci či půdotvorný proces, což svědčí o rychlém vzniku těchto vrstev. (Bioturbace je proces přemisťování a promíchávání půdních částic vlivem činností různých organismů – žížaly, mravenci, termiti a někteří obratlovci – pozn. edit.)


26 POLYSTRÁTOVÉ ZKAMENĚLINY

Polystrátní fosilie, kmeny stromů a fosilní zvířata, která se táhnou přes více než jednu geologickou vrstvu, svědčí proti teorii o pomalém a postupném vývoji takových vrstev a činí evoluci nemožnou.


27 ŽIVÉ FOSILIE

Existence takzvaných živých fosilií svědčí o tom, že po miliony let zde nedošlo k žádnému progresivnímu vývoji, a vrhá stín pochybností na konvenční výklad fosilního záznamu.


28 LIDSKÉ VÝROBKY STARÉ MILIÓNY LET

Objev lidských artefaktů v geologických vrstvách starých více než 2 miliony let zpochybňuje spolehlivost konvenční časové stupnice.


29 MILIÓNY LET STAŘÍ MIKROBI

Mikrobi, které lze oživit, a které často nalézáme ve starých solných a uhelných ložiscích, určitě nejsou staří až 500 milionů let.


30 NUSPLINGENSKÝ LÍSTKOVITÝ VÁPENEC

Nejnovější poznatky získané na poli mikroevoluční speciace (subspeciace) svědčí o tom, jak se mohla biodiverzita – konkrétně u fosilních mořských živočichů – vytvořit v nusplingenském vápenci za pouhých několik desetiletí.


31 RYCHLE ROSTOUCÍ ŽULOVÉ DIAPIRY

Novější pozorování a propočty svědčí jednoznačně o tom, že se známé žulové diapiry (průniky horniny) vytvářely až 100 000krát rychleji než se dříve předpokládalo.

 

CHEMICKÁ EVOLUCE


32 VIVUM EX VIVO

„Omne vivum ex vivo“ (veškerý života pochází opět jen ze života) – tento výrok Louise Pasteura nebyl dodnes vyvrácen.


33 MILERŮV EXPERIMENT

Stovky takzvaných Millerových pokusů (simulací prvotní prapolévky) nebyly s to vysvětlit či dokázat náhodný vznik života.


34 DNA (DEOXYRIBONUKLEOVÁ KYSELINA)

Laboratorní pokusy prokázaly, že náhodný vznik DNA za podmínek prvotní prapolévky, bez podpory matice (programu), kterou poskytuje živá buňka, je mimořádně nepravděpodobný.


35 CHEMIE POLYMÉRŮ

Jelikož hypotetická primordiální polévka zcela jistě obsahovala vodu, není známo, jak dlouho by se v takovém prostředí tvořily aminokyselinové řetězce, neřkuli celé proteiny.


36 CHIRALITA

Jelikož se ke stavbě živých buněk používají pouze levotočivé aminokyseliny, není známo, jak by mohly vznikat buňky náhodně.


37 STÁČENÍ PROTEINŮ

Správné stáčení (folding) proteinů je proces kontrolovaný informacemi, jehož náhodný průběh je mimořádně nepravděpodobný.


38 ADRESOVÁNÍ PROTEINŮ

Není známo, jak by mohl náhodný proces vygenerovat správné umístění proteinů v buňkách.


39 TVORBA PROTEINŮ

Mechanizmus, který v každé buňce spouští a zastavuje produkci proteinů, musí fungovat řádně hned od počátku.


40 VNITŘNÍ BUNĚČNÉ KONTROLNÍ MECHANIZMY

Vnitřní buněčné kontrolní mechanizmy působí proti jakémukoli transspecifickému vývoji vzhledem k faktu, že život je v podstatě orientován na zachování existujících proteinů (stáze).

 

RADIOMETRIE A GEOFYZIKA


41 ODCHYLKY V RADIOMETRII

Vzhledem k faktu, že stáří zjištěná různými radiometrickými metodami vykazují systematicky různé odchylky pro stejnou horninu, musí existovat zdroj systematicky se opakujících chyb vycházející buď z metody měření a/nebo z vyhodnocování výsledků.


42 URYCHLOVAČOVÁ HMOTNOSTNÍ SPEKTROMETRIE (AMS)

Měření uhlíkatých materiálů jako třeba grafitu, mramoru, antracitu a diamantů metodou urychlovačové hmotnostní spektrometrie (AMS) vykazují stáří nižší než 90 000 let navzdory udávanému stáří mnoha milionů let.


43 URAN, HELIUM A OLOVO V ZIRKONECH

Horninové vrstvy, o kterých se tvrdí, že jsou staré miliardy let, obsahují zirkony, které jsou na základě hélia v nich obsaženého staré asi jen 4000 až 8000 let.


44 RADIOAKTIVNÍ ROZPAD NA OLOVO

Kromě uranu-238 se na olovo-206 (s poločasem od několika mikrosekund po několik tisíc let) rozpadá ještě dalších 52 prvků, což se nebere v úvahu při propočtech užívaných v konvenční radiometrii.


45 RADIOAKTIVNÍ ROZPAD PŘI TEPLOTÁCH PLAZMY

Radiometrické metody k určování stáří hornin se odchylují od neradioaktivních metod o několik řádů, což zpochybňuje právě radiometrické metody.


46 URANOVÁ A POLONIOVÁ RADIOHALA

Četnost uranových a poloniových radiohal v žulách prvohor/druhohor svědčí o jedné či více fázích dočasně urychleného radioaktivního rozpadu.


47 HLUBINNÉ HELIUM

Z množství tepla vyzařovaného z nitra země lze zjistit, že množství hélia unikajícího z nitra země činí pouhé 4% hodnoty, kterou bychom očekávali, kdyby byla země stará 4.5 miliardy let.


48 ZEMSKÉ MAGNETICKÉ POLE

Zemské magnetické pole se v minulosti několikrát přepólovalo a jeho velikost klesla na polovinu, což svědčí o tom, že planeta je mladší než 10 000 let.


49 SOLNÉ HORY A OBSAH SOLI V OCEÁNECH

Kdyby současné procesy absorpce a uvolňování soli ve světových oceánech trvaly 3.5 miliardy let, měly by oceány obsahovat 56krát víc soli, než tomu ve skutečnosti je.


50 NIKL V MOŘSKÉ VODĚ

Propočty založené na množství niklu odnášeného každý rok řekami do světových oceánů a současném obsahu niklu v oceánech svědčí o tom, že dnes probíhající procesy mohly takto fungovat maximálně 300 000 let.


51 ROPA, UHLÍ A ZKAMENĚLÉ DŘEVO

Tvrzení, že tvorba ropy, uhlí a zkamenělého dřeva vyžaduje dlouhá časová období, bylo experimentálně vyvráceno.

 

KOSMOLOGIE A TEORIE VELKÉHO TŘESKU


52 SINGULARITA A INFLACE

S ohledem na to, že nebyl popsán žádný mechanizmus, jak se dostat z tzv. „singularity“, musí být koncept teorie velkého třesku považován za zcela spekulativní.


53 VZNIK GALAXIÍ

Původ galaxií nelze vysvětlit v rámci teorie velkého třesku.


54 VZNIK HVĚZD

Původ hvězd nebyl stále ještě vysvětlen, navzdory neustálému ujišťování mnoha kosmologů.


55 PŮVOD PLANET

Jak mohly vzniknout planety z disku plynů a prachu, je jak nejasné tak krajně sporné.


56 POVRCHY PLANET A MĚSÍCŮ

Velmi rozmanitý charakter povrchu planet a měsíců vrhá pochybnosti na teorii o tom, že vznikly z homogenního oblaku plynů a prachu.


57 JEMNÝ PLANETÁRNÍ SYSTÉM

Sluneční soustava stará 4.5 miliardy let je prakticky nemyslitelná s ohledem na fakt, že některé planety přejdou na chaotické oběžné dráhy po „pouhých“ 10 milionech let.


58 VZDÁLENOST MĚSÍCE OD ZEMĚ

Změřené zvyšování vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem je tak velké, že by Měsíc musel být při uvažovaném stáří 4.5 miliardy let od země 3.5krát dále.


59 PLANETÁRNÍ PRSTENCE

Je pozoruhodné, že všechny čtyři plynné obří planety mají prstence, zatímco maximální stáří takového prstence činí zhruba pouhých deset tisíc let.


60 KRÁTKOPERIODICKÉ KOMETY

Naše sluneční soustava obsahuje mnohem méně krátkoperiodických komet, než bychom očekávali v planetární soustavě staré několik miliard let.


61 ZBYTKY SUPERNOV

V Mléčné dráze existuje méně zbytků supernov, než bychom očekávali po mnoha miliardách let.


62 OBSAH KOVŮ NA VZDÁLENÝCH TĚLESECH

Systematický rozdíl v zastoupení kovů ve spektru vzdálených a blízkých objektů, který předpovídá model velkého třesku, nepozorujeme.


63 ANTROPICKÝ PRINCIP

Neuvěřitelně přesné a jemné vyladění různých přirozených konstant a priori potřebných pro umožnění života na zemi nemůže být výsledkem slepé shody okolností.


64 MIKROVLNNÉ RELIKTNÍ ZÁŘENÍ

Nerovnoměrné rozložení kosmického mikrovlnného reliktního záření vykazuje kosmický severní a jižní pól i kosmický rovník, což znamená, že bychom mohli být blízko středu vesmíru, což odporuje teorii velkého třesku.

 

FILOZOFIE


65 EVOLUČNÍ PARADIGMA

Moderní přírodní vědy staví své bádání na paradigmatu evoluce (makroevoluce, zárodečná polévka a teorie velkého třesku), jejíž základní postuláty nelze dokázat.


66 MATERIALISTICKÝ SVĚTOVÝ NÁZOR

Jelikož není možné přesně určit bod, ve kterém končí přirozené jevy a začínají jevy nadpřirozené, není možné vysvětlit svět pouze v pojmech přírodních věd.


67 DOGMA EVOLUČNÍ TEORIE

Původ evoluční teorie je filozofické povahy (osvícenství, racionalizmus, materializmus); evoluce je náboženským dogmatem s vědeckým nátěrem.


68 EVOLUČNÍ PSYCHOLOGIE

Mnoho závěrů evoluční psychologie argumentuje vlastně v bludném kruhu nebo jsou formulovány velmi vágně a neurčitě, takže je můžeme považovat za pouhé líbivé historky, které nelze ani potvrdit ani vyvrátit.


69 NAHODILÉ PROCESY

Odůvodnění pro makroevoluci, spolu s kombinací faktorů jako jsou náhodné mutace a nutná selekce, jsou ve svém výsledku bez pevné podstaty následkem toho, že zahrnují prvek náhody, a tím argumentace evolucionistů nemůže obsahovat žádná logická tvrzení.


70 KAUZÁLNÍ EVOLUČNÍ VÝZKUM

Kauzální evolucionistické bádání v žádném případě nemůže vysvětlit nevypočitatelný a nepředvídatelný vývoj, který je podle evoluční teorie založen na čiré náhodě.


71 HOMOLOGICKÉ ORGÁNY

Podobnosti (homologní orgány) nedokazují původ ze společného předka; všechno, o čem vypovídají, je to, že u různých organizmů byly použity tytéž základní principy.


72 DOKONALOST PŘÍRODY

Pozorování, že příroda ponechaná sama sobě, nezná žádné nekompletní ekosystémy, a že většina organizmů přispívá k prospěchu celého ekosystému, je neslučitelné s myšlenkou náhodného vývoje.


73 ÚČELNOST A USPOŘÁDANOST

Tvrzení, že veškeré nesčetné kosmické i biologické struktury vznikly náhodou, je v rozporu s jednoznačně účelnou a naplánovanou povahou veškerého přírodního světa.


74 SMYSL ŽIVOTA

Evoluční teorie nemůže dát odpověď na otázku po vlastním smyslu života.


75 NADBYTEČNÁ KRÁSA

Bezúčelnou krásu, kterou oplývá příroda, nelze vysvětlit materialistickým přístupem.

 

INFORMAČNÍ TEORIE


76 INTELIGENTNÍ INFORMACE

Kód přítomný ve všech formách života dovoluje jen jediný závěr: že existuje inteligentní původce/vysílač zmíněných informací.


77 VŠEVĚDOUCÍ ODESILATEL

Rozsah kódování molekuly DNA daleko přesahuje kapacitu jakékoli lidské informační technologie, což naprosto vylučuje možnost, že by DNA vznikla náhodou z neživé hmoty.


78 SCHOPNÝ ODESILATEL

Základní znalosti, např. schopnost naprogramovat molekuly DNA, ještě nestačí k vytvoření života, protože je též potřeba schopnost vybudovat veškeré potřebné biologické mechanizmy.


79 NEMATERIÁLNÍ ODESILATEL

Protože smysluplná informace má podstatný nemateriální rozměr, nemohla být odvozena z rozměru materiálního.


80 VYVRÁCENÍ MATERIALISMU

Lidské bytosti jsou s to produkovat smysluplné informace, které jsou nemateriální povahy, a nemohou proto vycházet z materiální části našeho těla.


81 VYVRÁCENÍ TEORIE VELKÉHO TŘESKU

Tvrzení, že se vesmír zrodil ze singularity (vědecký materializmus), odporuje nemateriálnímu rozměru informací.


82 ABIOGENEZE A MAKROEVOLUCE

Jelikož všechny teorie chemické i biologické evoluce předpokládají, že informace má svůj původ výhradně jen ve hmotě a energii, můžeme z toho vyvodit, že všechny tyto teorie a koncepty, týkající se abiogeneze, jsou mylné.


83 STARÉ I NOVÉ DŮKAZY BOŽÍ EXISTENCE

Důkazy o Boží existenci lze odvodit z přirozených zákonů informace ve vesmíru i z prorockých informací v Bibli.

 

LIDÉ A KULTURA


84 ZÁZNAMY O POTOPĚ

Zprávy o potopě zachované ve starých kulturách na všech pěti světadílech svědčí o tom, že zemi postihla přinejmenším jedna gigantická záplava.


85 VĚK LIDSTVA

Pozůstatky po našich předcích (jako třeba kamenné nástroje) svědčí o tom, že dějiny lidstva trvaly nejvýše několik tisíc let.


86 NEANDERTÁLCI A AUSTRALOMORFOVÉ

Dosud nebyl nalezen ani jediný nesporný mezičlánek, který by prokazoval společného předka opic a lidí.


87 LIDSKÉ A ŠIMPANZÍ GENOMY

Bylo by zapotřebí nejméně 75 milionů „správných“ mutací, aby ze společného předka vznikl moderní člověk či šimpanz – vysoce nepravděpodobný scénář.


88 VZPŘÍMENÁ CHŮZE

Lidská vzpřímená chůze vyžaduje simultánní a koordinované změny několika znaků kostry i svalstva, což jasně odporuje myšlence neřízeného náhodného vývoje.


89 LIDSKÉ OKO

12 milionů nervových vláken, která spojují lidské oko s mozkem, musí být vedeno každé do specifického místa, aby mohl v mozku vzniknout správný obraz, což není možné vysvětlit pomocí mechanizmů evoluční teorie.


90 OBRÁCENÁ SÍTNICE

Nové výzkumy potvrzují, že uspořádání světločivých buněk v lidském oku představuje optimální design, což vyvrací dřívější opačné názory, a ukazuje na stvořitele.


91 DEGENERACE LIDSKÉHO JAZYKA

Studium starých jazyků odhalilo, že nejprve byly jazyky složité, a teprve časem se zjednodušily, což odporuje myšlence vzestupného evolučního vývoje lidských bytostí.


92 LIDSKÉ VĚDOMÍ

Studium takzvaných zážitků v blízkosti smrti svědčí jednoznačně o tom, že lidské vědomí existuje v nemateriální sféře, a nelze je vysvětlit evolucí.


93 LIDSKÁ TVOŘIVOST

Lidské schopnosti technické i umělecké kreativity (tvoření) svědčí o tom, že lidský duch v žádném případě nemohl vzejít z hmoty.


94 SVĚDOMÍ A ETIKA

Svědomí a etika jsou věci, které se sotva mohly vyvinout v nelítostném boji o přežití trvajícím milióny let.


95 LÁSKA, ŠTĚSTÍ, UTRPENÍ A ZÁRMUTEK

Není možné integrovat existenci fenoménu lásky s myšlenkami, na kterých stojí evoluční teorie.

Jak a proč věřím ve stvoření a inteligentní původ vesmíru života a člověka – 1. díl

  1. Která z následujících dvou věr přemáhá svět – tj. každodenní ohrožení, kterým jsme vystavováni jako jednotlivci i jako společnost?

    a) Příčina přírody je součástí přírody a vzešla z přírody samotné – tj. příroda (veškeré prostředí ve kterém žijeme) je svébytná, soběstačná, suverénní a svrchovaná existence. Tzn. že pokud si příroda a lidé nepomůžou sami, nepomůže jim nikdo a nic. Jinými slovy, nenajdeme-li řešení naší situace v samotné přírodě a ve schopnostech, kterými jako lidé přirozeně disponujeme (tj. tělesné, intelektuální a citové schopnosti, určité morální cítění ve svědomí a vůle), jsme totálně ztraceni.
    b)
     Příčina přírody není součástí přírody a nevzešla z přírody samotné – tj. je transcendentní – nadpřirozená nebo-li nad-přírodní tj. z přírody nepocházející – jinými slovy příroda je existenčně závislá na něčem nebo někom, co nebo kdo není její součástí ani „produktem“ – to něco nebo někdo je Tvůrce, Zákonodárce, Otec – prostě Bůh Stvořitel. Řešení naší situace spočívá v přijetí nabídky smíření s Bohem skrze osobu Ježíše Krista, v důvěrném vztahu s Ním a lidmi dobré vůle a v dobrém jednání za každé situace až do příchodu Věčného Soudce všech živých i mrtvých, našeho Zachránce a Spasitele Ježíše Krista.*

  2. Přírodní zákony – jako každé jiné zákony – jsou ustanovené pravidelnosti ve vztazích a mají pouze odhalující, ochranné, stabilizační a určitý typ řádu regenerující schopnosti.

    Přírodní zákony tedy odhalují skrytý řád ve stvoření, odhalují vztahy, další pravidelnosti ve vztazích a určitou automatizaci procesů probíhajících ve stvoření – díky nim vědci mohou vůbec něco o přírodě pochopit a proniknout do její struktury a fungování – ale pouze částečně, protože přírodní zákony samy nedokážou odhalit všechno! Přírodní zákony dále stabilizují a defacto umožňují a chrání všechny procesy a technologické ztvárnění živé i neživé přírody, bez nich by se příroda utopila v chaosu a zanikla. Přírodní zákony mají tedy podpůrnou a služebnou funkci, nikoliv konstrukční nebo dokonce všekonstrukční schopnosti. Přírodní zákony pouze regenerují určitý typ řádu v přírodě, ale nejsou prvotní příčinou toho řádu, který regenerují. Přírodní zákony regenerují 2 typy řádu – statistický nebo-li entropický který se týká dynamické kompenzace rozdílů teplot, tlaků, koncentrací (hustot) – a řád strukturní týkající se vzájemné interakce otevřených termodynamických soustav, které si vyměňují energii a hmotu a usměrňují její toky prostřednictvím své geometrie (vnitřní a vnější struktury), která nemá symbolický charakter – tzn. nejedná se o geometrickou strukturu s významovým přiřazením, které není součástí té geometrie – jako vidíme např. u textu, který právě čteme. – tento přístup k přírodním zákonům je striktně biblický a nenalezneme ho v žádné verzi evoluční (vývojové) teorie – tam přírodní zákony (buď) spontánně a postupně vznikají a/nebo jsou tvůrci veškerého řádu a procesů probíhajících ve stvoření.
    *

  3. Existence kódů a komunikace je evolučně nevysvětlitelný fenomén. Kód jakožto geometrický fenomén nemá materiální podstatu a sám má výhradně služebnou funkci – jedná se o geometrickou strukturu s významovým přiřazením, které ale není součástí té geometrické struktury (textu či jakéhokoliv seskupení symbolů). Geometrie daného kódu může být vyjádřena principiálně jakýmkoliv hmotným nosičem – v dané geometrii kódu můžeme uspořádat molekuly, kamínky, inkoust na papíře atd. přesto geometrie samotná (tj. know how) nemá materiální podstatu, kterou má to, co v dané geometrii uspořádáváme – tj. molekuly, kamínky apod. Neměla by nás mást naše zkušenost, že kódy jsou vyjádřeny na hmotném nosiči a z toho pak usuzovat, že mají materiální (přírodní – přirozenou) příčinu.

    Kód nemůže principiálně (prvotně) vzniknout žádnými procesy probíhajícími ve stvoření – mírněji řečeno není znám žádný proces ani teoreticky, který by něco takového dokázal zrealizovat. Kód se neobejde bez odesílatele a prvotně má za sebou vždy rozhodnutí vůle, cílevědomost a výzvu nebo požadavek. Musíme rozlišovat mezi informací – zprávou – a jejím technologickým ztvárněním v podobě kódu – tj. symbolického – geometrického – vyjádření pomocí symbolů (znaků). Technologické ztvárnění zprávy – tj. kód – sám o sobě nic neznamená, význam a závažnost není totiž součástí kódu samotného, ale je kódu přiřazen rozhodnutím vůle odesílatele nebo na základě dohody mezi odesílatelem a příjemcem.

    a)
     V přírodě nalézáme značné množství organických kódů – v každé buňce, v každém živém tvoru nalézáme obrovské množství zakódované informace. Geometrie těchto organických molekul má tedy pouze služebnou funkci, sama o sobě nemá význam, ten je až „dodatečně“ přiřazován uvnitř buňky složitými trojrozměrnými rekonstrukčními algoritmy, které jsou vytvořeny tak, aby geometrii organického kódu dokázaly interpretovat do podoby určité sady instrukcí – co, kdy, kde, z čeho a jak postavit (zkonstruovat).

    b)
     Biblická víra jako jediná přichází se zjevením Boha, který je SLOVO – řecky LOGOS – a bez Něhož nepovstalo NIC, co je, viz první verše Janova evangelia. Pouze biblický Bůh KOMUNIKUJE s člověkem na jeho úrovni – prostřednictvím Božského a lidského synovství Ježíše Krista. Pouze biblický Bůh mění, chrání a buduje člověka MOCÍ SVÉHO SLOVA. Slovo – tj. konstrukční a význam a cíl (teleos) nesoucí informace – je naprosto jedinečná a STĚŽEJNÍ myšlenka Bible a Kristova evangelia. Slovo přináší zprávu, skrze slovo přichází víra, skrze víru navazujeme vztah, skrze vztah poznáváme Boží charakter, a tím i vlastní hodnotu a poslání. Ježíš Kristus o sobě prohlásil, že je Slovo Boží, skrze které a prostřednictvím kterého Bůh stvořil věky a skrze které Bůh zrušil vládu smrti a skrze které zjevil život (Boží druh života) a nesmrtelnost.

    ***

Co se týče evoluční teorie, tak neexistuje principiálně žádná možnost, jak metodami operační (experimentální) vědy odhalit skutečnou historii světa, jeho příčinu, dobu trvání a (všechny) události, které se v minulosti odehrály. Evoluční teorie naráží na principiální bariéru nepoznatelnosti minulosti studiem přítomnosti resp. pozůstatků z minulosti objevených v přítomnosti. Mnoho informací o minulosti a původu „věcí“ je totiž ztraceno (nedochovaly se) – nejsou již součástí stvoření a nelze je v samotném stvoření zpětně dohledat. Proto se neobejdeme bez zprávy (svědectví) očitých svědků těch události – a jejich prohlášení jsme nuceni přijmout vírou (na základě důvěry). Evoluční teorie – ve smyslu popisu původu a historie vesmíru, života a člověka na této planetě – je proto nejméně vědeckým a nejvíce spekulativním a fantazií překypujícím počinem člověka. Navíc evoluční teorie nás jako by chce ujistit, že jsme nic důležitého neztratili, že jsme vlastně o nic podstatného nepřišli a že jsme na vzestupné – zdokonalující – tendenci. Evolucionismus pohlíží na historii jako na méně dokonalou a celkově historii vnímá jako kontinuální vymaňování se z chaosu a nedokonalosti – jakýmisi přirozenými vnitřními mechanismy a vlastnostmi, kterými samo stvoření disponuje.

Hlavními zástupci těchto mechanismů jsou údajně mutace a přírodní výběr. Toto je ovšem dáno k víře, neboť tento hrubý popis zmiňuje pouze

1 degenerativní mechanismus – a tím jsou mutace (náhodné změny v genomu mající téměř výhradně degenerativní účinky) a
1 stabilizační mechanismus – a tím je přírodní výběr (prevence přežití extrémních výchylek genetické variability v rámci daného druhu v daných podmínkách). Avšak ani mutace ani přírodní výběr není možno považovat za konstrukční mechanismy či dokonce něco zdokonalujícího. Na adresu této skutečnosti kdosi prohlásil, že darwinismus a evolucionismus je evangelium smrti – v kontrastu ke Kristovu evangeliu věčného života. Zřejmě byl darwinismus a evolucionismus takto nazván také proto, protože prohlašuje degenerativní a stabilizační procesy za konstruktivní a zdokonalující – a utrpení a smrt obecně za přirozené (přírodní) nástroje pokroku a odstraňování nepřizpůsobených (nepřizpůsobivých) daným podmínkám.

Evoluční pohled maximálně silně kontrastuje se stvořitelským – biblickým – přístupem, který nás naopak ujišťuje o tom, že jsme na sestupné tj. degenerativní tendenci a že jsme jako lidstvo i jako jednotlivci nesmírně mnoho ztratili. Příčinou této sestupné – degenerativní – tendence je opuštění Boha – tzn. ztráta osobního, láskyplného vztahu člověka se svým Tvůrcem – Kristem.

V podstatě evolucionismus v sobě obsahuje – nebo je produktem – ega – pýchy, sebestřednosti a samospravedlnosti, což pro většinu lidí nebývají nijak zvlášť negativní termíny. Důvod pro to je v tom, že evolucionismus odmítá vidět, ba i jen připustit, existenci něčeho, co přírodu převyšuje nebo co ji zapříčinilo, ale přitom není její součástí. U člověka můžeme naprosto stejně říci, že jeho příčina není jeho součástí … tzn. život si lidé předávají z generace na generaci, ale prvotně jím (životem) byli obdařeni z vyšších sfér, než ve kterých se nalézá člověk přirozeně. Podobně konstruktér motoru není součástí konstrukce motoru – a operační procesy probíhající při fungování motoru jsou principiálně odlišné od konstrukčních procesů, kterými byl motor dáván na výrobní lince dohromady. V jistém smyslu platí tato analogie také na procesy probíhající ve stvoření samotném a na procesy, které stvoření přivedly do existence – viz stvořitelský týden v 1. Mojžíšově zvané Genesis. Procesy, kterými Bůh přiváděl stvoření do existence a uspořádával postupně do dokonalé a živé mozaiky, jsou popsány nesmírně přesně propracovaným jazykem, kterým je popsáno 7 prvních stvořitelských dnů veškerého stvořeného bytí. Tyto procesy jsou odlišné od procesů, které probíhají v přírodě při jejím fungování. Stejně tak by nás nemělo překvapovat, že Stvořitel sám není součástí svého stvoření v tom smyslu, v jakém inženýr není součástí motoru, který zkonstruoval.

Evoluční teorie tvrdí, že právě tím, že všechny příčiny a vysvětlení hledá ve stvoření samotném, je vědecká, zatímco opuštění stvoření znamená automaticky opuštění domény vědy … a tudíž neověřitelnost, neopakovatelnost …

Evolucionisté rádi říkají, že právě proto je evoluční teorie vědecká, zatímco stvořitelská teorie vědeckou není, neboť se odkazuje na něco vědecky neuchopitelného. To je však zkreslená a značně naivní představa.

Věda znamená poznání – z latinského Scientia – poznatek, faktum. Věda tedy zkoumá svět v jeho technologickém ztvárnění a fungování. V okamžiku kdy se ale pídí po příčinách, narazí brzy na určitou bariéru … totiž na skutečnost, že některé příčiny v přírodě nedokáže nalézt resp. principiálně neví, kde a jak by je mohla nalézt.

Evoluční teorie je vírou resp. věroukou vždy, když nabubřele ignoruje tuto bariéru poznatelnosti a bariéru příčinnosti … a chce si hrát na teorii všeho. Evoluční teorie také zdaleka nepopisuje správně a adekvátně samotné technologické ztvárnění stvoření – neboť funkce, organizace a integrace nejsou vývojové termíny, nýbrž inženýrské-inteligenční termíny, k jejichž pochopení je nutné opustit evoluční myšlení ZDOLA NAHORU a aplikovat stvořitelské myšlení SHORA DOLů.

***

Přeji dobré trávení
Váš
Libor Votoček

Fóbie z absolutna

Ken Ham
je smrtonosná a na vzestupu

Středoškolský student napsal po přečtení knihy „Lež: Evoluce“ rozhořčený dopis, kde mě obvinil, že dávám vinu evoluci za všechno zlo ve společnosti. Psal, že jeho profesor byl spravedlivý člověk, který studenty vyučoval morálce, byl proti potratům a přesto věřil v evoluci. Student dále pokračoval tvrzením, že neexistuje spojitost mezi evolucí a otázkou potratů. Takových a podobných komentářů dostávám po léta celou řadu. Upřímně řečeno, lidé si neuvědomují (nebo si ani uvědomit nechtějí!), že „evoluce“ znamená mnohem více než jen Darwinem zpopularizovaná myšlenka „od molekuly k člověku“. Evoluce je ve skutečnosti celý systém myšlení, postojů – je to životní filozofie, která vyznává, že člověk je nezávislý na Bohu a Jeho zjevení, tudíž sám určuje pravdu. Jinými slovy: lidské názory jsou základem pro určování pravdy, protože ve skutečnosti neexistuje žádná nadřízená a absolutní autorita.

Podívejme se například na otázku potratů. Souvislost mezi „evolucí“ a potraty je následující: Pokud je základem životních postojů přesvědčení a víra, že neexistuje Stvořitel a člověk si určuje morálku sám, potom každý může rozhodovat sám za sebe, co je správné nebo špatné. Následně, pokud si lidé myslí, že dítě v matčině lůně má stejnou kvalitu jako zárodečná tkáň neurčitého života, parazitující v matčině těle, můžeme ji jednoduše odstranit jako krční mandle nebo slepé střevo, pokud společnost takové rozhodnutí toleruje. Jestliže o životě dítěte rozhoduje matka a lékař, není divu, že se naše společnost zbavuje nenarozených dětí jako přebytečných koťat. Není v tom rozdíl. Tento příklad samozřejmě neznamená, že každý, kdo věří v evoluci, potraty schvaluje, ale znamená to, že ti, kdo považují potrat za věc osobního rozhodnutí, jsou v souladu s tím, jakou hodnotu sami přikládají lidskému životu.

Jedno z poselství, které z osvětové práce kreacionistů vyplývá, je poznání, že čím více opouštíme základ absolutní autority Božího slova, tím více lidé opouštějí absolutní hodnoty. Filozofie relativismu postupně prostupuje celou společnost. A to je to, co dnes vidíme všude kolem sebe.

V červencovém čísle vydání U.S. News & World Report z roku 1997 se objevila znepokojující zpráva opírající se o dva články z publikace Kronika vyššího vzdělání (27. červen 1997). Pedagogové, kteří tyto články napsali, vyjadřovali zděšení z mravního relativismu svých studentů.

Robert L. Simon (profesor filozofie na Hamiltonské univerzitě) uvádí reakce studentů na holocaust. Prohlásil, že „ačkoliv skupiny popírající holocaust vyvolaly ve společnosti kontroverzi, pozoruje v poslední době rostoucí počet studentů, kteří ve svém postoji zaujímají téměř stejně znepokojivý postoj. Přijímají skutečnost holocaustu, ale jsou přesvědčeni, že nemohou nikoho morálně odsoudit ani vyslovit jakýkoliv mravní soud. Studenti obvykle vysvětlují, že sami litují holocaustu a podobných událostí, ale nemohou takové činy posuzovat ani odsuzovat“. Profesor Simon pokračuje a říká, že „v multikulturní společnosti není překvapením, že si mnoho studentů myslí, že kritika historických událostí, chování ostatních kultur a etnických zvláštností, je buď nemoudrá, nebo přímo nevhodná. Považují odsouzení, kritiku a netoleranci takových činů za vnucování kulturně-civilizačních norem méně mocným společenstvím.“ Autor tento běžný postoj nazývá fóbie z absolutna.

V DALŠÍM ČLÁNKU Key Haugaardová (učitelka kreativního psaní na Passadenské universitě) vyjadřuje znepokojení nad myšlením studentů, kteří četli příběh o lidské oběti (v níž jsou lidé rituálně ukamenováni, aby byla zajištěna bohatá úroda). Haugaardová nemohla pochopit reakce svých studentů, když se jich ptala na jejich pohled na lidskou oběť. Uvádí, že ani jeden ze třídy dvaceti prokazatelně inteligentních jedinců by neriskoval vystoupit proti obětování lidí.

Autor článku v U.S. News and World Report komentuje to, co říkají mnozí další učitelé. Postmoderní myšlení v akademickém prostředí popírá existenci jakékoliv objektivní pravdy. Autor uzavírá zamyšlení následujícím prohlášením: „Hodnoty se promítají v osobních názorech a prioritách … Proto je obtížné hledat společné normy, mající své kořeny ve slušnosti a ohledu na druhé, které by bylo možno vyučovat … Tato skutečnost by měla posloužit jako podnět k zamyšlení o potřebách změn vyučování v současné morálně zmatené kultuře, kde ani univerzitní studenti nejsou ochotni zaujmout negativní postoj k hromadnému vyvražďování či jinému násilí.“

EVOLUCE A MRAVNOST

Je smutné, že profesoři a novináři nevyjádřili podstatu problému, jímž je skutečnost, že nelze znát, co je v absolutním smyslu správné a špatné, pokud neexistuje absolutní autorita, před níž jsme všichni odpovědni za motivy svých činů. Pokud má člověk společné předky se zvířaty, jinými slovy je jenom vyvinuté zvíře (což je zdůrazňováno během celého vzdělávacího procesu dětí a mládeže jako skutečnost), proč by nemohli mít studenti názor, jaký chtějí – pokud s ním v životě uspějí?

Sama vzdělávací soustava zasela semínko destrukce morálky, protože opustila základ Božího slova. Nahradila ho evolučním postojem k hodnotám lidského života, tj. stojí na základech názorů vycházejících z člověka. Stále více generací evolucí odchovaných studentů opouští školu a stává se součástí vedoucích pozic v ekonomice, politice, v soudnictví, vzdělávacím systému atd., a tak podporují šíření mravního relativismu, který se stává společenskou normou. Přestože tito lidé tvrdí, že nemohou činit mravní soudy o něčí víře, jsou stále více netolerantní ke křesťanství – tj. k učení, které na Božích absolutních hodnotách stojí. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že lidé jsou posuzováni podle pravidel Stvořitele, jsou označováni za netolerantní a nebezpečnou skupinu. Tento kulturní posun na kdysi „křesťanském“ západě je přesně to, před čím jsme v knize „Lež: Evoluce“ varovali. Otázka kreace versus evoluce je mnohem více než boj o zkameněliny, opice, vývoj od molekul k člověku, stáří Země atd. Jedná se o bitvu mezi dvěma světonázory: křesťanský pohled proti humanistickému.

PROMĚNA SRDCÍ

Ačkoliv autor zamyšlení volá po konsenzu majícím své kořeny v obyčejné slušnosti a ohleduplnosti, nepřipouští, že to, co chce vyučovat studenty, vychází z křesťanské morálky. Ale vyučovat křesťanskou morálku bez křesťanství není možné. Křesťanství bez Bible ztrácí svůj smysl i definici. Základem křesťanské nauky je kniha Genesis a vše, co z Božího slova vyplývá.

Co může zvrátit tento znepokojivý trend, kterého se dnešní pedagogové obávají? Pouze proměna srdce, změna postoje k Bohu všeho stvoření, poznání autority Božího slova, podrobení se svému Stvořiteli a poznání Jeho jako Pána. To je to, o čem Odpovědi v Genesis celé jsou.

Ken Ham, Answers in Genesis, leden 1999

UČITEL SE SOUDÍ

Učitel se soudí poté, co byl přeložen, za to, že upozornil na nesrovnalosti v evoluční teorii.

Faribault, Minnesota (Day Watch) – Snem Roda LeVaka bylo vyučovat biologii na střední škole. Před dvěma roky se stal učitelem na faribaultské střední škole, ale nyní byl odvolán. Rod LeVake byl přeřazen na vyučování obecné vědy. Není to proto, že by nebyl kvalifikovaný. Se svým akademickým titulem učitele biologie patří mezi odborně kvalifikované učitele. Místo neztratil proto, že by odmítal učit evoluci. Jasně naznačil, že evoluci bude učit. Také to nebylo proto, že by trval na vyučování kreacionismu. Problém spočíval podle školního okrsku v tom, že navíc k vyučování evoluce podle školních osnov poukázal na některé rozpory a nesrovnalosti. Školní inspektor Keith Dixon prohlásil: „Takový přístup nemohu označit za naplňující osnovy stanovené školní radou.“ Rod LeVake s inspektorem nesouhlasí a s legální pomocí Amerického centra spravedlnosti a zákonnosti se soudně domáhá navrácení svého původního postavení. „V každé jiné oblasti je hlavní myšlenkou vzdělávání zkoumat věci z různých stran a naučit děti kriticky přemýšlet o tom, co bylo řečeno,“ vysvětluje LeVake. „Vůbec se mi nelíbí ideologie vzdělávání. Nemohu vyučovat evoluci jako jednou provždy nediskutovatelnou skutečnost. Děti potřebují slyšet, o čem evoluční teorie je, ale také si myslím, že potřebují slyšet o nesrovnalostech a o vědeckých důkazech svědčících proti ní.“ Žalobce žádá rozsudek, který prohlásí vylučování učitelů biologie, jejichž náboženská víra je v rozporu s ideologií evoluční domněnky, za protiústavní. LaVake dále žádá 50 tisíc dolarů jako odškodné a na pokrytí soudních výloh.

KREACIONISTÉ A EVOLUCE

Kreacionisté vyhráli soudní spor v Kansasu

(RT) – Státní rada pro vzdělávání v Kansasu hlasovala 11. srpna 1999 v poměru 6:4 ve prospěch rozhodnutí, aby byla ze školních učebnic odstraněna evoluční tvrzení, která souvisí s Darwinovou teorií o tom, že se člověk vyvinul z nižších forem života.

Otázky týkající se evoluce budou odstraněny ze státních testů, které jsou základem pro ověřování vědomostí studentů. Tato skutečnost může způsobit, že učitelé již nebudou klást takový důraz na vyučování evoluce jako dříve. Státní směrnice také požadují, aby byly z učebnic odstraněny jakékoliv zmínky o teorii „velkého třesku“, podle níž vesmír vznikl bez příčiny explozí, což je v přímém protikladu k biblickému pohledu na stvoření světa.

Kreacionisté se původně snažili, aby kreační nauka byla součástí školních osnov a vyučovala se současně s evoluční teorií. Když Nejvyšší soud rozhodl, že výuka kreace by porušila pravidla separace církve a státu, soustředili se na současné vědecké poznatky a důkazy, které evoluční učení zpochybňují. „Není dále udržitelné, aby se evoluce vyučovala ve školách jako dokázaný fakt,“ řekl Steve Abrams, člen Státní rady pro vzdělávání, která určuje osnovy a standard kansaského vzdělání.

Odstranění zmínek o evoluci v kansaském systému vyučování přírodních věd je považováno za důležité vítězství kreacionistů. Ti dosáhli některých změn v osnovách i v dalších státech – Alabama, New Mexiko a Nebraska. Texas, Ohio, Washington, New Hampshire a Tennessee tyto návrhy zvážily, ale zatím neprošly.

Věda a život

Mohu-li jako vědec a učitel říci něco s naprostou jistotou, pak je to zjištění, že čím víc vím o vesmíru, o přírodě a o tom, jak „věci“ fungují, tím více a tím rychleji se vzdaluji jakýmkoliv představám o jejich náhodném vzniku (původu) a vývoji.

Náhody a katastrofy, dodnes mnohými považované za hlavní tvůrčí mechanismy života, se mně osobně nikdy nepodařilo aplikovat ani propojit s poselstvím zodpovědného života, protože zodpovědnost a dobrý úspěch považuji za vzácné ovoce lásky, moudrosti, pečlivého plánování, píle a trpělivosti, kvalit, které jsou opakem náhody a nejlepší cestou, jak se vyhnout katastrofě. Když náhodu střídá katastrofa, říkáme obvykle, že život nestojí za nic … proto studujeme, plánujeme, pracujeme … milujeme. Vědu a její metody vnímám jako mocný nástroj k nabytí jistého druhu poznání … poznání toho, jak „věci“ fungují, tady a teď. Na otázku proč existují a proč jsou takové, jaké jsou, [experimentální] věda nedokáže odpovědět, stejně jako nedokáže odpovědět na otázku jak, kdy a kým byly zkonstruovány. Jakékoliv jedinečné události, jsou-li navíc v minulosti, nejsou pro svoji neopakovatelnost přístupné vědeckému zkoumání … a počátek života na Zemi je jednou z nich. Věda může v současnosti zkoumat, za jakých podmínek a jakým způsobem spolu reagují různé chemické sloučeniny nebo co se děje v živé buňce, v rostlině nebo v člověku, už se však nedokáže přenést do minulosti a sledovat počátek života na Zemi ani není schopna tuto informaci zpětně dohledat, protože se nejedná o přírodní zákon ani o děj, který by v současnosti někde probíhal. Co pozorujeme, je předávání života z generace na generaci, vidíme jeho projevy a některé rozmanité formy, nikoliv však jeho vznik.
To, že život skutečně nikde nevzniká, nýbrž pouze předává, dosvědčuje také neustálý koloběh hmoty a energie v přírodě. Život je dar a jako každý dar i tento má svého dárce … i správce. Je na každém z nás, jestli a jak jej přijmeme, jestli jako samozřejmost a prostor pro neomezenou seberealizaci nebo jako dar od Stvořitele a laskavou službu druhým s důsledky na celou věčnost. Život je víc než pokrm, který je stavebním materiálem těla, proto není ani nemůže být zajištěn tím, co člověk má nebo čeho v životě dosáhl. Život zůstane navždy darem od Stvořitele, k jehož přijetí je potřeba víra, naděje a láska.

Kdybychom sledovali putování nějakého konkrétního atomu v přírodě, zjistili bychom například, že na jaře je součástí půdy v naší zahrádce, která je pokrmem pro všechny rostliny, v létě se atom stane součástí například jabloně a na podzim vstoupí do zrajícího jablka, které se pak po štědrovečerní hostině stane součástí našeho těla … může skončit ve svalech, v srdci, mozku nebo v jakékoliv jiné části našeho těla. Život je skutečně víc než pokrm, ze kterého se staví a opravuje naše tělo.

Život je také víc než zákon, přírodní i duchovní, protože obsahuje prvek svobody, milosrdenství a spolupráce, a je mnohem víc než statistický jev, protože se odehrává ve vztazích a významech, a je tvořivý. Jedinečnost, rozmanitost, vyváženost a věrnou spolupráci nalézáme v každém živém organismu, od jednotlivých buněk, přes rostliny a zvířata až po člověka. Pokud je některá z těchto vlastností narušena nebo zcela chybí, dostaví se nemoc (narušení života), v horším případě smrt (ztráta života). Asi nejznámějším a zároveň nejobávanějším příkladem je rakovina, nemoc spočívající v postupné ztrátě buněčné jedinečnosti a rozmanitosti, kdy buňky přestávají plnit svoji [původní] funkci a odmítají spolupracovat, zakládají nádorové tkáně, které kromě enormní spotřeby živin a energie na úkor životně důležitých orgánů, neplní v těle žádnou další funkci. Naopak, svou aktivitou způsobují rozvrat a nakonec zánik celého organismu. Sobectví a jakékoliv monokultury jsou ve všech svých podobách neslučitelné s životem, to platí jak pro jednotlivé buňky, tak pro orgány, orgánové soustavy, organismy i celé ekosystémy.

Léčba rakoviny a jakékoliv jiné nemoci je stejně náročná jako léčba sobectví. Vědci se pokoušejí už mnoho desítek let přimět rakovinné buňky ke spolupráci mnoha různými způsoby, snaží se jim připomenout, kým původně byly, většinou bohužel bez úspěchu. Rakovina a v podstatě jakákoliv nemoc je důkazem toho, že život nespočívá jen v příjmu potravy, vlastní existenci a množení, ale že vychází z jedinečnosti, rozmanitosti, vyváženosti a věrné spolupráce. Přirovnáme-li život jednotlivce a společnosti k fungování těla, snadno zjistíme, že přimět pyšného a sobeckého člověka ke spolupráci a k rozpoznání vlastní hodnoty a svého životního poslání není o nic jednodušší, než vyléčit buněčnou vzpouru proti tělu jménem rakovina. Kontrast mezi životem a smrtí, mezi spravedlností a svévolí, mezi láskou a sobectvím, podle mého názoru naprosto dokonale vystihl Ježíš Kristus, a to jak svým slovem, tak celým svým životem a nepřekonatelným poselstvím Kříže … nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu, a proto každý kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí, kdo však na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu.

Život je mnohem víc, než je nebo kdy bude věda schopna popsat nebo pochopit, protože bez víry, naděje a lásky není možné žít plným životem, navíc poznání, které věda shromažďuje, vede člověka bez lásky jen k pýše a domýšlivosti, které ho okrádají o život. Věda, zvláště ta experimentální, je pouze omezeným poznáním přítomnosti, a sice té její části, kterou je možné libovolněkrát zopakovat. Dívá-li se vědec do minulosti nebo do budoucnosti, dívá se v podstatě vždy očima víry, jako každý jiný člověk, proto víra není ani nemůže být projevem slabosti a/nebo intelektuální popř. morální lenosti. Naopak, ušlechtilá víra je důkazem určitého jasného směru života, jeho vyváženosti, vnitřní celistvosti a poslání a je také jediným mostem mezi přítomností a budoucností, po kterém lze bezpečně přejít. Pokusíme-li se vysvětlit původ, a tím i hodnotu a smysl života výhradně na úrovni hmoty a energie, brzy zjistíme, že to není možné. Hmota a její vlastnosti pouze umožňují život v čase a v prostoru, ale nejsou ani nemohou být jeho příčinou, podobně jako papír a inkoust nejsou [ani nemohou být] příčinou poselství, které právě čtete … v opačném případě by bylo bezcenné. Informace je svědectvím komunikace, podobně jako zákon je svědectvím a testem charakteru. V této jednotě k nám promlouvají počáteční verše Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepohltila.“ Nepřekonatelné Kristovo poselství, o jehož pravdivosti se dnes a denně přesvědčuje i věda 21. Století.

Text: Mgr. Libor Votoček, koordinátor projektu Maranatha Lifestyle a Science

Neinteligentní design?

Mike G Matthews
Přeložil Miloš Tomasco (kreacionismus.cz)

Uveřejněno: 8. března 2018 (GMT+10)

Existuje mnoho lidí, kteří se staví proti myšlence ‘inteligentního designu’ (ID). Uvědomují si totiž, že to musí znamenat, že v pozadí designu je inteligence, a to inteligence existující vně designu samotného a nad ním; a samozřejmě se tyto skutečnosti týkají i designu živých organizmů. Z termínu inteligentní design si dělají ve školách legraci (žáky, kteří ho přijímají, učitelé ponižují), média ho ignorují a v akademických kruzích se považuje skoro za zločin o něm mluvit.

ID není vlastně ve skutečnosti příliš inteligentním termínem, protože zde jde o tautologii: design musí být už z podstaty věci inteligentní. Možná to nejlépe ozřejmíme tak, že se podíváme na druhou stranu mince. Mohlo by existovat něco jako ‘neinteligentní design’?1

Seznámíme-li se jen trochu blíže s tím, jak se v běžných populárněvědeckých pojednáních hovoří o přírodě, najdeme brzy mnoho formulací užívajících pojmu ‘design’. O mnoha jevech se tam hovoří jako o ‘úžasném designu’, nebo se uvádí, že jsou ‘tak navrženy, aby’ aby plnily nějakou specifickou funkci, třeba udržovat určitou tělesnou teplotu, přilákat partnera, umožnit let a tak dále. Například David Attenborough je zapřisáhlým nepřítelem jakékoli myšlenky inteligence sídlící vně našeho světa a často užívá v televizních pořadech zmíněné formulace. Úžasný způsob, kterým spolupracují v dokonalé souhře různé části těla, přímo volá ‘design’! Dokonce i Richard Dawkins uznal ve své knize Slepý hodinář, že v přírodě existuje mnoho věcí, které vypadají, jako by byly pečlivě promyšleny.2 Ale kdo či co je odpovědný za takový design?

‘Design’ v sobě nese myšlenku účelu— ve skutečnosti je účel základní složkou designu, což ovšem znamená teleologický čin [télos – cíl, účel, smysl]. Pokud to není účelné, už nejde o design, ale o náhodu.

Není-li ID přijatelným konceptem, ale fakt designu se nepopírá, pak je jedinou alternativou ‘neinteligentní design’. Tento termín však neoznačuje ‘špatný’ design (dobrý design i špatný design jsou oba v každém případě designem), nýbrž nepřítomnost jakékoli inteligence v pozadí tohoto designu.1 Zamysleme se nyní trochu nad tím, co to znamená.

‘Design’ v sobě nese myšlenku účelu— tato skutečnost je vlastně podstatná pro koncept designu jako takový, což ovšem znamená teleologický čin [télos – cíl, účel, smysl]. Pokud to není účelné, už nejde o design, ale o náhodu. Některá moderní ‘umění’ jsou prostě výsledkem neřízených náhod— o takových výtvorech pak v žádném případě nelze říci, že jsou výsledkem ‘designu’. Uznáme-li, že něco je naplánované, přijímáme zároveň s tím fakt, že to bylo navrženo s určitým záměrem, účelně. Onen účel může být třeba praktický, estetický či zločinný. Ale náhoda či náhodná událost nemůže z povahy věci obsahovat takový účel. Mluvit tedy o ‘inteligentním’ designu je opravdu tautologie, protože jde prostě o vyjádření toho, co slovo design znamená, jiným slovem. Je-li něco plánovitě navrženo, musí jít o produkt inteligence, ať už nízké či geniální.

Má tedy myšlenka evoluce vůbec nějaký smysl?

Odpovědí je podle odpůrců ID prostě konstatování, že design je výsledkem evoluce. Nalézáme četné příklady podobného vyznání víry (neboť o to se zde jedná, a musí tomu tak vždy být, protože tento postulát nelze nikdy vědecky dokázat), ale jeden příklad postačí. Roku 2013 zkoumala jedna studie na Stanfordově univerzitě reakce mužů a žen na očkování proti chřipce. V hodnocení zprávy o zmíněné studii v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences se konstatovalo, že “ vědci říkali, že je zaráželo, proč asi evoluce vymyslela hormon, který umocňuje klasické mužské sexuální vlastnosti …”.3 Z toho vyplývá, že alternativou k designu vytvořenému inteligentním činitelem je design vytvořený evolucí — který, jak lze dovodit, musí být ‘neinteligentním designem’.

Ale co když je evoluce čímsi více než jen procesem? I když je nehmotnou entitou, má možná tajemnou schopnost řídit a vybírat. Je-li tomu tak, pak jsou tytéž schopnosti, které teisté připisují Bohu Stvořiteli, prostě připisovány evoluci.

Již jsme však zjistili, že z logiky věci nemůže design existovat bez inteligence, ať už na jakékoli úrovni. Jak máme tento paradox vyřešit? Podle většiny slovníkových definic je evoluce slepým náhodným procesem, prostě popisem toho, co se údajně v minulosti stalo, bez jakéhokoli podílu inteligence. Proces nemůže nic naplánovat, takže evoluce nemůže být zdrojem designu! Kdyby tomu totiž tak mohlo být, bylo by to totéž jako říci “Cesta do práce vymyslela design mého auta”— absurdní a nesmyslné konstatování. A stejně tak postulát ‘design vytvořený evolucí’ je stejným nesmyslem.

Ale co když je evoluce čímsi více než jen procesem? I když je nehmotnou entitou, má možná tajemnou schopnost řídit a vybírat. Je-li tomu tak, pak jsou tytéž schopnosti, které teisté připisují Bohu Stvořiteli, prostě připisovány evoluci. To nám kupodivu odkrývá cosi důležitého. Pro své zastánce je víra v evoluci svatým přesvědčením, vyznáním, stejně samozřejmě jako jakákoli jiná víra. Dokonce bychom mohli říci, že se evoluce stala ‘bohem’ pokud jde o to, jaký vztah k ní mají její zastánci, bohem schopným učinit vše, co se mu připisuje.

Pokud je myšlenka evoluce nepřijatelná, zůstává jediné možné řešení. Chceme-li vyloučit inteligentního designéra (který existuje vně hmotného světa, který plánuje a řídí), pak musíme věřit tomu, že existujeme a myslíme v důsledku zcela náhodného souboru naprosto izolovaných, chaotických událostí. Fred Hoyle popsal čirou nepravděpodobnost takové věci velmi dobře, když ji přirovnal k “pravděpodobnosti, že by snad tornádo, ženoucí se vrakovištěm, složilo dohromady Boeing 747.” V takovéto ‘představě’ nejsme nic jiného než harampádím unášeným proudem uprostřed věčné kosmické náhody.

Lze tedy na závěr konstatovat, že odmítneme-li přijmout koncept Inteligentního designu v přírodě, musíme dojít k přesvědčení, že naše existence je pouze výsledkem bezpočtu náhodných událostí a je zcela nesmyslná. Komentátoři uvádějící populárněvědecké programy musí tedy věřit, že: nic není pro své fungování naplánováno, a fakt, že něco funguje, je pouhou snůškou miliard náhod. Je zde však jeden filozofický problém. Jsme tvorové, kteří stále něco vymýšlejí. Odkud se potom vzala naše schopnost vymýšlet design, když nic takového předtím neexistovalo?

Nikdo není tak slepý jako ten, kdo vidět nechce.

Odkazy a poznámky

  1. This concept may more accurately be expressed as ‘non-intelligent design’, as we use the word ‘intelligence’ in several different ways; but for our purposes, by ‘unintelligent’ we mean the absolute ‘lacking any conscious or rational ability’, and not the comparative ‘not very bright’. Návrat k textu.
  2. Dawkins, R., The Blind Watchmaker, W.W. Norton & Company, New York, USA, p. 1, 1986. See also the articles under creation.com/dawkNávrat k textu.
  3. Anon, Men suffer more from flu symptoms than women, study suggests, nationalpost.com, 24 December 2013. Návrat k textu.

Čas, ten velký čaromistr

Ptejte se na oprávněnost víry v dlouhé věky a postavte tak darwinistickou evoluci na hlavu

Robert W. Carter
Přeložil Pavel Kábrt (kreacionismus.cz)
Uveřejněno: 15. února 2018 (GMT+10)

Exlibris Erasma Darwina se třemi lasturami v diagonále. V roce 1771 tam ještě dodal latinská slova ‘E conchis omnia’ (všechno pochází ze škeblí), aby tak demonstroval svoji víru v evoluci.

Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale Charles Darwin neobjevil svoji evoluční teorii ve vakuu. Evoluční myšlenky velmi široce cirkulovaly v jeho dnech. Darwinův vlastní dědeček, Erasmus Darwin, věřil na evoluci tak moc silně, že latinskou větu E CONCHIS OMNIA (‘všechno pochází ze škeblí’) zvěčnil na rodinném erbu. Erasmus také napsal o evoluci knihu s názvem Zoonomia. I když byla tato kniha napsána víc než deset let před Darwinovým narozením, mladý Charles později připustil, že ji četl tak často, že uměl některé celé pasáže zpaměti. Opravdu, je jasné, že Darwin evoluční teorii neobjevil. Ani neobjevil (chybnou) myšlenku, že přírodní výběr je hnací silou evoluce.

Jenže evoluční teorie by byla naprosté nic bez dlouhých časových věků. Myšlenka, že země je stará milióny let, byla ve skutečnosti pevně zavedena mezi vědeckými vůdci už dávno před narozením Darwina. Byli to geologové jako HuttonLyell, kteří dali Darwinovi potřebný čas pro jeho ‘pomalé a postupné’ uvažování. Toto je ta pravá esence, základ evoluční teorie. Oni věří, že když je dostatek času, mohou tak vysvětlit velmi pomalé změny potřebné pro původ z údajného společného předka všech druhů. O tom, jak se druhy mění, o síle přírodního výběru (nebo jeho absenci) a o vztazích mezi druhy na zemi, o tom všem jsme velmi mnohokrát diskutovali na těchto webových stránkách a v publikacích CMI, také ve veřejných rozhovorech a na videích. Také jsme mnohokrát doložili jak biblické, tak i vědecké důkazy pro nízký věk země i vesmíru. Nízký věk země je důležité hledisko. Ježíš potvrdil mladou zemi, stejně tak i apoštolové a pisatelé Bible, jako byli Petr, Pavel, Lukáš a Jan.

Ukazuje se, že čas pro debatu stvoření nebo evoluce představuje klíčové myšlenkové vlákno.

Je tu zjevná dualita. Evoluce vyžaduje dlouhé věky, Bible dlouhé věky popírá. Ukazuje se, že čas (jeho délka) je pro debatu stvoření nebo evoluce klíčovým myšlenkovým vláknem. Bez dlouhých věků není evoluce možná, a oni to vědí. Udělejme si čas, abychom darwinistického inženýra, stvořitele, popřeli tím, že budeme klást na dlouhý čas otázky.

Původ dlouhých věků

Logiku používají evolucionisté selektivně. V určitém smyslu se tak chovají bez jakéholiv smyslu vůči historii. Věří v zákony přírody, ale ignorují skutečnost, že právě tato myšlenka byla odvozena z křesťanské teologie. Odvolávají se na racionalitu v laboratoři, ale ignorují tu část dějin, ze kterých je jasné, že to byli křesťanští průkopníci, kdo tento přístup ve vědě zahájili. Jenže až poté, co byla moderní vědecká metoda objevena, začala se do ní cpát myšlenka naturalismu. Tato myšlenka hlásá, že všechny věci ve vesmíru mohou být vysvětleny přírodními příčinami. Je důležité si uvědomit, že toto tvrzení nezahrnuje jen věci, které nějak fungují (původně nazývané operační či experimentální věda), ale také to, jak tyto věci vznikly (to je známé jako historická věda). Naturalismus je podmanivý, protože kdyby byl pravdivý, pak by v žádném okamžiku vesmíru nebyl Bůh v minulosti na nic potřeba.

Pokud neexistoval dlouhý čas, evoluce je vyloučena. Je to opravdu takhle jednoduché.

Tento hlavní filozofický posun nabral svoji sílu v takzvaném osvícenství, uprostřed 18. století. Je kuriózní, že tento posun směrem k sekularismu, humanismu a naturalismu byl živen filozofy jako byli Kant, Hegel, Hume atd., a ne vědci, kteří byli převážně křesťanské filozofie a vyznání. Protože však naturalismus vede ‘přirozeně’ k víře ve starou zemi, vědci postupně přešli do tábora vyznávajícího dlouhé věky.

Podle naturalistických předpokladů platí, že když všechno v laboratoři může být vysvětleno přirozenými příčinami, pak i v přírodě je tomu také tak. Jenže mnohé věci v přírodě se musejí vysvětlovat pomocí miliónů a spíše miliard let, aby se nemuselo použít nic jiného než jen naturalistické procesy – alespoň oni si to tak myslí. A pro tyto úseky dějin byla aplikace křesťanského světového naturalistického pohledu (ve kterém křesťané věří, že Bůh jedná v souladu se svými zákony, že tedy není náladový) násilně vtisknuta do metodologického naturalismu, který podepírá moderní evoluční vědu.

Argumenty popírající naturalistická vysvětlování

Několik stovek let po osvícenství už víme, že naturalismus selhal. Existuje mnoho věcí, které naturalismem vysvětlit nelze, ani s pomocí miliard let. Jednoduše existují věci, které nelze vysvětlit tím, co dnes v laboratoři pozorujeme. Velmi dlouho se zdálo, že naturalismus může vysvětlit všechno. Jenže během několika uplynulých desetiletí se situace dramaticky změnila.

V knize a filmu Achillovy paty evoluce vědci ze CMI prokázali naprostý krach naturalismu vysvětlit mnohé aspekty přirozeného světa. Jedná se o oblasti přirozeného výběru, genetiky, původu života, zkamenělého záznamu, geologického záznamu, radiometrického datování, kosmologie velkého třesku i oblast etiky. Všechna z výše zmíněných rozsáhlých oblastí studia mají svoje konkrétní místa, kde naturalistické vysvětlování zcela selhává.

Jestliže tedy naturalistická “věda” nemůže vysvětlit takové množství vědeckých poznatků, pak je zcela jasné, že nelze dát rovnítko mezi “vědu” a naturalismus. Pokud však odstraníte naturalismus, pak tím do vědy otevřete dveře teismu, který je ale pro světský svět naprosté tabu. Tím nás nemusí překvapovat, proč se oni tak tvrdě bijí za udržení naturalistických vysvětlování, i když v tom selhávají.

Argumenty popírající dlouhé věky

Existuje mnoho dalších argumentů popírajících naturalismus a jeho levobočka, dlouhé věky. Velmi intenzivně jsme toto doložili během uplynulých čtyřiceti let. Jednou takovou věcí je uhlík-14. Ve skutečnosti je radiouhlíkové datování jednou z nejskvělejších věcí pro hnutí kreacionistů. A to proto, že jak se zvýšila citlivost přístrojů pro měření, nenacházíme na zemi vůbec žádný zdroj uhlíku, který by měl nulovou hodnotu uhlíku-14. A to se týká jak uhlí, ropy, přírodního plynu, jantaru, diamantů i dinosauřích kostí…vše, co obsahuje ve fosilním záznamu uhlík, obsahuje i radioaktivní uhlík C-14. Poločas rozpadu C-14 je takový, že prostě v žádném případě nemůže existovat milióny let, přesto ho nacházíme v dobře měřitelných úrovních v celém fosilním záznamu. A tak nám operační věda prokazuje, že země je mladá.

Můžeme snést další argumenty pro mladou zemi třeba z oblasti genetiky. Mutace se hromadí příliš rychle živočišné populaci. A přírodní výběr je všechny nedokáže odstranit. Z toho důvodu nemohou být druhy milióny let staré, protože už by byly vyhynuly. Toto je příklad, kdy k popření evolučního dlouhého času zkombinujeme evoluční teorii a laboratorní měření.

Existence “živých zkamenělin” je další takovou oblastí argumentů v náš prospěch. Jedinou možností, jak může druh zůstat stále týž v měnícím se prostředí, je, že je mladý. Druhy, které se nemění po milióny a dokonce miliardy let, jsou pro evoluční model nepřijatelné.

Fotografie od Iana Juby
Polystrátové kmeny stromů.Zuhelnatělé dřevo v horizontální pozici

Polystrátové zkameněliny se v geologickém sloupci prořezávají několika vrstvami a tak popírají evoluční dlouhý čas. Mnohé polystrátové stromy byly nalezeny po celém světě, ale stromy nejsou schopné trčet po svém zániku ze země po tisíciletí a čekat na pomalé pohřbívání. Mrtvé stromy shnijí, shoří, padnou za potravu nebo se skácí a podobně. Existence polystrátových zkamenělin říká jasné “ne” dlouhým evolučním věkům.

Rychlosti eroze jsou také problémem pro dlouhé věky. Při současných rychlostech by byl celý Severoamerický kontinent redukován na úroveň moře jen během několika miliónů let. Jak potom může být jakákoliv část pevniny starší než toto? A jak mohly ohromné geologické útvary, jako je Grand Canyon, nebo osamocené kupy v krajině či stolové hory typu Monument Valley, zůstat strmými útesy, když všechny známé erozivní síly působí k jejich zarovnání?

Existuje ještě mnoho dalších argumentů z různých oblastí operační vědy, které popírají dlouhé časové úseky. Prosíme, udělejte si čas k prostudování buď v angličtině webové stránky creation.com, nebo v češtině stránek creation.com/czech či kreacionismus.cz. Je zde mnoho materiálu k poučení!

Odejměte nohy darwinistické evoluci

Pokud neexistují dlouhé časové úseky, pak je evoluce nemožná. Takhle jednoduché to je. Když se podíváme na dobu, ve které Darwin žil, pak vidíme, že jejich tehdejší argumenty podporující víru v dlouhé časové úseky byly založeny na celkovém nedostatku pochopení operační vědy. Za jeden a půl století poté se všechno změnilo, protože mnoho neznámých (jako jsou třeba rychlosti mutací nebo rychlosti eroze) bylo odhaleno a stalo se známými. Už se nadále nemůžeme vymlouvat na “neznámé”, (jako to dělal Darwin, třeba když připustil, že je nedostatek přechodných forem ve fosilním záznamu), aby tak mohlo být vysvětleno to, co pozorujeme [evolučně].

Jelikož víra v dlouhé časové úseky je prokazatelně falešná, neexistují žádné důvody odmítat biblická tvrzení o stáří země. A jak zmizí dlouhé věky, tak zmizí i evoluce. Nepotřebujeme se uchylovat k naturalismu, abychom vysvětlili vesmír, sluneční soustavu či život, a musíme povzbuzovat lidi, aby hledali hlouběji a smysluplněji odpovědi na otázky kolem evoluce, naturalismu a dlouhých časových věků. Webové stránky creation.com, creation.com/czech a kreacionismus.cz jsou tím velmi vhodným místem, kde začít!

Bělonohé myši z Nebrasky—nejnovější ‘ikona’ evoluce?

V písečných dunách Nebrasky probíhají v populacích bělonohých myší mutace a přírodní výběr, ale nikde ani stopa po evoluci

David Catchpoole
Přeložila Martina Roháčková a Pavel Kábrt (kreacionismus.cz)

Jedním z nejhojněji rozšířených savců severní Ameriky je myš bělonohá (Peromyscus maniculatus). Obvykle mají myši tmavou srst—což je velmi užitečné ke splynutí s tmavou půdou a vyhýbání se tak zraku predátorů jako jsou sovy a jestřábi.

Avšak v Nebrasce, v oblasti písečných dun1 které jsou složené převážně ze světle zbarvených křemičitých zrn, jsou myši bělonohé převážně světlé, žlutooranžové a světlehnědé barvy.

A tak vědci přemýšleli nad otázkou: Je pískově zbarvená srst adaptací, která pomáhá myším bělonohým přežít v písečných dunách, které jsou jim domovem?

Použitím světle zbarvených a tmavě zbarvených plastelínových modelů myší na několika místech písečných dun Nebrasky badatelé zjistili, jak se očekávalo, že nápadné tmavé modely byly napadeny dravými ptáky mnohem častěji než světle zbarvené modely myší.2 To bylo v souladu s dřívějšími experimenty, při kterých se používaly živé myši bělonohé a dravé sovy.3 Vědci tedy mohli oprávněně tvrdit, že světle zbarvené myši bělonohé skutečně mají “silnou selektivní výhodu” oproti tmavě zbarveným myším bělonohým v takovýchto lokalitách, neboť jsou lépe maskované před predátory lovícími pomocí zraku.2

Produkce pigmentů—světlé versus tmavé

Světlí mutanti měli větší pravděpodobnost k přežití a rozmnožení než tmavé myši

Buňky produkující u myší pigment produkují hnědý pigment nazývaný eumelanin a světle zbarvený pigment nazývaný feomelanin (který je také zodpovědný za ‘zrzavou’ srst4). Pokud je produkce eumelaninu potlačena, je produkováno více feomelaninu, což vede ke světle zbarvené myši. Jediný gen, známý jako Agouti, produkuje protein, který reguluje produkci eumelaninu a tedy i množství produkovaného feomelaninu. Světle zbarvené myši mají gen Agouti zmutovaný— aminokyselina byla odstraněna z produkce tohoto genu— což vede k nadměrnému potlačení produkce eumelaninu.2,5 V důsledku toho je produkováno mnohem více feomelaninu. Takže mutace genu Agouti generuje širší světlé pásy hřbetních (zádových) chlupů, díky čemuž má celé zvíře zlatavě písčitou barvu spíše než tmavě hnědou.6

Další genetická analýza populace světlých myší bělonohých z Nebrasky identifikovala mnohočetnémutace stejného genu, které vedly k “vícenásobným pigmentačním rysům, které společně vyvolají celkový maskovaný vzhled myší ze Sand Hills.”2

Výzkumníci dospěli celkem oprávněně k závěru, že “tato studie živě ilustruje sílu přírodního výběru.”7Zároveň dospěli k závěru, vcelku rozumně, že mutace pro světlou srst vznikly poté, co myši bělonohé začaly kolonizovat písečné duny v Nebrasce.

Přírodní výběr, určitě

“Světlý gen neexistoval, proto myši musely ‘čekat’ dokud se neobjevila určitá mutace a potom výběr musel pracovat s touto novou mutací,” řekl člen týmu Hopi Hoekstra z Harvard University.“ Je to proces, který se skládá ze dvou částí. Nejprve se musí objevit mutace, a poté výběr musí zvýšit její četnost.”8 Jelikož světlí mutanti měli větší šanci na přežití a rozmnožení oproti tmavým myším a předávali tak zmutovaný gen další generaci, adaptace na světlou srst se rychle rozšířila v populaci myší v dunách.

Vědci se obzvláště snažili zdůraznit vznik de novozmutovaného genu

Až sem by bylo vše v pořádku,— kdyby prostě skončili svá tvrzení zde. Jak informovaní kreacionisté mnohokrát poukazovali, nemáme žádný problém s pojmy přírodní výběrmutace adaptace, pokud jsou správně užívány.9Vlastně jsme nikdy neměli problémy s principem přírodního výběru u podobného příběhu tmavé nebo světlé formy drsnokřídleců březových (Biston betularia) v Anglii, dokonce ještě před objevem jejich inscenovaných fotografií.10 Výzkumníci a vědecké publikace však vylíčily nálezy jako důkaz evoluce,2,7,11 náležitě a nenuceně předávaný sekulárními masovými médii.8,12 A, možná vědomi si, že kreacionisté opakovaně a úspěšně zpochybňují evolucionistická tvrzení (o evoluci od mikrobů k člověku) tím, že správně poukazují na to, že v mnoha případech šlo jen o výběr z předem už existující genetické variace, vědci byli obzvláště dychtiví zdůraznit objevení se mutovaného genu “de novo5: “Naše práce ukazuje, že rychlé adaptační změny, jako je evoluce světlého zbarvení mezi myšmi ze Sand Hills, se nemusí vždy spoléhat na již existující genetickou variaci.”7 A: “Je to trochu legrace najít mutace, protože to je základní látka změny.”12

Jémine; dogma myší bělonohých

Mutace degradují biologické procesy, které byly kdysi dokonalé, což je v souladu se zprávou Bible

Tato prohlášení jdou do jádra evolucionistických článků víry, do jejich evolučního dogmatu. Považují mutace za evoluční ‘motor’—jediný zdroj jakési nové genetické informace, která mohla přeměnit živé, k smrti zmutované mikrobi, na bělonohé myši během procesu evoluce. V žádném případě však výskyt světlých zmutovaných myší nereprezentuje takový tvůrčí proces. Všimněte si poruchy již existujícího regulátoru pigmentu, která v tomto případě zahrnuje odstranění aminokyseliny.13,14 Evolucionisté potřebují najít mutace, které vytváří nové enzymy a nové metabolické dráhy, aby prokázali uskutečnitelnost svého mýtu, ale oni nacházejí pouze mutace, které upravují již existující funkce, jako v tomto případě. Takže tvrzení vysílané BBC, nadšeně vykreslující světlé pískové myši bělonohé z Nebrasky jako ‘ikonu evoluce’8, je pohybem v kruhu. Není zde nic, co by podporovalo velký obraz evoluce.

Skutečný ‘velký obraz’

Mutace celkově degradují již dokonalé biologické procesy (Genesis 1:31), což je v souladu s Biblickým prokletím celého stvoření, které je nyní v “poutech zkázy” (Římanům 8:20–21). Jak se mutace akumulují, pravidelně vidíme že, zmutované geny, i když ztratily svoji původní stvořenou funkci, mohou někdy v tomto padlém světě masožravosti a predátorství přinést výhodu k přežití15. Jak úžasné to bude, až nebude smrt a krveprolití—není divu, že celé stvoření je v dychtivém očekávání (Římanům 8:19, 222 Petrova 3:13Zjevení 21:4).

Odkazy a poznámky

  1. Písečné duny v Nebrasce jsou nejrozsáhlejší pískové duny v Severní Americe, zabírající více jak 50 000 čtverečních kilometrů, více jak čtvrtinu celého státu. Návrat k textu.
  2. Linnen, C.R., Poh, Y.-P., Peterson, B., Barrett, R., Larson, J., Jensen, J., Hoekstra, H., Adaptive evolution of multiple traits through multiple mutations at a single gene, Science 339(6125):1312–1316, 2013 | doi:10.1126/science.1233213. Návrat k textu.
  3. Dice, L., Effectiveness of selection by owls of deer mice (Peromyzscus maniculatus) which contrast with their background, Contributions from the Laboratory of Vertebrate Biology University of Michigan 34:1–20, 1947. Návrat k textu.
  4. Batten, D., The genetics of skin colour in people—something fishy? J. Creation 20(1):9–10, 2006; creation.com/genetics-fishyNávrat k textu.
  5. Linnen, C., Kingsley, E., Jensen, J., and Hoekstra, H., On the origin and spread of an adaptive allele in deer mice, Science 325(5944):1095–1098, 2009 | doi:10.1126/science.1175826. Návrat k textu.
  6. Cf. Lightner, J.K., Colourful creature coatsCreation 28(4):33–34, 2006; creation.com/coats. Návrat k textu.
  7. Bradt, S., Mice living in Sandhills quickly evolved lighter coloration, news.harvard.edu, 27 August 2009. Návrat k textu.
  8. Walker, M., Mouse set to be ‘evolution icon’, bbc.co.uk, 27 August 2009. Návrat k textu.
  9. E.g. see Catchpoole, D., The 3 Rs of evolution: Rearrange, Remove, Ruin—in other words, no evolution! Creation 35(2):47–49, 2013; creation.com/3rs. Návrat k textu.
  10. Wieland, C., The Moth Files: An update on the Peppered Moth fiascoCreation 25(1):14–15, 2002; creation.com/moths. Návrat k textu.
  11. Pennisi, E., Evolutionary biology—how beach life favors blond mice, Science 325(5946):1330–1333, 2009. Návrat k textu.
  12. Rosner, H., A colorful way to watch evolution in Nebraska’s sand dunes, nytimes.com, 8 August 2011. Návrat k textu.
  13. Mutace velmi účinně ničí genetickou informaci, je to směrem dolů směřující proces. Pokud by měli evolucionisté prokázat pravdivost procesu evoluce, pak by museli uvést tisíce příkladů toho, jak je informace získávána mutacemi, tedy procesem směřujícím vzhůru; toho ale nejsou schopni. Všimněte si, že často ti nejzatvrzelejší antikreacionisté se dohadují nad definicí termínu ‘informace’. Pokud je informace ve svém základu argumentem z oblasti pravděpodobnosti, budeme očekávat, že její vzrůst bude zahrnovat jen několik málo triviálních případů (viz CMI DVD Pochopení zákona rozpadu, and creation.com/edge-evolution). Jenže evoluce vyžaduje encyklopedická množství nové informace. See Carter, R., Mohou mutace vytvořit novou informaci? J. Creation 25(2):92–98, 2011; creation.com/new-info. Návrat k textu.
  14. Williams, A., Evolution’s engine becomes evolution’s end! J. Creation 22(2):60–66, 2008; creation.com/evolutions-end. Návrat k textu.
  15. Zatímco světlé mutace prospívají bělonohé myši, u jiných druhů a v jiném kontextu může mít mutace Agouti neutrální hodnotu—populace takové mutace může tolerovat, protože ovlivňují pouze barevnost srsti, která v mnoha případech neovlivňuje přežití. U domácích zvířat šlechtitelé libovolně vybírají některé z těchto mutací, protože lidé některé barvy mají rádi. See: Lightner, J., Ref. 6. Na druhé straně u lidí vedou mutace spojené se ztrátou funkce genu Agouti k rezatým vlasům, bledé kůži, špatné reakci na opalování a zvýšenému riziku kožní rakoviny; Rees, J., The genetics of sun sensitivity in humans, American Journal of Human Genetics 75(5):739–751, 2004; Batten, D., Ref.4. Návrat k textu.

Povrchová záležitost

Jerry P. Moore
Přeložil Jakub Haver a Pavel Kábrt (kreacionismus.cz)

Peter Klashorst, wikimedia commons
Žena s tmavou pletí.

Mnozí lidé si stále myslí, že ‘světlá’ kůže se nějak mimořádně liší od ‘tmavé pleti’, přestože vědecké důkazy ukazují převládající biologickou podobnost mezi všemi lidmi na světě.

Nicméně v posledních několika desetiletích sofistikované studie pigmentace lidské kůže pomocí speciálního zbarvení a elektronového mikroskopu ukázaly, že rozdíly ve zbarvení kůže mezi tzv. rasami lidí jsou jen velmi malé.

Světoznámá autorita v klinické dermatologii, Dr. Anthony du Vivier z londýnské nemocnice Kings College, podrobně shromažďuje na toto téma současné vědecké poznatky: “V kůži jak černochů tak i bělochů byl nalezen stejný počet melanocytů [buněk vytvářejících pigment].”1

V tom se shodují i další experti; rozdíly ve zbarvení závisí na tom, jakým způsobem je seskupen melanin (tmavý pigment, který se vyskytuje v kůži všech lidí). Melanosomy (malé pigmentové jednotky) jsou o něco větší a četnější v buňce u tmavé pleti než u lidí se světlou pletí. Také se nerozkládají tak snadno a ve vyšší míře jsou rozptýleny do přilehlých kožních buněk.2,3

[Aktualizace 2017: mluvčí CMI a biolog Rob Carter ukazuje, jak nejnovější výzkum potvrzuje to, co o barvě pleti kreacionisté říkali už dávno… Je to doslova jen povrchová záležitost.]

To znamená, že dané rozdíly jsou na subcelulární úrovni; což jsou menší změny uvnitř velmi drobných tělísek, tzv. organel, umístěných v pigmentových buňkách. Tyto změny jsou pod kontrolou běžných genetických zákonů. Genetická informace u lidí byla Stvořitelem zkonstruována tak, aby měla tuto pozoruhodnou schopnost měnit zbarvení pokožky a vlasů.

A skutečně, barva kůže a vlasů je výsledkem relativních úrovní dvou typů pigmentového melaninu: tmavě-hnědého pigmentu zmíněného výše, a načervenalé verze pigmentu. Červený pigment produkují všichni lidé, ale rudovlasí lidé postrádají schopnost vytvářet normální hladinu tmavého pigmentu. Toto je nyní považováno za důsledek mutace v jednom z genů, podílejících se na tvorbě pigmentu v kožních buňkách.4

Rudovlasým nejen že chybí schopnost produkovat dostatek ochranného tmavého pigmentu, ale jejich červený pigment reaguje přímo na sluneční záření tak, že produkuje chemické látky, poškozující jejich DNA, což vede k rakovině kůže. Proto musí být zrzaví lidé při pobytu na slunci dvakrát tak opatrní. Rudé vlasy mohou být krásné, ale tento stav je téměř jistě důsledkem mutace, která způsobila ztrátu schopnosti produkovat tmavý pigment. Eva nebyla rudovlasá!

Geny pro barvy pleti

Dusdin, wikimedia commons
Rudovláska.

Rodina, která přežila Potopu, musela mít dostatečnou genetickou variabilitu, aby zahrnovala celou škálu běžných barev pokožky v jejich potomcích – takže mohla mít pravděpodobně středně hnědou pleť. Takoví lidé měli směsici genů, které kódují světlou i tmavou pleť – dávající jim hnědou pokožku. Když se geny pro světlou kůži v jejich dětech smíchají, budou mít světlejší barvu než jejich rodiče; když se smíchají geny pro tmavou pleť, děti budou tmavší než jejich rodiče. Rudovlasost téměř jistě vznikla o nějaký čas později.

Byla tu událost, jako je zmatení jazyků v Bábel a následné rozptýlení lidstva do menších oddělených skupin. Vzhledem k tomu, že každá skupina byla mnohem menší než celá populace, měla každá také menší schopnost změny než původní populace, a proto také měla více konzistentní barvu pleti.

Selektivita vůči různým typům kůže se také mohla vyvinout díky společenskému upřednostňování při uzavírání manželství, což vedlo k ještě více konzistentnímu vývoji barvy pleti. Lidé žijící v tropických oblastech by si měli uvědomit, že světlá kůže je újmou na zdraví (a schopnosti pracovat na slunci), a tak mohli být lidé se světlou kůží viděni jako nežádoucí kandidáti pro manželství. Naopak, u lidí žijících ve vysokých zeměpisných šířkách se mohla rozvinout selektivita vůči tmavé pleti díky jejímu spojování s křivicí ve špatných světelných podmínkách.

Evoluční rasismus

Po dlouhou dobu evolucionisté drželi víru, že viditelné rozdíly mezi skupinami lidí vznikaly v průběhu dlouhých časových období, ve kterých byli od sebe vzájemně izolováni. Toto učení dalo vzniknout mnoha rasistickým myšlenkám, protože to mohlo znamenat, že jedna skupina se mohla vyvíjet mnohem pomaleji než druhá, a ta byla tedy nějak méně lidská. Kdyby to tak bylo, také by to naznačovalo, že rozdíly byly biologicky významné.

Na druhé straně, z biblického popisu o původu lidstva by člověk předpokládal, že byť i ty zdánlivě nápadné rozdíly mezi různými skupinami jsou biologicky bezvýznamné, což je přesně to, co ve všech ohledech nacházíme.

Doprovodná série fotografií pokožky, pořízená běžným světelným mikroskopem, by měla vyvrátit názor, že existují nějaké zásadní rozdíly mezi ‘černou’ a ‘bílou’ kůží.

Obr. 1 je mírně zvětšené zobrazení kůže 32letého tzv. Kavkazana neboli kůže ‘bělocha’. Je tu vidět trochu pigmentu na rozhraní mezi dermis (D) a epidermis (E).

Selektivita vůči různým typům kůže se také mohla vyvinout díky společenskému upřednostňování při uzavírání manželství, což vedlo k ještě více konzistentnímu vývoji barvy pleti.

Obr. 2 je více zvětšený pohled na stejný druh kůže. Trochu pigmentu je vidět v epidermis, i když některé buňky (viz šipky) ve světlé oblasti (cytoplasma) okolo tmavšího centrálního jádra mají vzhled melanocytů (buňky, které vytváří pigment).

Obr. 3 je mírně zvětšené zobrazení kůže mladého Afričana. Je tam množství pigmentace v rámci četných buněk v epidermis, zejména při její hranici s dermis (šipky).

Obr. 4 ukazuje stejný druh tmavě pigmentované kůže při větším zvětšení. Šipka ukazuje buňku, která má vzhled melanocytu. Je tam bezpočet granulí pigmentu samotného, které poté, co byly vytvořeny v některém z melanocytů, se rozšířily do dalších buněk (keratinocytů), zejména těch při rozhraní.

Barva pleti se může změnit dokonce i v rámci stejného jedince. ‚Bílá‘ kůže může projít zvýšenou pigmentací. Také je samozřejmě normální opalovací reakce na sluneční záření, což zvyšuje tvorbu melaninu. V určitých klinických podmínkách se také může ‚bílá‘ kůže stát prakticky nerozeznatelnou od černé kůže. Rovněž tak černá kůže může ztratit pigmentaci a bude vypadat stejně jako ‚bílá‘ kůže.

Obr. 5 představuje chronicky zanícenou kůži z nohy Afričana. Na pravé straně (vodorovná šipka) je téměř úplná depigmentace. Ke středu a vlevo na obrázku přetrvává skvrnitá, nepravidelná pigmentace (šipky). Barva pleti se u stejné osoby mění od černé přes hnědou až skoro k bílé.

Obr. 6 ukazuje kůži ‘bílého’ člověka z části postižené onemocněním, zvaným lentigo simplex (sytě hnědé pigmentové skvrny na kůži – pozn. překl.). Téměř všechny buňky podél rozhraní (viz šipky) jsou intenzivně pigmentované, stejně jako u normální kůže Afričana, jak bylo vidět na obr. 3. Také existuje stav nedostatku funkce nadledvin, díky čemuž se mohla stát celá kůže Kavkazana hluboce pigmentovaná. To by mělo pod mikroskopem stejný vzhled.


Melanin—stvořený účelně

V mnoha vědeckých kruzích je obvyklé zdržet se připisování ‚účelu‘ jakékoli biologické vlastnosti. V případě melaninu (viz hlavní článek), je obtížné vyhnout se ocenění jeho pozitivní funkce. Du Vivier dobře říká:
“Kromě zbarvení kůže a vlasů je barvivo melanin nesmírně důležité pro ochranu proti škodlivým účinkům ultrafialového záření.”1
Pravděpodobné středně-hnědé zabarvení Noemovy rodiny (a před nimi Adama a Evy) mohlo poskytnout dobrou ochranu ke zmírnění slunečního záření. Naproti tomu kůže bělochů ochuzená o pigment je tak bezbranná vůči poškození sluncem, jak řekl Lever:
“Žádný běloch po 40. roce věku nemá na kůži obličeje normální elastickou tkáň.”3
Zvýšené ‘stárnutí’, pokožky a náchylnost vůči různým druhům rakoviny kůže patří u bělochů mezi nevýhody, vzhledem k nižšímu množství melaninu. Tento pigment je jen jedním z úžasných ochranných mechanismů, které vševědoucí Stvořitel zabudoval do informace, jež tvoří člověka.


Vzhledem k tomu, že takové prosté výkyvy pigmentových zrn mohou změnit černou kůži na ‘bílou’ a naopak, znovu to jen podtrhuje bezvýznamnost podstaty těchto rozdílů.

Stručně řečeno, bližší pohled na naší kůži je zcela v souladu s Pavlovým slavným projevem na Mars Hill (římské označení pro řecký Areopagus v Athénách – pozn. překl.), v němž připomněl svým posluchačům pravdu v Genesis, že Bůh ‘učinil z jedné krve [tj. z jednoho člověka] všecko lidské pokolení’.5 Jak rozdílný by mohl být průběh dějin, a to i v předdarwinovských dobách, kdyby lidé vzali Stvořitelovu zprávu o našem původu dostatečně vážně a uvědomili si, že jsme všichni velmi úzce příbuzní.

Odkazy a poznámky

  1. du Vivier, A., Atlas of Clinical Dermatology, Gower Medical Publishing Ltd, London, p. 23.2, 1986. Zpět na text.
  2. Ackerman, A.B., Histopathologic Diagnosis of Skin Diseases, Lea and Febiger, Philadelphia, p. 44, 1978. Zpět na text.
  3. Lever, W.F., and Schaumberg-Lever, G., Histopathology of the Skin, 7th edition, J.B. Lippincott Co., Philadelphia, pp. 18-20, 1990. Zpět na text.
  4. Cohen, P., ‚Redheads come out of the shade‘, New Scientist 1997:18, September 1995. Zpět na text.
  5. The Holy BibleActs 17:26Zpět na text.

Uniformitariánská záhada zarovnání horských povrchů

Michael J. Oard
Přeložil Jakub Haver a Pavel Kábrt (kreacionismus.cz)

Náhorní plošiny jsou společným znakem napříč po celé zemi.1,2 Ale pro světské badatele jsou tyto zarovnané povrchy často nepochopitelné, protože není vůbec neobvyklé najít je na vrcholcích nerovných hor (obrázek 1):
“Rozsáhlé plochy s nízkým topografickým sklonem na strmých horských pásmech, ať již tvořící rozsáhlé zarovnané plošiny nebo terasovité plochy na úbočích (pedimenty), jsou v horských pásmech široce rozšířené po celém světě.”3
Průzkumy Calveta a jeho týmu prokázaly četnost těchto plochých horských vrcholků po celém světě.”3 Calvet také poukázal na to, že byly nalezeny dokonce na vrcholech několika z nejaktivnějších a rychle erodujících hor planety.

Obrázek 1. Vápencová hora, severozápadní horské pásmo Wind River, Wyoming, USA. Sklon vrstev k západu je asi 40°, ale byly zarovnány na plocho.

Uniformitariánští vědci neznají odpověď

Co dělá tyto zarovnané povrchy tak záhadné pro uniformitariánské vědce je to, že v současné době se netvoří a jejich poslední zformování se jeví jako nezávislé na proměnných, jako je litologie hornin a sklon sedimentárních vrstev.3 Autoři přiznávají, že tyto rovné plochy na vrcholu pohoří nemohou vysvětlit:
“Tak nízké spády jsou záhadné proto, že očekávaných ˃50 % celkové denudace (zarovnávání terénu) a 40 % chemické denudace se vyskytuje na nejstrmějších ~10 % kontinentálního povrchu Země, tj. zejména v horách …. To by mělo svědčit o tom, že šance na přetrvání zarovnaného terénu v horském prostředí jsou mizivé.”3

Co dělá tyto zarovnané povrchy tak záhadné pro uniformitariánské vědce je to, že v současné době se netvoří a jejich poslední zformování se jeví jako nezávislé na proměnných.

Některé názory byly svévolně zamítnuty

Je zajímavé, že i když sekulární vědci nedokážou vysvětlit rovinatost nebo erozi těchto ploch, nejsou otevření možnosti, že by to mohl být důsledek globální Potopy. Mé vysvětlení odmítají jednoduše proto, že jsem kreacionista: “(pozn.; zde budeme ignorovat kreacionistické pohledy na náhorní plošiny, např. michael.oards.net/)”.3 Stejně tak odmítli vysvětlení poskytnuté Ollierem a Painem, zjevně proto, že Ollier a Pain plně neakceptují tektonické pohyby desek.4 Ollier a Pain věří, že vrstvy byly nejprve zvrásněny, a pak zarovnány v miocénu, rané části pozdních třetihor, a pak byly globálně vyzdviženy během pliocénu a pleistocénu, velmi pozdních třetihor.5 Z tohoto důvodu byla většina zarovnání dokončena před zformováním pohoří.

Zarovnané plošiny a pedimenty byly vyřezány při ústupu Potopy

Vysvětlení Olliera a Paina týkající se časové posloupnosti, jak se formovaly horské plošiny, je obecně správné, ale již nedokážou udržet rovné povrchy před erozí po miliony let, takže je pravděpodobné, že jejich chápání celkového časového rámce je špatné. Argument Calveta a jeho týmu je slabší než Ollierův a Painův, protože v tomto rámci žádným jasným způsobem nespojili rovinné plochy s jedinou událostí, dokonce ani se samostatným souborem příčin, a tak jsou při vysvětlování pozorovaných jevů nuceni uchýlit se k neznámým ‘okolnostem případ od případu’.3 Ve skutečnosti nemají žádnou představu o tom, jak vysokohorské rovinaté plochy vysvětlit.

Základním problémem jak pro Olliera a Paina, tak i pro Calveta a jeho tým, je dlouhý čas. Dlouhé věky zeslabují spojení mezi příčinami a důsledky natolik, že je prakticky nemožné stanovit příčinné souvislosti mezi pozorovanými účinky. Ovšem Potopa je konkrétní událost dostatečně krátká na to, aby umožnila výzkumnému pracovníkovi představit si hodnověrné příčinné souvislosti v pozorovaných geologických jevech a jejich vazbách, a také adekvátní příčiny pro jevy, které vidíme. Jinými slovy, pravděpodobnost popisu příčina-důsledek má větší šanci při zasazení do kontextu Noemovy Potopy.6

Je zajímavé, že i když sekulární vědci nedokážou vysvětlit rovinatost nebo erozi těchto ploch, nejsou otevření možnosti, že by to mohl být důsledek globální Potopy.

Pokud tedy jde o vysokohorské rovinaté plochy, lze je nejlépe vysvětlit jako důsledek Ústupové fáze Potopy. Během ústupu vod Potopy kontinenty a hory vzrostly spolu s množstvím eroze.1,2,7 Dá se očekávat, že v průběhu elevace horstev budou prudké proudy vody zarovnávat a erodovat vrcholky horstev. Pokračující zdvihání hor a vyrývání koryt rozdělí velké zarovnané plochy do izolovaných zbytků v blízkosti vrcholků hor. V nižších polohách tato eroze rozdělí zarovnané plochy do velkých oblastí, jako jsou roviny a náhorní plošiny, v závislosti na velikosti elevace. Hlavní události tohoto charakteru nastaly během Slábnoucí fáze Potopy nebo ve fázi Tvorby velkých vodních ploch Potopy.8

Jak se hory a náhorní plošiny objevily nad vodami Potopy, voda si musela vyrývat kanály dolů do údolí. V horských údolích rychle proudící voda do klesajících oceánských pánví zarovnávala nerovné povrchy podél okrajů hor, zvané pedimenty (kamenité plošiny s nízkým sklonem, často na úbočích hor).1,2,9 Zarovnané plochy a pedimenty stále existují, protože k jejich zničení erozí nebyl dostatek času, a to zejména v suchých až polosuchých oblastech. Nedostatek eroze je jen dalším důkazem, že hluboké věky jsou špatnou konstrukcí a že náhorní plošiny jsou velmi mladé.

Ollier a Pain by datovali náhorní plošiny do středního kenozoiku (třetihory). Calvet s kolegy by je také většinou datovali do kenozoiku: „Přítomnost erodovaných ploch v mnoha pohořích kenozoického věku vzbuzuje problémy [zvýraznění přidáno]”.3 Vůči této koncepci stojí biblický rámec, ve kterém k velkému zvedání pohoří a zarovnávání povrchu docházelo v druhé polovině Potopy v průběhu odtoku jejích vod 10 nebo v Ústupové fázi.7 To by znamenalo velmi pozdní hranici mezi Potopou v třetihorách a fází po Potopě v oblastech se zarovnaným terénem a pedimenty, přistoupíme-li kvůli možnosti diskuze na evolucionistický časový geologický rámec.

Odkazy a poznámky

  1. Oard, M.J., Flood by Design: Receding Water Shapes the Earth’s Surface, Master Books, Green Forest, AR, 2008. zpět na text.
  2. Oard, M.J., ebook, Earth’s Surface Shaped by Genesis Flood Runoff, 2013, michael.oards.net/GenesisFloodRunoff.htm. zpět na text.
  3. Calvet, M., Gunnell, Y. and Fariness, B., Flattopped mountain ranges: their global distribution and value for understanding the evolution of mountain topography, Geomorphology 241:255, 2015. zpět na text.
  4. Ollier, C. and Pain, C., The Origin of Mountains, Routledge, London, 2000. zpět na text.
  5. Oard, M.J., The Mountains Rose: Review of Cliff Ollier and Colin Pain, The Origin of MountainsJ. Creation 16(3):40–43, 2002. zpět na text.
  6. A good example of this is documented by Reed, J.K., Changing paradigms in stratigraphy—a quite different way of analyzing the record, J. Creation 30(1):83–88, 2016. zpět na text.
  7. Oard, M.J., Surficial continental erosion places the Flood/post-Flood boundary in the late CenozoicJ. Creation 27(2):62–70, 2013. zpět na text.
  8. Walker, T., A Biblical geological model; in: Walsh, R.E. (Ed.), Proceedings of the Third International Conference on Creationism, technical symposium sessions, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, pp. 581–592, 1994. zpět na text.
  9. Oard, M.J., Pediments formed by the Flood: evidence for the Flood/post-Flood boundary in the late CenozoicJ. Creation 18(2):15–27, 2004. zpět na text.
  10. Oard, M.J., The Flood/Post-Flood Boundary Is in the Late Cenozoic with Little Post-Flood Catastrophism, 2014, michael.oards.net/PostFloodBoundary.htm. zpět na text.