Domů Blog Stránka 3

Česká televize (žel) šíří dezinformace – část 2.

Reakce redakce GENESISERA.CZ na nepravdivý článek zveřejněný na webu České televize ČT 24 v rubrice SVĚT dne 25. listopadu 2019.

upozornění: Chtěli bychom na začátek naše čtenáře upozornit na jednu velmi důležitou skutečnost! A sice že na vyvrácení lži (obecně zkreslené zprávy) musí být řečeno násobně více, než co řekl ten, kdo lhal (mystifikoval či zkresloval) – tzn. na vysvětlení něčeho, co někdo zamlžil a zatemnil, musí být použito více slov (někdy dokonce mnohem více) a větší množství souvislostí a faktů. Tento článek je proto výrazně delší, než většina ostatních článků na našem webu. Rozhodli jsme tedy uveřejnit naši reakci po částech. 

Část 2. 

Autor článku dále pokračuje tvrzením, že Darwin údajně rozdělil svět do dvou táborů, které se dodnes nepodařilo usmířit. Ani toto tvrzení však není pravdivé, protože oba názory na původ světa – stvořitelský i evoluční – existovaly již dávno před Darwinem. Darwin tedy nerozdělil svět do dvou nesmiřitelných táborů, protože svět již v tomto stavu byl. On ve své době pouze posílil ukvapené a nutno říci, že i dosti naivní přesvědčení členů evolučního materialistického tábora o své vědecké autoritě. Vědci i laici věřící v inteligentní a úmyslný původ vesmíru, života a člověka však existovali již dávno před Darwinem a měli již za Darwina k dispozici zdrcující vědecké argumenty proti materialistickým dogmatům, na kterých je evoluční teorie vybudována. Žel, těmto vědeckým argumentům nebyla tehdejší doba a společnost příliš nakloněna, jako jim není nakloněna ani dnes. Pachuť slepého náboženství a fanatického církevničení, která byla za Darwina – v mnoha případech žel oprávněně – s teorií stvoření spojována, dootevřela značnou část akademické obce a politického establishmentu materialistickým náladám a dogmatům, jejichž přijetím ztrácí člověk schopnost správně chápat a doceňovat biblické poselství. Jedná se totiž o naprostý protiklad.

Ačkoliv Darwin nebyl ani v nejmenším někým, kdo by inicioval rozdělení názorového spektra, byly jeho evoluční názory na původ přírody, člověka a společnosti s nadšením přijímány lidmi, kteří sympatizovali s myšlenkou vytvoření nového – dokonalého – člověka a společnosti – jakéhosi Nového Světového Řádu, a to přirozenými lidskými prostředky. Něco takového je ovšem přesným opakem Kristova evangelia, které stojí a padá na zprávě o stvoření. Je to pozoruhodné, že člověk, který odmítá Kristovo evangelium, odmítá automaticky poselství o stvoření a každý, kdo odmítá poselství o stvoření, přijímá automaticky evoluční obraz minulosti. V těchto otázkách skutečně neexistuje žádné „území nikoho“, jakási pomyslná neutrální zóna, ve které bychom mohli odmítat stvoření i evoluci. Některé lidi obecně fascinuje představa světa, ve kterém by neexistovali žádní nemocní, postižení, nábožensky uvažující či obecně liní lidé … ani určité národnostní skupiny, které byly na základě Darwinova učení prohlášeny za evolučně méně vyvinuté a tudíž podřadné – například Židé, Romové, Skoti, Srbové či obecně slovanské národy. Pro takové lidi je svět běz těchto lidí prvním krokem k nastolení onoho pomyslného ráje – přirozenými lidskými prostředky. Jak takové pokusy dopadají, jsme měli možnost se z historie mnohokrát, žel velmi bolestně, poučit. Zdá se ale, že nové generace toto poučení opět odmítají a chovají se, jako by o této možnosti opět začínali vážně uvažovat. Pro pečlivé pozorovatele jsou tyto nebezpečné trendy v naší společnosti již řadu let dobře patrné a stupňují se, pochopitelně. Je to však slepá ulička, cesta do pekel.

Vraťme se však k Darwinovi. Řekli jsme si, že Darwin nebyl tím, kdo by způsobil rozdělení společnosti do dvou nesmiřitelných táborů – stvořitelského a evolučního. Nikoliv. On pouze přiléval, obrazně řečeno, benzín do ohně, který ale hořel už dávno a čekalo se na vhodnou příležitost, která nastala z velké části vinou morálního úpadku v církevnických kruzích, náboženským pokrytectvím a bezohledným prosazovaním nebiblických církevnických dogmat, která byla ve zjevném rozporu s narůstajícími vědeckými poznatky. Darwina zklamalo nábožentví a filozofie, začal se proto věnovat historii a vědě, tu však v konečném důsledku zneužil a neoprávněné extrapoloval a zobecnil až do té míry, že se z jeho tezí stalo nové, náhradní, materialistické náboženství, které ve světě dominuje od pádu Adama a Evy. Lidé si vždy vztah ke Stvořiteli veškerenstva degradovali na uctívání stvoření, padlého stvoření – hvězd, stromů, zvířat, vzduchu, vody, země, člověka, ženy, dítěte … což jsou všechno jen různé projevy materialisticky orientované životní filozofie. 

Autor článku dále tvrdí, že po publikaci Darwinových tezí patřila k hlavním odpůrcům katolická církev. Ale ani to není zcela pravdivé tvrzení. Katolická církev se spíše k Darwinovi za jeho života moc nevyjadřovala, až na malé výjimky. Ve skutečnosti, odpůrců darwinismu bylo jako šafránu i v protestantských církvích, natož v katolické církvi. Po vydání Darwinova díla byla přibližně v horizontu 6-7 let zúžena veškerá církevní opozice na několik málo jedinců z řad evropských protestantských kazatelů, kteří se odvážili proti darwinismu veřejně vystupovat. Mezi nimi dominoval anglikánský biskup Samuel Wilberforce, který se v červnu 1860 veřejně postavil v prostorách Oxfordského univerzitního muzea několika prominentním britským vědcům a filozofům zastávajícím Darwinovu teorii, včetně obávaného Darwinova “buldoga” Thomas Henryho Huxleye. Tvrdit, že katolická církev patřila k hlavním odpůrcům Darwinových tezí, je tedy silně zkreslené tvrzení. Ve skutečnosti katolická církev iniciovala v následujících letech řadu intenzivních snah o postupné zapracování evolučních tezí do katolické teologie v rámci tzv. teistické evoluce. Jedním z průkopníků těchto snah byl francouzský katolický kněz a jezuita Teilhard de Chardin. De Chardinovy snahy spojit evoluci s křesťanskou teologií představovaly významný počátek evolucionalizace katolické spirituality, která vyústila v definitivní přijetí mnohých aspektů evolučního paradigmatu do katolické teologie v 2. polovině 20. století.

pokračování příště …

redakce genesisera.cz


Česká televize (žel) šíří dezinformace – část 1.

Reakce redakce GENESISERA.CZ na nepravdivý článek zveřejněný na webu České televize – ČT 24 v rubrice SVĚT dne 25. listopadu 2019.

upozornění: Chtěli bychom na začátek naše čtenáře upozornit na jednu velmi důležitou skutečnost! A sice že na vyvrácení lži (obecně zkreslené zprávy) musí být řečeno násobně více, než co řekl ten, kdo lhal (mystifikoval či zkresloval) – tzn. na vysvětlení něčeho, co někdo zamlžil a zatemnil, musí být použito více slov (někdy dokonce mnohem více) a větší množství souvislostí a faktů. Tento článek je proto výrazně delší, než většina ostatních článků na našem webu. Rozhodli jsme tedy uveřejnit naši reakci po částech. 

První 4 odstavce plné nepravd, polopravd a mystifikací

Určitě není nic zlého nebo nepatřičného na tom, pokud jako občan České republiky požaduji po veřejnoprávním sdělovacím prostředku – v tomto případě po České televizi – sdělování pravdivých nebo alespoň fakticky přesných informací. Samozřejmě detaily neřešíme, ale pouze závažné dezinformace, které velmi poškozují schopnost a ochotu (již tak ne moc ochotné) široké veřejnosti se hlouběji zamýšlet a hledat pravdu v důležitých existenciálních a morálních otázkách spojených s tématem našeho vzniku. S velikou lítostí musíme konstatovat, že článek na webu ČT je medvědí službou české veřejnosti a vrhá hodně ošklivý stín na všechny, kteří slušně a korektně usilují o otevření seriózního dialogu na toto téma. Genesisera.cz je jedním z nich!

Pojďme se na to podívat podrobněji. 25. listopadu 2019 byl na stránkách ČT24 zveřejněn článek věnovaný otázce evoluce vs. stvoření. Již to samo o sobě je ojedinělým jevem, jelikož média obecně nejsou k těmto významným kontroverzním otázkám vůbec nakloněna. Čekali jsme seriózní informace, alespoň co se faktů týče. K našemu velkému překvapení však článek obsahuje množství nepravdivých, polopravdivých a fakticky nepřesných tvrzení, která bychom od profesionálních žurnalistů zkrátka nečekali.

Charles Darwin

Hned v 1. větě článku se autor dopustil silně matoucího a ve své podstatě nepravdivého tvrzení, cituji: „britský přírodovědec Charles Darwin svou knihou “O původu druhů” naboural po dlouhá staletí panující názor, že svět a život byly stvořeny Bohem.“ Především sami zastánci evoluční teorie vždy všem velmi zdůrazňují, že evoluční teorie naprosto neřeší vznik, přesněji původ života, Země či vesmíru. Proto tvrzení, že Darwin naboural nějaký názor ohledně vzniku světa, není legitimní. Pokud chtějí zastánci evoluce tvrdit něco jiného, pak by si měli v této otázce udělat jednou provždy jasno a netvrdit jednou to a podruhé něco jiného, jak se jim to hodí. I kdyby to však byla pravda, že Darwin naboural biblický pohled na původ světa a život, stejně by se jednalo o matoucí tvrzení, protože evoluce v principu nedokáže vysvětlit žádnou singularitu – tzn. náhlou, skokovou, neopakovatelnou událost, o které stvořitelská teorie hovoří. Není to zkrátka rovnocenný partner v tomto konkrétním případě. Nutno dodat, že evoluční způsob uvažování není doménou pouze tzv. biologických věd, ale již prakticky všech vědních oborů – lékařství, fyziky, chemie, ekonomie, sociologie, sexuologie atd. 

Darwin “svou” představou evoluce založenou na variacích znaků (dnes se hovoří spíše o mutacích) filtrovaných tzv. přirozeným výběrem skutečně vůbec neřešil samotný vznik (resp. původ) světa a života, ale pouze jeho historický vývoj. Proto ani nemohl nabourat jakoukoliv představu o původu světa a života – ať už materialistickou nebo idealistickou (teistickou – biblickou). Navíc teorie přirozeného výběru nebyl Darwinův vlastní nápad. Před Darwinem publikovala podobné myšlenky řada autorů – např. jeho děd Erasmus Darwin, dále také Benjamin Franklin, Thomas Malthus nebo Alfred Russel Wallace, ale i jiní. Darwin tedy ve skutečnosti nic zásadního nenaboural, ačkoliv to o něm jeho přívrženci rádi všem říkají. Darwin spíše jen zmátl mnohé nestálé, kariéry chtivé a různě dezorientované lidi své doby, kteří v jeho teorii začali spatřovat určité východisko a životní či kariérní příležitost a bylo mezi nimi žel i mnoho nepoctivých teoretických křesťanů, kteří Darwinovo učení zakomponovali do některých aspektů křesťanské teologie, žel. Při změnách paradigmatu – např. při přechodu od raného kapitalismu ke komunismu – nebo od evolučního humanismu k biblickému teistickému světonázoru – reagují mnozí křesťané právě tímto způsobem. Místo aby protikřesťanskou filozofii správně pojmenovali, odhalili a veřejně odmítli a pomohli i jiným pochopit správně, o co se jedná, tak se snaží se vším spojovat a nalézat údajné spojovací články mezi danou filozofii a křesťanstvím. Výsledkem je pak to, že křesťanství se rozpadá, rozmělňuje, ředí a rozleptává, hledajícím to nepomůže, ba naopak a těm, kteří by potřebovali pomoci vysvobodit z bludů, to falešně jakoby potvrzuje jejich kompromis. Takoví lidé využívají přechodného období k získání co nejvýhodnější pozice v blížícím se novém uspořádání podle nových pravd, přesněji polopravd, čtvrtpravd a vyložených lží.

Darwinismus samozřejmě nebyl jedinou ideologickou návnadou, která mnohým posloužila jako skvělá záminka pro odmítnutí Boha, kterého se do té doby nedokázali tak účinně a „elegantně“ zbavit, přesněji určitých nenahraditelných a nezměnitelných aspektů Jeho charakteru a vůle, které se intenzivně dotýkají lidského svědomí, postojů a hodnot, což se mnohým lidem (i mnohým křesťanům) hodně nelíbí. Jinak lidé si samozřejmě po svém odvrácení se od biblického křesťanství – údajně na vědeckém základě představovaném údajně evoluční teorií – okamžitě vymysleli svého „náhradního“ boha, který by na ně kladl mnohem menší nároky (pokud vůbec nějaké) a který by zároveň plnil jednotící, autoritativní  a posvátnou funkci. Všimněte si, že evoluční teorie vykazuje velmi silné znaky tohoto jednotícího, autoritativního a posvátného prvku. Jakmile se někde začne mluvit o evoluci, začne být silně cítit jakousi magickou „posvátnost“ a „nedotknutelnost“ této filozofie a zároveň je navozen silný prožitek jednoty, přesněji názorové jednoty a zvláštního – poněkud esoterického – pocitu převahy nad člověkem.

Je prostou historickou skutečností, že nejčastější záminkou pro odmítnutí křesťanské etiky i celého poselství bible počínaje stvořením, a to jakoby na vědeckém základě, byla víra v humanismus, evoluci a milióny let. Také zdůrazněme, že otázka prvotnosti – oné prvotní singularity, kdy začal existovat vesmír nebo život na této planetě, nebyla materialistickou vědou dodnes v žádném ohledu uspokojivě zodpovězena, což není nic překvapivého, jelikož jednorázové historické události nelze v principu zkoumat metodami materialistické vědy, protože jsou v principu neopakovatelné, a nelze tedy na požádání v laboratoři či jinde nastavit tytéž okolnosti a počáteční podmínky. Už jen z tohoto důvodu nemohl Darwin se svou v zásadě materialistickou filozofií nabourat před 160 lety teorii stvoření, která materialismus v principu popírá, protože pro to zkrátka neměl naprosto žádné vědecké argumenty, jen materialistickou filozofii a spikleneckou náladu.

Darwinův popis přirozeného výběru a jeho teze o neomezené postupné variabilitě druhů v dlouhých časových obdobích samozřejmě není vědeckým argumentem proti teorii stvoření, protože teorie stvoření o přirozeném výběru hovoří také, akorát v jiných souvislostech a s jinými důsledky. Darwinismus ve své podstatě postupně vytlačil z myslí lidí a zejména školského systému, často za použití nečestných taktik, podvodů a manipulací, mnohé nezpochybnitelné vědecké důkazy hovořící pro stvoření a PROTI evoluci a miliónům let a nejen to, vytlačil spolu s tím i biblické pojetí historie, křesťanské hodnoty a vztahy a v neposlední řadě i stěžejní poselství o věčném životě, Božím soudu, pokání a odvrácení se od sobectví, samoobslužnosti, svévole a lhostejnosti. To vše s příchodem evoluční filozofie lehlo popelem, protože to je na křesťanství právě to nejvíce pobuřující, to nejtěžší k přijetí a to, co nejvíce usvědčuje naše (často již značně zdeformované a posunuté) svědomí. A to lidé obecně nemají rádi. Vedle toho evoluční filozofie na lidi nenakládá žádné morální požadavky, nevzbuzuje prakticky žádné výčitky svědomí, nemoralizuje, nevyzývá k pokání (odvrácení se od sobectví, lhostejnosti a samoobslužnosti) … je tedy logické, že je tolika lidmi vnímána spíše pozitivně, žel.

Pokračování v dalším díle …

redakce genesisera.cz

Může nás evoluce v budoucnu ochránit před chorobami?

Snad každý se dnes obává o své zdraví i o zdraví svých blízkých. Přirozeně, žijeme ve světě, kde nám hrozí mnohem více nebezpečí než bezpečí, chorob než zdraví, chudoby než bohatství, osamělosti než blízkosti. Díky evoluci prý dnes už život není tak těžký jako kdysi, kdy se údajný předchůdce člověka potácel na půl cesty mezi zvířetem a člověkem. Alespoň tak se to učí naše děti ve školách. Nabízí se otázka: “Zasáhne evoluce znovu v náš prospěch nebo naopak způsobí náš definitivní zánik? Můžeme tomu jako lidstvo nějak pomoci?”

Strach ze smrti a čekání na evoluci, která by zasáhla v prospěch lidstva v době koronavirové, to samozřejmě ani zdaleka není problém způsobený samotným virem. Problém smrti, potažmo víry v evoluci, je daleko starší a hlubší, než si dovedeme vůbec představit. Víra v moc přírodních živlů a milióny let je totiž v lidech zakořeněná mnohem více, než cokoliv jiného. Jeden slavný evolucionista a propagátor evolučního ateismu sir David Attenborough, známý průvodce proevolučních dokumentárních filmů BBC, nedávno prohlásil, že člověk je morem této planety. Podobně manžel anglické královny Alžběty II, princ Filip, když působil v eko-organizaci World Wildlife Fund, prohlásil: „Kdybych se znovu narodil, chtěl bych přijít na tento svět jako zabijácký virus. Abych tak pomohl řešit přelidnění.“ A to jsou jen 2 drobné příklady z mnoha. Je pozoruhodné, kolik lidí, často i velmi vzdělaných a vlivných, přijalo tyto evoluční myšlenky jako jedinou pravdu o historii a vzniku světa a také jako nejlepší řešení světových problémů.

Je za těmito názory skutečně poctivá věda a zodpovědná snaha hledat nejlepší řešení? Je člověk skutečně největším problémem Země? A může být řešením jakéhokoliv problému lidstvo vyzabíjet?

Jenže co to vlastně je ta evoluce? Je to nějaká měřitelná, tvořivá síla, která se jako neviditelná niť táhne dějinami vesmíru, přírody a lidstva a která nakonec vždycky najde to nejlepší řešení? Opravdu si stačí jen sednout a čekat, protože sám čas dělá zázraky, jak prohlásil evoluční biolog a nositel Nobelovy ceny George Wald v časopise Scientific American v roce 1954: „Ať už považujeme původ života či jakýkoliv ze souvisejících jevů za jakkoliv nepravděpodobný, pokud by na to byl dostatečný čas, téměř určitě by se to stalo. Alespoň jednou. Čas je hrdinou celého příběhu. Při dostatečně dlouhém čase se nemožné stává možným, možné se stane pravděpodobným a pravděpodobné téměř jistým. Stačí jen počkat, sám čas dělá zázraky. “ 

Je ale čas skutečně jedinou nebo přinejmenším hlavní překážkou na naší  cestě do Nebe na Zemi?

Zdá se, že v dnešní době koronavirové lidé zrovna neoplývají nějakou zvláštní ochotou čekat, než opět zasáhne neviditelná ruka evoluce a přijde s nějakým „přirozeným“ řešením. Spíše naopak, jsou ze strachu o svůj život ochotni přijmout okamžitě prakticky jakékoliv opatření, jakékoliv omezení či jakoukoliv nesvobodu, ať už jakkoliv podivnou či nesmyslnou, aby se mohli znovu cítit minimálně tak bezpečně, jako dřív.

Existuje i jiné, lepší řešení??

Hledání pravdy pokračuje!

Zůstaňte s námi.

Vaše genesisera.cz

 

Viry a koronaviry v teorii stvoření

National Pathogen Library



Potvrzuje nedávné objevení se koronaviru evoluci a milióny let?

Robert Carter, Ph.D., publikováno 6. 2. 2020 na webu creation.com
překlad Mgr. Libor Votoček

V těchto dnech zachvátil svět nový virus. Většina lidí mu začala říkat ‘koronavirus’. Poprvé byl jeho výskyt zaznamenán ve městě Wu-chan, hlavním městě provincie Chu-pej, ve střední Číně a dnes se již objevil v mnoha jiných zemích světa. Mnozí lidé již této nákaze podlehli. Co si o tom celém má člověk myslet? Proč se něco takového vůbec děje? Potvrzuje existence virů evoluci a milióny let? Můžeme jejich existenci vysvětlit v rámci stvořitelského modelu? Pokud ano, jak? Může něco takového být součástí “velmi dobrého” stvoření? Tak totiž Bůh označil na samotném začátku celé své stvořitelské dílo, jak se dočítáme v 1. knize Mojžíšově. Jenže co je na virech “velmi dobrého”? Dámy a pánové, držte si klobouky, protože co vám teď řeknu o virech, možná úplně změní váš pohled na svět, evoluci a stvoření!

National Pathogen Library. Snímek 2019- nCoV koronaviru z elektronového mikroskopu.

Většina virů je prospěšných

Pro většinu lidí je to šokující informace, když jim řeknete, že většina virů je pro člověka prospěšných. Slyšeli jste už někdy o tom, že uvnitř a na povrchu vašeho těla je více bakterií než kolik je buněk ve vašem těle? Ano, skutečně! Stejně tak je pravdou i to, že ve svém trávicím traktu máte více virů než bakterií! Ve skutečnosti populace virů hraje velmi důležitou roli v regulaci počtu jednotlivých typů bakterií ve vašem těle. Bez nich – tedy bez virů – bychom mohli být hladovými bakteriemi žijícími uvnitř našich střev doslova sežráni zaživa.

Byli jste si někdy zaplavat v oceánu? Pokud ano, vězte že jste si byli zaplavat ve vysoce koncentrované bakteriální polévce. V mořské vodě totiž žije obrovská spousta bakterií mnoha rozličných druhů, avšak podobně, jako ve vaší trávicí soustavě, existuje v mořské vodě více virů než bakterií. Jejich úkolem je pravděpodobně udržovat rovnováhu v populaci různých typů bakterií nacházejících se v mořské vodě. Nabízí se otázka. Mohli bychom mít bez virů třeba ryby? Odpověď na tuto zajímavou otázku by mohl brzy nalézt nějaký nadšený mladý vědec. 🙂

Byli jste si někdy zaplavat v jezeře? Pokud ano, vězte že jste si byli zaplavat v polévce z bakterií a virů. Viděli jste na jezeře plavat kachny, labutě a husy? Potom jste byli doslova obklopeni chřipkovými viry všech možných druhů. Ve skutečnosti totiž vodní ptactvo je nositelem všech možných typů chřipkových virů včetně těch, které neinfikují člověka. Tyto viry se do vody dostávají spolu s ptačími výkaly. Pozoruhodné je, že přítomnost těchto virů obvykle nezpůsobuje onemocnění u těchto ptáků ani u lidí, kteří se dostanou do kontaktu s vodou skrze oči, uši nebo ústa. Evolucionista by mohl říci, že důvodem proč ptáci (obvykle) neonemocní je to, že s viry již po milióny let válčí a že již dospěli do stavu jakéhosi příměří, kdy viry už nezabíjejí své hostitele a těla hostitelů zase představují domov, ve kterém viry mohou bezpečně žít. Ze stvořitelského pohledu, chřipkové viry hrají pravděpodobně velmi užitečnou roli v životě ptáků. Je však velice pravděpodobné, že se tím dosud nikdo seriózně nezabýval.

pixabay.com/ – I když jsou divoké kachny i jiní vodní ptáci krásní, přenášejí všechny známé typy chřipkových virů.

Některé viry mohly uniknout z genomu

Věděli jste, že vaše buňky produkují většinu látek, z nichž jsou viry složeny? Naše těla produkují kupříkladu membránové proteiny (povrchové proteinové slupky, např. glykoproteiny apod.), kopírujeme molekuly DNA a vytváříme podle nich RNA, disponujeme mechanismy schopnými přenášet úseky DNA na různá místa v genomu, apod. Čili je dost dobře možné, že některé viry mají svůj původ v normálních buněčných procesech. Všechny konstrukční součástky jsou totiž v našich buňkách k dispozici. Dokonce někdy jsou tyto součástky sestavovány do celků, které vypadají téměř jako hotové viry. Vše, co je potřeba, aby takový virus mohl v buňce vzniknout, je jen o několika náhodných změnách v základních konstrukčních procesech a následném vymknutí se kontrole při jejich sestavování do vyšších celků připomínajících hotové viry. “Zavirování” normální zdravé buňky tedy není v tomto smyslu vůbec nemožným jevem, a to ani ve velice krátkém čase.

Některé viry mohly opustit hranice dané jejich původním dizajnem

Avšak ne všechy viry mají svůj původ v buněčném genomu. Mnohé viry způsobující choroby vypadají, že byly úmyslně navrženy, aby dělaly to, co dělají. Odkud ale se vzaly? Nuže, existuje-li virus, který je navržen k tomu, aby infikoval bakteriální buňky nebo třeba myš, nebo člověka, potom součástí celého tohoto systému jsou nepochybně rozpoznávací a balanční mechanismy, kterých viry a buňky využívají k udržování vzájemné rovnováhy. Jestliže některý z těchto rozpoznávacích mechanismů selže, virus se může prostřednictvím buňky množit daleko rychleji, než jak bylo původně navrženo. Výsledkem toho je pak nemoc. Je zřejmé, že “prospěšný” virus může být schopen změnit se ve virus nebezpečný. Stačilo by k tomu několik drobných mutací, například by stačila změna v mechanismech buněčného rozpoznávání, která by způsobila ztrátu schopnosti hostitelské buňky rozpoznat přítomnost viru a tím i ztrátu schopnosti regulovat jeho tvorbu.

Viry které přecházejí z jednoho druhu zvířete na druhý jsou zvláště nebezpečné

Pojďme se nyní podívat na tzv. koronavirus – virus, který není původně lidský. Viry které přeskakují z jedno druhu na jiný nazýváme zoonotické (všimněte si předpony “zoo” v tomto slově). Máme spoustu důkazů pro existenci zoonotických virů, včetně chřipkových a včetně rodiny koronavirů (současný nový typ, SARSMERS) a také virů HIV (způsobujících onemocnění AIDS). Všechny tyto viry způsobují u lidí závažná onemocnění. Některé z nich přetrvávají v lidské populaci po velmi dlouhou dobu. Díky Bohu, mnohé nové viry samy velice brzy vymírají. Také je známo, že viry se v průběhu času oslabují či “unavují”. Totiž, jak se viry množí, vznikají v nich přitom různé mutace a někdy tyto mutace oslabí určité mechanismy natolik, že se již tyto viry nejsou schopny přenést na nového hositele. Není tomu tak ale vždy. Některé viry, jako HIV nebo lidské rinoviry (způsobující rýmu) se mohou nerušeně dál šířit a množit na nových hostitelích bez ohledu na vznikající mutace. Závisí to totiž na mnoha dalších faktorech a žádné dva viry nejsou stejné!

Nově se objevující viry představují reálnou hrozbu

Lidstvo bylo zasaženo mnoha devastujícími epidemiemi v průběhu celé historie. Některé z nich, jako například černá smrt, byly velmi dobře popsány (v případě černé smrti se jednalo o bakterii přenášenou blechami). Jiné naopak zůstávají dodnes záhadou. Víme jen, že starověká království a dávné civilizace a města utrpěla některé strašlivé epizody nemocí a smrti. V některých případech nám literární záznamy umožňují učinit rozumný odhad, co způsobilo tu či onu chorobu, ale není to úplně běžné.

V celém stvoření původně – tj. na počátku – nebyly žádné choroby. Ty začaly vznikat až v průběhu posledních přibližně 6 tisíc let historie světa a lidstva. Je zřejmé, že pokud choroby vznikaly v minulosti, není důvod si myslet, že v budoucnu již žádné nové nevzniknou – například ty virového a bakteriálního původu. Na druhou stranu to není důvod žít v neustálém strachu. Spíš by nám to mělo pomoci střízlivě vyhodnotit naši závislou pozici ve všehomíru – že totiž nejsme svrchovanými pány své existence – že nepatříme sami sobě, nýbrž Bohu a Kristu, který se za nás obětoval.

Jako lidstvo jsme zavedli celou řadu bezpečnostních opatření, jejichž cílem je zabránit šíření infekčních chorob. Je úžasné sledovat, jak svět začíná reagovat stále hbitěji na nově se objevující choroby. Karantény, umývání rukou, vakcinace, to vše jsou různé složky celkové strategie boje s chorobami. Závažnost, infekčnost a možná vakcinace jsou kritéria na základě kterých se zavádějí ta či ona opatření. Uvažme například nedávný výskyt Eboly v Africe. Zabránění v šíření do celého světa a pomoc trpícím stál mnoho miliónů dolarů. Opět jsme díky včasné intervenci zabránili celosvětové katastrofě. Současný výskyt koronaviru v Číně je dalším příkladem. Z Boží milosti byly zredukovány počty mrtvých na přibližně 2%, z původních odhadovaných 11%. Ale i tato pouhá 2% by v celosvětovém měřítku, pokud by se nákaza koronavirem stala tak běžnou, jako je třeba rýma, představovala mnoho miliónů mrtvých. Vědecká komunita však zareagovala velice rychle. V krátkém čase bylo sestaveno několik genových sekvencí viru a ty pak byly vystaveny ve veřejných databázích. Máme rovněž snímky z elektronového mikroskopu. Rychlost vědecké komunity byla v tomto případě bezprecedentní.

Budoucnost koronaviru

Nákaza koronavirem může propuknout, jako se to stalo v minulosti u jiných virových onemocnění. Například lidský chřipkový virus H1N1, který zachvátil svět v roce 1917 a zabil milióny lidí. Nákaza trvala celých 40 let než nakonec vymizela. Znovu však udeřila vinou úniku z laboratorního vzorku v roce 1976 a trvalo dalších 33 let než vymizela znovu v průběhu pandemie prasečí chřipky H1N1 v letech 2009-2010. V tomto případě se však nejednalo o nějak zvlášť vražedný virus narozdíl od původní verze z roku 1917. Skutečnost, že lidský chřipkový virus H1N1 nepřetrval v lidské populaci, je dobrým důkazem toho, že prošel něčím, čemu říkáme genetická entropie. Ve skutečnosti, virus prodělal v době své aktivity přes 14 mutací ročně a před svým vymizením měl zmutovaných více než 10% své DNA. To souhlasilo s dříve provedenými a publikovanými počítačovými simulacemi. Koronavirus však není chřípka. Rovněž nemáme jistotu, kde a jak virus vznikl, i když je zřejmé, že pochází nejspíš od netopýrů. Ať už to bylo jakkoliv, budeme muset tuto nákazu léčit velice obezřetně a naše zdravotnické systémy musí na celou tuhle situaci pohlížet jako na okamžitou a vážnou hrozbu pro celé lidstvo. Nemůžeme čekat desítky let, než proces genetické entropie zasadí svůj rozhodující úder.

Jak reagovat?

V rámci modelu stvoření/pád/prokletí není žádný důvod očekávat, že by již žádné nové choroby nevznikly. Přesto však platí, že pokud se nějaká choroba objeví, měli bychom střízlivě zhodnotit možná rizika a zavést vhodná preventivní opatření. Rovněž bychom měli být vždy ochotni pomoci všem, kteří to budou potřebovat, s vědomím, že bychom se i my mohli snadno ocitnout v podobné situaci. Charita, především ve formě křesťanských podpůrných organizací, je vždy rozumnou možností, jak reagovat. Taktéž bychom neměli nechal proklouznout mezi prsty všechny příležitosti sdílet dobrou zprávu evangelia se všemi, kteří trpí. Velmi často totiž, když si člověk uvědomí, jak křehký jeho život ve skutečnosti je, bývá vnímavější a ochotnější přijmout naději nabízenou v osobě Ježíše Krista.

Závěry

Viry jsou součástí Boží stvořitelského řádu. Můžeme vidět, že mnohé z nich hrají velmi užitečnou roli. Nicméně, žijeme v hříchem a prokletím zasaženém světě s mnohým utrpením, nemocemi a smrtí. Některé viry se staly nebezpečnými a přinesly lidstvu nepředstavitelná utrpení napříč celou historií. Právě tyto nebezpečné viry nás přinutily vyvinout inovativní strategie, díky kterým se je daří držet více méně pod kontrolou. Bůh nám neslíbil ani dlouhý život ani bezproblémové zdraví, ale slíbil nám, že nás vykoupí z hříchem zasaženého světa a z našich chorobami soužených a pošramocených těl. Naše naděje se tedy neupíná k současnému životu na této zemi. Žijme s pohledem upřeným na Něj, odtud čerpejme naději, neboť naše vykoupení se přiblížilo.

Vychází skvělý vzdělávací projekt ACHILLOVY PATY EVOLUCE



Vážení přátelé a příznivci otázky našeho původu,

v těchto dnech přinášíme na český a slovenský trh dlouho očekávaný osvětový a vzdělávací projekt s prozaickým názvem Achillovy paty evoluce. Jak již samotný název napovídá, řeč bude o evoluci a především o tzv. vědeckých důkazech hovořících v její prospěch. Je evoluční teorie skutečně pravdou o našem původu a historii? Jedná se opravdu o vědecky nejpřesnější a nejlépe zdokumentovaný pohled na náš původ? Jak vznikl vesmír, Země, příroda i člověk? Jsme velkolepým dílem moudrého Stvořitele nebo je naším otcem evoluce – pouhá náhoda, přírodní zákony a nepředstavitelná množství času?

Projekt Achillovy paty evoluce byl vytvořen v roce 2014 mezinárodní vzdělávací křesťanskou společností Creation Ministries International (CMI) a spolupracovalo na ní více než 20 univerzitních profesorů a vědců z mnoha prestižních světových vědeckých pracovišť. Projekt sestává z celovečerního filmu na DVD – doprovodné studijní brožurky a více než 300 stránkové odborné publikace se stejnojmenným názvem. V současné době vychází DVD a doprovodná studijní brožurka. Odborná publikace bude k dispozici začátkem příštího roku.

Jen málokteré téma je opředeno tolika otázkami a nedorozuměními, jako otázka evoluce a miliónů let. Mnoho lidí je dodnes přesvědčeno o tom, že evoluční teorie je nezpochybnitelnou pravdou, která odolá všem argumentačním útokům jako bájný bojovník Achilles ve svém zlatém brnění. Pojďme se však nyní podívat na některá nezpochybnitelná vědecká fakta, která vedou k velmi odlišným závěrům, než ke kterým lidé obvykle docházejí. Film, brožurka i kniha jsou rozděleny do 8 kapitol, ve kterých probíhá intelektuální a duchovní zápas mezi evolučním a stvořitelským pohledem na náš původ, hodnotu a cíl. V každé z těchto 8 kapitol vás přední světoví vědci seznámí s některými málo známými fakty ohledně evoluce a miliónů let, jejichž důsledky pro náš život a vztahy jsou více než závažné. Většina lidí se dnes domnívá, že právě v těchto 8 oblastech evoluční teorie argumentačně zvítězila a zaujala tak právem vůdčí pozici ve vzdělávací i akademické sféře. Ve skutečnosti se však jedná o 8 největších argumentačních slabin celého evolučního paradigmatu, ve kterých evoluční teorie nedokázala obstát pod náporem vědeckých faktů. Zde je jejich výčet:

  1. Přirozený výběr
  2. Moderní genetika a DNA
  3. Původ života
  4. Fosilní záznam
  5. Geologický záznam
  6. Radioizotopové datování
  7. Kosmologie
  8. Etické důsledky

+ bonusový materiál v podobě osobních příběhů některých vědců spolupracujících na tomto projektu.

Vědci vystupující v tomto pořadu patří ke světové špičce ve svých oborech a tématu stvoření vs. evoluce se věnují dlouhodobě. Jsou to:

Dr. Don Batten – doktorát v oboru rostlinné a environmentální fyziologie a taxonomie

prof. Stuart Burgess – profesor inženýrského designu, špičkový evropský vědec, Cambridge University, Bristol University, Liberty University

Dr. Rob Carter – doktorát v mořské a oceánské biologii, režišér a producent filmu

Dr. David Catchpoole – doktorát z fyziologie rostlin

prof. John Hartnett – profesor fyziky, specialista na konstrukce atomových hodin, mezinárodní specialista na měření fyzikálních konstant a testování fyzikálních teorií

Dr. Mark Harwood – doktor inženýrského designu a specialista na konstrukce satelitů

prof. Matti Leisola – emeritní profesor biochemie, děkan na Aalto University, šéfredaktor časopisu Bio-Complexity, specialista na enzymy a vzácné cukry

Dr. Jim Mason – doktorát z experimentální jaderné fyziky

doc. Marcus Ross – docent geologie a zástupce ředitele Centra pro výzkum stvoření na Liberty University

doc. John Sanford – docent genetiky, doktorát ze šlechtitelství rostlin a rostlinné genetiky

Dr. Jonathan Sarfati – doktorát z fyzikální chemie a spektroskopie, mezinárodní šachový mistr F.I.D.E. 1988

Dr. Emil Silvestru – doktorát z geologie, specialista na jeskyně

prof. Horace Skipper – profesor mikrobiologie, doktorát z mikrobiologie půdy

Dr. Tas Walker – doktorát z mechanického inženýrství, specialista na geologii

Dr. Pieter Borger – doktorát z biochemie a molekulární genetiky

Pokud hledáte tip na skvělý vánoční dárek, učební pomůcku nebo toužíte už mnoho let otevřít důležitou diskusi ve vaší rodině, s přáteli, kolegy na pracovišti nebo v církevním společenství a nevíte jak, potom jsou Achillovy paty evoluce určeny právě vám!

2DVD vychází v české i slovenské verzi včetně anglického originálu. Doprovodná studijní brožurka vychází zatím pouze v českém jazyce.

Zakoupit si je můžete v našem e-shopu ZDE.

Za překladatelský a produkční tým

Mgr. Libor Votoček

Praha, listopad 2019

Genesisera.cz, Maranatha.cz

TRAILER K TOMUTO DOKUMENTU MŮŽETE SHLÉDNOUT NÍŽE

Jak starý je vesmír?



Dny stvoření

Jaký význam má slovo den v 1. kapitole knihy Genesis? Slova mohou mít více než jeden význam. Platí to i o slově den. Slovo den může znamenat kalendářní den (24hodinové období), světlou část kalendářního dne (tj. ve smyslu opak stínu a noci), a dokonce i časové období neurčité délky (za dnů krále Davida, v den soužení a podobně). Je to tak ve slovenštině i v jiných jazycích, a také v hebrejštině, ve které jsou napsány starozákonní spisy Bible.

Dny v Genesis 1

Pro den používá hebrejština slovo jom. Slovo jom [den] je v 1. kapitole Genesis použito následovně:

* Fráze „a byl večer a bylo ráno“ v souvislosti s dnem. Upřesnění událostí večera a rána jednoznačně definuje obyčejný den z perspektivy člověka přebývajícího na zemi, tedy tak, jak den známe i dnes. Tato specifikace je dostatečná k definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Fráze „večer a ráno“ v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.

* Střídání dne (část dne, kdy je světlo) a noci (část dne, kdy je tma) během dne (Genesis 1,5), jednoznačně definuje obyčejný kalendářní den z perspektivy člověka žijícího na zemi. Tato specifikace je dostatečná na definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Střídání části dne, kdy je světlo, s částí dne, kdy je tma, v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.

* Použití číslovky ve spojení s dnem: „den první“, „den druhý“ atd., definuje jednoznačně běžný kalendářní den a vylučuje význam dlouhého časového období.

Definice dní stvoření v Genesis 1 jako běžných kalendářních [24hodinových] dnů je umocněna tím, že všechny tři výše uvedené specifikace dne jsou použity společně, přičemž na upřesnění běžného dne by stačila i jediná z nich.

Boží definice týdne: Bůh sám definuje ve svém zákoně týden jako vzor fungování člověka na zemi (Exodus 20,8-10; 31,13-17). Boží zákon přikazuje člověku šest dnů pracovat a sedmý den odpočívat. Je pozoruhodné, že zatímco pro období jako rok a měsíc existuje astronomický úkaz, na jehož základě lze definovat délku jejich délku (rok dle oběhu Země kolem Slunce a měsíc podle oběhu Měsíce kolem Země), pro týden neexistuje žádný astronomický jev, který by jeho délku definoval.

Týden pro člověka definuje přímo sám Hospodin, a to jako soubor sedmi běžných 24hodinových dnů. Ještě pozoruhodnější je samotný důvod, pro který Bůh člověku přikazuje řídit si svůj životní (pracovní) rytmus podle týdne. Důvodem je samotný Boží akt stvoření a jeho délka trvání. Bůh stvořil nebesa a Zemi během jednoho týdne, přičemž šest dnů tvořil a sedmý den odpočíval (Exodus 20,11).

Šest pracovních dnů týdne jsou běžné dny, nejsou to dlouhé věky, jinak by pracovní týden stanovený pro člověka nedával smysl (Ex 20,8-10; 31,13-17). Z toho ale vyplývá, že i dny stvořitelského týdne jsou svojí délkou běžné kalendářní dny, jinak by nedávalo smysl Boží vysvětlení pro definování pracovního týdne v Božím zákoně.

V biblické hebrejštině existují slova jako olam či kedem, které se velmi dobře hodí na popis dlouhých časových úseků nebo neomezených časových období, ale v Gn 1 není použito ani jedno z těchto slov. Nemáme žádný biblický důvod uvažovat o stvořitelských dnech jako o dlouhých časových obdobích. Jediný důvod, proč dnes lidé takto uvažují, je tlak moderní vědy a společnosti k přijetí evolučního myšlení. Tedy jde o důvod mimobiblický, který nepochází z Božího zjevení. Pokud bychom připustili, že dny v Gn 1 jsou časová období, vyšlo by nám z toho mnoho absurdních důsledků:

* Pokud den stvořitelského týdne je dlouhé časové období, pak rostliny strávily během třetího dne polovinu tohoto věku ve světle a druhou polovinu tohoto věku v tmě. Vzniká i vážné dilema: Pokud stvořitelský den je dlouhé časové období, jak určíme, co je den. tedy světlá část dne, a co je noc? A co znamená večer a co znamená ráno?

* Pokud den stvořitelského týdne je dlouhé časové období, pak se Adam nedožil ani konce šestého stvořitelského dne. Z uvedeného vidíme, že i nestudovaný nebo lidově řečeno prostý, jednoduchý člověk může snadno porozumět, že stvořitelské dny jsou skutečně běžné dny, jak je známe i ze své lidské zkušenosti, ze života. Avšak ti, kteří si osvojili evoluční smýšlení, se nás snaží přesvědčit, že doslovný výklad Genesis 1 je nesprávný.

Říkají, že Genesis 1 je třeba chápat pouze obrazně a ne doslovně. Pozoruhodné ale je, že odborníci na hebrejský jazyk, dokonce i ti, kteří jsou nevěřící, tvrdí, že Genesis 1 nelze vykládat obrazně a z jazykových důvodů se musí vykládat doslovně.

Dr. James Barr (profesor hebrejštiny na Oxfordské univerzitě), který sám nevěří, že Genesis pravdivě zachycuje historii, přesto v případě jazyka použitého v Genesis přiznává:

Pokud vím, nikde na univerzitách světového jména nenajdete žádného profesora hebrejštiny či Staré smlouvy, který by pochyboval o tom, že autor (či autoři) prvních 11 kapitol knihy Genesis měl v úmyslu zprostředkovat čtenářům tyto myšlenky:

a) Stvoření proběhlo během šesti za sebou jdoucích dnech shodujících se s 24hodinovými dny, jaké známe ze zkušenosti i my dnes.

b) Čísla, která se vyskytují v rodopisech knihy Genesis, nám svým prostým sečtením poskytují chronologii od počátku světa až po pozdní etapy biblických příběhů.

c) Noemova potopa se měla chápat jako celosvětová a měla vyhubit veškerý lidský a živočišný život, kromě těch, kdo byli uvnitř v arše.

Nejčastější námitky a odpovědi na ně

Námitka č. 1: Podle 1. kapitoly Genesis bylo slunce stvořeno až čtvrtý den. Jak mohly existovat den a noc (běžné dny), když v prvních třech dnech ještě neexistovalo slunce?

Odpověď: Slunce, Měsíc a hvězdy byly stvořeny ve čtvrtém dni. Avšak popis stvořitelských dnů je stejný jako před existencí Slunce, tak i po stvoření Slunce. Na střídání dne a noci (večera a rána) není třeba Slunce, ale světlo a rotující Země. Světlo máme přítomné (stvořené) od prvního stvořitelského dne. Do stvoření Slunce a zbytku vesmíru 4. den nevychází světlo z nosičů světla. Až když jsou nosiče světla stvořené 4. den, je jim dána úloha nosičů světla. Fyzika nezná světlo bez zdroje světla, Boží slovo ano, protože sám Bůh je zdrojem světla (Zj 21,23).

Námitka č. 2: Verš v 2. Petrově 3,8 uvádí, že „jeden den je u Pána jako tisíc let“, proto mohly stvořitelské dny trvat dlouhou časovou periodu.

Odpověď: Tento verš zároveň uvádí, že „tisíc let je u Pána jako jeden den“. To přirovnání platí oběma směry. Nemůžeme si z toho vybrat jen to, co se nám hodí. Co tento verš vlastně učí? Učí, že u Boha čas neplyne tak jako u člověka a nehraje takovou roli jako u člověka. Když si všimneme kontextu tohoto verše, tak pochopíme, že se zde řeší otázka, proč druhý příchod Pána nepřichází a nepřichází, jako kdyby se Pán opozdil. Boží slovo dává odpověď a vede křesťany k trpělivému čekání v naději, navzdory protivenstvím a soužením. Ujišťuje je, že příchod Pána je jistý, a že Hospodin svůj příchod neodkládá.

Je třeba tomu rozumět tak, že očekávání naplnění zaslíbení, které bychom my očekávali, může být u Pána časově měřeno úplně jinak než u nás. Z tohoto verše nemůžeme aplikovat natažení stvořitelských dnů na tisíce či miliardy let. Taková možnost se tam nenachází. Nakonec, kdybychom to přece jen zkusili, jaký by byl výsledek? Jonáš by byl v břiše velké ryby tři tisíce let, Pán Ježíš v hrobě tři tisíce let? Musíme si uvědomit, že tento verš neříká, že „jeden den je u Pána tisíc let“ (rovná se tisíc let), ale říká, že „jeden den je u Pána jako tisíc let“. A v tom „jako“ je zásadní rozdíl.

Námitka č. 3: Gn 2,4 uvádí: „v den, kdy činil Hospodin Bůh zemi i nebesa“. Jelikož jde o narážku na šest stvořitelských dnů, ukazuje se, že slovo den zde neznamená běžný den.

Odpověď: Hebrejské slovo jom, tak, jak je zde použito, není blíže určeno číslovkou nebo spojením večer a ráno nebo střídáním světla a tmy. V tomto kontextu verš skutečně znamená: „v době, kdy Bůh činil“ (s odvoláním na stvořitelský týden) nebo „když Bůh činil“.

Nejčastěji kompromisy s dlouhými věky

Už jsme zmínili, že pro chápání dnů stvoření jako dlouhých časových období neexistují biblické důvody; ty vycházejí pouze z evolučního myšlení. Spojování evoluční teorie s biblickým zjevením jsou nebiblické kompromisy, které jsou nakonec v přímém rozporu se samotným evangeliem, protože zneplatní biblické zjevení v otázce původu smrti a v otázce původu prvního člověka. S dlouhými věky se vyskytují nejčastěji následující kompromisy:

Teorie mezery: Přesvědčení, že mezi prvními dvěma verši 1. kapitoly knihy Genesis existuje časová mezera (období) neurčité délky.

Teistická evoluce: Teorie, podle níž Bůh údajně řídil evoluční procesy v délce milionů let, nebo je jen jednoduše nastartoval a nechal běžet podle přírodních zákonů.

Progresivní stvoření: Teorie, podle níž Bůh údajně zasahoval do procesu smrti a utrpení, aby stvořil miliony druhů živočichů v různých obdobích v rozmezí milionů let.

Všechny tyto kompromisní scénáře, které vkládají obrovské časové období do stvoření nebo před něj, podkopávají evangelium, protože před pád a hřích kladou smrt, krveprolití, nemoci, ostny a utrpení. Ty se však objevily až po pádu člověka do hříchu.

Je zde však i jiný vážný problém. Není jedno, jak přistupujeme k výkladu biblických textů. Když neumožníme slovům, aby k nám promlouvala v textových souvislostech, ale místo toho se budeme snažit, aby se text přizpůsobil mimobiblickým (nebiblickým) představám, pak skutečně význam jakéhokoliv slova v kterékoli části Bible závisí na lidské interpretaci, která se múže měnit podle toho, které nebiblické představy nám právě vyhovují.

Jestliže dovolíme evoluci a materialismu, které jsou nesprávně ztotožňovány s vědou, aby určovaly naše chápání Písma, snadno můžeme sklouznout k nevíře i v ostatních otázkách biblického zjevení. Pokud například věda prohlásí, že člověk nemůže vstát z mrtvých, budeme pak chápat Kristovo vzkříšení jen jako obrazné?

Závěr

Bůh je vševědoucí a má veškerou moc. Pro Něj není nic nemožné; tvoří věci svým slovem z ničeho a svým slovem je uvádí v platnost (Lk 1,37). Pokud by byl chtěl, mohl vše stvořit za mnohem kratší dobu, ale i během dlouhého období. On nám však zjevil, jak všechno stvořil a jak dlouho Mu to trvalo. My to přijímáme vírou. Víra je přesvědčením o věcech, které jsou neviditelné. Vírou také rozumíme, že svět je stvořen slovem Božím, a že z neviditelných věcí povstalo to, co vidíme:

* Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. (Žd 11,1.3)

Snahy vykládat stvořitelský týden jako časová období pocházejí z evolučního smýšlení. Jakékoli kompromisy snažící se o zakomponování evolučního vývoje do Božího stvoření jsou v příkrém rozporu se samotným evangeliem, protože podkopávají biblické učení o původu člověka, smrti jako důsledku hříchu a o zahlazení (zničení) smrti, čili spasení a vzkříšení z mrtvých, a podkopávají identitu Spasitele jako druhého a posledního Adama (Ř 5; 1 K 15).

– Peter Vajda –

Solas, 2. mimoriadne číslo, máj, 2010; www.solas.sk

 

Věk Země – věda či konsenzus (dohoda)?



Jake Hebert, Ph.D.

Mnoho křesťanů vzdělaných v oboru přírodních věd naléhá na církev, aby přijala doktrínu vysokého stáří Země (v řádu miliard roků – pozn. překl.). Tvrdí, že argumentů pro 4.6 miliardy let starou Zemi je jednoduše příliš mnoho a že jsou prý natolik přesvědčivé, že jsou v podstatě nevyvratitelné. Tito křesťané by druhé rádi přesvědčili o tom, že věří ve vysoké stáří Země jednoduše proto, protože je o tom přesvědčila věda. Ale jak mohou něco takového tvrdit, když jen málo z nich skutečně podrobně (a v kontextu biblické zprávy o stvoření, pádu a obnově – pozn. překl.) prostudovalo argumenty pro starou Zemi?

Většina vědců je jednoduše příliš zaměstnána svou vlastní výzkumnou činností a nemají čas prozkoumávat do hloubky argumenty pro tzv. starou Zemi. A pokud někdo ještě nikdy pořádně neprostudoval argumenty pro tzv. starou Zemi, jak jim potom může doopravdy rozumět? Stejně tak není pravda, že něčí vysoce odborná vědecká specializace – např. v nějakém oboru přírodních věd, dokonce i na úrovni Ph.D. (doktorátu) – automaticky znamená, že dotyčná osoba rozumí všemu … a dokáže se fundovaně vyjadřovat k jakékoliv otázce v jakémkoliv oboru. A pokud si někdo myslí, že ano, potom je jeho myšlení stejně naivní a zcestné, jako představa, že třeba zubař je kvalifikován operovat lidský mozek!

Věda – ve smyslu pravého poznání a porozumění realitě – není skutečným důvodem, proč mnoho akademicky vzdělaných křesťanů přijímá doktrínu vysokého stáří Země. Spíše přijímají tuto doktrínu ze stejného důvodu, z jakého ji přijímají běžní laici (a nekřesťané – pozn. překl.): Prostě věří v této otázce závěrům sekulární (světské) vědecké komunity – tedy hlasu (v křesťanském slova smyslu nevěřící – pozn. překl.) většiny!

Onen křesťanský vzdělanec věřící ve starou Zemi se může nad těmito úvahami velice pohoršovat … a nejspíš bude tvrdit, že narozdíl od většiny laiků, je jeho víra ve starou Zemi založena na pravém poznání a hlubokém porozumění problematice datování. Je klidně možné, že je široce obeznámen s mnoha argumenty pro tzv. starou Zemi, ale obeznámenost není totéž co hluboké pochopení podstaty problému. Argumenty staré Země se mohou zdát na první pohled přesvědčivé, ale to jen proto, protože obsahují řadu přílišných (neoprávněných) zjednodušení a “nenápadně” zamlčují (zamlžují) vlastní předpoklady, které zůstávají nevysloveny, ačkoliv jsou základem těchto argumentů. (Neznalý či nedbalý posluchač argumentů “staré Země” si této “nečestnosti” obvykle vůbec nevšimne. – pozn. překl.) Tyto nevyslovené předpoklady často implicitně (nepřímo) zavrhují dokonce i možnost (reálnost) 7-i denního stvoření a celosvětové Potopy, (čímž zapírají naprostý základ křesťanské víry a důvod ke spasení. – pozn. překl.)

Sekulární vědci mohou být ve svých oborech (specializacích) vysoce vzdělaní a mnoho lidí si naivně myslí, že výroky (argumenty) týkající se vysokého stáří Země nejsou (a nemohou být) motivovány ničím jiným, než upřímnou touhou po pravdě. To je ale velice naivní pohled. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že mysl člověka je přirozeně lhostejná vůči Božím věcem (vůči Pravdě). My lidé nemáme v sobě přirozeně touhu po pravdě … (Pravdou jsme byli navštíveni, zaskočeni a eventuálně přemoženi. – pozn. překl.) Jinými slovy bez víry v Krista (víry Kristovy) jsme nejpřesněji a nejúplněji charakterizováni jako “nepřátelé Boží” (Římanům 8:7) a popisováni jako ti, kteří “potlačují pravdu v nepravosti” (Římanům 1:18). Mnoho Křesťanů, kteří obhajují a propagují myšlenky o staré Zemi, by jistě bez váhání potvrdily tyto výroky z Písma (z listu Římanům) … ale zároveň také argumentují, že vysoký věk Země a vesmíru nemůže být nijak zpochybněn. Jenže starou Zemi a vesmír jednoduše nelze smířit (sloučit) se základním poselstvím Bible.

Ačkoliv je věk Země extrémně důležitá otázka, protože se přímo dotýká historické přesnosti (pravdivosti) Bible, je otázka Boží existence (a charakteru) ještě mnohem důležitější, neboť je zásadní pro naše spasení (Židům 11:6). Dosud mnoho vědců popírajících nedávné (mladé) stvoření světa (v 7-i dnech – pozn. překl.), popírá též existenci Boha Stvořitele – navzdory tomu, jak zdrcující svědectví o inteligentním návrhu (dizajnu) v přírodě nalézáme. Tímto přístupem sekulární vědci (nevěřící věřící – pozn. překl.) již dostatečně prokázali nedostatek objektivity v otázce původu.

Jestliže sekulární vědci “potlačují pravdu” v otázce Boží existence (a charakteru), která je závažnější než otázka historie a stáří Země, proč by měli křesťané bezmyšlenkovitě přijímat výroky těchto vědců ohledně stáří Země? (pokud nějaký vědec odmítá uznat existenci věčného Boha Stvořitele, bude mít jistě problém uznat nadpřirozené stvoření světa v 7-i dnech … a následně i nízký věk Země. – pozn. překl.)

Jak vědecká (experimentální) tak historická data (fakta, poznatky) mohou být interpretována více než jedním způsobem. U soudu předkládají žalobce a obhájce radikálně odlišné interpretace týchž faktů (nálezů) získaných metodami forenzních věd. A protože se může daná interpretace jevit snadno jako zdánlivě přijatelná, je-li vyslechnuta jako první, je dovoleno opoziční straně vstupovat do soudního přelíčení a podrobit argumentaci protivníka tzv. křížovému výslechu. Tzn. že opoziční strana vznáší “nepříjemné” otázky, které mohou odhalit problémy a nedostatky v dané interpretaci událostí, problémy, které by jinak zůstaly nepovšimnuty.

Navzdory všudypřítomnému evolučnímu humbuku a velice populární představě o vysokém stáří Země, hovoří nesmírná převaha vědeckých i historických důkazů jasně ve prospěch pravdivosti Biblické zprávy o nedávném stvoření světa – tj. o velmi mladé Zemi. Biblický pohled na svět je klíčem k pochopení pravého smyslu (významu) všech vědeckých (experimentálních) i historických objevů … a rovněž i smyslu a hodnoty života samotného.

Dr. Hebert je výzkumný pracovník na Institutu pro výzkum Stvoření a získal titul Ph.D. v oboru fyzika na Texaské Univerzitě v Dallasu.

překlad do ČJ: Mgr. Libor Votoček

zdroj: www.icr.org/article/7887

Jake Hebert, Ph.D. 2014. Earth’s Age: Science or Consensus?. Acts & Facts. 43 (2).

Datování metodou uhlíku 14C



Často používanou metodou stanovení stáří nálezů organického původu je metoda datování pomocí rozpadu radionuklidu uhlíku 14C. Její princip je poměrně jednoduchý. Jaké stáří lze změřit touto metodou a jaká má tato metoda omezení?

Princip metody 14C

Každý organismus přijímá ve své potravě uhlík. U rostlin je jeho hlavním zdrojem oxid uhličitý CO2 obsažený v ovzduší, u živočichů pak celá řada složitých organických sloučenin – cukrů, bílkovin a tuků. Stabilní izotop uhlíku 12C je zastoupen 98,89%, další stabilní izotop 13C 1,11% a nestabilní a proto radioaktivní 14C – 0,000 000 000 1%. V živých buňkách se na každých 1012 atomů 12C vyskytuje jeden atom uhlíku 14C, jinak řečeno bychom v 1 gramu čerstvého organického uhlíku našli asi 1010 atomů 14C. Za života se v organismu neustálým přijímáním potravy a vylučováním odpadních látek ustaví určitá rovnovážná koncentrace uhlíku 14C. Jakmile organismus odumře, přísun 14C potravou se zastaví a jeho koncentrace v odumřelé organické hmotě pak klesá podle exponenciální křivky díky radioaktivnímu rozpadu 14C. Rozpad vyjadřuje jaderná rovnice: β částice je vlastně uvolněný elektron o průměrné energii 160keV.

V posledních letech bylo zjištěno, že některé organismy (rostliny i zvířata) mají zvlaštní mechanismus, který dokáže detekovat a odstraňovat z těla radioaktivní uhlík 14C – podrobněji se o tomto jevu zmiňuje prof. Dr. A.E.Wilder-Smith ve své knize „Natural sciences know nothing of evolution.“ vydané v nakladatelství The Word For Today (Costa Mesa, California USA). Tato skutečnost je jednou z mnoha závažných námitek proti hausnumerům (stovky tisíc až miliardy let) uváděným v učebnicím a vědecko-populárních časopisech.

Rychlost úbytku 14C samozřejmě závisí na délce poločasu rozpadu. Poločas rozpadu je takový čas, za který se rozpadne polovina jader 14C obsažených ve vzorku. Po jeho uplynutí bude ve vzorku poloviční množství 14C než na začátku i poloviční aktivita, za další poločas rozpadu čtvrtina, za další osmina, šestnáctina, dvaatřicetina atd. Za 10 poločasů rozpadu už jen díl odpovídající poměru 1/1024. Výpočtem pak můžeme na základě změřené koncentrace 14C ve vzorku v okamžiku nálezu a předpokládané koncentrace 14C v okamžiku smrti stanovit čas, který mezitím uplynul. Výpočet není jednoduchá záležitost, je nutné provádět několik korekcí podle kalibračních křivek a podle místa nálezu. Záleží i na tom, zda se jedná o suchozemský či vodní vzorek. Všechny kalibrace jsou přibližné s chybou v řádu procent.

Přesto zde vyvstává několik zásadních námitek. Zaprvé jak určit množství (koncentraci) uhlíku 14C v okamžiku smrti organismu? Co když byl odumřelý organismus po smrti transportován na obrovské vzdálenosti a do míst, kde je diametrálně odlišná koncentrace 14C a 12C v okolní hornině? Jak si můžeme být jisti, že poločas rozpadu 14C byl vždy naprosto stejný – tj rychlost rozpadání konstantní v celé historii vzorku? Je na místě předpokládat, že situace na Zemi před celosvětovou potopou byla diametrálně odlišná – celé ekosystémy a vůbec fungování planety bylo výrazně odlišně – podle výpovědi knihy Genesis. Je zde ještě jedna závažná námitka a sice kde bereme jistotu, že v průběhu fosilizace nedocházelo k dramatickým změnám v koncentraci 14C a 12C?

Poločas rozpadu uhlíku 14C se udává v rozmezí 5 500 až 5 800 let, přesně se ho ale stanovit dosud nepodařilo, i když v různých zdrojích se lze dočíst různé údaje s přesností na roky. Vzniklá chyba měření nepřesahuje 5%. Je nutno zdůraznit, že tato chyba není celkovou chybou výsledku, nýbrž pouze chybou týkající se určování poločasu rozpadu 14C v současných podmínkách. Tzn. za daných předpokladů – které ovšem nemáme možnost experimentálně ověřit – můžeme na základě ověřitelných měření v současnosti tvrdit, že chyba měření poločasu rozpadu nepřesahuje 5%, otázkou ale zůstává v rámci jakých předpokladů a výchozích hodnot?!

Jak uhlík 14C vzniká

Pokud by nedocházelo k obnovení uhlíku 14C v přírodě, za určitou dobu by množství asimilovatelného uhlíku 14C kleslo na nezjistitelné hodnoty. Tomu však tak není, protože uhlík 14C je neustále „dodáván“ do přírodního koloběhu působením kosmického záření na vzdušný dusík v horních vrstvách atmosféry. Rovnice reakce je poměrně jednoduchá: kde n je neutron a p je proton. Z rovnice je jasné, že množství vzniklých jader 14C závisí na intenzitě kosmického záření. Zde opět připomínám, že před celosvětovou potopou byla s největší pravděpodobností výrazně nižší tvorba a koncentrace 14C, protože ionizujícícho záření vstupovalo do atmosféry podstatně méně. Jsme schopni stanovit dnešní koncentraci, ale jaké množství uhlíku 14C vznikalo například v době egyptské Staré říše nebo dokonce před celosvětovou potopou lze jen hrubě odhadnout. Zato vliv činnosti moderního člověka na koncentraci 14C je znám velmi dobře. Spalování fosilních paliv způsobilo pokles koncentrace 14C v ovzduší, pokusné jaderné výbuchy v padesátých a šedesátých letech minulého století zase naopak jeho vzrůst řádově o procenta.

Jak se provádí měření

Měření je velmi citlivé na přesnost. Přímé měření aktivity vzorku nelze využít, aktivita se totiž pohybuje na úrovni desetin až desetitisícin Bq, což znamená, že beta částice se emituje každých 10 sekund až 3 hodiny.

Proto se používá hmotová spektrometrie, která od sebe dokáže oddělit různé izotopy a pak určit jejich poměr. Proces se sestává z celé řady kroků, které lze rozdělit na dvě fáze. V první fázi jde o to získat ze vzorku čistý uhlík. Ve druhé fázi se takto získaný uhlík analyzuje hmotovým spektrometrem a určí se obsah izotopů.

V první fází se vzorek převede na plynný CO2 buď spálením nebo louhováním v kyselině orthofosforečné. Plynný CO2 se čistí a po vyčištění karbonizuje působením vodíku a katalyzátorů. Výsledkem je čistý uhlík napařený na železné elektrodě, ve kterém jsou zastoupeny izotopy 12C, 13C a 14C. Celý proces trvá 4 dny a teploty se při něm pohybují v rozmezí 700°C až -80°C a provádí se za přísného vakua v aparatuře z trubek z křemenného skla.

Vyrobená elektroda se umístí do AMS – atomového hmotnostního spektrometru. Tento několikatunový přístroj zabírá místnost velikosti slušného obývacího pokoje a dokáže od sebe rozdělit proud částic podle jejich atomové hmotnosti na několik dílčích proudů. Proud 14C se detekuje a podle jeho intenzity se určí obsah 14C ve vzorku.

Cena jedné analýzy se pohybuje na úrovni 1200€, a pokud chceme dostát zásadě více měření a jejich statistického vyhodnocení, pak 3 měření znamenají částku okolo 100 000,- Kč. Moderní přístroje jsou však natolik přesné, že chybu do měření může vnést víceméně pouze lidský faktor. Jejich přesnost se udává okolo 0,2%.

Použitelnost metody

Použitelnost datování pomocí 14C činí podle některých odhadů maximálně několik tisíc let, poté je již chyba měření neakceptovatelná. Metoda tedy funguje pro „mladé“ nálezy, je vyloučeno ji použít pro určení stáří ve stovkách tisíc let, nemluvě o miliónech nebo miliardách let. Oním dělícím bodem použitelnosti této metody se ukazuje celosvětová potopa – která se odehrála cca před 4 500 lety – a která představoval arci-dramatický zásah do dějin a struktury této planety.

Jakékoliv datování sahající do tak vzdálené nebo dokonce ještě vzdálenější minulosti je čirou spekulací – experimentální část datovací metody může být sice v pořádku a chyba měřicích přístrojů a samotného měření velmi nízká, ale předpoklady týkající se počátečního množství matečního (který se rozpadá) a dceřiného (na který se rozpadá) prvku, dále rychlost jejich rozpadu v celé historii vzorku, vyloučení kontaminace a dramatických změn koncentrace v průběhu fosilizace, činí tuto metodu použitelnou jen pro velmi mladé vzorky, jejichž historie je zdokumentovaná – tj. vzorky staré v řádu desítek nebo stovek let. Právě ony dramatické změny, které nastávají během záplav, erupcí sopek a různých přírodních katastrof – nebo dokonce během celosvětové potopy – nám nedovolují použít tuto metodu, neboť předpokládané hodnoty a parametry vstupující do výpočtu jsou zatížený principiální neurčitelností – tyto hodnoty nelze přírodovědecky zpětně dohledat, ta informace je ztracena, pouze je můžeme odhadnout podle své vlastní fantazie. Výsledek je potom spojení vědcovy fantazie a poměrně přesné a značně drahé experimentální metody.

Zajímavé je, že kalibrační křivky se odvozují od studia letokruhů starých stromů. Nutno podotknout, že nejstarší stromy se odhadují na stáří maximálně 4000 – 4500 let – což je právě časový horizont celosvětové potopy. Kalibrační křivky dále do minulosti jsou z důvodu zmíněných neurčitostí jen čirou spekulací.

Zdroje:

http://www.radiocarbon.pl

článek byl doplněn řadou informací z odborné literatury a internetu – www.answersingenesis.orgwww.wildersmith.org

Mohou sekvoje datovat biblickou potopu?



Sekvoje patří k rostlinným druhům, které vzbuzují obdiv. Jejich věk může napovědět, co se dělo na naší planetě před několika tisíci lety.

V Kalifornii, téměř až úplně na západě, stojí nádherné pomníky minulosti – sekvoje. Tyto pomníky byly sazenicemi, když Noe ulehl k odpočinku, malé stromky, když byla opuštěna Babylonská věž, statní mladí obři, když David skolil Goliáše. A v čase, kdy byl pokácen strom, ze kterého byl zhotoven kříž pro Ježíše, tam daleko na pobřeží a v horách Kalifornie ty samé sekvoje, které můžeme vidět dnes, pozvedaly své větve jakoby k modlitbě. A jsou tady dosud i o dva tisíce let později. Životní příběh obrovských sekvojí předkládá několik zajímavých otázek, na které zatím nejsme schopni odpovědět. 1) Jak jsou přesně staré? 2) Proč nenacházíme žijící exempláře o mnoho starší než přibližně 3200 let? 3) Proč se vyskytují pouze v horách Kalifornie? Když budeme zkoumat práce předních dendrochronologů, zjistíme, že životnost sekvojí přesahuje 3200 let, i když mnohé autority v tomto oboru odhadují jejich stáří na mnohem více. Richard J. Hartesveldt říká, že stáří kolem 4 tisíc let je nejstarší údaj založený na počítání letokruhů, které pravidelně přibývají každý rok. I když existuje několik záznamů, že za určitých okolností mohou být letokruhy postrádány, datování na základě letokruhů představuje přesnější metodu, než ostatní datovací metody. Lze říci, že obří sekvoje rostoucí v Sieře Nevadě v Kalifornii jsou jedny z nejstarších žijících organismů na Zemi.

Dlouhověkost sekvojí

Dlouhověkost obřích sekvojí je dána několika faktory – jsou velice odolné proti hmyzu a chorobám a především jsou velice odolné proti lesním požárům. Jejich odolnost proti ohni je dána především silnou a odolnou kůrou, která je špatný vodič tepla a svými vlastnostmi spíše připomíná azbest. Kůra dostatečně chrání dřevo před velkým žárem, a navíc jedinečným chemickým složením kůry vznikají plyny, které oheň dusí, a kůra je tak při krátkodobém působení plamenů zcela nehořlavá. Dřevo je měkké a vykazuje vlastnosti podobné houbám v tom, že dokáže absorbovat vodu. A pokud strom zahyne, není to důsledek stáří, ale téměř vždy důsledek nemoci, nebo vnějšího zásahu, třeba blesku. Jestliže tedy sekvoje jsou tak odolné proti vnějším vlivů a neumírají stářím, proč nacházíme pouze stromy se stářím 3200 let a nižším? Přitom víme ze zkamenělin, že existovaly společně s mnoha druhy z období triasu. Co se mohlo stát před více než třemi tisíci lety, že byl život sekvojí přerušen? Došlo k nějaké katastrofické události, vedoucí k náhlému zastavení života těchto obrů a pak k jejich znovuobjevení?

Dozrávání semen

Obří sekvoje se rozmnožují pouze semeny. Ta jsou uložena v počtu asi 30 v pohárku tvaru vejce, který je velice tvrdý a odolný a dozrává nejdříve po dvou letech, kdy vyschne a poskytne semena. Pohárek ale může být zelený a zůstat na stromě až 21 let. Podmínky pro růst stromu ze semena zůstávají zachovány po dobu řady let. Semena jsou často uvolňována teprve poté, co sekvoj prošla lesním požárem a pohárky se teplem rozevřely. Pak jsou do půdy plné potřebných živin z popela vypuštěna semena a ta mohou začít růst.
Bylo nalezeno mnoho semen ve zkamenělinách, která byla odnesena záplavami. Podmínky po záplavách jsou naopak velice výhodné jak pro vývoj semene, tak především úžasného kořenového systému. V koncepci Bible je tady zdůvodnění pro náhlé vymizení stromů a řady druhů jako například velkých ještěrů katastrofální celosvětovou potopou.

Bakteriální bičík jako dokonalá konstrukční jednotka



Bakteriální bičík je příklad přírodní rotační pohonné jednotky v několika provedeních. Každá jeho součást musí být přítomna, aby mohl fungovat jako celek.

Co je „neredukovatelná složitost“

V roce 1996, Dr. Michael J. Behe, profesor biochemie na Lehighské Univerzitě (a evolucionista), publikoval vyzývavou knihu vzhledem ke klasické Darwinistické evoluci nazvanou „Darwinova černá skříňka“. V této knize používá bičík, aby zavedl koncepci „neredukovatelné složitosti.“ Jestliže je nějaká struktura natolik složitá, že všechny její součásti musí být původně přítomny, je potom označena za neredukovatelně složitou. Všechny části bakteriálního bičíku musely být přítomny hned od začátku, aby mohl fungovat.

Bičík bez přítomnosti všech součástí je evoluční přítěží

Podle evoluční teorie jakákoliv komponenta, která nenabízí organismu nějakou výhodu, bude ztracena nebo vyřazena. Jak by mohla taková struktura vzniknout pozvolným procesem, krok po kroku, tak jak to předpokládá evoluce, není dosud vysvětleno a je otázkou, zda nějaké evoluční vysvětlení může vůbec existovat. Způsob, jakým je bičík používán ještě naopak přidává na složitosti tomuto problému. Některé bakterie mají jediný bičík umístěný na konci tyčkovité buňky. Aby se pohybovala opačným směrem, jednoduše změní směr rotace bičíku. Jiné bakterie mají bičíky na obou stranách buňky a používají jeden bičík k pohybu na jednu stranu a druhý k pohybu na druhou. Třetí skupina bakterií má mnoho bičíků obklopujících buňku. Tyto bičíky se stočí dohromady do helikálního svazku na konci buňky a rotují jednotně tak, aby se buňka pohybovala jedním směrem. Když chce bakterie změnit směr, bičíky se rozpletou, putují na opačnou stranu buňky, znovu vytvoří svazek a synchronizovaně rotují. Strukturální složitost a přesně sladěná koordinace bakteriálního bičíku poukazuje na práci mistrného inženýra, který navrhl a stvořil bičík, aby fungoval nádherně složitým způsobem.