Domů Blog Stránka 2

Jazyk chameleona inspiruje moderní robotický design

Brian Thomas, M.S. *

Chameleon je vysoce specializovaný ještěr s unikátním způsobem lovu – jazyk ve tvaru projektilu, který chameleon vystřeluje na svoji oběť, může být natažený na více než dvojnásobek délky jeho těla. Přestože pružinový mechanismus obstarávání potravy tohoto tvorečka byl studován po mnoho let, teprve nedávno byly objasněny detaily toho, jak to celé funguje. V současnosti studují experti detaily těchto mechanismů s cílem zdokonalit manipulační schopnosti robotů a robotických zařízení.

Ve studii publikované v časopise Bioinspiration & Biomimetics,1 představil inženýr Alexis Debray čtyři robotické systémy, které napodobují schopnosti jazyka chameleona. V závislosti na tom, jaký aparát je uchycen na samotném konci, mohou být podobné robotické projektily použity k plnění úkolů, jako je například vybírání nebo lisování součástek na montážní lince.

V popisu chameleonova jazyka a přidružených podpůrných struktur souborně nazývaných „hyolinguální aparát“, inženýr Debray názorně přitom však bezděčně objasňuje, proč tento biologický systém musel být na počátku zkonstruován se všemi svými vzájemně závislými a souvisejícími částmi a schopnostmi jako plně funkční.

Chameleonův jazyk je připevněn k jeho tělu pomocí precizně zkonstruovaných kostí. Jedna z nich má tvar tužky a slouží také jako směrová podpora, podobně jako stabilizační tyč v modelu raketové startovací rampy. Bez této kosti by chameleonův jazyk neměl žádnou oporu pro zpětný ráz pružinového svalu, který jazyk vystřeluje. Chameleon by tak neměl naprosto žádnou kontrolu nad směrem, ve kterém tímto způsobem vystřeluje svůj jazyk.

Pružinový nebo „urychlující“ sval může být stlačen na různě velkou tenzi (napětí) podobně jako pružina v závislosti na vzdálenosti cíle, který má být zasažen. V okamžiku uvolnění pružinového svalu letí konec jazyka již se svou vlastní setrvačností, což je jeden z úžasných a vskutku unikátních příkladů použití (techniky) projektilů v živočišné říši. Avšak bez opačného mechanismu navíjení jazyku zpět do tlamy by se chameleon moc nenajedl. Naštěstí, jazyk je vybaven dlouhým a velice elastickým zatahovacím (navíjecím) svalem, který vystřelený jazyk bleskurychle navine zpět do tlamy.

Dokonce i s těmito protikladnými svalovými skupinami, pojivovými tkáněmi a kostními oporami, by celý hyolinguální aparát chameleona neměl naprosto žádné využití, pokud by neměl také oči schopné sledovat kořist, mozek schopný zpracovat zrakové informace a odeslat nervové vzruchy motorickými nervovými drahami do příslušných svalových skupin jazyka a nervy schopné nést informaci z a do příslušných míst chameleonova těla.

Hyolinguální aparát je zářným příkladem biologického systému typu – všechno-nebo-nic – tzn. buď funguje každá součástka systému v dokonalé spolupráci se všemi ostatními, nebo celý systém nefunguje vůbec. A jelikož nemohl tento systém získat své precizní schopnosti postupně (tj. postupným procesem zdokonalování krok za krokem), nemohl být zkonstruován nikým jiným, než mistrem Inženýrem, který si je vědom každého detailu.

Bez ohledu na všechny tyto skutečnosti píše autor studie a vynálezce robotů Debray, že se chameleon „vyvinul z nadřádu jménem lepidosauria (říše animalia-živočichové, kmen chordata-strunatci), který je údajně též předchůdcem hada, scinka a gekona a postupně si vyvinul mnoho různých specializací, které nenalézáme u žádného jiného plaza. Jednou z těchto specializací je právě balistický jazyk.“1

Název Lepidosauria se týká skupiny resp. klasifikace ještěrů — tj. těch, kteří mají překrývající se šupiny. Žádná fosílie neukazuje ani náznak evolučního přechodu od nějakého pra-ještěra k hadovi, scinkovi, gekonovi nebo chameleonovi. Místo toho vidíme, že každý takový druh plaza se ve fosilním záznamu objevuje vždy se všemi svými typickými funkčními charakteristikami – tj. v plném rozvoji všech svých typických znaků, které jiné druhy plazů nemají.2

Pokud se tato stvoření vyvinula z „lepidosauria“, proč potom nenalézáme mezi fosíliemi ani jediného kandidáta na pozici předka, a to nemluvíme o bezpočtu přechodných forem, které bychom měli očekávat, že budou fosilizované v mnoha fázích předpokládaného milióny let trvajícího evolučního vývoje ještěrů?

Nejméně jeden evolucionisty předpokládaný evoluční předek chameleona by v určité fázi „svého“ vývoje neměl ještě plně vyvinutý kompletní jazykový aparát. Z tohoto důvodu by měl pouze některé jeho části. Jenže bez toho aniž by mnohé různě specializované a vzájemně propojené a závislé schopnosti jednotlivých částí byly společně na svém místě v jeden čas, by takové imaginární zvíře muselo nutně hladovět a strádat – jeho přežití, tím méně rozvoj a rozmnožování, by jednoduše nebylo možné. Nemožnost existence takovýchto „nedodělaných“ tj. života neschopných „přechodných“ forem tedy nutně znamená, že současní chameleoni se na Zemi nemohli objevit žádným takovým evolučním procesem, jelikož ale současní chameleoni v přírodě existují, znamená to, že se museli na Zemi objevit jiným způsobem, než nějakou (v podstatě neznámou) evoluční cestou trvající domnělé milióny let. Logickou a vědecky relevantní možností je, že byli navrženi mimořádně inteligentním Konstruktérem, který je zároveň autorem všeho živého na této planetě.

Úžasný chameleon není jen silným svědectvím geniality svého Tvůrce, ale jeho vysoce specializovaný „balistický jazyk“ sestřeluje jakékoliv evoluční spekulace o jeho původu.


Odkazy

1. Debray, A. 2011. Manipulators inspired by the tongue of the chameleon. Bioinspiration & Biomimetics. 6: 026002.

2. For example, see Thomas, B. Fossilized Gecko Fits Creation Model. ICR News. Posted on icr.org, September 8, 2008, accessed April 8, 2011.

* Dr.Thomas je popularizátorem Vědy v Institutu pro výzkum Stvoření – www.icr.org.

Originální zdroj článku: web www.icr.org dne 15. dubna 2011.
Do češtiny přeložil a doplnil: Mgr. Libor Votoček

Jak se dorozumívají mravenci

Mravenci mají dokonalý způsob dorozumívání, který jim umožňuje si navzájem přesně sdělovat důležité informace. K tomu musí umět vylučovat zvláštní pach a kromě toho jej také bez zaváhání rozpoznat.

Bible nás vyzývá: „Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho, a nabuď moudrosti“ Př 6,6.
Není snad na světě všednějšího a probádanějšího hmyzu, než jsou mravenci. Mají mimořádné vlastnosti a schopnosti, jejich nervová soustava je velmi dokonalá. Zvláštním způsobem života ukazují na svého Stvořitele. V jednom mraveništi žije až půl milionů jedinců. Jednota mravenčí společnosti je trvalá a především přirozená, žádný z mravenců nezneužívá svoji neomezenou volnost. Práce je v jejich životě obdivuhodnou a zároveň tajemnou záležitostí. Zdá se, jako by jejich práce byla cílevědomou činností, jsou však řízeni zděděnými instinkty. Mají zvláštní, záhadnou dorozumívací schopnost, a to jednak pomocí tykadel, jednak prostřednictvím pachů, které vylučují. Pachové substance vyvolávají okamžitě požadovaný způsob jednání. Nalezne-li např. americký rezavý mravenec v určité vzdálenosti od mraveniště mrtvého motýla, kterého sám nemůže odvléci, běží rychle do hnízda, aby přivolal pomoc. Přitom si zpáteční cestu značí žihadlem, kterým vypouští pachové látky. Žihadlo píše po zemi nesouvislou přerušovanou čáru. Každý z mnoha druhů mravenců (asi 6000 druhů na světě, v České republice jich žije necelých 100 druhů) má svou vlastní pachovou stopu, kterou příslušníci jiných druhů nejsou schopni vnímat. Pro mravence téhož druhu je to naprosto přesné znamení, které si dovedou správně vyložit a jdou spráným směrem po stopě.

Pach má však trvání jen určitou krátkou dobu. Ke zdrojům obživy vedou silné pachové cestičky, neboť jsou neustále dalšími mravenci obnovovány. Jakmile je však zdroj potravy vyčerpán, zmizí také značení, protože ti mravenci, kteří se už vrací s prázdnou, nezanechávají za sebou žádnou stopu a další procesí mravenců udaným směrem ve chvilce ustane. V jejich společnosti beze zbytku platí, že žádný mravenec netrpí nedostatkem. Je úžasné, že každý vyčerpaný a hladový mravenec je vždy zaručeně nasycen svými druhy.

Zdroj: Blahoslav Balcar, Tajemství života, Advent-Orion Praha, 1997

Natural Theology

Natural Theology nebo-li Co lze vyčíst o Bohu z okolní přírody

Obsah je čerpán z knihy Natural Theology od Williama Paleyho (Oxford University Press 2006)

Natural Thelogy 1. díl
1. díl série článků o argumentech pro a proti

Inteligentní záměr v přírodě byl vždy favoritním argumentem pro Boží existenci. Před 200 lety byl přinesen tento argument o nebeském hodináři Williamem Paleym, teologem a přírodovědcem.

Paley postavil argument následujícím způsobem. Předpokládejte, že jdete rozbahněnou cestou kdesi v polích. Mezi bahnem a kamením uvidíte hodinky. Nejenom, ze jdou, ale dokonce ukazují správný čas. Jaký závěr uděláte ze svého nálezu? Jsou hodinky náhodný produkt, který vznikl z okolního bahna a kamenů, nebo raději uděláte racionálnější rozhodnutí: Protože jsou tady hodinky, složité a funkční – musí existovat hodinář – musí tady být. To byl přirozený a po mém soudu velice logický závěr, který W. Paley udělal. Tuto svoji zkušenost přenesl k mnohem složitějším systémům – rostlinám, živočichům. Jako přírodovědec udělal závěr ze složitosti a funkčnosti všeho živého – tady musí být Tvůrce! Racionální závěr – pokud hodinky vyžadují hodináře, pak mnohem více složitost a funkčnost všeho živého vyžaduje Tvůrce a designéra – nebeského hodináře. To byl velice mocný argument pro Boha tak, jak ho představuje Bible – pro Boha, který tvoří, superinteligentní designér, který vytvořil složitost a funkčnost všeho živého. To je podle mého soudu stále, i po 200 letech velice přesvědčivý argument. Co budeme nyní sledovat jsou námitky proti tomuto argumentu a závěry, které můžeme udělat ze současného stavu znalostí. Překvapující je, kolik útoků bylo namířeno proti tomuto argumentu a jak rychle především západní civilizace došla k závěru – tady není žádný nebeský hodinář, nepotřebujeme ho, není pro něj místo. Proč byl tak přesvědčivý argument opuštěn? Útoky přišly ze strany čtyřech známých osobností minulosti i dneška. A my se nyní podíváme na jejich argumenty. Před více než 100 lety si známý filozof David Hume vytkl za cíl zničit argument o nebeském hodináři.

Jak to viděl David Hume

David Hume tvrdil, že analogie nesedí, protože hodinky jsou stroj, mašinka – organismy nejsou stroje. Život je nepředstavitelně složitější. Ale v pohledu fyzika je stroj jakýkoliv systém, který spotřebovává energii a produkuje práci. Ve velice hrubém přiblíženi – rostliny i živočichové jsou stroje. My to děláme v čase jídla: Spotřebováváme palivo – v různé formě – a produkujeme práci. Ale tady analogie nekončí – my jsme mnohem více než stroj. Dokonce i nejednodušší rostlina je mnohem více než stroj (a to velice dokonalý stroj). Nejenom, že vykonáváme práci, ale interagujeme s prostředím, přizpůsobujeme se, reprodukujeme se, vyšší zvířata mohou dokonce přemýšlet a lidé mít vztah se svým Stvořitelem. Ano, jsme stroje, ale také mnohem víc – pravdu má tedy William Paley.

Druhý argument, který vznesl David Hume proti koncepci nebeského hodináře byl následující: Hmota obsahuje vnitřní princip sebeorganizace – je to v její podstatě se organizovat. Problém je v tom, že nemáme žádné důkazy k tomuto tvrzení. Hmota musí mít tendenci k vytváření organizovaných celků – to je jediný způsob jak se zbavit Boha – jak ho vyřadit ze „hry“ zvané život. Cítíme, že se tady vychází ze základního předpokladu že Bůh neexistuje – a pak jediný způsob jak vysvětlit vysokou organizovanost je v tom, že tato vlastnost je v hmotě samotné. Ale je tam skutečně? Problém je v tom, že ani v minulosti, ani dnes nelze tuto kvalitu najít a prokázat. Od té doby se lidé snažili podporovat tento předpoklad a najít sebeorganizující princip v přírodě. Můžeme vidět jak pořádek vzniká z chaosu? Snaha takový princip ukázat se táhne již více než sto let. Alespoň malý náznak vzniku pořádku z nepořádku. Je to intenzívní hledání takových příkladů, které ale nevykazují žádnou funkci. Je také totiž rozdíl mezi organizovaností a složitostí.


Natural Thelogy 2. díl

2. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Co je ve skutečnosti sebeorganizace

Jako příklady sebeorganizace jsou uváděny obvykle oscilující reakce, separace barev, vznik sněhových vloček – přesné tvary – pod mikroskopem – je to příklad vzniku pořádku z chaosu. Tato otázka bude podrobněji diskutována dále. Zde je nutné poznamenat, že jejich vznik je založen na supermolekulárních strukturách vody. Voda díky vodíkovým vazbám vytváří supramolekulární struktury – není to náhoda – ale je to založeno na jedinečných vlastnostech vody. Je jasný limit, kolik pořádku lze neřízeným procesem dostat z nepořádku. Pořádek – ale žádná složitost a funkčnost. Je to jako kniha, kde by na 200 stranách byla jedna jediná věta, která by se stále opakovala. Kolik peněz byste dali za takovou knihu? Je to příklad pořádku s téměř nulovou informací. Těsně po sametové revoluci jsem měl seminář pro studenty berounského gymnázia, zajímavé bylo místo – bývalá budova okresního výboru KSČ. Jeden z profesorů mi tehdy argumentoval – přece existuje vznik organizace – DNA, proteiny. To jistě ano – ale je založen na přesném návrhu. Rozpoznání biomolekul v přírodě – vznik komplexních struktur je založen na přesném designu jednotlivých molekul, které vytváří komplexní strukturu (primární design – to je to podstatné – jinak by nevznikla dvojitá šroubovice DNA párováním bazí, D-deoxyribosa, fosfodiesterová vazba – to vše je velmi přesně navrženo, aby DNA splňovala svoji funkci. Tato struktura nese všechny informace pro život daného druhu, i když se nejedná z prvního pohledu o uspořádanou strukturu, vypadá méně organizovaně než sněhová vločka. Jedná se ale o zcela jiný typ organizace, která v sobě nese informaci. Jak hluboce se mýlil Engels, který život považoval za výsledek organizace bílkovin. U organismů pozorujeme nejenom vysokou organizovanost, pořádek, ale také vysokou komplexitu a úžasný informační obsah; užasné množství informací, které jsou pomocí DNA předávány z jedné generace na druhou. Je tedy neracionální věřit, ze tady musí být designer – který navrhl a vytvořil tak složitý a skvěle fingující systém, jakým je i nejednodušší život?

Sebeorganizující princip a DNA

Dnešní stav znalostí nám říká, že v přírodě není žádný sebeorganizující princip. Nikdo netuší proč jsou použity v bílkovinách pouze L-aminokyseliny, proč jsou používány pouze D -ribosa (RNA) a D-deoxy- ribosa (DNA). Náhodně by vznikly vždy jen racemáty. Proč byly vybrány pouze tyto struktury? Neexistuje totiž žádný přírodní samoorganizační proces, který by vybral z racemátů pouze L-aminokyseliny. Proto menůže obstát argument o sebeorganizaci ani dnes, kdy víme mnohem více o chemii a biologii.


Natural Thelogy 3. díl

3. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Nekonečný čas a pravděpodobnost

To co považoval David Hume za největší argument a co bylo převzato mnoha dalšími, například Immanuelem Kantem je následující: Když budeme třepat náhodně hmotou v nekonečném čase, pak takový proces nakonec vyprodukuje složité bioformy a živé organismy. To je analogie argumentu, který znáte v jiné podobě: Jestliže budeme mít tisíc opic a posadíme je k psacímu stroji, pak po nekonečném čase nakonec napíší kompletní dílo Williama Shakespeara. Existuje statistický výpočet jak dlouho jim to bude trvat. Ten ale přehlíží dva fakty. Za prvé to že opice si napsané zase mohou zničit přepsáním (vratnost chemických reakcí) či vymazáním a také to že psací stroj se rozbije dávno před dokončením. David Hume říká – jestliže máme k dispozici nekonečný čas – pak se to stane. Ale je tu velký problém. Jednak psací stroj se brzy rozbije a opice zemřou mnohem dříve, než by to mohly dokončit, mnohem dříve, než bude dopsána jediná kapitola – a také, že schází někdo, kdo by řekl – protože teď tady máš dobrý řádek – nepřepisuj to, ani nemaž. Ten velký důraz na čas a pravděpodobnost náhody, který vidíme ve všech evolučních koncepcích je neužitečný, protože základní kameny pro život by se rozpadly mnohem dříve, než by bylo náhodně něco smysluplného vytvořeno – a jsou vůbec tyto základní stavební kameny k dispozici? Optimismus z padesátých a šedesátých let už dávno vzal za své. Vezměte si své hodinky – rozeberte je na jednotlivé součástky – pak s nimi třeste dost dlouho – až se zase složí náhodně zpět – výsledek bude ten, ze si mnohem dříve zničíte jednotlivé součástky. Nekonečný čas nepomůže – stavební kameny se rozpadnou dříve. Dnešní astrofyzika ale jednoznačně odhalila že nebyl k dispozici nekonečný čas – ale docela přesný čas – tím se argument nekonečného času hroutí. Vesmír není nekonečně starý, čas měl počátek. Dnešní fyzika říká přesné to, co první stránky Bible. Není to příjemné zjištění?

Takže můžeme jít zpět k filozofům a biologům: Pro předpoklad, že se už přírodní procesy (přírodní výběr, mutace) postarají se o to, aby vznikly struktury zajišťující život (proteiny, DNA, membrány) a nakonec život sám není k dispozici ani nekonečné množství stavebních bloků ani nekonečné množství času – proto je tento předpoklad nesprávný.

Bůh není žádoucí

Donedávna se celkem obecně přejímala představa, ničím nepodložený závěr, že William Paley se mýlil a naopak David Hume popisoval zcela přesně to, co se děje v přírodě. Divíme se jak je to možné, důvod pro to není přírodovědný, ale leží úplně jinde – a to ve snaze odstranit, zbavit se naší zodpovědnosti před Bohem. A hlavním důvodem k tomuto postoji je eroze křesťanství. Takže i lidé raději věří Davidu Humovi než Williemu Paleymu – i když, jak opakuji – pro to není žádný vědecký důvod. Naopak argument, který uvedl před více než 200 lety William Paley je zcela obhájen vědou dnešních dnů.


Natural Thelogy 4. díl

4. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Jak to viděl Charles Darwin

Další muž, který útočil na argument o nebeském hodináři byl Charles Darwin. Jestliže existuje sebeorganizující princip v přírodě, máme-li dost času, můžeme vše vysvětlit na základě mechanismu přírodního výběru. Sám Darwin se nezabýval tím jak život vznikl, pouze jak se vyvíjí. Závěr je takový, že přírodní výběr a mutace vysvětlují všechny změny různých forem života. Zde je nutné vidět hrubou chybu, kterou často dělají křesťané. Naježí se, jakmile slyší něco o mutacích a přírodním výběru. To jsou jevy, které jistě existují, jen je třeba jim dát správné místo a rozpoznat limity jejich působení. I z Bible vyplývá, že Bohem stvořené druhy byly nadány ohromnou variabilitou a možností rozvoje. To, že Darwin věřil nesprávně, že Bůh stvořil fixní, neměnné druhy a pak kolem sebe viděl ohromnou variabilitu byl počátečním důvodem k hledání jiné koncepce. Jeho komentář k argumentu Williama Paleyho o nebeském hodináři byl následující – život, na který se dívám, jak rostliny tak živočichové se mohou měnit na základě přirozených procesů bez jakéhokoliv nadpřirozeného zásahu, a to mutací a přírodním výběrem. V čem spočívá základní problém Darwinovy koncepce, v čem je jeho pojetí falešné? Je to v tom, že nepostřehl nebo nechtěl připustit limit, jaký má přírodní výběr a limit, jaký mají mutace (tento termín byl ovšem použit až dlouho po Darwinovi).

Jak funguje přírodní výběr ve skutečnosti

Přírodní výběr je schopnost přenést omezené množství změn do určitého druhu (species). Příkladem zde může sloužit druh pes a psovité šelmy. Zřejmě z jednoho základního druhu nyní máme obrovskou variabilitu, i když často řízenou člověkem na základě umělého křížení. Máme dnes psy obrovské velikosti, až k pudlům, kteří mohou sedět v čajovém hrnku. Evoluce říká – podívejte se, co vniklo přírodním výběrem. Předně – nebyl to přirozený přírodní výběr – a hlavně – čím dál se umělým křížením vzdalujeme od základního druhu – potom tím více mají kříženci větší a větší problémy s přežitím. Bez umělého křížení bychom rychle ztratili řadu psích plemen, pravděpodobně již po jedné generaci. Biologové říkají – tady je nový druh. Ve skutečnosti máme mnoho plemen psů – ne nový druh. Naopak přírodní výběr říká: Čím dál půjdeš od původního druhu, čím dále je druh tlačen od normálu, tím menší je šance na přežití. Závěr – přírodní výběr působí jako stabilizátor – ne tvůrce nových druhů. Jaká by byla asi naděje na přežití v přírodě pro pudlíka velikosti čajového šálku? Vezměte 300 plemen psů a nechte je spolu pohromadě. Jak mnoho generací za podmínek bez umělého křížení povede k tomu, že vymizí řada, ne-li většina plemen a zbude jich nepříliš mnoho, možná jen základní druh? V přírodě také někdy dochází k umělé separaci určitého potomstva – nejlepší příklad je populace na ostrovech – rozdíl po 100 generacích na různých ostrovech – je to podobné jako pokusy biologů, ale to základní je limit přírodního výběru: Psi, bez ohledu na to jak je budete křížit, se nikdy nestanou chroustem či koněm.


Natural Thelogy 5. díl

5. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

A co mutace?

Ty mohou způsobit mnohem výraznější změny než přírodní výběr. Problém zde je v tom, že většina mutaci je neutrálních, neovlivňuje schopnost k přežití. Zbylé mutace jsou většinou negativní a to v poměru od 1000 : 1 (negativní/positivní) po většinový 1 milion : 1 (negativní/pozitivní). Ptáme se, jak takový nepříznivý poměr může přinést něco pozitivního. Podívejme se na matematický model tak, jak ho popisuje teoretická biologie. Obecný výpočet pro úvahu poměru příznivé/nepříznivé mutace je dán několika základními vstupními parametry – průměrnou délkou života jedné generace, reprodukční schopností a velikostí populace určitého druhu. Výsledek matematického modelování, který byl nedávno uveřejněn, odhalil limity mutací, limit kam mutace může vést, jakou změnu může poskytnout. Zjištěné limity jsou velice kruté, protože mutace jsou ve svém důsledku daným poměrem nepříznivé/příznivé důvodem pro vymírání, nikoliv pro vývoj druhů. Mutace vedou k vymírání druhu – ne jeho vývoji. Možná si říkáte – jak si ověříme, že tento matematický model evoluce je pravdivý. Odpovídá to přesně tomu co se děje dnes a co bylo nalezeno ve zkamenělinách – tam totiž pozorujeme vymizení druhů – ne vývoj a změnu druhu v jiný. Velká spousta hotových druhů ve zkamenělinách je nenávratně pryč. Jediná cesta, jak druh může přežít – a mutačně se vyvíjet – je pouze tehdy, když je obrovské množství jedinců a velice krátký generační čas. Je několik druhů, které mají krátký generační čas vzhledem k času vymizení. Jsou druhy, které mají mnoho jedinců – rychle se množících, ale těch je velice málo. Závěr je nepříliš optimistický – téměř všechny druhy na naší planetě vyhynou, včetně člověka – to je perspektiva v přísném pohledu matematického modelu evoluce. O jeho pravdivosti svědčí fosilie, které přinášejí důkazy o vymizení velkého množství druhů, ne vzniku nových. Existují druhy, které překonávají ten velice nepříznivý poměr pozitivních/negativních mutací. Máme pro to experimentální důkazy.

Podmínky pro existenci pozitivních mutací

Hranice druhů, které dokážou z náhodných mutací profitovat (ale samozřejmě ne jich využít pro změnu na druh jiný) je u druhů, kde v přírodě existuje kvadrilion a více individuí a má-li rychlou reprodukci. Pak místo vymírání naopak získává díky mutaci výhody. Je-li individuí menší počet, pak jediná šance je vymizení druhu. Existuje kontrola pro tento model vyvinutý na CALTECH v Kalifornii. V přírodě vidíme přesně, co je tímto modelem popsáno. Fosilie ukazuji vymizení druhů. Jediné druhy, které jdou mutačně dopředu jsou viry, baktérie a několik druhů hmyzu, těch, kterých je dostatečné množství – to jsou termiti a mravenci. A my skutečně vidíme, že druhy, které odpovídají zmíněné matematické teorii vývoje co do počtu a reprodukční doby se skutečně mutačně vyvíjejí.

Jako typický příklad je možné uvést virus AIDS. Každý rok bojujeme s chřipkou a protože viry rychle mutují, nemusíme čekat na tento „pokrok“ nijak dlouho. Ale pokud počet jedinců klesá, pak je velmi malá šance na přežití: Tady nepotřebujeme žádné miliardy let vývoje – pravdivost tohoto modelu můžeme snadno sledovat v reálném čase. A tento model dobře vysvětluje fosilní nálezy – to co v nich vidíme je mizení druhů, ne jejich přeměna v jiný. Tento model si můžeme ověřit v reálném čase – není potřeba milionů a miliard let vývoje. Z toho vidíme jeho pravdivost.

Natural Thelogy 6. díl

6. a poslední díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Co nám vlastně říká fosilní záznam?

Vidíme tam – ať je časujete jak chcete – po Kambriu je exploze zkamenělin. Strom zkamenělin v učebnicích biologie není popsán zrovna férovým způsobem. Experimentální důkazy pro vertikální větve existují, ne však pro horizontální větve. Druh se objevuje ve zkamenělinách a zase mizí, nemáme příklady změny jednoho druhu v jiný. Celý popis by byl korektnější nikoliv popisem stromu, ale sadu, či trávníku jednotlivých hotových druhů. Vše, co na určitém druhu uvidíme, jsou pouze malé změny, dané přírodním výběrem a mutací – a pak vymizení. Důležitá pravda je následující: Dnes probíhá obrácená evoluce – degenerace a rychlé mizení druhu. Problém je v tom, že evoluce jde špatným směrem. Jsou to tvrdá čísla, podle objevení složitých organizmů dnes nazývaná jako kambrijská exploze. Miliony nových složitých druhů nacházíme naráz, v jedné vrstvě, od té doby následuje vymírání půl miliardy druhů – dnes zbývá pouhých 5-8 milionů. To je obrovské číslo pro zmizelé druhy. Dnes vymírá spousta druhů, 1-5 druhů mizí každou hodinu. Ekologové tvrdí, že je to hlavně díky člověku – ale domnívám se, že pracuje princip, který jsme si ukázali a že k vymírání druhů by docházelo i bez neblahé činnosti člověka. A to co je podstatné podle knihy Paula a Anne Ehrlichových – zbývá dokumentovat byť jen jediný případ vzniku nového druhu v přírodě. Závěr vynikajících světových vědců z oboru je následující: Vznik a vývoj života nelze vysvětlit přírodními procesy.

Stephen Jay Gould: Příroda je plna špatného designu.

Stephen Jay Gould je dalším, kdo se dnes, po 200 letech od původu práce o hodináři snaží přinést argumenty proti koncepci Tvůrce, nebeského hodináře. Jeho argumentace jde následujícím směrem: Příroda je plna špatného designu. Má-li William Paley pravdu a za přírodou skutečně stojí Tvůrce, pak proč Bůh navrhl přírodu – jak vesmír, tak život – takovým způsobem? Bůh to navrhl velice špatně, všude kolem nás je spousta chyb a nálezů špatného návrhu. Proč to tak nešikovně naprojektoval? To vše kolem nás jsou suboptimální improvizace slepé evoluce. Existuje dvojí odpověď. Předně první odpověď. Bible přece nijak nepopírá, že původní Boží dokonalé stvoření podléhá degeneraci, a to díky příchodu hříchu na naší planetu. Špatná funkce – to není překvapivé, ale je to výsledek degenerace. Špatnou strukturu lze očekávat. I člověk je dnes na tom hůře, než dříve. Dochází ke spoustě genetických poruch, podívejte se jen na počet diabetiků dnes. Díky dobré výživě jsme třeba vyšší než naši předkové, ale to ještě neznamená, že jako druh jdeme dopředu. Náš současný pokrok je dán především tím, co jsme zdědili od předchozích generací. Druhá odpověď na představy S. J. Goulda o špatném designu pochází od křesťanského biologa Petera Gordona. Ve své knize Peter Gordon ukazuje, že to, co S. J. Gould považuje za špatný design, funguje ve skutečnosti znamenitě. Hlavní diskuse se soustředila na palec medvídka pandy – jestli je skutečně příkladem špatného návrhu – nebo naopak slouží pandovi ke sbírání potravy velmi dobře. Závěrem své knihy Gordon poznamenává: Nesuďte tak rychle Boží stvoření, biologické orgány jsou nesmírně složité. A tak podrobná analýza ukazuje, že všechny uváděné příklady špatného designu jsou ve skutečnosti příklad dobrého designu.

Richard Dawkins a kniha „Slepý hodinář“

Další útok nacházíme v nedávné době v knize Slepý hodinář od ateisty Richarda Dawkinse. Hlavní idea jeho díla je prokázat, že evoluce odhaluje vesmír bez designu. Přírodní procesy jsou slepé, bez vědomí, nesledují žádný účel. Nemají žádnou mysl, žádné oči. Nemají žádný plán pro budoucnost, nemají žádnou vizi – tak charakterizoval Dawkins přírodní výběr – a uzavírá: Pokud chcete vidět za nimi nějakého hodináře, je to slepý hodinář. Domnívám se že přesně to je jádro všech materialistických výpovědí – představa, že život na zemi je produkt přísně přírodních procesů za kterými není žádný design a záměr. Na podpoření své argumentace vytvořil program na počítači Apple Computer. Podle tohoto programu můžete měnit různé bioformy. Od počátku můžete sledovat a ovlivňovat jejich vývoj. Vývoj ovšem není náhodný a závisí na osobě, která sedí u klávesnice a na tom, jak svými zásahy modelový vývoj ovlivňuje a řídí ho v každém kroku. A tak program, který byl vlastně původně určen k tomu aby prokázal životnost neřízených procesů ukazuje naopak, že pouze řízený výběr podle přesného plánu vede k zvyšování úrovně. Je to test kreativity operátora, ne model přírodních procesů. Řada biologů také vznesla námitku, že časové relace vůbec nesedí. Čas se zde představuje zcela nerealisticky. Je známo, kolik změn můžete očekávat, ale program vlastně představuje mnohem delší – nepředstavitelně delší časové období pro změny, než které bylo kdy k dispozici, i když jste zastánci dlouhé chronologie. Takže po 200 letech argument Williama Paleye odolal a je plně obhájen.

Úžasný argument designu ve vesmíru

Nové argumenty pro nebeského hodináře pocházejí především nyní z úžasného plánu, který nacházíme ve vesmíru, v přírodě, i přírodních zákonů samotných. Při vzniku života jdeme od nulové funkce k plné funkčnosti. To není skok, který by bylo možné vysvětlit. Jestliže vezmete nejjednodušší formu života, a přerušíte všechny chemické vazby, pak jaká je v ideálním chemickém prostředí pravděpodobnost, že se uspořádají zpět a vytvoří nejjednodušší živou buňku? Šance je nepředstavitelně malá, potřebujete v pravděpodobnostním výpočtu číslo se 100 miliardami nul.

Jestliže v ideálním prostředí nepřijdeme o žádné stavební kameny – šance je nepředstavitelně malá, nikdy nic takového nebylo pozorováno. Rozumný závěr – je to asi nemožné. Knihy o teorii informace a molekulární biologii, například od Yockeyho přinášejí zajímavá sdělení. Sám autor, agnostik, říká: Jestliže někdo čte moji knihu, nikdy nemůže dojít k závěru, že přírodní procesy mohly vyprodukovat byť i ten nejjednodušší organizmus. Není-li tu nejmenší šance, náš závěr je pak naprosto přirozený – musel tu být nadpřirozený zásah. Dnes důvody pro víru v Boha jako Stvořitele jsou silnější než kdykoliv dříve.

Osobní Bůh v neosobním Vesmíru

Osobní Bůh v neosobním Vesmíru

Když přijde na otázku původu vesmíru, života a člověka, setkáme se v médiích – zejména v encyklopediích, učebnicích a vědecko-populárních časopisech – téměř výhradně s pohledem evolučním (naturalistickým), který už z principu (!) nepočítá s žádným záměrem a tvůrčí inteligencí (Bohem). Stejný pohled panuje i v akademických kruzích a na mezinárodních konferencích, jako kdyby víra v osobního Boha, který pro nás prozíravě vytvořil kosmos a člověka obdařil rozumem a láskou, prznila čistou vědu i vědce samotné.

Evoluční pohled na svět je ve své podstatě anti-Kristovský, tedy vylučující existenci osobního Boha (Krista) a Lásky, takže každý, kdo jej zastává, se nemusí bát, že by ho někdo [omylem] označil za pánbíčkáře, a to je, přiznejme si to otevřeně, velmi výhodná pozice zvláště pro milovníky vysoké politiky a osobního prospěchu … pro většinu lidí je to tedy tzv. obranná „tutovka“, takže na veřejnosti mohou vystupovat klidně jako „nestranní“ vědci a příkladní evolucionisté, kteří „drží krok se současnou vědou“ a v sobotu v kostele jsou z nich zase „vzorní“ křesťané, kteří se modlí k osobnímu Bohu. Samozřejmě ne každý evolucionista zastává evoluci jen kvůli osobnímu prospěchu a politické výhodnosti, často jsou na vině jen špatné souvislosti a nedostatek informací. Je pochopitelné, že některým lidem je existence osobního Boha nepříjemná, protože to vyžaduje z jejich strany určitý trvalý závazek, přímou osobní zodpovědnost a nesobecký přístup k druhým lidem a k přírodě, tedy pravý opak evolučních principů soupeření, boje a sebeprosazování … ale je pro mě jako vědce i jako člověka zcela nepochopitelné, jak může někdo veřejně zastávat a šířit „miliardový“ evoluční světonázor, a na konci týdne přijít do kostela a modlit se k osobnímu Bohu … nebo obráceně na veřejnosti se přes týden chovat jako křesťan, a potom v sobotu z kazatelny hlásat evolučního Boha a miliardy let. Také nerozumím lidem, kteří se pohoršují nad morálkou dnešní mládeže i celkovým stavem společnosti, když potom sami povyšují neosobní přírodní síly, mutace a boj o život na pozici našeho Tvůrce a zdroj veškerého života. Pokud systematicky podkopáváme v dětech vědomí jedinečnosti a vznešeného původu v Božím Obrazu lásky, proč se podivujeme nad jejich stále častějším nihilismem, agresivitou, sexuální nevázaností, drogováním a nezodpovědností. Snaha přidat k evoluční představě neosobního kosmu a mutujících molekul uměle morální hodnoty v podobě humanismu a demokracie se nápadně podobá snaze uměle ochutit, obarvit a ovonět pokrm vyrobený ze zdraví nebezpečných surovin – bílé mouky, bílého cukru, ztuženého bílého tuku … Nějakou dobu to může fungovat, až do chvíle, než přijde nemoc. Na druhou stranu schizofrenie se nevyhýbá ani vzdělaným lidem.

Občas stojí zato si všimnout, kde všude a jak často dnes slýcháme o miliardách let a náhodném slepování, míchání (mutování) a rozpadání atomů a molekul výhradně za pomocí neosobních přírodních sil a procesů, ze školy známých jako zákony fyziky a chemie … podle této představy se atomy a molekuly do sebe s časem spontánně (náhodně) „zamotávají“ stále složitějším způsobem … a tak vznikl (během stovek miliónů let) v podstatě i genetický kód všech živých organismů, rekonstrukční 3D algoritmy v buňkách, detekční a opravné algoritmy na úrovní molekul, buněk, tkání, orgánů i orgánových soustav, extrémně složité a efektivní mechanismy molekulárního rozpoznávání ve všech živých systémech, značkování a kopírování molekul (sériová výroba naprosto identických kopií obřích makromolekul), výroba kódovacích molekul ve smyslových orgánech (např. série přesně řízených transformací od příjmu fotonu až k vyslání molekulárního neurotransmiteru), komunikační a výpočtové algoritmy v buňkách (zvláště v neuronech), superkaskády metabolických reakcí, řízená recyklace látek v buňkách na úrovni jednotlivých molekul, hierarchie řízení odemykání a zamykání (makro)molekul supersložitými molekulárními klíči, neuronové sítě (např. ve smyslových orgánech) řešící soustavy nelineárních diferenciálních rovnic, paralelní procesování v neuronových sítích, překlady organických kódů mezi různými kódovacími systémy uvnitř buněk, extrémně složité a superminiaturizované kódované mechanismy umožňující buňkám a celým organismům nejen přijímat, ale i třídit, zapisovat (zapamatovat si) a vysílat informaci, atd. atd.

Představa, že toto všechno je produktem náhodného slepování, míchání (mutování) a rozpadání atomů a molekul výhradně působením neosobních přírodních sil a procesů, je dnes všeobecně považována za jedinou „vědecky přípustnou“ příčinu (konstruktéra) světa, ve kterém žijeme, včetně nás samotných. Pro evolucionistu (naturalistu) či přírodovědeckého autistu (tj. člověka, který připouští existenci výhradně neosobních příčin a procesů) je to z pochopitelných důvodů nesmírně lákavá představa, protože se „elegantně“ předem zbavuje jakéhokoliv záměru a tvůrčí inteligence (Boha) … a ve všech svých úvahách se může od této chvíle zabývat už jen tím, co jsou schopny změřit [jeho] laboratorní přístroje. Opakovatelnost (reprodukovatelnost) a principiální testovatelnost je na úrovni hmoty a energetických transformací sice zaručena, ale zamysleme se nad tím, jestli lze principiálně takto uchopit i ostatní oblasti reality, ve které žijeme, nebo dokonce realitu celou? Například, jak můžeme v rámci tohoto přístupu studovat jakoukoliv jedinečnost a neopakovatelné procesy (kterých je kolem nás i v nás většina)? A jak uchopíme původ samotných přírodních zákonů, hmoty, energie a časoprostoru, když bez nich je jakýkoliv vědecký experiment nerealizovatelný … nebo jak lze v rámci materialistické víry studovat původ a podstatu vědomí (uvědomování si sebe sama), svědomí (uvědomování si sebe vůči Bohu), nebo lásky a pravdy? Chceme-li řešit otázku původu vesmíru, života a člověka v celé její šíři a závažnosti, měli bychom všechny tyto námitky vzít v úvahu a netvrdit pořád dokola, že toto patří do fyziky, toto do filozofie a toto do teologie! Buď jsou za námi miliardy let plné výbuchů, srážek, soupeření a smrti, nebo nejsou a je jedno, jestli se na to díváme očima fyziky, filozofie nebo teologie!

Když si poslechneme nějakého evolucionistu (např. anglického Richarda Dawkinse nebo českého Jaroslava Flégra), dozvíme se, že hmotný vesmír (atomy, molekuly, energie, čas, prostor a neosobní přírodní zákony) je všechno, co jest a nic jiného už není … a že vše jsou jen různě a náhodně (šťastně náhodně) „poslepované“ atomy a molekuly a neosobní projevy jejich vlastností a vzájemných interakcí … vše se odehrává bez jakékoliv trvalé hodnoty, smyslu a předem stanoveného cíle … není zde žádný Inženýr, Programátor, Kybernetik, Informatik, Matematik, Zákonodárce, Malíř, Skladatel, Spisovatel, Dirigent ani Soudce … tedy žádný osobní Stvořitel ani Spasitel vinou člověka umírajícího a [morálně] zkaženého světa. Podle evolučního scénáře vlastně ani žádné absolutní (objektivní) zlo neexistuje (evoluce nezná nic jako zkažený svět, protože morálku nevnímá jako absolutní veličinu), existujeme jen my a naše rozhodnutí, co zlem nazveme a co nikoliv. Je zde jen neosobní kosmos a my jako jeho „miliardový“ produkt, který si začíná myslet, že je absolutním pánem své existence. Pro evolucionistu má tedy všechno svou příčinu ve hmotě, jejíž příčina je ale pro něho neznámá … všechno je odrazem a různou kombinací jejích vlastností … tj. například i tvar klíče Vašeho automobilu je zapříčiněn vlastnostmi kovu, ze kterého je klíč vyroben (?!) Neustálý koloběh slučování a rozkládání, zrozování a umírání je podle evolučního scénáře plně v režii neosobních přírodních sil působících na neosobní (čistě materiální) struktury z atomů a molekul. A to je milí přátelé nejen přírodovědecký nesmysl ale také nemorální prohlášení člověka, který přišel na tento svět nahý … a nahý z něj zase odejde … člověka, který nerozumí téměř ničemu ve srovnání s tím, co všechno by bylo potřeba na takové prohlášení ještě poznat!


Pokud bych se na evoluční (naturalistický) koncept měl podívat jako vědec – fyzik – napadnou mě hned dvě závažné námitky.

1. Zaprvé mě zarazí miliardy let a stáří vesmíru jako celku. Pokud někdo tvrdí, že vesmír jako celek nebo Země (či cokoliv jiného) je stará několik miliard let, potom se dopouští z vědeckého hlediska hned několika závažných chyb.
Čas není absolutní, nýbrž relativní veličina, tj. časová vzdálenost mezi pozorovatelem a pozorovaným nezávisí pouze na jejich vzájemné prostorové vzdálenosti (dělené rychlostí světla ve vakuu), ale také na jejich vzájemné (relativní) rychlosti a intenzitě gravitace v místě pozorovatele a pozorovaného. Neexistuje jeden stejný čas (jedny společné hodinky) pro všechny pozorovatele ve vesmíru. Proto tvrzení, že vesmír jako celek má určité stáří (je jedno jestli miliardy nebo tisíce let), je z fyzikálního hlediska nesmyslný!

Čas lze měřit výhradně jako komparativní (srovnávací) veličinu, nikdy jako samostatné, absolutní číslo. Principiálně neexistuje způsob, jak změřit stáří čehokoliv (jako absolutní číslo), protože neexistuje způsob, jak experimentálně určit, kdy daná věc vznikla – a neexistuje ani způsob jak vědecky zjistit (ověřit), kdy začal čas. Jinými slovy neexistuje způsob, jak zjistit, kde má časová osa počátek, protože neexistuje přírodní proces, do kterého by se plynutí času zapisovalo absolutně – viz neustálá recyklace hmoty a energie v přírodě.

2. Zadruhé mě zarazí myšlenka náhodných procesů jako tvůrčího (konstrukčního) mechanismu.
Každá konstrukce nebo stroj obsahuje mezi jednotlivými součástmi nové matematické vztahy, které nebyly a nejsou obsaženy v materiálu, ze kterého je konstrukce nebo stroj vyroben. Např. tvar klíče představuje soubor nových matematických vztahů, které určují, k jakému zámku byl klíč vyroben. Tvar klíče se tím ale nestává [součástí] vlastností oceli, ze které je klíč vyroben. Pokud klíč roztavíme, jsou tyto matematické vztahy odstraněny, protože nebyly a nejsou součástí oceli. Stejně tak informace obsažená v genetickém kódu není zapříčiněna vlastnostmi ani přirozeným (fyzikálně-chemickým) chováním molekul, po demontáži DNA na jednotlivá molekulární písmena máme opět „surový“ materiál, který může nést úplně jinou informaci, a tak se to také běžně děje. Sníme-li brambor, stane se zanedlouho součástí našich buněčných struktur, z nichž mnohé nesou naši (tedy jinou než brambor) genetickou informaci. Pokud se jedná o stroj vykonávající určitou předem zamýšlenou činnost, pak samozřejmě ani ta není součástí konstrukčního materiálu stroje a není ani důsledkem vlastností tohoto materiálu. Mluvíme o tzv. superpozici specifické složitosti. Hmota se svými vlastnostmi a zákony představuje nejnižší úroveň složitosti, přestože ji my lidé ani zdaleka nerozumíme. Na ní je superponována informace a zákony, které ji zastřešují. A nad tím vším je superponován život, který vše propojuje a dává konkrétní identitu, poslání, hranice, možnosti a pozici ve stvoření. Život ani informace nemají svoji příčinu ve hmotě, kterou ale používají jako nástroj při komunikaci a k dosažení vyšších cílů a k řešení morálních konfliktů.

Živé systémy jsou z konstrukčního hlediska na nesrovnatelně vyšší úrovni, než ten nejdokonalejší stroj vyrobený člověkem, který udělal vše, co je v jeho silách, aby z konstrukce stroje odstranil náhodu. Živé systémy dokonce obsahují plán své konstrukce ve své konstrukci, a tento plán je vyjádřený touto konstrukcí. Počet součástek jediné pouhým okem neviditelné buňky se pohybuje v řádu miliard. Vše je navíc zcela automatizované, se schopností učit se, interagovat s okolím a přizpůsobovat se okolním změnám v určitém rozsahu … vše je plně recyklovatelné a kompatibilní.

Tyto dvě námitky nejsou zdaleka to jediné, co mě jako vědce a učitele automaticky napadne, když slyším někoho mluvit o miliardách let, mutacích a náhodě, která nás údajně vytesala z kamene a vody.

Přeji si, aby se nejen naše děti, ale také učitelé a vědci nebáli zodpovědně přemýšlet o vzdělávacích konceptech (osnovách) v našem školském systému … a aby se nebáli otevřeně mluvit o širších souvislostech a hlavně důsledcích, které přináší naše vnímání původu a hodnoty vesmíru, života a člověka.

Jsem přesvědčen, že pokud budeme našim dětem předkládat celozrnnou duševní potravu – bez agresivního evolučního vymílání na „bezbarvé“ škrobové jádro, budou z nich zdravější a pevnější osobnosti, které budou nevinné, co se týče zla (pýchy, nenávisti, sobectví, soupeření) a uvědomělé, co se týče dobra (pokory, lásky, štědrosti, solidarity). To bude ku prospěchu nejen jim, ale také nám.

Mgr. Libor Votoček 
www.stvoreni.cz

Cesta hříšného člověka ke svatému Bohu

Úvod

Podobně jako všechny statě Písma svatého i Mistrovo (Ježíšovo) Kázání na hoře je sdělením od Boha k člověku – tedy SHORA (z nebe – z vyšších a zodpovědnějších sfér autority) DOLŮ (na zem – do nižších a méně zodpovědných sfér autority). Je to sdělení o tom, jaká je dobrá Boží vůle a jakým způsobem Bůh svoji dobrou vůli v [hříšném] člověku a skrze [hříšného] člověka realizuje ve vinou člověka padlém (smrti a marnosti propadlém) světě. V žádné části Písma není ani náznak toho, že by cesta ZESPODU (ze země) NAHORU (do nebe) – tj. od hříšného člověka směrem k svatému Bohu iniciovaná člověkem (vycházející z člověka) byla otevřená (průchozí) a/nebo úspěšná – naopak Bůh již ve Staré Smlouvě říká jasně ústy svých proroků:

… „Svlékněte mu ty špinavé šaty!“ … „Hle, snímám z tebe tvůj hřích a oblékám ti slavnostní roucho.“ (Zachariáš 3:4)


Hle – ruka Hospodinova není krátká, aby zachraňovat nemohla, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel! 2  Vaše viny(svévolné konání nepravosti – nespravedlnosti)
 jsou však překážka (propast, kterou člověk sám nedokáže překonat)mezi vámi a vaším Bohem, vaše hříchy (bezbožné postoje, myšlenky, slova i skutky) vám skryly (zaslepili výhled na)jeho tvář, aby neslyšel (protože lidé se odmítají kát ze své špatnosti). 3  Vždyť máte dlaně potřísněné krví a prsty plné vin; vaše rty mluví samé lži, váš jazyk mumlá podlosti. 4  Nikdo nevolá po spravedlnosti, nezastává se věrnosti.Doufají v nicotu, mluví lži, počnou trápení a rodí neštěstí. 5  Hadí vejce vyseděli, pavoučí sítě osnují. Kdo jejich vejcepozře,zemře; rozmáčkne-li je, zmije vyleze! 6  Jejich pavučiny se na šat nehodí, neobléknou se tím, co zhotoví. Jejich činy jsou zločiny, na jejich dlaních lpí násilí. 7  Jejich nohy běží k neštěstí, spěchají prolévat krev nevinných. Jejich myšlenky jsou jen zlomyslnosti, zkáza a zhouba jsou jejich průvodci. 8  Cestu pokoje vůbec neznají, v jejich stopách je jen bezpráví. Své stezky pokroutili natolik, že tudy kráčející pokoj neznají. (Izaiáš 59:1-8)

Jak změnit hříšné srdce …

Z těchto a mnoha dalších podobných biblických textů je zřejmé, že sám Bůh připravuje (z pohledu Staré Smlouvy) resp. připravil a zrealizoval (z pohledu dnes platné Nové Smlouvy zpečetěné svatou krví Ježíše Krista – Stará Smlouva byla stínem Nové Smlouvy) plán, jakým smířit (vysvobodit) padlý svět – hříšného člověka – se sebou samým (pro vztah s Bohem).

Ano, aby člověk mohl mít s živým Bohem živý vztah, musí být pro tento vztah vysvobozen (osvobozen) živým (vzkříšeným) Kristem – Kristovou Obětí na Kříži. To znamená, že tělesná přirozenost člověka, se kterou (do které) se rodí každý člověk přirozeně a ve které působí (může působit) hřích oddělující člověka od Boha a od druhých lidí, musí ztratit své dominantní postavení, musí přestat řídit – přesněji manipulovat a zotročovat – lidský život. Zájmy – touhy – těla a tělesné mysli musí ustoupit zájmům nového ducha – nového srdce – odrážející Kristův dokonalý charakter. Jinými slovy, člověk nemůže sám – z vlastních tělesných a duševních zdrojů, schopností a sil – postavit stavbu svého života tak, aby obstála na Božím Soudu – a Soudcem bude Ježíš Kristus a měřítkem Soudu Jeho Život, který zde žil a Jeho Evangelium plné milosti a pravdy. Obstojí jen stavba postavená na pevných základech – a jediným pevným základem je Ježíš Kristus – On je ten úhelný kámen, který většina stavitelů zavrhla – většina lidí zavrhla.

Ještě jinak to můžeme vyjádřit těmito slovy. Kdo žije jen z vlastní tělesné a duševní síly a vnímá, vyhledává a uznává pouze to, co se týká těla a duševních prožitků a schopností (to zahrnuje např. vědu, sport, umění, řemesla apod.) a už nic jiného v životě neregistruje a nevyhledává, tak takový člověk se Bohu líbit nemůže.

Proto také Písmo hovoří o SMRTI STARÉHO (TĚLESNÉHO) ČLOVĚKA (samozřejmě se myslí umrtvení tělesnosti nikoliv zabití těla!!!) jako o nutné podmínce pravého učednictví Kristova. Skutečnost pohřbení tělesnosti je symbolizován – jakožto akt víry – v aktu biblického křtu ponořením a po vynoření z vody přijímá křtěnec nové srdce, novou – duchovní – přirozenost, ve které přebývá Boží Duch, který je pak namísto těla a jeho žádostí (probouzených Božím morálním Zákonem a umocňovaných svodem padlého světa) tím, kdo inspiruje a vede život takového duchovního – znovuzrozeného – člověka.

Člověk už se pak neřídí svou tělesností a nezasívá pro své tělo a jeho žádosti, ze kterých pak sklízí a bude sklízet zkázu, ale řídí se Božím Duchem a Slovem a zasívá do ducha, ze kterého sklízí a bude sklízet věčný život.

Starozákonní Bůh a novozákonní Bůh – je to jeden a tentýž Bůh?

Ze starozákonních biblických textů je zřejmé, že hřích – tj. veškerou podlost, zvrhlost a nespravedlnost – včetně jeho následků – Bůh řešil (trestal) ve většině případů ZJEVNĚ – tj. ve fyzické rovině – v rovině materiálna, majetku, peněz a těla. Důvod pro toto počínání – ve vší pokoře vůči Boží autoritě – lze spatřovat v tom, že Bůh ve starozákonní době jednal se zlem – z důvodu tělesnosti (neduchovnosti – tj. neduchovního, tělesného – přirozeného – smýšlení) přirozeného člověka – především v rovině těla a materiálna – jelikož to je oblast, kterou přírozený tělesný člověk dokáže vnímat a vnímá ji většinou dominantně – a vše, co se v ní odehrává, vnímá tělesný člověk jako to nejdůležitější a nejvýznamnější dění.

Neodmítne-li však Kristův dar duchovního zraku a spravedlnosti – potom pro něj nebudou nejdůležitější anejvýznamnější záležitosti těla, majetku a peněz, nýbrž záležitosti ducha, charakteru, svědomí, mysli a vztahu (postoje) k Bohu, k lidem a ke světu.

Duchovní smrt většinu lidí netrápí – trápí je fyzická smrt. Duchovní slepota většinu lidí netrápí – trápí je fyzická slepota. Duchovní bída většinu lidí netrápí – trápí je fyzická – majetková a finanční bída. Duchovní nahota většinu lidí netrápí – fyzická nahota je to, za co se většinou stydí. Duchovní temnota většinu lidí neděsí, ale fyzická temnota vyděsí každého, zvlášt pokud trvá dlouho. Duchovní boj většinu lidí vůbec netrápí, ale fyzická válka – kde se zabíjí tělo – děsí většinu lidí až k úzkostem.

Proto Bůh ve starozákonní době DEMONSTROVAL REALITU duchovní smrti na fyzické smrti, duchovní slepoty na fyzické slepotě (např. příběh Samsona a Dalily – kdy Samsonovi nakonec vypíchnou fyzické oči), duchovní bídu na fyzické bídě – hladomorech (např. Josef v Egyptě a nasycení Izraele ze zásob Egypta). Duchovní nahotu fyzickou nahotou (např. Adam s Evou po pádu do hříchu uviděli, že jsou nazí – Bůh je přioděl koženými suknicemi – ze zabitého zvířete). A realitu duchovního boje Bůh DEMONSTROVAL na fyzických bojích – válkách – ve kterých umírali muži, ženy i děti.

SAMSON a DALILA

Většina lidí však Boha obviňuje z toho, že je příčinou veškerého tohoto zla – tragédií – bojů, utrpení, nemocí a smrti. To je ale krutý omyl. Bůh není příčinou – Bůh je řešením! Příčinou je naše samolibost, pýcha a nevděčnost, kterou první manželé Adam a Eva hanebně projevili vůči svému Stvořiteli. Bůh stvořil následky neposlušnosti. Bůh stvořil smrt, protože následkem hříchu je smrt. Bůh stvořil – tvoří – zlo, protože je to jedna ze dvou možností, kterou dává lidem jako volbu. Bůh udělal vše a činí vše, co může, aby lidi – které stvořil ke svému Obrazu – aby je vyučoval svým spravedlivým cestám – vychovává je k tomu, aby se stali podílníky Jeho charakteru, Jeho vznešenosti. Většina lidí žel tuto výchovu odmítá a žije podle běhu tohoto světa pro své marné představy, v touhách těla a očí a v prázdné namyšlenosti sobeckého způsobu života.

Už ve starozákonní době Bůh dával těmto lidem milost. Jeho spravedlnost a nekompromisnost vůči hříchu (bezbožné pýše a samolibosti) – ve smyslu přísných trestů – však ve starozákonní době z mnoha závažných důvodů převažovala nad milostí. Bůh nám tím chce něco říci. Není to jiný Bůh, kdo ve starozákonní době jednal jakoby bez milosti, ačkoliv bez milosti nejednal nikdy. Je nutné si uvědomit, že hřích je něco, co zásadním způsobem DEFORMUJE pravdivý obraz o Bohu a co v člověku zásadním způsobem deformuje jeho obraz o sobě samém a o druhých lidech. Hřích je kardinální problém v srdci každého člověka. Není to jen lež, krádež, smilstvo, cizoložství, křivé svědectví nebo vražda – jednotlivé hříšné skutky – je to vnitřní charakterové nastavení člověka, který lež miluje, neboť celý jeho život je o předstírání a hraní si na někoho, kým není. Je to vnitří charakterové nastavení člověka, který okrádá sebe i druhé jakoby beztrestně, protože vstoupil do systému, který mu to umožnuje provádět legálně. Okrádá druhé nejen o hmotné věci, ale i o čas, o vztah, o lásku, o úsměv a porozumění. Krádež je uchvácení něčeho, co patří druhému, a to proti jeho vůli nebo bez jeho vědomí. Je to konflikt, který nelze odstranit pouhým omilostněním – omluvou – nebo libovolně hlasitým zvoláním: „od-pou-štím-ti!“ Hříchu je možné být zbaven pouze na základě oběti nevinného. Starozákonní doba se vyznačuje právě tím, že Bůh zavedl obětní systém, ve kterém se obětovala nevinná zvířata bez vady – nejsilnější beránci ze stáda – a jejich prolitá krev pouze přikrývala hříchy Izraele na období jednoho roku. Boží plán odstranění hříchu – spásy – se nemůže obejít bez toho, aniž by člověk a lidstvo viděl(o) na vlastní oči a neprožíval(o) na vlastní kůži realitu tohoto nevýslovně otřesného stavu.

Má-li se člověk, kterému je Bůh naprosto ukradený, obrátit k Bohu čelem a svobodně, s radostí a s vděčností mu odevzdat svůj život, musí Bůh vykonat něco, čeho žádný hříšný člověk není schopen – ani vykonat ani pochopit. Bůh se musel narodit jako člověk – a to také učinil. Bůh všeho stvoření se narodil jako Ježíš z Nazareta – a obětoval svůj život na Golgotském kříži, a tím vyjádřil cenu, která musela být zaplacena, aby se bezbožný člověk mohl vrátit zpátky k Bohu.

Proto jsou starozákonní texty plné fyzického utrpení, fyzických trestů, fyzických válek, fyzického utrpení. Jak se ale blížilo narození Spasitele, tak i Boží proroci hovořili o nevýslovné milosti – o MILOSTIVÉM LÉTĚ HOSPODINOVĚ – kdy Bůh usmíří svět se sebou skrze JEDINOU A DEFINITIVNÍ OBĚT JEŽÍŠE KRISTA. A nejen že svět (padlého člověka) usmíří sám se sebou, ale že JEDINOU A DEFINITIVNÍ, V PRAVDĚ DOKONALOU OBĚTÍ JEŽÍŠE KRISTA svět (padlého člověka) bude vzdělávat, vést, napomínat a proměňovat k Božímu dokonalému Obrazu. Obět Pána Ježíše Krista je Boží odpovědí na lidskou bezbožnost – ztracenost – a duchovní slepotu. Bůh skrze Kristovu oběť promlouvá způsobem, ke kterému NELZE nic přidat ani z toho NELZE nic ubrat. Je to DOKONALA oběť. Je to DOKONALA ODPOVĚĎ. Je to konečné řešení problému hříchu a smrti a reality zla v člověku i vně člověka.

Proto také Pán Ježíš hovořil v podobenstvích, kdy duchovní realitu ilustroval na fyzických atributech tohoto světa. Proto činil zázraky – fyzicky uzdravoval, fyzicky sytil tisícové zástupy, pro přirozeného člověka nepochopitelně z několika bochníků chleba a pár rybek. Všechny tyto zázraky, které se skutečně staly, byly svědectvím toho, že Bůh skrze Svého Syna Ježíše Krista začíná odhalovat tajemství odvěků skrytá v Bohu – a souvislost mezi fyzickým a duchovní světem. Bůh začal zjevovat realitu duchovní slepoty, duchovní smrti, duchovní nahoty, duchovního boje a po vzkříšení Ježíše Krista zjevuje skrze své svaté apoštoly PLNOST DUCHOVNÍ REALITY DUCHOVNÍ ŘEČÍ. Proto je také většina novozákonních textů pro většinu lidí nesrozumitelná, protože na mnohých místech hovoří apoštolové o duchovních věcech bez podobenství a bez přímého odkazu na fyzický svět a tělesnost člověka.

POTOPA

V těchto všech myšlenkách a událostech je velmi důležité rozpoznat a pochopit, že novozákonní Bůh – Ježíš Kristus – je stejný jako starozákonní Hospodin zástupů – a že mezi těmito dvěma zjeveními Boha není žádný rozpor, žádný konflikt.

Bůh v podstatě nemohl s přirozeným – tělesným – člověkem jednat jinak, neboť duchovní věci jsou mu zcela cizí – nepochopitelné – bláznivé. Jelikož každý hřích je nespravedlnost a nevýslovné zlo, určil Bůh, že následek (mzda) hříchu je smrt – tj. přerušení vztahu s Bohem a nakonec eventuálně i konec vlastní existence, odmítne-li se hříšník kát. Jelikož dokonale spravedlivý a svatý Bůh nemůže být vůči hříchu benevolentní – či dokonce netečný – a jelikož Bůh je Duch, určil, že v čase od stvoření světa po 1. příchod Ježíše Krista a Jeho dokonalou a trvale platnou obět na Golgotském kříži bude realita hříchu a jeho zhoubného vlivu na člověka a jeho vztah k Bohu a k ostatnímu stvoření – demonstrována fyzicky a hmatatelně. Proto je ve starozákonních textech tolik krveprolití, umírání, válek, otroctví – otrokářství, okázalých chrámů a velikého hmotného bohatství. Proto Bůh zničil tehdejší svět celosvětovou potopou. Fyzicky – ve fyzické rovině – demonstroval ohavnost hříchu a jeho ohavné následky na člověka a jeho vztah k Bohu. Bůh neměl jinou možnost, ve vší pokoře vůči Jeho autoritě, zasáhnout proti neustále rostoucí zkaženosti předpotopních lidí – kteří ve své tělesnosti (neduchovnosti) a nemorálnosti zmnožili násilí a zvrácenosti na Zemi do takové míry, že skutečně jediným východiskem bylo zničit vše živé na povrchu Země. Bůh však i v nejvážnějších okamžicích svého plánu spásy vždy nabízel a dosud nabízí hojnost milosti. Podle Písma nabízel Bůh předpotopních lidem více než 100 let času na to, aby se káli ze své špatnosti a změnili svůj způsob života – nežili ohavně požitkářsky, podle, chtivě, sobecky a nenávistně se závistí jeden vůči druhému. Kniha Genesis říká, že když Noe tehdejším lidem vz-kázal toto Boží varování, jen se mu všichni vysmáli.

I sám Ježíš Kristus citoval tuto stať Písma – a varoval i dnešní svět před podobným osudem: „Jak ale bylo za dnůNoemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlýt mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán. Uvažte – kdyby hospodář věděl, ve kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a nenechal by ho vloupat se do jeho domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v nečekanou chvíli.“ (Mt 24, 37-44)

Proto tak byl zaveden obětní systém – obětování nejlepších kusů dobytka ze stáda, kdy jejich krev přikrývala – na období jednoho roku – provinění lidu izraelského.

Z novozákonních textů je pak zřejmé, že Boží způsob smíření – osvobození – sjednocení – lidstva je realizován VÝHRADNĚ V A SKRZE OSOBĚ(U) Ježíše Krista (skrze na milosti založený milostný vztah s Ježíšem Kristem).

Cesta hříšného člověka ke svatému Bohu – aneb je Kristus opravdu jediná Cesta do Nebe?

Každý člověk se někdy pokusil nebo dosud pokouší dostat se k Bohu resp. vymanit se z hříchu – utrpení, nemocí a smrti vlastními silami či prostředky tohoto světa. Ze strany člověka však hrozí jedno obrovské nebezpečí – že se bude pokoušet dostat NIKOLIV K ŽIVÉMU BOHU, nýbrž KE SVÉ PŘEDSTAVĚ BOHA.

Bible říká, že hříšná přirozenost člověka se může pokoušet vrátit v nejlepším případě (z hlediska falešných nadějí) a zároveň v nejhorším případě (protože nefunguje) pouze k představě o Bohu – nikoliv ke skutečnému, ŽIVÉMU Bohu. Je to tak proto, protože hříšný člověk vkládá do svých představ o Bohu určité předporozumění založené na jeho hříchem zkresleném vnímání vlastní ztracenosti a hříšnosti. Jelikož žádný člověk není schopen sám o sobě (bez prvotního dotyku Boží milosti) přijmout realitu vlastní hříšnosti a ztracenosti a do značné míry spoléhá na to, že je v něm něco OD PŘIROZENOSTI DOBRÉHO – nějaká Boží jiskřička, kterou je třeba rozfoukávat – , jsou jeho předporozumění a představy o Bohu zdeformovány vlastní benevolencí, sentimentem, liberalismem, humanismem, evolucionismem, ekumenismem, synkretismem apod.

Bůh však vidí člověka takového, jaký doopravdy je – bez jakéhokoliv zkreslujícího vlivu – vidí, že je naprosto ztracený a mrtvý ve svých vinách a hříších. To je první podstatná část Kristova evangelia. Ano, pouze nemocný člověk může vyhledat lékaře, pouze ztracený člověk se může vztáhnout po sklánějícím se Spasiteli.

Snahy hříšného člověka vrátit se ke svatému Bohu by se daly vyjádřit v podobenství jako snaha cizoložné ženy (či prostitutky) získat vlastními silami postavení světice – svaté a zbožné manželky a matky. Samotná snaha evidentně nestačí – a cizoložnice či prostitutka se může doslova usnažit k smrti – za světici ji však nikdo z lidí považovat nebude. Už má svoji pověst prostitutky! Stačí že jednou spáchala zločin cizoložství (či prostituovala) a stala se [v očích lidí] cizoložnicí či prostitutkou. Taková je realita.

Liberál či anarchista možná mávne rukou a řekne, že „to“ dělají všichni, stejně ale takovou ženu nebude nikdy považovat za spravedlivou a zbožnou. Na druhé straně zákoník bude požadovat tvrdý trest a i kdyby žena trest přežila, stejně ji nebude nikdy považovat za světici. Bůh však jedná DOCELA JINAK. Díky Kristově obětí na Kříži Bůh považuje i toho nejhoršího KAJÍCÍHO SE hříšníka za svatého a spravedlivého. Zní to neuvěřitelně? Žel, pro mnohé to je skutečně neuvěřitelné, a tak zůstávají dál nevěřícími – nevěřícími v pravém slova smyslu, třebaže mají na sobě nataženou nábožnou nebo humanistickou masku a lidem okolo se zdají být spravedliví, moudří a zbožní. V jejich srdci ale nežije Kristus – nežije tam vděčnost a láska svatého Spasitele – je to stále srdce neobrácené, tvrdé, skalnaté, vzpurné a sobecké – a to nejušlechtilejší, co takový člověk může v životě dosáhnout, je SNAHA FYZICKY A DUŠEVNĚ „VYLEPŠIT“ SEBE SAMÉHO A ZVELEBIT MATERIÁLNÍ SVĚT KOLEM SEBE. Na nejhlubší – charakterovou – změnu ŽÁDNÝ ČLOVĚK NESTAČÍ, ani u sebe ani u druhých lidí. Pravý křestan nehledá slávu u lidí, ale u Krista a svoji způsobilost žít Kristův způsob života získává VZHLÍŽENÍM (POHLÍŽENÍM) NA KRISTA, a nikoliv filozoficko-psychologickým hrabáním se v sobě nebo v druhých.

Třetí skupinou lidí – vedle naprostých liberálů a nemilosrdných zákoníků jsou lidé, kteří neodmítající ZACHRAŇUJÍCÍ BOŽÍ MILOST – prožili odpuštění svých hříchů a přijali od Krista nové srdce, které pro ně vybojoval jejich Spasitel na Kříži. Tito lidé si uvědomují svoji ztracenost a totální závislost na Bohu (Kristu) a Jeho milosti, kterou byli obdarováni bez jakýchkoliv vlastních zásluh. Takoví lidé odpouštějí druhým, protože sami žijí díky Kristově odpuštění. A přesně o tomto Pán Ježíš hovořil, když řekl: „Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám.“ (Mt 6, 14-15)

Všichni tedy víme, že člověk člověku obvykle neodpouští nic, a to ani daleko drobnější – mohli bychom říci z lidského (nikoliv z Božího) hlediska bezvýznamné přestupky a prohřešky, než o kterých právě byla řeč.
Pokud zlý a hříšný člověk (a to je počáteční stav každého člověka) si dovolí odsoudit a zavrhnout druhého člověka kvůli jeho hříchům a pokřivenostem, čím spíše je nemožné pro svatého a spravedlivého Boha jen tak mávnout rukou a říci: „O NIC NEJDE, TAK JÁ TI TEDA ODPOUŠTÍM.

Tady totiž nejde jenom o hříšné skutky – o krádeže, cizoložství, vraždy, lhaní, křivá svědectví apod. – ale hlavně o hříšné postoje a CELKOVOU ŽIVOTNÍ ORIENTACI SMĚREM OD BOHA. To je skutečná podstata hříchu tak, jak o něm hovoří sám Kristus.

A proto vysvobození z hříchu – tj. vnitřního nepřátelství vůči Bohu, které je v každém člověku přicházejícím na svět – by nemohlo být nikdy zrealizováno výhradně slovním vyjádřením Božího odpuštění nebo v (nej)horším případě mávnutím ruky a omni-benevolencí.

Hřích není omyl nebo chyba z přehlédnutí, neznalosti či nedopatření, nýbrž soustavné, trvalé BEZBOŽNÉ vnitřní nastavení a vnímání člověka bez ohledu na to, jakou společenskou etiketu ve svých skutcích projevuje.

Jeho vnitřní život – skryté touhy, postoje a myšlenky jsou vůči Bohu z podstaty nepřátelské. Pouhé slovní odpuštění týkající se jednotlivých pádů, hříchů a přestupků proto neřeší podstatu problému, podobně jako odstranění shnilých a kyselých jablek z nemocného stromu, neuzdraví samotný strom. Bůh ví, že hlavním problémem člověka nejsou jeho jednotlivé pády a hříchy, ale jeho hříšná přirozenost, která takové jednání způsobuje a která člověku, pokud setrvává pouze ve vlastní síle, nedovoluje jednak jinak (v souladu s Boží vůlí).

Vysvobození z hříchu – či získání moci nad hříchem, chcete-li – proto nespočívá v pronesení slova vyjadřujícím skutečnost odpuštění, ale v moci (autoritě), se kterou je toto slovo pronášeno a která stojí za Kristovou zástupnou obětí a Zmrtvýchvstáním.


Pokud tedy člověk volá k Bohu, potom vždy výhradně proto, že bylo Jeho svědomí probuzeno nezaslouženou, darovanou Boží milostí, se kterou se sklání ke každému člověku ve svůj – pravý – vhodný (příhodný) – čas.

Jen velice malá skupina lidí neodmítá nesmírně závažnou skutečnost – vlastní vnitřní odcizenost vůči Bohu. Záměrně píši neodmítá a nikoliv přijímá, a to proto, aby nedošlo k nedorozumění, že v hříšné lidské přirozenosti je něco dobrého, co se touží vrátit k Bohu. Není! Každé – byť sebemenší – uvědomění si své ztracenosti a vnitřní odcizenosti Kristově lásce a svatosti – je výsledek svrchovaného působení Boží milosti, která hříšníkem nebyla odmítnuta. Proto mají tak nesmírný a nezastupitelný význam tzv. přímluvné modlitby za působení Boží milosti na hříšníky. Více nám do tajemství obrácení – pokání – Bůh nahlédnout nedovolil.

Pokání je největším a nejkrásnějším Božím zázrakem – v člověku. První je tedy Bůh, kdo na člověka působí svou milostí a láskou … a působením Své svatosti probouzí hříšníkovo svědomí, které si v člověku Bůh ponechal, jako svrchované místo svého svrchovaného působení. Hříšník však může Boží působení na jeho svědomí odmítnout … buď tím, že odmítne uznat svůj hříšný stav a potřebu záchrany – nebo tím, že svůj hříšný stav zlehčí slovy, že je v podstatě dobrým člověkem, a že to či ono dělá dnes přece skoro každý …

Když hříšník odmítá Boží svrchované působení Jeho svrchované milosti na své svědomí, dochází k zatvrdnutí jeho svědomí a pro Boha je stále těžší takové zatvrzované (otupované) svědomí probudit. Bůh je všemohoucí, ale není všechoshopný – nejedná nezákonně a nikdy nikoho neznásilňuje. Písmo hovoří o tom, že je člověku možné se takto dopracovat do stavu, kdy již pokání (tj. obrácení – přijetí Božího odpuštění a síly milosti k novému bezhříšnému životu) není možné … protože svědomí člověka je jeho soustavným, dlouhodobým odmítáním Boží spásné milosti již zcela umrtveno.

Nepolitičnost Božího-Kristova království

Nepolitičnost Božího království

Úvod

Neustále slyšíme jako na kolovrátku písničku, že za sváry, bídou, terorem a válkami světa stojí náboženství – bez ohledu jakou nálepkou jsou označena. Až se všechna náboženství zruší, pak prý bude dobře. Tento starý, neobehraný a věčně živý hit převzal a „zvědečtěl“ marxismus, čímž jej ještě více zpopularizoval.

Podívejme se, jak bible vymezuje příčiny veškerých svárů a bojů mezi zdánlivými křesťany:

Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Nevěrníci a nevěrnice! Copak nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem. (Jk 4,1-4)

Války, boje a sváry mezi zdánlivými křesťany, a samozřejmě mezi všemi ostatními lidmi bez rozdílu, tedy nejsou zapříčiněny Kristovým evangeliem, ale naopak, jsou vyvolány padlým světem. Příčinou všech sporů a válek počínaje rodinou a konče státy je sebestředné dychtění, závist a touha po moci, která uchvacuje statky někoho jiného. Jestliže se zdánlivý křesťan ztotožňuje se sobeckými „manýry“ světa, potom je Božím nepřítelem, v žádném případě není Božím dítětem.

Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

Obviňovat biblické křesťanství z problémů světa je naprostá neznalost Písma jak na straně světa, tak na straně zdánlivé „církve“.

Politické království světa – království (ocelového) meče

(Ilustrační obrázek: Rozšiřování EU – autor Kolja21, wikimedia creative commons licence 3.0)

Králem a bohem tohoto světa, tohoto světského systému, jakékoliv politické soustavy, je ten Zlý – ďábel a satan. Jenom dva verše z tuctů:

Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.(2K 4,4)

Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně [Kristu] nic nezmůže. (J 14,30)

Všichni lidé, kteří žijí podle své vůle, jsou ďáblovými poddanými. K nim, svým rodem v Adamovi, bez výjimky patří všichni. Celý svět leží v tom Zlém otci lži:

Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. (Ž 58,4)

Ďábel ve svém království světa rozděluje, dobývá a panuje. Rozdělení, dobývání a panování je politický proces. Bez rozdělení není politiky. Politika žije z nejednoty. Politika nemůže existovat bez zemí, států, národností, chudých, bohatých, barevných, bílých, homosexuálů, privilegovaných, neprivilegovaných, žen, mužů, dětí a jakékoli jiné, rozdílné zájmové skupiny. Každý politik je mistr v rozdělování na ty a ony, na nás a na ostatní. Jenom tak může ovládat a usurpovat. Politika je hájení nebo správa zájmů jisté skupiny. Protože je zájmových skupin hodně, a každá dychtí svým způsobem, je politické dění v nejlepším obratnost jak rozumně skloubit různé zájmy kompromisem bez boje; a v nejhorším jde o „obratnost“ jak prosadit svůj usurpátorský zájem násilím a válkou. Jakákoliv ideologie, třeba i náboženská, jen zastírá touhu po moci a statcích jiných.

V tomto padlém světě, je nemožné vyhnout se politice. Bez politického řešení bychom se vzájemně pozřeli. Hříšný člověk, včetně padlých andělů i ďábla, ti všichni musí být kroceni Boží uzdou:

Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zůřivosti skrotíš. (Ž 76,11)

I satan je krocen Boží uzdou. Kdyby nebyl, spása Božího lidu by byla nemožná:

Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel. (Jb 1,12)

Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům [Boží vyvolený lid]. (Mk 3,27)

Bůh používá, dopouští a udržuje toto království světa, tento světový duchovně padlý systém ke svému cíli – aby sjednotil vše, v daný čas, pod hlavu Ježíše Krista. Bez vlád, králů, prezidentů, náčelníků by došlo k naprostému sebezničení světa. Jakákoliv vládní moc je lepší než žádná:

Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. (Ř 13,3-5)

Vládcové nesou meč, vládnou vojsku, policii, pořádkovým službám, justici, ovládají všechno, co patří k politické moci v Adamově padlém potomstvu, jehož duchovní rádce a bůh je ďábel. Vládcové světa mají moc nad těmi, kteří jsou pod nimi. Poddaní se musí podřizovat, ať chtějí nebo ne. V království světa a meče moc plyne z politické nadřazenosti. Bez meče vládců by se svět zhroutil. Meč a strach z postihu udržuje tento svět v „chodu“ až do druhého příchodu Ježíše Krista. Meč v padlém světě, ač se to zdá být paradoxní, má svoji pozitivní úlohu. Jinak to pod duchovním vedením boha-ďábla nemůže ani být. V podtextu předešlých veršů stojí:

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci [když činí sám zlo], vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. (Ř 13,1-2)

Mimochodem, vládní moci, světské i „náboženské“ se můžeme vzepřít, jestliže ona sama je zločincem a nekoná podle Božích úkolů:

Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. (Ř 13,6)

Když byli Petr a apoštolové před radou, která je nutila, aby neučili o Kristu, tak se vzepřeli:

Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi…“ (Sk 5,29)

Bůh tvoří takovou historii politického království světa a meče, aby se v ní mohl maximálně oslavit. Proto Mu na vládcích záleží. Do vládních trůnů a křesel nedosazuje ty „nejsvatější“, ale ty, kteří co nejlépe poslouží svými buď vznešenými, nebo zlomyslnými činy a motivy k tomu, aby byl Bůh co nejvíce oslaven, aby Jeho Boží království, které není z tohoto světa, vzrůstalo.

On mění časy i doby [historii], krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Dn 2,21)

Nemusí se nám líbit ani Herodes, ani Jidáš, ani farizejové, ani Pilát (kterému Ježíš připomněl, že má moc od Boha) ani Římané, ani převážně vzpurní Izraelci, ani vlažnost apoštolů; přesto všichni aktéři toho času a doby (historie) byli použiti Bohem tak, aby se Bůh oslavil ukřižováním Svého Syna! Ani jeden z nich netušil, že se Bůh na jejich činech a motivech oslaví ve prospěch Božího lidu.

Všichni „tvůrci“ historie království meče jsou přesvědčeni, že uplatňují v rozhodování svoji svobodnou vůli. Ve skutečnosti poslouchají boha tohoto politického království meče. Jejich vůle, lépe svévole, je zotročena (vlastněna) a proto musí poslouchat otrokáře (vlastníka) jejich vůle – totiž ďábla. Všichni přirození lidé, bez výjimky, se narodí se zotročenou vůlí:

I vy [kdo jste již znovuzrozeni z Ducha] jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2,1-3)

Přestože je ďábel bohem tohoto světa, Bůh veškeré viditelné i neviditelné stvoření, tedy i ďábla kontroluje a ovládá. To jsme již viděli v Jóbovi nebo v tom jak Bůh ustanovuje historii. Ďábla, boha politického království světa a meče, musíme tedy především chápat jako duchovního vládce srdcí těch, kteří odmítají Boha. Ti všichni jsou přece: „poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu“.

Nepolitické království Boží, království Ježíše Krista, království Slova Božího – dvousečného meče

Království Ježíše Krista je nepolitické. Nedrobí se na jednotlivé země a státy. Ježíš Kristus ustanovil na kříži svoje duchovní království, jehož občané jsou všichni, kdo věří v Jeho zástupnou oběť na kříži za hříchy světa. Tak se všechna politická království světa a meče stala z Božího vykupujícího hlediska právně (de jure) „neexistující“. Po Jeho druhém příchodu nebudou existovat de facto:

Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen [Ježíš Kristus] a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína [Řím], měď [Řecko], stříbro [MedoPersie] i zlato [Babylon], a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen [Ježíš Kristus], který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. (Dn 2,34-35)

Království Ježíše Krista je nepolitické. Nerozděluje se na národnosti, ani na chudé a bohaté, ani na zaměstnance a zaměstnavatele, ani na muže a ženu, prostě žádnou skupinu. Nerozděluje, ale spojuje:

Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,27-29)

V Kristu se všichni stávají zaslíbeným Abrahámovým potomstvem – Izraelem Božím! Ne jako před křížem na základě genetiky, nýbrž na základě zaslíbení a narození z Ducha.

Naprostá nepřítomnost států, národností, jakýchkoliv zájmových skupin jednotlivců a společenství je to, co podmiňuje nepolitičnost Božího Kristova království. Boží království je beztřídní obecenství s jediným zájmem – a tím je Ježíš Kristus. Kdybychom zavlekli do Božího království třeba jen jednu národnost, stát, zájmovou skupinu, kdybychom v Kristově království zavedli třeba jen dvě společenské třídy oddělené jakýmkoliv genetickým nebo zájmovým rozdílem, okamžitě celé Boží Kristovo království zpolitizujeme. Kde jsou třídy, tam je politika a ta patří do ďáblova království světa. Kéž by mnozí křesťané tuto pravdu pochopili stejně dokonale jako Pilát, jenž v Ježíšově království neviděl ani politickou ani vojenskou hrozbu:

Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám…“ (J 18,36-38)

Předešlé verše dále potvrzují, že se v Božím království nikdy nebojuje za politické cíle světskými fyzickými zbraněmi. Kdyby Ježíš přišel, aby byl ustanoven politickým králem etnického Izraele, potom by bezpochyby musely řinčet světské zbraně. V Božím duchovním království se nebojuje mečem, ale duchem:

Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista, (2K 10,3-5)

Každý boj mečem (či kulometem) nám jasně dokazuje, že boj probíhá v ďáblově království světa. Proto Ježíš napomenul Petra:

Jeden z těch, kdo byli s ním [Petr], sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,51-53)

Občané Božího království nikdy neprosazují Kristovo evangelium mečem z oceli. Mají jinou zbraň:

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. (Žd 4,12-13)

Boží slovo je zbraní Božího Kristova království. Království světa vládne z vnějšku člověka, království Boží vládne z vnitřku člověka. Kristovi spoluvládci, znovuzrozeni z Ducha, mají moc, která není vynucována vnější silou a postavením „nad“ někým, jak je tomu v království světa, ale mají moc, která je podnícena zevnitř silou lásky a postavením „pod“ někým:

Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ (Mk 9,34-35)

Slovo Boží, láska, modlitba, a nejníže položené služebnictví je dvousečný meč Božího bojovníka. Tak bojoval za své poddané ve svém království Ježíš Kristus. Každý, kdo jej následuje, bojuje stejnými zbraněmi.

Neslučitelnost a oddělenost obou království

Víme, že království světa potřebuje rozdělení, potřebuje třídní společnost. Rozdrobení a atomizace totiž podmiňuje politiku. V Adamově padlém světě je politika nevyhnutelná, jinak by lidstvo zničilo samo sebe. Proto svrchovaný Bůh v ďáblově království světa ustanovuje vládce a nakloní si jejich srdce (a nejen jejich) kam se mu líbí (Př 21,1).

Světské království má 1000+1 variant. Ďáblovi je naprosto jedno, která varianta jeho království světa a meče právě probíhá v této nebo oné zeměpisné šířce či výšce. Každá varianta je mu dobrá. Udržuje svoje poddané, jimž je bohem, v otroctví hříchu a co nejdál od Božího království. Hodí se mu cokoliv – království, republika, totalita, demokracie, fašismus, nacionalismus, otrokářství, feudalismus, komunismus, kapitalismus, socialismus, humanismus, islám, buddhismus, šintoismus, animismus, ateismus, jakákoliv filosofie, jakýkoliv ismus, na který si vzpomenete.

Ďábel šel totiž tak daleko, že chtěl dokonce nastolit Kristovu variantu svého království světa a meče. Ta by se mu hodila ze všeho nejvíce, proto ji navrhl Ježíšovi hned na počátku Kristova království:

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´…“ (Mt 4,8-10)

Kdyby se Ježíš před ďáblem sklonil, měli bychom tu nejdokonalejší Kristovu variantu ďáblova království světa. Ježíš by ustanovil ty nejlepší a nejspravedlivější zákony, které by potíraly vraždy, krádeže, vykořisťování, lži, podvody, lichvu, potraty, homosexualitu, rasismus, hráčství, drogy, nemravnost, násilnictví, pornografii, lenivost… Jeho zákony by chránily rodinu, ženy, děti… V takovém prostředí by hospodářství nebývale vzkvétalo.

Jelikož by Kristova „dokonalá vládní varianta“ byla součástí ďáblova království, Ježíš by musel všechny dokonalé zákony vynucovat pomocí policie a vojska (mečem) z vnějšku, protože v království světa jsou jenom děti boha tohoto světa – ďábla, kteří jsou mu poslušni a ze své přirozenosti vzdorují Bohu (Ef 2,2). Ježíš ďáblovo pokušení odmítl. Jeho Otec měl ten nejdokonalejší plán – království Boží, které není z tohoto světa, které je nepolitické a s královstvím světa nemá společný ani jeden bod. Nepolitičnost Božího království spočívá ve sjednocující moci zevnitř, skrze Kristův kříž. Kdyby se Ježíš před ďáblem sklonil, Boží království by se zhroutilo, a lidstvo by žilo bez naděje vykoupení, bez naděje přetvoření v nového Božího člověka, žilo by v té „nejlidštější“ Ďáblově mizérií. Žilo by v podstatě v o mnoho lepším systému, o který usilují humanisté, komunisté, socialisté a všichni upřímní vylepšovači světa. Není bez biblické podstaty, že ty nejlepší lidské úmysly dláždí cestu do pekel.

Jistě vás nyní napadne otázka? Hodí se ďáblovi také křesťanská varianta? Odpovídáme jednoznačně ano, a dodáváme, že křesťanská varianta království světa a meče je pro ďábla, po propadu Kristovy varianty, ze všech variant tou nejlepší, protože mnohým dává falešnou naději! Bůh ve své prozřetelnosti dopustil, aby křesťanská varianta království světa nepropadla a stala se skutečností. Měl k tomu své důvody – svoje nejvyšší oslavení.

Od Jana Křtitele běží Boží království dvojsečného meče (Kristova evangelia) souběžně s ďáblovým královstvím ocelového meče světa (viz také Lk 16,16 a Mt 4,23). Lidé z království světa se tlačí do Božího království, aniž by měli proměněné srdce znovuzrozením z Ducha.

Ode dnů Jana Křtitele až dosud je království Nebes vystaveno tlaku [násilí] a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují. Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana. [KMS] (Mt 11,12-13)

Nikdo se do opravdového Božího království ve skutečnosti nemůže protlačit. Do Božího království „protlačí“ jenom Otec:

Nikdo nemůže přijít ke mně [Ježíšovi], jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.(J 6,44)

Ti, kdo se do království nebes tlačí vlastní svévolí, do něj ve skutečnosti nevstupují; v podstatě jen vytvářejí křesťanskou variantu ďáblova království světa a meče. Ta jen imituje skutečné Boží království. Ďábel byl, je a vždy bude ten nejdokonalejší imitátor.

Na tomto místě velmi prosíme o pochopení. Naprosto souhlasíme, že zákony, vynucené křesťany zákonným politickým tlakem nebo vynucené „křesťany“ ocelovým mečem, které by potíraly vraždy, krádeže, vykořisťování, lži, podvody, lichvu, potraty, homosexualitu, rasismus, hráčství, drogy, nemravnost, násilnictví, pornografii, lenivost; které by chránily rodinu, ženy, děti atd., by v konci konců způsobily všeobecný blahobyt. Rozhodně je tato varianta království přijatelnější než varianta muslimská, humanistická, socialistická, komunistická nebo jakékoliv jejich kombinace nebo kombinace ostatních variant. Musíme mít však na mysli, že jde stále o ďáblovo království světa, které nemá s Božím královstvím lásky a sebeobětování nic společného. Proto nelze hovořit ani o nějakém křesťanském státě nebo národu, který nikdy neexistoval a existovat nebude. Jediný křesťanský národ je pravá církev, chrám Boží, všichni, kteří se Bohu znovu narodili z Ducha.

Dále si všimněme, že „křesťanské hodnoty“ mohou být světu vnucovány v nejlepším případě zákonnou, politickou cestou nebo v nejhorším případě násilně – mečem. Každý dá přednost první zákonné cestě navzdory tomu, že dobré, bohulibé zákony neudělají z lidí občany nebeského království. Druhá, násilná cesta, vynucování „křesťanství“ mečem má historicky velmi silnou tradici. Mnozí, křižáci, husité, conquistadoři, katolíci, reformátoři, inkvizice, honci čarodějnic, všichni mají krev na svých rukách, často i těch, kteří byli právě občany Božího království. Tato násilná cesta je naprosto neslučitelná s Kristovým učením a od ostatních nekřesťanských variant ďáblova království světa se vůbec neliší. Násilná cesta má téměř vždy mocenskou motivaci a Kristus slouží jen jako závoj dobyvačných cílů. Bůh ale má vždy, mezi všemi skupinami svůj „sedmitisícový“ ostatek. Odmítáme tedy, že by skuteční následovníci Krista měli cokoliv společného s násilím, které bylo v historii spácháno v Kristově nebo Božím jménu.

V ďáblově království světa a meče je vše vynuceno vnější silou a postavením „nad“ lidmi. V Božím království Božího slova, Kristova evangelia – dvousečného meče, je vše vybuzeno mocí, která je podnícena vnitřní silou modlitby, lásky a služebným postavením „pod“ Kristem a lidmi. Písmo učí, abychom dali přednost Božímu království před čímkoliv, tedy i před křesťanským aktivismem nebo dokonce ocelovým mečem. Jsme přesvědčeni, že hledání Božího království je prvotní a podmiňuje „vylepšení“ a „snesitelnost“ ďáblova království světa. Nezapřahujme vůz před koně:

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)

Čím více bude na světě skutečných občanů Božího království, tím „žitelnější“ bude ďáblovo království světa, aniž by bylo nutné zapojit „křesťanský“ aktivismus nebo dokonce „křesťanský“ ocelový meč. Modlitba, láska a nejníže podřízené služebnictví, které zvěstuje Krista je ostřejší zbraň, než jakýkoliv dvojsečný ocelový meč a politická aktivita. Proč Krista následujeme? Protože hájil své království politickým aktivismem? Nebo proto, že se stal naším, až k smrti, nejponíženějším služebníkem, jenž za nás, kdo jej následujeme, zemřel na kříži, aby nás vykoupil a ukořistil z ďáblova království světa?

Židé po Kristu požadovali politické království etnického Izraele

Židé v Ježíši Kristu viděli Mesiáše etnického Izraele. Poněvadž jej chápali etnicky, v rámci jen svého náboženství, nutně jej museli chápat politicky. Měl by to být jejich židovský král, který je ochrání od okolních nepřátelských národů a od nadvlády Říma a zachová jim jejich a jenom jejich náboženství. Proto jej tak nadšeně vítali, když vjížděl do Jeruzaléma na oslátku. Ježíš dobře věděl, že jej židé chtějí za svého pozemského krále:

Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. (J 6,14-15)

Ježíš také věděl, kdo Pilátovi řekl, že je král Izraele:

Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl:„Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ (J 18,33-34)

Jak potvrzují starozákonní proroci (Ez 39,29; Iz 32,15; Iz 44,3-5; Jl 3,1; Zach 12,10 a další), Ježíš vůbec neměl v úmyslu kralovat politicky a fyzicky etnickému Izraeli, měl v úmyslu vylít svého Ducha, aby se z něj narodili občané Jeho království, aby ustanovil společenství Božího Izraele pod Kristem (Ga 6,16; Ef 2,12) podle zaslíbení a ne podle genetiky:

Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (Ř 14,17)

Ježíš farizeům jasně vysvětlil, že jeho království není ani fyzické, ani politické a proto se nevztahuje na žádnou určitou třídu lidí, státu nebo jakoukoliv exkluzivní tělesnou skupinu:

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli [tělesně] pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,20-21)

Dispenzační bratři očekávají Kristovo politické „tisícileté království“ etnického Izraele

Podle tradičního dispenzacionalismu, židé odmítli Ježíše Krista, proto se Ježíš obrátil k pohanům a ustanovil vsuvku – církev. Před nebo po sedmiletém Jákobově soužení Ježíš vezme církev k sobě v tajném vtržení (tělesném vzkříšení), aby mohl obnovit jednání s etnickým Izraelem. Zvláštní Boží jednání s etnickým Izraelem navíc natolik politizuje Kristovo evangelium, že jej potenciálně uzavírá jedné miliardě muslimů, jež je na Izrael velmi přecitlivělá. Dále, po pročištění Izraele v sedmiletém soužení Kristus uvede svoje, převážně izraelské, ovce do svého pozemského „tisíciletého království“. Z Jeruzalémského trůnu bude spolu se vzkříšenou církví (jež je již v oslavených tělech) fyzicky vládnout. Bude administrativně dokonale řídit Izrael a všechny národy světa přivede do nebývalé duchovní a fyzické prosperity. Na konci tisíciletí se proti němu vzbouří národy světa, které zničí oheň z nebe. To je sedmá dispenzace, sedmá epocha Božího jednání s lidstvem.

Tato dispenzační interpretace posledních věcí kolem Kristova příchodu je politická, protože zde vystupují židé, národy, vzkříšená církev, různé zájmové skupiny stále hříšných lidí, lidé umírají, a jejich vzpoura je nevyhnutelná. Právě kvůli tomuto rozdělení hříšnosti a zpolitizování musí dojít k poslední válečné vřavě – Harmagedonu. Tato interpretace nám až pří-liš připomíná Kristovu variantu království světa i přesto, že bereme v úvahu dispenzační předpoklad, že ďábel bude během „Kristova tisíciletého království“ svázán – to je látka na delší úvahu. Nemůžeme přijmout, že Kristus bude se svými odpůrci bojovat světskými, fyzickými zbraněmi. Jeho království nepotřebuje povolávat tucty legií k jeho ochraně, protože jeho království není z tohoto světa. Jistě, Ježíš má zbraň, ale ta není světská, je to stejná zbraň, jakou dal nám, služebníkům svého Božího království, je to jeho Slovo:

V pravici držel sedm hvězd [církev] a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. (Zj 1,16)

V Jeho poslední bitvě nebude použit jaderný oheň, jak někteří bratři dispenzacionalisté tvrdí, ale Jeho svaté slovo. Jeho „bitva“ nebude, podobně jako bitvy znovuzrozených křesťanů, krvavá, ale duchovní, bude pobíjet slovem:

Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. (Zj 19,15)

Bratři postmilenialisté a dominionisté očekávají politické království církve

Ze stejných důvodů nemůžeme přijmout teologii dominionismu jak je stručně popsána v článku A. France: „Ujme se církev vlády nad světem?“, ZOD 101, s. 29. Dominionismus je úzce spjat s postmilenialismem. Církev pod Kristem na tomto světovém politickém kolbišti bude nabývat s postupem historie stále větší vliv. Ďáblovo království světa bude postupně vytlačováno královstvím Božím. Tato proměna bude trvat obrazných, „tisíc let“. Až dojde k úplné proměně ďáblova království světa na království Boží, až bude církev úplně panovat, dominovat (dominionismus), potom po těchto „tisíci letech“ postupné proměny, se vrátí Kristus (postmilenialismus). I tento výklad nám příliš připomíná křesťanskou variantu (zmenšujícího se) ďáblova království. Proto ho odmítáme.

Závěr

Království světa a království Boží jsou dvě od sebe oddělená království, která nemají ani jeden vzájemný průnik. Ďáblovo království světa je odsouzeno k zániku. Je to království tříd, politiky a ocelového meče. Zanikne při druhém Kristově příchodu, kdy bude jeho bůh Satan vhozen do ohnivého jezera

Království Boží není z tohoto světa. Doba mezi oběma Kristovými příchody je čas spásy, čas vstupu do Božího království. V Božím království není politika, protože jeho poddaní patří do jedné třídy, jsou sjednoceni pod Kristovou hlavou. Jedinou zbraní Kristova vojska je evangelium, které je ostřejší a účinnější než jakýkoliv dvojsečný ocelový meč.

Ing. Pavel Steiger
Křesťanský časopis ZÁPAS O DUŠI č. 102 – říjen 2009
http://zod.reformace.cz
http://www.reformace.cz

Uvedeno s laskavým svolením autora.

Chcete-li podpořit misijní činnost autora, můžete poslat svůj dobrovolný příspěvek složenkou nebo převodem z účtu.

Název účtu: ZOD – HCJB World Radio
KB Pohořelec 152/3
Praha Hradčany 118 00
Číslo účtu: 96538621 / 0100

K jádru křesťanství – Noví lidé

C. S. Lewis – K jádru křesťanství – 5. kapitola „Noví lidé“ – Návrat domů, Praha 2006

… Po celé zemi jsou rozseti noví lidé. Ano, uznal jsem, že mnohé z nich lze zatím jen stěží rozpoznat, jiní ale již rozeznatelní jsou. Čas od času na ně narazíte. Liší se od nás hlasem i výrazem tváře – jsou silnější, tišší, šťastnější a jaksi zářivější. Začínají tam, kde většina z nás končí. Řekl jsem, že je lze poznat; musíte ale vědět, koho hledáte. „Náboženským lidem“, o nichž jste si udělali představu z četby, se příliš nepodobají. Nepřitahují na sebe pozornost. Máte sklon domnívat se, že se k nim chováte laskavě, ale ve skutečnosti jsou oni laskaví k vám. Mají vás radši než jiní lidé, ale potřebují vás méně. (Musíme překonat touhu po tom, aby nás druzí potřebovali. Někteří dobří lidé, zejména ženy, nad tímto pokušením vítězí jen velmi nesnadno.) Tito lidé budí dojem, že mají spoustu času, a vy si kladete otázku, jak je to možné. Pokud jste některého z nich poznali, ty další už poznáte snáze. Mám silné podezření (byť netuším, kde se vzalo) a že oni se mezi sebou rozpoznají okamžitě a neomylně, že jim v tom nebrání rasové, sexuální, třídní, věkové a dokonce ani konfesní bariéry. Stát se svatým v tomto smyslu vypadá trochu jako vstup do tajné společnosti. Přinejmenším to však musí být velká legrace.

Nedomnívejte se však, že noví lidé jsou v běžném slova smyslu všichni stejní. Mnohé z toho, co jsem psal v této knize, by ve vás mohlo takový dojem vzbudit. Stát se novým člověkem znamená ztratit své vlastní já. Musíme opustit své já a vstoupit do Krista. Jeho vůle se musí stát naší vůlí a my musíme mít jeho myšlenky, tedy „mít mysl Kristovu“, jak to nazývá Bible. Pokud je Kristus jeden a pokud má být v nás všech, znamená to, že musíme být všichni stejní? Vypadá to tak, ale ve skutečnosti tomu tak není.

Těžko pro to najít dobrý příměr, neboť žádné dvě věci nemají mezi sebou takový vztah, jaký má Stvořitel k některému ze svých stvoření. Přesto se pokusím předložit dvě velmi nedokonalé ilustrace, které by mohly naznačit, jak tomu vlastně je. Představte si zástup lidí, kteří žili stále v temnotě. Přijdete k nim a snažíte se jim popsat, co je to světlo. Mohli byste jim říci, že pokud by vstoupili do světla, světlo by dopadalo na ně na všechny, oni by ho odráželi a stali by se, jak my říkáme, viditelnými. Nebylo by divu, kdyby si představovali, že by byli všichni stejní – vždyť by byli všichni vystaveni témuž světlu a stejným způsobem by na ně reagovali (tj. odráželi by je). Vy i já ovšem víme, že světlo by naopak zjevilo. jak moc se od sebe navzájem liší. Nebo si představte člověka, který neví nic o soli. Dáte mu troškuochutnat a on pocítí výraznou, silnou a ostrou chuť. Pak mu povíte, že u vás doma se sůl používá při vaření. Jistě by mohl odpovědět: „V tom případě musí všechna vaše jídla chutnat stejně, protože to, co jste mi dali ochutnat, je tak silné, že to musí všechny ostatní chutě přehlušit.“ Vy i já ovšem víme, že skutečný účinek soli je přesně opačný. Sůl nejenže nepřehluší chuť vajíčka, masa či zelí, ale dá jí ve skutečnosti vyniknout. Skutečnou chuť těchto potravin nepoznáte, dokud je neosolíte. (Nezapomínejte, že jsem vás varoval: Tato ilustrace dosti pokulhává, protože když něco přesolíte, chuť jídla zabijete. Chuť lidské osobnosti ovšem nezkazíte, bude-li v ní příliš mnoho Krista. Lépe vysvětlit to ale nedokážu.)

S námi a s Kristem je to podobné. Čím lépe se nám daří odstranit naše vlastní já a čím více předáváme vládu nad sebou Kristu, tím více se vlastně stáváme sami sebou.Krista je tolik, že i když zde budou miliony nejrůznějších „malých Kristů“, stejně to nebude stačit, aby ho plně vyjádřili. On je všechny stvořil. On vymyslel – podobně jako vymýšlí spisovatel postavy románu – všechny ty nejrůznější lidi, jimiž se vy i já máme stát. Skutečné já každého z nás na nás čeká v Kristu. Nemá smysl snažit se „být sám sebou“ bez něj. Čím víc se mu stavím na odpor a čím víc se snažím žít sám ze sebe, tím víc nade mnou bude panovat má dědičnost, vzdělání, prostředí i přirozené touhy. To, co s takovou pýchou nazývám svým vlastním „já“, se stává pouze křižovatkou událostí, které jsem nezpůsobil a které nedokážu zastavit. To, o čem se domnívám, že jsou „má přání“, jsou pouze touhy, které ve mně vyvolává můj fyzický organismus a které přejímám z myšlenek jiných lidí nebo které mi dokonce vnukli démoni. Neuvědomuji si, jak moc ovlivnila vajíčka, alkohol a dobrý spánek předchozí noci mé velmi osobní a vědomé rozhodnutí vyspat se s dívkou, která sedí naproti mně ve vlaku. To, co považuji za své vlastní osobní politické názory, je ve skutečnosti vliv propagandy. Ve svém přirozeném stavu jsem osobností mnohem méně, než se domnívám. To, co považuji za své „já“, lze většinou snadno vysvětlit. Až když se obrátím ke Kristu a vydám se jeho osobnosti, pak teprve získám svou vlastní osobnost.

Na začátku jsem řekl, že v Bohu jsou osobnosti. Nyní postoupím dále. Nikde jiné skutečné osobnosti nejsou. Pokud své já nevydáte Kristu, nikdy skutečné já mít nebudete. Že jsou „všichni stejní“, to platí o většině „přirozených“ lidí – nikoli o těch, kteří se podřídili Kristu. Všichni velcí tyrani a dobyvatelé jsou si tolik podobní! Zato mezi svatými jsou úžasné rozdíly.

Člověk ale musí své já skutečně vydat. Své já musíte, abych tak řekl, „naslepo“ odhodit. Kristus vám opravdu dá novou osobnost; to ale není důvod, proč k němu přicházíte. Pokud vám jde totiž právě jen o vaši osobnost, pak ke Kristu vlastně vůbec nepřicházíte. Prvním krokem je snaha na své já zcela zapomenout. Vaše skutečné a anové já (které je Kristovo a rovněž vaše, a vaše je, protože je Kristovo) neobjevíte, dokud ho budete hledat. Najdete je, když budete hledat Krista. Že to zní podivně? Stejný princip platí pro většinu každodenních záležitostí. Dokonce i ve společenském životě nezačnete na druhé lidi dělat dobrý dojem, dokud nepřestanete přemýšlet o tom, jaký dojem na ně děláte. Ani v literatuře a umění nebude originální nikdo, kdo se snaží být originální, zatímco pokud se budete snažit říkat pravdu (a bude vám jedno, kolikrát již byla vyřčena), v devíti případech z deseti se stanete originálem, aniž si toho stačíte všimnout. S tímto principem se setkáváme téměř všude. Vzdejte se sebe sama – a naleznete své skutečné já. Ztraťte svůj život – a naleznete jej. Denně přijímejte smrt, smrt svých ambicí a největších přání a nakonec i smrt svého těla, a naleznete věčný život. Nic si nenechejte. Nic, čeho jste se nevzdali, vám nebude plně patřit. Nic z toho, co ve vás nezemřelo, nevstane z mrtvých. Budete-li hledat sami sebe, nakonec naleznete pouze nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a zánik. Hledejte však Krista a naleznete ho – a s ním i všechno ostatní.

bližší informace o autorovi textu (knihy) – http://cs.wikipedia.org/wiki/Clive_Staples_Lewis

Informace o distribuci a objednávkách knihy na stránkách vydavatelství Návrat domů

Co – či spíše – kdo je láska?

Láska (= Ten, který miluje dokonale):

je osoba – svobodná a milující bezpodmínečně, s určitými (NÁSLEDUJÍCÍMI) postoji, prioritami, cíli (záměry), schopnostmi a charakterem, není to pocit nebo pocity (emoce), náklonnost ani zalíbení (ty lásku doprovázejí, ale nezpůsobují ani nevytvářejí)
nikomu nestraní [nedělá rozdíly mezi lidmi, nikoho nezatracuje, neodsuzuje ani nezavrhuje, nýbrž odpouští, žehná, povzbuzuje a utěšuje, je příkladem k následování]
je trpělivá [statečně (trpělivě) vytrvalá (snášející)]
je dobrotivá [shovívavá a laskavá]
nikdy nezávidí ani nepřekypuje žárlivostí [není všetečná, přehnaně starostlivá, podezíravá, nedůvěřivá]
není chlubivá [nevychloubá se, nevyvyšuje se nad ostatní]
není domýšlivá [zpupná, chvástavá, ješitná, nadutá, nafoukaná, okázalá]
se nenadýmá [nepovyšuje se, neprojevuje se (nepředvádí se) povýšeně (okázale)]
není marnivá [není arogantní a nadutá pýchou (nabubřelá), není rozhazovačná ani hýřivá]
není drzá, prudká, hrubá,sprostá [nevychovaná]
není neurvalá, surová, náhlá ani neotesaná[nezpůsobná]
se nechová nepatřičně [neslušně, bezohledně, ale dává druhé před sebe, nevyvíjí nátlak na druhé]
nikdy nejedná nečestně [nezávisí na okolnostech, není určovaná vnějšími vlivy, nikdy neudělá kompromis se lží v jakékoliv podobě]
nehledá svých věcí [nehledá svůj prospěch, netrvá (neopírá se o) na svých právech, názorech, cestách, láska /se/ vždy dává (to nejlepší, co má), ale nic nenárokuje zpět, vždy má na mysli dobro druhých (spíše než své vlastní), nežene se (s chtivostí) za tím, co nemá]
není přecitlivělá [nedůtklivá, háklivá, netýkavá]
není rozmrzelá [podrážděná, popudlivá, netrpělivá, nedočkavá, mrzutá, rozčilená, zčeřená, zlobivá]
není naštvaná [rozladěná, nesoucí nelibě]
není vznětlivá [nezpouzí se, nedá se vydráždit]
se nerozčiluje pro nepochopení [nevyhledává spory, neshody ani staré křivdy (které ji někdo způsobil), neohlíží se zpět]
nevěnuje pozornost zlu, které jí bylo způsobeno [nevzpomíná na (nepočítá) křivdy, neobmýšlí zlého]
se neraduje z nepravosti ani nečestnosti [křivdy, bezpráví, nespravedlnosti, jmenovitě:nenávidí (=je v naprosté opozici vůči) cizoložství (sexuální vztahy mezi lidmi mimo manželství muže a ženy), smilstvo (sexuální vztahy mezi lidmi před manželstvím muže a ženy), rozvody (rozpad manželství (rodiny)), nečistotu, nestydatost (necudnost, bezuzdnost), modlářství (uctívání (klanění se) idolů(m)), čarování (duchovní a duševní manipulaci (znásilňování) v jakékoliv podobě), nevěrnost, nepřátelství, svárlivost (rozbroje), nevraživost, zlobu, soupeřivost, roztržky (hádky, žárlivost), rozpory (rozkoly), sekty, závidění, vraždění, opilství, obžerství (nestřídmost), vášeň, podlost, lhaní, pověrčivost, zbabělost]
není škodolibá [je absolutně proti utrpení, nemoci, bolesti, smutku, zoufalství, strachu, zmatku, nejistotě, je v absolutní opozici vůči smrti (v jakékoliv podobě)]
vždy má radost, když vítězí [převládá, převažuje, triumfuje, přemáhá, nabývá vrchu] právo a pravda [vždy se raduje pravdě (z pravdy)]
se dokáže vyrovnat [snášet] s čímkoliv, se vším co přijde [všechno snáší, ať se děje cokoliv, láska vydrží]
je kdykoliv [vždy] připravena věřit tomu nejlepšímu o každém [bez vyjímky] člověku [ať se děje cokoliv, láska věří]
její naděje neuvadají za žádných okolností [vždycky doufá, vždy má naději, její naděje jsou nevyčerpatelné]
vydrží všechno [bez ochabnutí, oslabení (slábnutí), její vytrvalost je nevyčerpatelná, všeho trpělivě čeká, láska se nikdy nevzdává]
vytrvá [nemění se za žádných okolností, nepodléhá vnějším vlivům, ať jsou jakékoliv]
nikdy neskončí [nemá konce, je nezničitelná]
se pozná po ovoci, které nese [ovoce lásky je radost, pokoj, čistota, mírumilovnost, ohleduplnost, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání – bez předsudků a bez přetvářky]
nikdy neselže [nikdy se nezhroutí, nikdy nepadne, nikdy se neztratí, nezanikne ani nevybledne a nikdy se nestane zastaralou, nemoderní, zakrnělou, neplatnou, nic neříkající či nadbytečnou]

3 věci jsou silnější než smrt – víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska

Protože Láska je Bůh!

Milí čtenáři, právě jste si přečetli biblickou charakteristiku lásky, tedy toho, kdo miluje dokonale!

Už víte kdo je Bůh?!
Už víte, co znamená milovat?!
Už víte, kdo je to křesťan?!
Už víte, na čem v životě nejvíc záleží?!
Už víte, kým jste nebo můžete být VY v/díky Kristu Ježíši?!


… Ježíš Kristus řekl (o Lásce):

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13:34) „Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.“ (Lukáš 6:27)„Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Matouš 5:44)

a dále …

1. Janova 2,8

Nové je to, že se tato láska uskutečnila v Kristu. On je to pravé světlo, které rozptyluje temnotu. To se má projevit i na nás :

1. Janova 2,15-16
Nemilujte svět a to, co jím hýbe. Láska k Bohu a láska ke světu se vylučují. Lidé se nechávají vést svými touhami, chtějí mít, co vidí a zakládají si na tom, čím jsou a co mají.

1. Janova 3,19
Taková láska nám dá vnitřní jistotu a uspokojí naše svědomí.

1. Janova 4,7
Přátelé, milujme se navzájem, protože láska pochází z Boha. Kdo rozdává lásku, dokazuje, že Boha zná a je jeho dítětem.

1. Janova 4,8
Kdo nemiluje, neví o Bohu nic, protože Bůh je láska.

1. Janova 4,10
Na počátku tedy stojí Boží láska a oběť, a tam se rodí naše láska k Bohu.

1. Janova 4,12
Boha sice nevidíme, ale když se navzájem milujeme, působí mezi námi a jeho láska v nás nabývá přesvědčivosti (dosahuje dokonalosti).

1. Janova 4,16
Známe Boží lásku a spoléháme na ni. Bůh je láska a ten, kdo miluje, zůstává s Bohem v živém spojení.

1. Janova 4,17
Boží láska nám dává jistotu, že se nemusíme bát jeho soudu, protože se snažíme uvádět do života jeho lásku.

1. Janova 4,18
Kde je láska, mizí strach; naše jednání je teprve tehdy ryzí, když nevyplývá ze strachu před trestem, ale z lásky.

1. Janova 4,19
Naše láska pramení z Boží lásky.

1. Janova 5,2-4
Naše vzájemná láska prozrazuje, jak milujeme a posloucháme Boha. Jeho přikázání nejsou těžká, plníme-li je z lásky. Když posloucháme Boha jako děti, nepodléháme zlu. Vítězství v tomto zápase nám přináší víra v Ježíše Krista jako Božího Syna. Bez ní nemáme naději!

1. Korintským 8,1-3
Pouhé vědomosti a vytříbený úsudek však často vedou jen k domýšlivosti. Kdo nehledá nic jiného než vědění a poznatky, jedná v podstatě sobecky. Láska však směřuje k druhému člověku, buduje vzájemné vztahy.

1. Korintským 13,4
Láska je shovívavá, laskavá, nezná závist. Není chlubivá a domýšlivá,

1. Korintským 13,8
Láska nemá konce. Proroctví umlknou, jazyky domluví, vědění se rozplyne;

1. Korintským 13,13
Tři věci jsou silnější než smrt: víra, naděje a láska. A největší z nich je láska.

1. Korintským 14,1
Ať je tedy u vás láska na prvním místě. O duchovní dary také usilujte, ale především o schopnost tlumočit Boží slovo.

1. Korintským 16,14
Z každého vašeho činu ať vyzařuje láska!

1. Timoteovi 1,5
Cílem našeho snažení musí být láska, která pramení z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry.

1. Timoteovi 6,10
Kořen všeho zla je totiž láska k penězům; mnoha lidem už zavřela cestu k Bohu a kolik trápení jim připravila!

2. Janova 1
Miluji vás spolu se všemi, kdo poznali pravdu, která žije v našich srdcích a zůstane tu věčně.
A nejen pravda, ale i láska, slitování a pokoj od Boha Otce i od Ježíše, jeho Syna.
Mám radost, že někteří z vás žijí opravdu podle Božích přikázání. Nebude to nic nového, ale připomenu jen to, co víte už dávno: Milujme jedni druhé, jak nás tomu učil Ježíš Kristus.
Láska a poslušnost jsou naše jediná ochrana před svůdci, kterých je dnes všude plno. Kdo popírá, že Ježíš Kristus je Boží Syn, který se stal člověkem, vás zavádí a je Kristův nepřítel.Mějte se na pozoru, aby nepřišlo nazmar, co jsme společně vybojovali, a abyste nakonec o všechno nepřišli. Kdo nemá dost na Kristově učení a pouští se do spekulací, vzdaluje se od Boha. Kdo se Kristova učení drží, má blízko k Bohu Otci i Synu. Přijde-li někdo s jiným učením, zavřete před ním dveře a nedávejte mu příležitost. Kdo mu ji dává, stává se spoluviníkem.

2. Korintským 5,14
Kristova láska nás zajala. Je přece zřejmé, že smrt toho, kdo zemřel za všechny, se rovná tomu, jako kdyby zemřeli všichni,

2. Korintským 11,2
Záleží mi totiž na vás, opravdu moc mi na vás záleží – ne méně než samotnému Bohu. Jako byste byli mou jedinou dcerou, kterou jsem zaslíbil jedinému muži – Kristu. Chci mu ji přivést čistou, nedotčenou. Teď mi však svírá srdce úzkost, aby vaše věrná a čis tá láska k němu nebyla zkalena a pošpiněna nebo aby docela nezanikla.

2. Korintským 13,13
Kéž vás provází milost našeho Pána Ježíše Krista. Boží láska a jeho svatý Duch ať vás naplňují. Váš Pavel.

2. Tesalonickým 1,3
Nemůžeme, než stále Bohu za vás děkovat. Je to namístě, když navzdory všemu pronásledování vaše víra i láska dělá tak úžasné pokroky,

Efezským 3,17-20
A modlím se, aby Kristus zdomácněl ve vašich srdcích, kdo jste ho vírou přijali, a abyste zapustili kořeny hluboko do Boží lásky. Jen tak poznáte jako ostatní křesťané, co je Kristova láska v plné její šíři a délce, hloubce i výšce. Sami se přesvědčíte, jak je nezměřitelná a neobsažitelná, a budete nakonec prostoupeni skrz naskrz Bohem. A tak nemohu jinak než chválit Boha a děkovat mu, že svou mocí v nás pracuje a dokáže s námi vykonat nekonečně víc, než se odvážíme prosit i jen ve snu.

Filemonovi 1,7
Tvá láska, bratře, mi způsobila velkou radost a povzbudila mne. Potěšil jsi tím srdce všech věřících.

Filipenským 1,8
Bůh ví, jak po vás všech toužím. Láska, kterou mne naplňuje Ježíš, mne táhne k vám.

Galatským 5,22
Kdo však žije podle Božího Ducha, v jeho srdci se rodí láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, laskavost, důvěra, pokora a sebeovládání. Takový člověk se nemusí bát žádného zákona. Vždyť ten, kdo náleží Kristu, nechal sám sebe a všechny své vášně a hříšné sklony zemřít s ním na kříži. Jestliže jste tedy vládu nad svým životem odevzdali Božímu Duchu, jednejte podle něho. Se ctižádostí, nadřazeností a závistí jednou provždy skoncujte.

Jan 13,35
Ježíš Kristus řekl: „Vaše vzájemná láska dokáže světu, že jste mými žáky.“

Jan 15,10
Ježíš Kristus řekl: „Jste-li se mnou spojeni poslušností mých příkazů, proudí do vás Boží láska jako životodárná míza. Právě tak jsem já spojen poslušností s Otcem a naplněn jeho láskou.“

Jakub 2,8
Korunou Božích přikázání je láska. Jednáte správně, posloucháte-li příkaz Písma: „Miluj svého bližního právě tak, jako miluješ sebe.“

Jakub 4,6
Boží láska je však přece větší než naše zpronevěra. Vždyť bible praví: „Bůh se staví proti pyšným, ale nad pokornými se smilovává.“

Římanům 13,10
Láska neumí ublížit, proto láska je naplněním zákona.

Římanům 14,14-23
Vím a jsem o tom plně přesvědčen – tak mi to dal poznat Ježíš – že nic není nečisté samo o sobě. Nečistými se stávají věci jen tomu, kdo je za nečisté považuje. Ale rozhodujícím hlediskem ať je vždy láska. I když nám svědomí v tom či onom nebrání, důlež itější je nepohoršit bratra. Co samo o sobě ještě není špatné, může vyvolat špatnou odezvu.
V Božím království nejde přece o jídlo a pití, ale o spravedlnost, pokoj a radost, jak je dává Duch svatý.
Kdo v tomto duchu slouží Kristu, líbí se Bohu a váží si ho i lidé.
Usilujme tedy především o to, co slouží všem k pokoji a ke vzájemnému duchovnímu prospěchu.
Nepoškozujme Boží dílo kvůli podružnostem a vyhýbejme se všemu, co by mohlo oslabit víru bratra.
Je lepší odepřít si, co vadí mému bratru, než někoho zranit.
Své přesvědčení však nezrazujme; Bůh o něm ví. Budeme šťastni a bez výčitek, když uposlechneme hlas svého svědomí. Neřídit se jím a zapřít své přesvědčení je hřích.

Židům 13,5
Ať se vás nezmocní láska k penězům. Spokojte se s tím, co máte. Neboť Bůh řekl: „Nezřeknu se tě, ani tě neopustím.“
Pokoj Vám!

Zdroj: Moderní český překlad Bible s názvem SLOVO NA CESTU – lze objednat!

BIBLE – kniha knih i pro 21. století

Je to kniha, o které tisíciletá židovská a křesťanská tradice tvrdí, že obsahuje Boží zjevení, že skrze ni mluvil a mluví Bůh. Jenže mnozí ji četli a Boha mluvit nezaslechli. Lidské zkušenosti s Biblí jsou různé. Někteří se na ní inspirovali a čerpali z ní podivuhodnou sílu, jiní se nad ní pohoršovali a odmítali ji. Urážely je krutosti, necudnosti i zázraky, kterých je v ní řada. Konstatujme alespoň pro začátek, že Bible je sporná. A pokusme se co nejvýrazněji vymezit, co je na ní zvláštní, v čem by mohla spočívat její jedinečnost, je-li jaká.

Nutno předem říci, v čem není. Není ani v jejím jazyce, ani v její formě. Příběhy a rodokmeny, hymny a modlitby, kultické instrukce i mudroslovné reflexe najdeme i u sousedů, tedy ve starém Egyptě a staré Mezopotámii, a ovšem i v dalším starém Orientě. Její jedinečnost není ani v látkách. Některé látky najdeme i v jiných literaturách. Tak vyprávění o potopě má pozoruhodně shodný protějšek v jedenácté tabulce eposu o Gilgamešovi, část knihy Přísloví se téměř shoduje s jedním známým mudroslovným textem egyptským. Leccos v ní jsou zřejmé reakce na náboženské představy jejího okolí, někde jde o přímo rozhorlené polemiky. I v Novém zákoně se evangelia svou formou podobají helénistickým aretalogiím, epištoly klasickým dopisům a Zjevení Janovo je blízké tehdejší literatuře vizionářské.

A přece je na ní něco zcela pozoruhodného. Začneme Starým zákonem, tedy její starší a větší částí, sepsanou proroky a mysliteli starého Izraele. Ta jeho zvláštnost je v tom, že představuje celou zachovanou literaturu společenství, které se odhodlalo zničit nebo alespoň dále nepředávat, netradovat nic než to, co zcela jednoznačně svědčilo o Bohu. Dodejme: O Bohu zvláštním, svrchovaném, chcete-li transcendentním, to jest takovém, který prolamuje každé lidské úsilí nějak jej zvládnout, zneškodnit, zmanipulovat, dostat pod kontrolu, podrobit si.

Jak je to možné, ptáte se právem. Kde k tomu toto společenství vzalo odvahu a rozhodnost, důslednost a neoblomnost? Zřejmě v tom, že bylo jako celek odhodláno vnímat sebe samé jen v rámci vztahu k tomuto Bohu. Nezajímalo se o sebe samého jako takové, ale jen o sebe samého před Bohem. A jen v rámci takového společenství se mohl objevit člověk – Ježíš z Nazareta – jemuž byl Bůh důležitější než celý svět i než vlastní já, a proto byl hotov jít v Boží poslušnosti až na kříž.

  • Bible je neobyčejná nadlidská kniha pro obyčejné lidské bytosti
  • Bible dává odpovědi na mnohé největší otázky, které si kdy člověk položil
  • Bible je spíše osoba než kniha
  • Bible nabízí jedinečný a s ničím nesrovnatelný pohled na původ vesmíru, života a člověka
  • Bible představuje historii lidstva jako žádná jiná kniha nebo knihovna na světě
  • Bible odhaluje největší tajemství všech dob
  • Bible odpovídá i na takové otázky, na které nikdo jiný nenabízí žádnou odpověď
  • Bible jako jediná předkládá dokonalé a definitivní řešení problému zla a smrti
  • Bible je opravdovým základem veškeré moderní vědy a lidského poznání
  • Bible je knihou o jednom velkém manželství
  • Bible je knihou smluv
  • Bible přináší jasný pohled do budoucnosti i v těch největších životních tragédiích
  • Bible je Boží DNA
  • Bible je nejvíce zneužívanou knihou v historii lidstva
  • Bible je knihovnou 66 knih napsanou 40 autory v průběhu cca 1500 let (1400 BC – 100 AD) (více než 40 generací)
  • Bible byla naspána více než 40 autory – byli to králové, sedláci, filozofové, rybáři, básníci, státníci, vědci …
  • Bible byla napsána na různých místech – v pouštích, ve vězení, v královských palácích – s týmž poselstvím
  • Bible byla napsána v různých časech – v boji i v míru, v hojnosti i v chudobě, ve zdraví i v nemoci
  • Bible byla napsána původně ve třech jazycích Hebrejsky, Aramejsky a Řecky – dnes je přeložena do více než 2287 jazyků
  • Bible byla napsána na 3 kontinentech – v Asii, Africe a Evropě
  • Bible je živá kniha v každém čase, v každém národě, v každé situaci
  • Bible je základem všech největších uměleckých a technologických děl v historii lidstva

Já z opice nepocházím

Petr Hájek – Já z opice nepocházím

Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak jistě, jakože je živý Bůh nade mnou. Říkám to jako premisu u vědomí tématu dnešního semináře, neboť si myslím, že je správné dát bez zastírání jasně najevo, jakým směrem můj diskusní příspěvek míří. Pokládal jsem proto za užitečné podložit současně své tvrzení absolutním důkazem, který je ze své podstaty nevyvratitelný. Jsem si při tom vědom, že navzdory tomu s mým závěrem někteří nebudou souhlasit a pokusí se možná proti němu argumentovat důkazy nekonečně slabší síly. Před nějakými dvěma sty lety by se nic takového nestalo. Pokusím se vysvětlit, že právě v tom spatřuji velkou část problému současného lidského bloudění, ne-li přímo jeho deskripci.

Dnešní seminář Centra pro ekonomiku a politiku inspiroval fakt, že uplynulo dvě stě roků od narození významného vědce a současně sto padesát let od vydání jeho základního díla, kterým, jak se mnozí domnívají, byl změněn svět. Karel Marx by dodal – poté, co čas oponou trhl.

Nezmiňuji kontroverzního sociálního vizionáře v této souvislosti náhodou. Hnutí, která svým dílem oba vědci a reformátoři přivedli na svět – darwinismus a marxismus – mají totiž mnoho společného. Nejen dobou ve které tato údajně pokroková hnutí vznikla, ale především filosofickou a společenskou bází na které se dodnes pohybují i cílem, který sledují. V neposlední řadě pak rovněž metodami, kterými své radikální ideologie ve společnosti prosazují, či přesněji řečeno již prosadili, a nyní je v bojových formacích brání, ve snaze udržet v našem civilizačním okruhu ničivé paradigma, na jehož vzniku se zásadně podílely. Nikoli náhodou v něm pramenily totalitní režimy dvacátého století, zvláště pak ten sovětský, jehož místní verzi mnohým z nás bylo dáno čtyři desetiletí nedobrovolně sdílet.

Navzdory jeho zhroucení však ideový fundament nezmizel. Je tu s námi a jeho jedovatý pramen napájí nová, respektive do moderních karosérií metamorfovaná hnutí poháněná původním motorem. I ten je ovšem modernizovaný a vylepšený, doplněný o různé sofistikované pomůcky, především o mediální turbodmychadlo, jehož mystifikační síla, umocněná technologickými možnostmi, jsou nejdůležitější zbraní dnešních evolucionistických revolucionářů. Ti již obsadili řídící centra prakticky všech hlavních společenských a přírodovědných oborů, od ekonomie přes medicínu až k ekologii či klimatologii, abych jmenoval alespoň ty momentálně z nejpopulárnějších.

Jejich nejnovějším politickým hitem je rappový popěvek „Yes, we can!“, ve skutečnosti nic jiného, než nová karoserie již poněkud výběhové série náklaďáku „Ó zazni písni vznešená, o práci, která vrozená, příčinou lidstva jest!“ V Písni práce, hymně sociálních dobrodruhů, je ještě zjevné – Óda na radost je přesně ze stejného ideového kadlubu – co je v hymnách současných euroamerických sociálních revolucionářů cudně zakryto: V jejich pozadí vlaje prapor takzvaného vědeckého darwinismu, jako symbol počátku dlouhé cesty do tmy, v níž dnes naše civilizace stále bezmocněji tápe.

Nebohý Charles Darwin s tím vším má pochopitelně jen velmi málo společného. Otec zakladatel novověkého evolucionismu nemohl ani v nejtemnějším snu tušit, že právě jeho jméno – především jeho jméno – bude jako znak a symbol levičáckými darwinisty využito a zneužito a stane se akademickým kladivem proti křesťanské civilizaci, jíž marxisté komplementárně přiloží na krk svůj zahnutý nůž – srp.

Darwin a darwinismus jsou dvě zcela odlišné kategorie, které nespojuje vůbec nic, kromě podobného zvuku, který při vyslovování těchto slov vydáváme. Jsou stejně tak protikladné jako pojmy evoluce a revoluce, stejně mystifikačně zaměňované a znejasňované, až jedno může nahradit druhé, respektive se stát vzájemně synonymem.

Darwin byl úctyhodný pozorovatel přírody, vědec, který ve vší početnosti podlehl, jak se stalo mnohým před ním i po něm, iluzi Objevu. Jeho doba v tehdy moderním mechanistickém antropocentrickém pohledu na svět právě opět nosila pod srdcem vyvíjející se plod nikterak nového paradigmatu Všemocného Člověka. To tady už předtím samozřejmě mnohokrát bylo. Neúspěšná výstavba Babylónské věže byla tímtéž problémem, stejně jako řada podobných událostí, o nichž informuje Starý zákon. Všechny dopadly stejným krachem. Ale po nějaké době člověk opět zapomněl na tragédie, které způsobil, oklepal se a zkusil znovu a znovu stát se Bohem a ovládnout svět, jenž mu byl propůjčen.

Entou řadu tohoto stereotypního seriálu právě žijeme. Započala Descartesem a jeho populárním bonmotem, že o všem lze pochybovat – kromě tohoto tvrzení ovšem. Darwin, který k němu napsal oscarový díl O původu druhů, sám však ještě ani zdaleka o všem nepochyboval. Stejně jako Descartes neměl především nejmenší pochybnost o jsoucnosti Boží. Proto Darwina také ani nenapadlo, že by člověk mohl vzniknout jinak než stvořitelským aktem Božím. Narozdíl od darwinistů všeho druhu, pohlaví, rasy či vyznání. Darwinistická ideologie nezná hranic. Darwin je ještě znal. Ve svém základním díle proto všehovšudy uvažuje, že „život mohl být původně vdechnut Stvořitelem do několika forem či pouze do jedné.“

Nicméně omámen vědeckou pýchou, projevující se pravidelně riskantním hryzáním do pozemského obrazu Jablka poznání, se jako mnozí před ním a po něm domníval, že sestrojil dílčí Teorii Všeho. A když pohlédl na své dílo, uviděl, že všechno, co učinil, jest velmi dobré. A byl večer a bylo jitro, den šestý.

Nejinak to od té doby líčí a jako dogma fixují vědecká kněžstva ateistického náboženství. Jenže ani tak to nebylo. Darwin sám byl v průběhu let postaven před řadu problémů, s nimiž se jeho teorie neuměla vyrovnat – a neumí dodnes, dodávám – což v dalších vydáních O původu druhů či jiných svých děl poctivě připouštěl.

Nikoli darwinismus. Ten dodnes slepě a hluše opakuje četné nesmysly a exaktními důkazy překonané evolucionistické mantry, jako nedotknutelná tabu. Nejde mu totiž primárně o vědecká zjištění, jak klamně tvrdí, ale o ideologii, jejíž cíle jsou úplně jiné než jen vědecké – ať již teologické či pozitivistické – poznávání světa a jeho zákonitostí.

Tato mystifikace, v níž dávno nejde o Darwina a jeho teorii, probíhá již bezmála sto padesát let. Nejpozději od roku 1864, kdy T. H. Huxley použil poprvé termín „darwinismus“, je tato ideologie instalována do mozků stále většího počtu lidí od kolébky až do hrobu. Děje se tak s mylnou darwinistickou vírou, že stálým opakováním nepravd, za současného odříznutí jiných informačních zdrojů, dojde k mutacím DNA a konečně poprvé vznikne vytoužený nový druh: Člověk, pokládající sám sebe za výsledek náhodného evolučního procesu, člověk, jehož existenční a mravní obzor je omezen pozemskou „zárodečnou polévkou“, onou vlažnou louží, v níž život údajně vznikl a v níž také skončí, neboť předtím, ani potom nic nebylo a nebude. Člověk snadno ovladatelný, protože v oné zárodečné polévce se rozhodně žádné vyšší principy nelouhovaly, takže veškeré absolutní maximy lidského jednání jsou pouze nadstavbovým luxusem relativistické společenské organizace. Jaká má být její ideální či optimální podoba nám včas řeknou majitelé přísně racionalistických pravd – materialističtí vědci a politici. Řečeno s excelentním teologickým myslitelem Michailem Fjodorovičem Dostojevským: „Není-li Bůh, je dovoleno vše.“

Toto zčásti implicitní a zčásti explicitní spiknutí máme ostatně příležitost pozorovat ve „zmutované podobě“ denně v médiích takřka v přímém přenosu. V opakovganých experimentech s lidskou individualitou a svobodou nešlo a nejde o nic jiného, než odtržením člověka od jeho přirozených kořenů získat „lidský materiál“ pro sociální manipulaci. A mnozí skuteční vědci v této hře dnes nevědomky hrají, řečeno Leninovým slovníkem, roli „užitelných idiotů“.

Podstata Darwinovy teorie – i když je sporné dokonce i to, zda můžeme v pravém smyslu hovořit o teorii – je proto dnes všeobecně známá a lze ji shrnout zhruba do trojdílné premisy: 1) Všechny živé organismy jsou modifikovaní potomci jednoho společného předka. 2) Základním mechanismem modifikace je přírodní výběr fungující na principu akumulace náhodných odchylek. 3) Neřízené procesy stačí k vysvětlení všech vlastností živých organismů.

Není zde samozřejmě čas a tedy ani prostor k věcné hluboké kritice tohoto bludu, který za sto padesát let své existence vyprodukoval ke svou verifikaci jak celé systémy podbludů, tak i jednotlivé vědomé podvrhy podvody, a které pak zafixoval jako nezvratné pravdy. Existuje o tom rozsáhlá literatura „popíračů“, kteří bod za bodem dokonce uvnitř daného vědeckého paradigmatu dokazují opak. Jen jejich práce téměř nikde neuvidíte, v novinách ani odborných časopisech se o nich prakticky nedočtete, jejich vědecká zjištění a exaktní důkazy jsou ignorovány a oni sami často pronásledováni – nejen odborně a karierně, ale , především v dnešní Americe, také existenčně. Z tisíců argumentů proto jen letmo a s vědomím, že na samé hranici únosného zjednodušení zmíním spíše pro ilustraci alespoň tři takříkajíc z nejpopulárnějších:

Evolucionistická teorie se například od počátku neuměla vyrovnat s takzvaným Principem nezjednodušitelné složitosti. V Původu druhů o něm sám Charles Darwin poznamenal: „Kdyby se ukázalo, že existuje jakýkoli složitý orgán, který by nemohl být vytvořen početnými a postupnými malými modifikacemi, moje teorie by šla úplně ke dnu.“ Takový orgán je například oko, které, jak Darwin připouštěl, pro něj představovalo vážný problém. Pozdější rozvoj biochemie jeho obavu potvrdil: Nejen na anatomické úrovni, ale především v biochemických procesech, jež jsou vlastní podstatou vidění, musel být tento orgán od počátku kompletní, neboli nemohl se vyvinout z jednoduššího ke složitějšímu. Prostě oko, aniž bych se pouštěl do složitějšího výkladu – oko v jakékoli verzi – zde jako orgán vidění muselo být od počátku a kompletně hotové. Kdyby se moderních biochemických závěrů Darwin dožil, už jen na tom by musel svou teorii „poslat ke dnu“, jak říkal. Co by platilo pro Darwina však samozřejmě neplatí pro darwinisty.

Přesvědčivou a vlastně půvabnou ukázkou skutečného podvrhu, jenž stojí odedávna na přední příčce takzvaných důkazů o vývoji druhů z jediného společného předka, jsou ranná vývojová stádia různých obratlovců. Naprostá většina lidí se stále ještě mylně domnívá, že dítě během svého vývoje v matčině těle prochází jakousi „pamětí evoluce“, že počínaje rýhováním vajíčka je postupně podobno rybě, pak obojživelníku, plazu a ptáku – až konečně se z něj stane člověk.

I Darwin podlehl této mystifikaci, která byla původně postavena na záměrném evolucionistickém překroucení takzvaného von Baerova zákona, jemuž dodal přesvědčivou obrazovou – dnes bychom řekli televizní – „verifikaci“ v šedesátých letech devatenáctého století německý kreslíř Ernst Haeckel. Tento přesvědčený darwinista nakreslil notoricky známé obrázky vývojových stádií lidského embrya, které si prostě z lásky k evolucionismu vymyslel či přizpůsobil, ale které byly od té doby nicméně přetištěny do stamiliónů učebnic biologie. Až v roce 1997 se o jeho mystifikaci ve váženém vědeckém časopise Science odvážil Michael Richardson potichu špitnout: „Zdá se, že se z toho vyklubal jeden z největších podvrhů v biologii.“

Do třetice připomenu ještě alespoň takzvanou Kambrickou explozi, která popřela samotný princip slavného Darwinova Stromu života, který máme většinově také nesmazatelně vypálený do paměti. Nejde totiž o nic menšího než „speciaci“ jádro celé teorie, postupný vývojový přechod jednoho druhu do jiného, vyššího.

Fosilní nálezy z geologického období zvaného kambrium prokázaly něco pro darwinisty šokujícího. Jakoby zničehonic se na počátku kambria na scéně světa objevila většina hlavních živočišných kmenů – a v jejich rámci i mnohé hlavní třídy – náhle a společně a již dokonale vytvořené. Dnes se tomuto období nepřesně říká biologický Velký třesk. Fakt je, že i Darwinem tyto fosilní nálezy otřásly, takže byl nucen prohlásit: „Jde o vážný problém, který v současnosti neumíme vysvětlit. Může jít skutečně o platný argument proti mým názorům.“

Navzdory tomu, že stále další a další objevy dokládají i na mikrobiologické úrovni, že kambrická exploze byla ještě rychlejší a rozsáhlejší, než se zprvu zdálo, darwinisté ji samozřejmě bagatelizují, anebo nejlépe zcela ignorují. Nelze se jim ani moc divit. Pokud by se jí s vědeckou nezaujatostí zabývali, přivedlo by je to zjednodušeně, k tomu, že slavný Strom života by nakonec asi museli obrátit. Neboť rozčlenění na živočišné kmeny, o němž Darwin předpověděl, že mělo probíhat jako poslední, se podle důkazů ve fosilních nálezech objevilo jako první. Prostě místo aby teoretická evoluce probíhala pěkně odspoda nahoru, rozvíjela se nanejvýš opačně, odshora dolů. Kambrická exploze je tak jedním z mnoha přesvědčivých důkazů, že vývoj druhů podle Darwinovy evoluční teorie se nikdy nekonal. Vážené dámy a pánové, nepocházíme z opic.

Bylo by možné uvádět nesčetné další a další více či méně zábavné příklady a důkazy, které z Darwinovy teorie již před delší dobou učinily toliko poučný pomník vědeckého zbloudění. To ještě neznamená, že řada biologových metodických pozorování a z nich plynoucích zjištění není z různých hledisek cenná. Nebýt ideologie darwinismu a darwinistů připomínali bychom si dnes výročí úctyhodného vědce, podobně jako si občas s úctou ale kriticky připomínáme třeba odkaz Izáka Newtona. A tak to nepochybně půjde stále po spirále dále, ad infinitum. Schopnosti a možnosti lidského poznání jsou nepochybně obrovské, ale současně smysluplně omezené, a z definice proto zůstanou vždy jen velmi relativní

Prastará pravda: Jedinou správnou metodou je racionální pokora před jevy a zákonitostmi, které možnosti a schopnosti člověka dalece převyšují. Kdybychom byli evolučně poučitelní, museli bychom rázně odmítnout třeba genetické inženýrství. Tato nebezpečná a slepá cesta, přímá linie pokušení v darwinistickém paradigmatu – snaha šťourat se diletantsky Pánu Bohu v kuchyni Stvoření, by pro nás byla jen dalším výstražným znamením, že se opět riskantně a záškodnicky snažíme vystoupat k nebesům po stupních aktuální kopie Babylónské věže. Její vratké základy před sto padesáti lety z významné části začali hloubit právě darwinisté.

Ve starém klasickém americkém filmu o takzvaném Opičím procesu, natočeném podle skutečné události, nabízí v závěrečné scéně tolerantní a smířlivé řešení darwinistického problému nezapomenutelný Spenser Tracy. Je zde v roli obhájce, který čelí federálnímu soudci. Ten má rozhodnout, zda učitel, jenž o své vůli vyučuje na veřejné škole bludnou Darwinovu teorii, se tím provinil proti zákonu.

Je to film o době, kdy ještě v Americe nebylo protizákonné učit o původu člověka Stvořitelským aktem Božím. Dnes, po krátkém intermezzu, způsobeném sice slabým, ale aspoň vůbec nějakým odporem prezidenta George W. Bushe, probíhají v obamovských Spojených státech již opět naplno velmi nefilmové procesy, které naopak vyučování jiné než darwinistické evoluční teorie ve veřejných školách pod trestem zakazují. I v kolébce moderní demokracie jsou darwinisté již tak silní, že umějí mohou a smějí prosadit, aby se děti o původu člověka v Bohu – třeba jen jako přípustné možnosti – vůbec ve škole nesměly dovědět. Yes, we can! De javu z mého vlastního dětství v komunistickém Československu.

V Opičím procesu učitel prohraje, i když fakticky zvítězí. Soudce, hluboce věřící tolerantní muž, ho pouze formálně odsoudí k jednomu dolaru pokuty. Symbolizuje člověka, který byl ještě oddaný původní ideji demokracie, že vůdčím principem, z něhož se všechno ostatní odvíjí, je princip lidské svobody a názorové plurality. A tak zatímco darwinisté slaví vítězství, které se stane trampolínou jejich budoucího tažení za ovládnutím lidské duše, Spenser Tracy, se naposledy vrátí do opuštěné soudní síně. Je tu ticho, které ostře kontrastuje s vřavou venku.

Na soudcovském stole leží dvě knihy, o které se tady několik týdnů dramaticky a vášnivě bojovalo. Bible a Darwin. Soudce uchopí Bibli a odchází. Po několika krocích se však zastaví, vrátí se, vezme Darwina, položí si ho symbolicky na svou Bibli, a teprve potom s oběma knihami definitivně odejde ze scény. Ze scény mizejícího světa, v němž svobodný člověk, aniž by se vystavil v lepším případě jen nebezpečí dehonestujícího posměchu, ještě mohl s jistotou srdce prohlásit: Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Jakože je nade mnou živý Bůh.

Vystoupení na semináři CEP „Darwin a darwinismus – věda, nebo ideologie?
Praha, 20. dubna 2009.

Petr Hájek, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky
www.cepin.cz