Domů Blog Stránka 14

Diamanty – jsou všechny opravdu tak staré?

Jonathan O’Brien
přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

wikipedia.org
wikipedia.org

Klenotníci někdy říkají svým zákazníkům úchvatné informace o tom, jak diamanty byly nerušeně uloženy v zemi po stovky miliónů let, dávno před příchodem dinosaurů,1 a čekaly, aby byly vsazeny do jiskřících prstenů, náhrdelníků a broží. Britský svaz klenotníků říká, že všechny diamanty tu jsou nejméně 900 miliónů let a nejstarší vzorek je 3,2 miliardy let starý!2

To jsou tedy pozoruhodná tvrzení, jenže vědecká fakta ukazují na realitu, která je zcela jiná. Je zajímavé zvážit neúprosné důkazy, které ukazují, že ve skutečnosti jsou diamanty mnohem mladší.

Čerstvé, nezkamenělé dřevo, bylo nalezeno uvnitř horniny s diamanty

Nedávno byl v Kanadě nalezen kmen stromu hluboko pohřbený uvnitř ‘kimberlitového sopouchu’.3 Kimberlit je vulkanická hornina, která je jednou z hlavních zdrojů diamantů. Často je vytvářena uvnitř vertikálního sopouchu, ve tvaru ‘trubice’ která se k hořejnímu okraji rozšiřuje jako mrkev (viz diagram). Tyto trubice mohou být stovky metrů široké a mohou sahat až do 150 km pod povrch země, do zemského pláště.

Běžně se věří, že samy diamanty pocházejí ze zemského pláště.4 Jsou vyzdviženy kimberlitovým magmatem při jeho výlevu na povrch země, a tak vytvoří trubici (viz diagram). Takže jsou diamanty starší než kimberlitová hornina.

Dřevo je čerstvé a bylo nalezeno více jak 300 m hluboko uvnitř horniny s diamanty

Kupodivu je dřevo čerstvé, nezkamenělé (nepřeměněné na horninu) a bylo nalezeno více jak 300 m hluboko uvnitř horniny s diamanty.5 Dřevo se tam dostalo asi následkem sil z místní katastrofy, protože kimberlitové sopouchy se tvoří rychle a divoce.6

Dřevo bylo téměř jistě pohřbeno v kimberlitu během toho okamžiku, kdy sopouch prorazil na povrch země. Toto dřevo není jediným čerstvým kmenem stromu—máme i jiné případy, kdy byl nalezen čerstvý kmen stromu v hornině s diamanty.

Vědci hovoří o “původní” a “výjimečně” zachovalé “neprokamenělené” kládě, hluboko uvnitř kimberlitu. Kláda má kompletní dřevitou strukturu s “pravou celulózou”. To tedy znamená, že ‘dávná’ kláda stromu, která byla zatažena do této horniny, bude hořet tak jako naše normální dřevo. Dokonce nedošlo ani k začátku procesu zuhelnatění, jde o dřevo tak stejné, jaké byste našli v současném našem lese.7 Přítomnost takto čerstvé, nezkamenělé klády je silným ukazatelem, že kimberlitová hornina není stará milióny let.

Zarážejícím problémem je existence uhlíku-14 v diamantech

Není žádný důvod, proč by se přírodní diamanty měly vytvářet déle než ty, které dělají lidé

Sekulární vědci věří, že kimberlitová hornina, kde bylo dřevo nalezeno, je stará 53 miliónů let,3 a že samy diamanty byly vytvořeny mnoho set miliónů let předtím, než byly dopraveny sopouchem na povrch země. Tohle je zajímavá myšlenka, jenže je popřena některými velmi pozoruhodnými důkazy: uvnitř diamantů byl zjištěn uhlík-14,8 čímž je věk stovek miliónů let zcela vyloučen. A to proto, že poločas rozpadu uhlíku-14 (5 730±40 let) ukazuje, že už během 100 tisíc let by jeho množství kleslo pod detekovatelnou úroveň. Dokonce i oněch 53 miliónů let je příliš vysoké číslo pro věk diamantů.

Dalším zřejmým problémem je, že pokud je kimberlitová hornina stará 53 miliónů let, pak i dřevo samo musí být přinejmenším tak staré. Avšak o celulóze se ví, že se rozkládá extrémně rychle. Bylo by skutečně neobvyklé, aby toto dřevo bylo jakkoli starší než jen pár tisíc let.

Diamanty se tvoří rychle

V současnosti umíme vytvořit diamanty uměle, a jsou naprosto stejné, jako diamanty přírodní. A také se dělají stejnými procesy, pokud jde o teplotu a tlak, a ze stejného materiálu, uhlíku. Na těch správných strojích, pomocí patřičné síly a ze složky, která je velice hojně rozšířena, uhlíku, dokáží lidé vytvořit diamanty za dobu, po kterou trvá umýt auto.9

Z toho plyne, že přírodní diamanty nepotřebují ke svému vzniku žádné miliardy let. Ve skutečnosti není vůbec žádný důvod, proč by se přírodn diamanty měly tvořit déle než ty udělané lidmi. Ten jediný důvod, proč se o diamantech prohlašuje, že jsou miliardy let staré, je důvod filozofický: oddanost miliónům a miliardám let. Vědci v tomto světě na tyto dlouhé věky věří proto, že dlouhý časový rámec je požadavkem pro jejich víru v evoluci.10

Ne tak staré

Rčení ‘diamanty jsou věčné’ je chytrým marketingovým tahem, který od 40. let dvacátého století používala Společnost De Beer, zabývající se těžbou diamantů. Toto rčení se stalo populárním a přirozeně přerostlo do myšlenky, že diamanty jsou neuvěřitelně staré—ale ve světle nových objevů se důkazy pro vysoké stáří diamantů rozsypaly.

Fakta, že bylo nalezeno čerstvé dřevo v horninách s diamanty a že se v diamantech nalézá uhlík-14, jsou v souladu s tím, že diamanty jsou mnohem mladší, než tvrdí vyznavači dlouhých věků a evolucionisté. Toto stáří je v souladu s biblickým věkem země.

Odkazy a poznámky

  1. Některé diamanty zřejmě existovaly již “před dinosaury”, protože Bůh učinil zemi ještě před stvořením zvířat. Diamanty se také vytvořily během intenzívní horotvorné činnosti během celosvětové Potopy. Návrat k textu.
  2. Buying Diamonds & Gemstones,bja.org.uk, accessed 22 March 2013. Návrat k textu.
  3. Wolfe, A., Csank, A., Reyes, A., McKellar, R., Tappert, R., and Muehlenbachs, K., Pristine Early Eocene Wood Buried Deeply in Kimberlite from Northern Canada, PLoS ONE 7(9):e45537. doi:10.1371/journal.pone.0045537, 19 September 2012;www.plosone.org. Návrat k textu.
  4. Existují také důkazy, že se malé diamanty mohou tvořit mnohem blíže k zemskému povrchu, v korových horninách. Viz Snelling, A., Mikroskopické diamanty matou geology – v angličtiněJ. Creation 10(1):1–2, 1996; creation.com/diamonds-microscopic. Návrat k textu.
  5. Pochopitelně, že dřevo není věčně ‘zelené’—je čerstvé v tom smyslu, že je to to samé dřevo, jako nové (vyschnuté) dřevo, které si můžete dneska zakoupit v obchodě s dřevem či od dodavatelů pro stavební firmy. Není tedy proměněné na kámen, uhlí nebo něco jiného. Návrat k textu.
  6. Snelling, A., Diamanty—důkaz prudkých geologických procesů – v angličtiněCreation 16(1):42–45, 1993; creation.com/diamonds-explosive. Návrat k textu.
  7. Dřevo pochází ze stromu ‘Dawn Redwood’ rod Metasequoia (Cupressaceae). Jde o ‘živou zkamenělinu’,protože se kdysi myslelo, že už neexistuje. Jenže ve 40. letech 20. století bylo zjištěno, že tento strom roste, je živý a dobře se mu daří, a nezměnil se vůbec ani po (údajných) více jak 65 miliónech let. Viz Werner, C., Evolution: The Grand Experiment Vol.2 – Living Fossils, New Leaf Press, Green Forest, pp. 187–189, 2008. Návrat k textu.
  8. Viz např. Sarfati, J., Diamanty, nejlepší přátelé kreacionistů – v angličtiněCreation 28(4): 26–27, 2006; creation.com/diamonds. Návrat k textu.
  9. Uhlík by proměněn na ultratvrdý čistý diamant jen během několika minut. Viz creation.com/diamonds-minutesNávrat k textu.
  10. A to i proti tomu, že kreacionisté ukázali, že ani miliardy let nepomohou přírodnímu výběru a mutacím vytvořit evolučně z ‘ bakterie bakteriologa ’. Větší dávka času je nepodstatná, protože přírodní výběr a mutace nemohou přidat nic zásadně novelizovaného či novou biologickou informaci. Návrat k textu.

Haterie novozélandská — jen v mezích svého druhu!

Redakční poznámka: Časopis Creation [Stvoření] je vydáván bez přestávky od roku 1978. Z toho důvodu občas publikujeme některé starší, ale zajímavé články z našeho archivu. Tento článek k takovým patří. Pro získání těch nejaktuálnějších poznatků za účelem výuky a sdílení informací doporučujeme našim čtenářům, aby si k takovému staršímu článku ještě vyhledali články novější, navrhované dole v sekciPodobné články v angličtině.


přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

wikimedia.org

Vypadá to jako ještěr, ale kuňká to jako žába. Může to jít hodinu bez nadechnutí. A běžně se tvrdí, že může žít až 300 let.1

Tenhle plaz, nazývaný haterie novozélandská [tuatara – „nesoucí šípy“] a nalézající se dnes pouze na několika příbřežních skalnatých ostrovech Nového Zélandu, má mnoho neobvyklých rysů. Odolá až 7 °C nízké teplotě, což je pro plazy nejnižší zaznamenaná teplota. Při takto nízkých teplotních podmínkách se jeho pohyby tak zpomalí, že se o něm ví, že usne uprostřed přežvykování plné tlamy hmyzu.

Haterie novozélandská může dorůst až 60 cm a často se dělí o svoje hnízdo s ptákem bouřlivákem (buřňákem). Když samička haterie novozélandské naklade svá vajíčka, rodiče se po těch 15 měsíců do vylíhnutí potomstva o ně už nestarají. Toto je u plazů nejdelší známá inkubační doba. Rychlost růstu je také pomalá; tuatara dosahuje dospělosti až ve 20 letech, a pak ještě roste až do svých 50 let.

Pomineme-li skutečnost, že se časem tito plazi zřejmě zmenšují, jejich vzezření je úplně to samé dnes, jaké bylo vždycky.

Ale haterie novozélandská je vědcům známa ještě z jednoho úžasného důvodu. S naprostou jistotou se nevyvinula! Její zcela identické zkameněliny byly nalezeny v horninách, které evoluční geologové datují na 200 miliónové stáří.2

Pomineme-li skutečnost, že se časem tito plazi zřejmě zmenšují, jejich vzezření je úplně to samé dnes, jaké bylo vždycky.

Zatímco evolucionisté věří, že mutace a přírodní výběr působily až do takové míry, že vytvořily všechny živé organizmy, které tu dnes vidíme, z první mikroskopické formy života, haterie novozélandská je vynikajícím důkazem proti této víře. Je velmi dobrým důkazem pro stvoření, protože se haterie prostě jen množila ´podle svého druhu´ – čili tak, jak to o všech stvořených tvorech říká Genesis.

Podobné články v angličtině

Pro další četbu v angličtině

Videa v angličtině k tomuto tématu

Odkazy a poznámky

  1. Nature’s Kingdom, Deans International Publishing, London, 1984, p. 22; Encyclopedia of Reptiles, Amphibians and Other Cold-Blooded Animals, Octopus Books Limited, London, 1975, p. 119. Návrat k textu.
  2. Attenborough, D., The Living Planet, Guild Publishing, London, 1984, p. 261. Návrat k textu.

Proč je vědecká shoda protivědecká

Jerry Bergman
přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

Závažným argumentem proti darwinistické opozici je námitka, že na evolučním materialismu se shoduje vědecká komunita, a tudíž tato věc není předmětem k otevření debaty. Přehled problémů, které byly způsobeny vědeckým konsensem (shodou názorů) signalizuje, že většinová vědecká shoda ubližuje vědeckému pokroku, protože se špatné názory upevní a stanou se překážkou výzkumu, který sám jako jediný má určit skutečnou situaci. Důvody, proč se nesprávné závěry stanou vědeckým konsensem, spočívají v selhání postupovat podle standardního vědeckého výzkumného protokolu, jako je striktní důraz na správné vědecké postupy a chybějící opakovatelnost. K tomu se ještě přidruží skutečnost, že když je nějaká myšlenka ve vědě zastávána většinou, je obtížné to zvrátit.


Wikipedia/Dibner Library of the History of Science and Technology
Obrázek 1. Louis Pasteur bojoval ve svých dnech proti vědeckému konsensu. Nakonec po dlouhém boji zvítězil a popřel obecně přijímaný názor o původu života spontánním samoplozením.

Proti kritikům Darwinovy teorie se jako jedna z hlavních metod používá argumentace vědeckým konsensem. Vědecká shoda je argumentem, že evoluce je pravdou, protože s ní souhlasí opravdové autority, tedy že velká většina vědců přijímá evoluci; a tudíž opozice vůči darwinismu je ‘zcela jasně’ tak bláznivá jako tvrzení, že Země je placka.1 Typickým příkladem takového tvrzení o vědecké shodě je výrok Národní akademie věd, že „Vědecký souhlas kolem [darwinovské] evoluce je obrovský“, a proto myšlenky, které jsou proti, jsou oprávněně cenzurovány.2

Becky Ashe, prezident Asociace učitelů vědy v Tennessee, napsal proti zákonu, který by měl chránit kariéry učitelů kritizujících evoluci, že „vědecká teorie evoluce je přijímána hlavním proudem vědců po celém světě coby úhelný kámen biologie, a jako jedinečné sjednocující vysvětlení rozmanitosti života na zemi, a tak je mimo diskuzi.”3

Profesor antropologie Cameron Smith rovněž přirovnal vědecký konsensus k nepochybnému faktu: „Existuje souhlas uvnitř vědecké komunity, že Darwinova evoluce probíhá [a] je faktem“, ne teorií.4 K tomu uznávaný švýcarský katolický teolog Han Küng prohlašuje: „Teolog by neměl vrhat pochybnosti na vědecký konsensus, ale hledat, jak se s tím popasovat“, čímž myslí to, že teolog musí podřídit teologii aktuálnímu vědeckému konsensu.5

Když vědci touží mluvit jednohlasně, tak to dělají typicky velice nevědeckým způsobem.—Daniel Sarewitz

Tento můj článek dokumentuje fakt, že shoda ve vědě, vědecký konsensus, může překážet cíli vědy, tedy snaze odhalit přesné znalosti o světě přírody. Budu uvádět mnoho historických příkladů, abych toto svoje tvrzení doložil.

Věda, založená na shodě, poškozuje vědu

Daniel Sarewitz, ředitel Vědecké společnosti při arizonské státní univerzitě tvrdí, že konsensus ve vědě ve skutečnosti poškozuje vědu. Napsal, že „Když vědci touží mluvit jednohlasně, tak to dělají typicky velice nevědeckým způsobem: Zprávou o shodě.“6 Problémem je, poznamenává, že „proces pro dosažení takové shody často probíhá proti … [vědě], a může podkopat právě tu autoritu, kterou chce chránit“, totiž autoritu vědy.6Dodává, že v kontrastu s „neslaným nemastným konsensem prudká neshoda mezi experty poskytne těm, kteří rozhodují, dobře promyšlené alternativy, které přinášejí nové informace a obohacují diskuze v procesu kontroverze, a nechávají tak ve hře otevřené myšlenky a jiné možnosti.“6

Ještě je tu další problém: nárok na vědecký souhlas „vytváří ve veřejnosti očekávání neomylnosti, a pokud je toto očekávání podkopáno, může to veřejnou důvěru [ve vědu] erodovat.“6 A právě toto je to, co se stalo ne v malém počtu případů. „Myšlenka, že věda svoji autoritu nejlépe vyjadřuje konsensuálními tvrzeními, je v rozporu s energickým vědeckým podnikáním“, protože

„… věda je závislá ve svém pokroku na neustálé opozici vůči aktuálnímu stavu vždy nedokonalého poznání. Pro politiky by věda měla větší význam, kdyby vyslovovala širší paletu přijatelných vysvětlení, možností a pohledů od nejlepších odborníků, než jen tlačit na soudržnost údajně jednolitého hlasu.“6

Řečeno krátce, Sarewitz dospěl k tomu, že hlasem vědy by měl být souhlas s nesouhlasem. Stejně tak zprávy o konsensu jsou jen „skalním podložím vědy založené na politice;“ zůstává faktem, že „nesouhlas a hádky jsou mnohem užitečnější“ pro rozvoj vědy.6 Samotná neshoda existuje i mezi skutečnou shodou a shodou, které bylo dosaženo jen nakupením předpojatě nastavených výběrů, jako jsou třeba vystavované schopnosti elitních univerzit, což se dělá pro politické a společenské cíle. Skutečný konsensus je založen na opakování pečlivě navržených, řízených experimentů. Skutečnost může ležet pod povrchem tvrzení o shodách, ale existuje, a je třeba ji hledat, což je úkol, kterému konsensuální shoda ve vědě překáží.

Michael Crichton zatracuje vědeckou shodu

Lékař erudovaný Harvardskou univerzitou, Michael Crichton, citoval ve svém rozhovoru v Kalifornském technologickém institutu nejprve profesora Stanfordské univerzity Paula Ehrlicha, že „vědci vždy pronáší absurdní výroky,“ a pak vystoupil proti domněnce, že určitý názor byl téměř vždy správný, pokud o tom existoval „konsensus velké skupiny vědců.“7 Ve svém rozhovoru dr. Crichton detailně rozebral „představu o konsensu, a jak vzniklo to, co se nazývá shodou ve vědě.“ Na závěr uvedl, že vědecká shoda je „extrémně destruktivním vývojem,“ protože historicky

„… tvrzení o shodě bylo vždy prvním útočištěm darebáků; je to způsob, jak se vyhnout debatě tím, že se řekne, že věc je už vyřešena. Kdykoli uslyšíte, že se vědci na něčem shodují, nebo něco podobného … tahají vás za nos.“7

Důvod, proč Michael Crichton odsuzuje vědecký konsensus je ten, že úkolem

Největší vědci v historii jsou právě proto velikány, protože prolomili všeobecný konsensus.-Michael Crichton

„ … vědy není v žádném případě dosahování konsensů. Konsensy jsou pracovní náplní politiků. Na druhé straně věda vyžaduje jen jediného badatele, kterému se povede, že má pravdu, což znamená, že on nebo ona má výsledky ověřitelné odvoláním se na skutečný, reálný svět.“7

Crichton dodal, že „ve vědě je všeobecný souhlas lhostejný. To, co platí, jsou reprodukovatelné výsledky.“7 Na podporu svého tvrzení Crichton poznamenal, že „největší vědci v historii jsou právě proto velikány, protože prolomili všeobecný konsensus“, s vědomím, že

„ … nic takového jako je konsensus ve vědě neexistuje. Jde-li o konsensus, souhlas, pak to není věda … požadavek na konsensus je vyžadován … pouze v situacích, kdy si věda nestojí moc pevně v kramflecích … . Nikdo neřekne, že všeobecný konsensus je, že Slunce je od Země vzdálené 150 miliónů km [protože jde o ověřitelný fakt].“7

Ještě dodal, že „záznam průběhu všeobecné shody [ve vědě] není nic, čím by se dalo chlubit“ a připomenul několik z mnoha existujících příkladů, jako byl jeden z nedávných předních

„… zabijáků žen, kterým byla horečka po porodu. Jedna ze šesti žen zemřela na tuto horečku. V roce 1795 Alexander Gordon z Aberdeenu tvrdil, že horečky jsou infekčními procesy a byl schopen je léčit. Konsensus řekl ne. … . Konsensu pak trvalo sto a dvacet pět let než dosáhl správného závěru navzdory úsilí prominentních ´skeptiků´ po celém světě, kteří byli ponižováni a ignorováni … přes stále pokračující umírání žen.“7

Jiným příkladem jsou desetitisíce Američanů, kteří ve dvacátých letech 20. století umírali na pelagru [lombardské či červené malomocenství], a vědecký konsensus pravil, že pelagra

„… je infekční onemocnění a je nutné najít ´bacila pelagry´. Americká vláda požádala vynikajícího mladého badatele, dr. Josepha Goldbergera, aby zjistil příčinu. Goldberger došel k závěru, že klíčovým faktorem je strava. Konsensus vědců však zůstal pevně při své mikrobiální teorii. Goldberger ukázal, že může onemocnění ovlivnit pomocí stravy. Dokonce prokázal tím, že vstříkl krev pacienta nakaženého pelagrou sobě a svému asistentovi, že pelagra není infekční nemocí. Všeobecný vědecký souhlas pokračoval v tom, že tyto závěry nepřijal. … až do 20. let 20. století … i přes epidemii ve dvacátém století, vědeckému konsensu trvalo roky než prohlédl.“7

Crichton vypozoroval, že příkladů, kdy vědecký konsensus byl prokázán jako chybný, může být téměř nekonečně, jako třeba v případě Jennera a neštovic, Pasteura (obrázek 1) a bakteriální teorie a hormonální substituční teorie.7 Někdo může ještě přidat objev dr. Barry Marshalla, že většina žaludečních (peptických) vředů je způsobena bakterií a ne stresem, jak vědecká komunita věřila po desítky let. Marshallovy studie byly odmítnuty a on získal pověst cvoka následkem toho, že tvrdošíjně obhajoval stanovisko, které vědecký konsensus považoval za nepodložené. Nakonec se ukázalo, že Marshall měl pravdu.

Alfred Wegener

Jeden z neznámějších příkladů problému s všeobecným souhlasem ve vědě je případ profesora Alfreda Wegenera, který v roce 1912 přišel s tím, že všechny zemské světadíly byly kdysi jedinou pevninou jménem Pangea, a později se rozdělily a vytvořily velké pevniny.8 Vědecký konsensus nazval jeho teorii „Německou pseudovědou“, a „šílenými blouzněními“ negeologa.9 Profesor Rollin T. Chamberlin z Chicagské univerzity napsal, že přijetí Wegenerových hypotéz by vyžadovalo, že

„… zapomeneme na všechno, co jsme se naučili během uplynulých 70 let a začneme úplně nanovo.“ Místo toho si geologové většinou vybrali zapomenout na Alfreda Wegenera, kromě občasných výpadů proti jeho ´pohádkové´ teorii … . Ještě desítky let poté starší geologové varovali nově příchozí, že jakýkoliv náznak zájmu o kontinentální drift zničí jejich kariéry.“9

V tomto případě

„… se vědecký většinový názor poškleboval kontinentálnímu driftu padesát let. Tato teorie byla co nejzuřivěji popírána velkými jmény geologie – až do roku 1961, kdy se začalo zdát, jakoby se mořská dna rozšiřovala. Výsledek: vědeckému konsensu trvalo padesát let uznat to, co vidí každé školní dítě.“7

Jak napsal Conniff , „velikáni geologie se mu [Wegenerovi] vysmívali. Ale dneska už se nikdo nesměje.“10 Uznání této teorie přišlo kolem „poloviny šedesátých let 20. století, poté, co starší geologové vymřeli a mladší začali shromažďovat důkazy, že mořské dno se rozšiřuje a ohromné tektonické desky se drtí jedna přes druhou hluboko v zemi.“9

Případ Carl Woese

Profesor Friend poznamenal, že žádný z Woesových hlavních kritiků se ani neobtěžoval přečíst si Woesovu studii o archea.

Mikrobiolog Carl Woese také čelil ohromné konsensuální opozici vědy, ale nakonec byl rovněž ospravedlněn.11 Woese přišel s tím, že existují tři domény života, kdy už k zavedeným bakteriím a eukaryotům přidal archea. Navzdory mnoha Woesovým vědeckým úspěchům s ním vědci zacházeli velice bídně „po téměř dvě desetiletí, protože vyvracel strom života. Kolem stromu [života] není radno se motat. Ale … Woese se nebál zpochybnit dogma.“12 Na konferenci pořádané časopisem Science vypukla proti němu tak jedovatá a neprofesionální kritika, že Woese „po většinu času seděl tiše jen s jakýmsi roztrpčeným pohledem ve tváři, což bylo zcela oprávněné.“13

Profesor Friend poznamenal, že žádný z Woesových hlavních kritiků se ani neobtěžoval přečíst si Woesovu studii o archea, když byla poprvé publikována v prestižním Sborníku prací časopisu Národní akademie věd.14Jeho hlavní kritik, přední evoluční biolog Salavodor Luria

„… reagoval výsměchem na jakoukoliv představu o možnosti existence třetí domény života. Woese řekl, že ta nevraživost byla šokující … . Byl nazván pošukem a pomatencem, který nemá co pohledávat mezi mikrobiology či evolucionisty … . Kritiku čekal, ale ve formě vědecké debaty.“15

Woese nebyl dokonce ani „zván na konference, aby mluvil o své práci nebo ji obhajoval … . Postgraduální studenti se ve Woesově laboratoři neshromažďovali.“14 Woese napsal, že Salvador Luria telefonoval svému blízkému kolegovi, Ralphovi Wolfemu, a řekl mu „Ralphe, od tohoto nesmyslu se musíš distancovat, nebo si zničíš kariéru!“16

Profesor Woese dodal, že existovalo významné množství biologů, kteří reptali a „jen jeden biolog měl v té době odvahu dovolávat se v tisku konceptu archea“. Důvodem této opozice nebylo to, že navrhl „sám o sobě třetí typ živých soustav, … ale to, že by tato případná existence domény archea zničila ústřední dogma, dichotomii eukaryota-prokaryota … a tak než tedy zpochybnit dogma, většina biologů se raději spokojila se zavržením toho, co bylo objeveno.“15

Woesova teorie oponovala teorii, že se z prokaryot vyvinula eukaryota a tato nová životní forma způsobila této teorii ty největší potíže. Z toho důvodu se jeden vůdčí světový evoluční biolog, Harvard Ernst Mayr, připojil k útokům proti Woesovi a „až do své smrti [Mayr] odmítl přijmout, že archea představují novou doménu života.“15

Vědecký konsensus uvádí v omyl vědecký planetární výzkum


Dalším příkladem, kde všeobecný vědecký souhlas ublížil vědeckému pokroku, je výzkum planet. Kaufman napsal, že

„… existuje v astronomické komunitě konsensus, že šance pro podporu života je ve sluneční soustavě závislá na existenci velké planety, jako je svými rozměry Jupiter nebo Saturn (300 a 100 krát hmotnější než Země), a musí být zhruba stejně umístěná, jako jsou tyto planety v naší sluneční soustavě.“17

Zdůvodňoval, že je to proto,

„…že gravitační síla velkých planet pomáhá přitahovat a ničit asteroidy a jiné vesmírné objekty, které by mohly jinak zamířit do ´obyvatelné´ zóny a zničit na kousky menší skalnaté planety. To je také důvod, proč je mezi astronomy Jupiter často nazýván naším ochranným ´velkým bratrem´ nebo ´velkým hromotlukem´. Ale pokud jsou v mnoha jiných slunečních soustavách Jupiter a Saturn … na, jak se tomu rozumí, špatném místě, pak už nemohou vůbec žádnou ochranu nabídnout.“17

Dnes už víme, že myšlenka jaderné zimy nebyla podpořena solidní vědou, ale spíše sloužila politickým cílům, a od samého začátku byla podporována dobře organizovanou mediální kampaní.

Jak ale bylo objevováno více nových planet,

„… stávalo se zřejmější, že mnohé, a pravděpodobně většina, jsou naprosto odlišné od toho, co téměř všichni astronomové a planetární vědci očekávali, a co Butler označuje jako etapu výzkumu extrasolárních planet, ve které ´Všechno, co víte, je špatně´ … . Astronomická komunita se shodovala v tom, že vzdálené sluneční soustavy budou podobné té naší.“18

Takže se ukázalo, že použití naší sluneční soustavy jako modelu je horší než nemít žádný model,

„… protože vás to vede pevně po určité cestě a nepředstavíte si jiné možnosti. Ale kvůli dalšímu zkoumání … se na tomto poli, kde se pátrá po planetách, opustily předchozí předpoklady, a nyní se zde tvrdě pracuje s vědomím nové reality, že sluneční soustavy strukturované jako je ta naše jsou [ve vesmíru] jen ve výrazné menšině.“17

Fiasko jaderné zimy

Dalším příkladem nutnosti prorazit přes všeobecný vědecký konsensus bylo tvrzení sedmdesátých let 20. století, že v důsledku atomové bomby nastane po jeden nebo více roků počasí bez léta, což se nazývalo nukleární zimou. Dnes už víme, že myšlenka jaderné zimy nebyla podpořena solidní vědou, ale spíše sloužila politickým cílům, a od samého začátku byla podporována dobře organizovanou mediální kampaní. Bylo to jasné z odpovědí na kritiku těch, kteří myšlenku jaderné zimy zastávali:

„Ačkoliv Richard Feynman byl svým charakteristickým způsobem neomalený, když říkal ´Opravdu si nemyslím, že tihle hoši vůbec vědí, o čem mluví´, jiní prominentní vědci byli značně zdrženliví. Freeman Dyson byl citován, jak říká ´Toto je absolutně ohavná část vědy, ale kdo si přeje, aby byl obviněn, že je příznivcem jaderné války?´ A Victor Weisskopf řekl: ´Věda je strašná – ale snad psychologie je dobrá´.“7

A dále muž nazývaný „otcem vodíkové bomby“, dr. Edward Teller, jednou řekl, že

„Zatímco se všeobecně uznává, že detaily jsou pořád ještě nejisté a vyžadují mnohem větší studium, dr. Sagan stejně zaujal pozici, že celý scénář je tak robustní, že může existovat jen málo pochybností o jeho hlavních závěrech. Nicméně…skutečnost, že jaderná zima byla představa prošpikovaná nejistotami, nevypadá nijak významně [k Saganovu závěru].“7

Myšlenka na nukleární zimu se brzo vytratila, jak o ni média ztratila zájem, a celý scénář přestal být přesvědčivý. John Maddox, vydavatel Nature,

„…opakovaně tato tvrzení kritizoval; Stephen Schneider, vůdčí osobnost tohoto klimatického modelu, začal během jednoho roku mluvit o ´jaderném podzimu´. To už nemělo stejný zvuk. Poslední mediální trapas se odehrál v roce 1991, kdy Carl Sagan předpověděl při nočních zprávách, že hořící kuwaitská ropná pole způsobí efekt jaderné zimy, což bude znamenat ´rok bez léta´, který ohrozí úrody po celém světě.“7

Nic se z těchto hrozivých předpovědí nesplnilo. Lekce nám udělené z fiaska nukleární zimy zahrnují použití

„… strhujícího názvu, silné politické pozice a agresivní mediální kampaně, kdy se nikdo neodváží kritizovat vědu. Tak se v krátké době vybuduje smrtelně slabý názor, který se usadí jako fakt. Poté už každá kritika je mimo hru. Je po válce bez jediného výstřelu.“7

V krátkosti, jakmile vědec opustí přísnou oddanost stádnímu konsensu tak, že nabídne jiná vysvětlení pro vědecká data, pravověrní vědci často hned začnou vyhlašovat konsensus jako etablovanou pravdu a potlačovat konkurenční myšlenky. Výsledkem vědeckého konsensu je to, že situace vyústí do mobilizace proti jaderné válce, nebo v jiné situaci je výsledkem

„lysenkismus. V jiné situaci dostanete nacistickou eutanazii. Jestliže podryjete vědu politickými cíly, je tu vždy toto nebezpečí. Proto je tak důležité pro budoucnost vědy, aby hranice mezi tím, co věda může říct s naprostou jistotou a co nemůže, byla narýsována ostře a bráněna.“7

Ještě více příkladů škodlivého konsensu ve vědě

Wikipedia/National Maritime Museum, Greenwich, London
Obrázek 2. Galileo Galilei bojoval proti mocnému vědeckému konsensu a z krátkodobého pohledu to prohrál, ale historie rehabilitovala jeho teorii, že planeta Země není středem sluneční soustavy, jak se ve vědě učilo po generace.

Profesor Jorge Barrio z katedry molekulární farmakologie kalifornské lékařské univerzity (UCLA) v Los Angeles a šéfredaktor časopisu Molekulární zobrazování a biologie napsal, že

“… sledování historického záznamu vědeckého konsensu je pouze chmurnou záležitostí. Může být citováno mnoho příkladů, ale máme některé všeobecně známé. Mikuláš Koperník a jeho následovník, Galileo Galilei [obrázek 2] zažili dopady konsensu, když předložili nové teorie o tom, že planeta Země není středem vesmíru. Šestnácté a sedmnácté století nebylo tím nejlepším časem, kdy jít proti zavedeným [vědeckým] dogmatům.”19

Ještě dodal, že metody vynucování

“… konsensu se změnily, ale výsledek může být ten samý: smrt ducha. Užití a zneužití ´vědeckého konsensu´ je přinejmenším částečně zodpovědné za současnou krizi v systému vědecké a lékařské odborné recenze (peer review). Ačkoliv peer review může být považován za jeden z posvátných pilířů stavby vědy, nějaký čas už je nyní pod palbou, protože recenzenti ovládají přístup k publikačním možnostem a zdrojům peněz.”19

Barrio uzavřel tím, že on

“… si je jist, že většina z nás už byla – tím či oním způsobem – vystavena konceptu (a důsledkům) ´vědeckého konsensu´. Ve skutečnosti vědečtí recenzenti časopiseckých článků nebo grantových žádostí – typicky v biomedicínském výzkumu – snadno a často použijí tento výraz (tedy: ´…v tomto oboru panuje vědecká shoda …´) jako ospravedlnění skoncovat s myšlenkami, které nejsou v souladu s jejich vírou.”19

Případ Semmelweis [1818-1865]

Je danou skutečností, že vědci, kteří vytvářejí konsensus, nečtou vždy dost pečlivě vědeckou literaturu. A je důležité vědět, že věda často není příliš objektivním procesem: když se dogma a předsudek vhodně zakryje, vplíží se do vědy stejně tak snadno jako se dostanou do většiny jiných lidských aktivit, možná ještě snadněji, protože ve srovnání s politikou a náboženstvím se ve vědě existence dogmatu neočekává.

Wikipedia/Benedek, István
Obrázek 3. Ignác Semmelweis, chirurg, který ve své době bojoval proti vědeckému konsensu. Cena, která byla zaplacena za ignorování výsledků jeho vědeckého výzkumu, byly nesčetné ztráty na životech a mnoho utrpení.

Ale příliš často je skutečností, že experimentální důkaz není sám o sobě dostatečně schopen zvrátit vědecký konsensus. Ať jsou nové výsledky sebepádnější, jsou často odvysvětleny, aby byla ubráněna všeobecná shoda (konsensus). Čítankovým příkladem je případ maďarského lékaře Ignáce Semmelweise (obrázek 3), který objevil, že horečka omladnic, která způsobovala běžně 10 až 30procentní úroveň úmrtnosti v nemocnicích celé Evropy, může být velkou měrou zlikvidována, pokud si lékaři před vyšetřením rodiček omyjí ruce v chlórovém roztoku. Poté, co Semmelweis toto začal vyžadovat od svého personálu, tak míra úmrtnosti na jeho klinice klesla z 18 na nulu procenta.

One reason for Semmelweis’s failure to convince his contemporaries was that he was an ineffective propagandist.

A přece tento mocný důkaz nebyl schopen přesvědčit jeho nadřízené i navzdory skutečnosti, že lékaři, kteří tuto jednoduchou Semmelweisovu dezinfekční techniku nepoužívali, stále ztráceli ten samý počet pacientek, jako tomu bylo u Semmelweise, než zavedl svoji inovaci.20Yalský profesor Sherwin Nuland napsal: „Bylo stále těžší unést frustraci z neschopnosti přesvědčit lékařský svět o zásadě, která se jevila tak zřejmá a byla v praxi skutečně prověřena.”21

Semmelweisův postup, který je pro nás dnes samozřejmostí, byl v rozporu s celou lékařskou teorií, která tehdy existovala a byla ve všeobecné shodě přijímána. Stejně jako je to pravda o dnešních vědcích, jeho lékařští kolegové tehdy nepřijímali nové myšlenky snadno. Semmelweise nakonec z kliniky propustili a poslední roky svého života strávil tím, že se snažil přesvědčit evropské lékaře o efektivnosti své metody.22 Lékaři odmítli přijmout skutečnost, že oni sami neúmyslně způsobili tak velkému množství pacientek smrt vlastníma rukama, kterýma přenášeli bacily způsobující horečku omladnic.

Jedním z důvodů, proč se Semmelweisovi nepodařilo svoje současníky přesvědčit, bylo to, že nebyl dobrým propagátorem. Ať už jsou výsledky výzkumu jakkoli dobré, nebudou realizovány, dokud se nenajde přesvědčivý propagátor, který tyto výsledky výzkumu bude inzerovat a prodá je. Skvělý vědec musí být přinejmenším i velmi vynikajícím zprostředkovatelem, komunikátorem.

Po 20leté snaze, následkem frustrace a patrně i komplikacemi stáří, skončil Semmelweis v psychiatrické léčebně a jeho myšlenky byly zapomenuty; až opět Joseph Lister [1827-1912] znovu zahájil bitvu, tentokrát úspěšně. Tvrzení, že se věda zásadně liší od jiných věroučných systémů, protože spočívá pouze na rozumu, je falešné.23 Toto tvrzení musí být pozměněno ve světle toho, co nám mohou historikové říct o vědeckém vzdoru vůči novým vědeckým myšlenkám a jejich tendenci odmítat myšlenky na základě prismatu jejich vlastních teorií. Historie nám ukazuje, že „komunita vědců je často připravena spolknout celé dogma, které je jim naservírováno, pokud je stravitelné a má správný rozměr vědeckého uvažování … objektivita často nemá sílu vzdorovat pronikání dogmatu.“24

Historická kontra empirická věda

Vědu můžeme rozdělit na vědu empirickou či operační [experimentální], jako je fyzika a chemie, a na vědy historické, jako je paleontologie či archeologie. Jedním krokem, který by pomohl čelit problému všeobecné vědecké shody, je zdůrazňování rozdílu mezi vědou operační, která může být prokazována laboratorním výzkumem, např. hustota zlata, a vědou historickou, jako jsou biologické počátky, kdy se hodnotí současný život plus důkazy ze zkamenělin, a z toho se vědci pokoušejí zpětně extrapolovat minulost konstruováním evolučních teorií. Dnešní experimentátoři „mají sklon podceňovat tvrzení svých kolegů historiků s tím, že jimi nabízený důkazový materiál je příliš slabý, aby se mohl počítat do ´dobré´ vědy.“25 Cleland dodává, že dobrým příkladem tohoto konfliktu mezi historickou a operační vědou

Nová vědecká pravda netriumfuje proto, že přesvědčí své oponenty a osvítí je, ale spíš tak, že oponenti postupně vymřou a vyroste další generace, pro niž je tato nová teorie už běžná.-Max Planck

„…je zarážející počet fyziků a chemiků, kteří útočí na neodarwinistickou evoluci s tím, že tato teorie nebyla dostatečně ´testována´. Nejprudší odsouzení historické vědy však přišlo od Henry Gee, vydavatele prestižního vědeckého časopisu Nature. Podle slov Gea [historické hypotézy] nemohou být nikdy testovány experimentem a jsou tudíž nevědecké … . Žádná věda nikdy nemůže být historická.´ Jinými slovy, pro Gea ryzí testování hypotéz vyžaduje klasické experimentování.“26

Jak se jednou zabydlí konsensus, často vlivem vysoce respektovaných vědců, jako jsou Steven Jay Gould, Richard Dawkins nebo Carl Sagan, překonat tento konsensus vyžaduje často enormní sílu. Jak napsal Max Planck, „Nová vědecká pravda netriumfuje proto, že přesvědčí své oponenty a osvítí je, ale spíš tak, že oponenti postupně vymřou a vyroste další generace, pro niž je tato nová teorie už běžná.“26

Když se toto vědcům namítne, vždy jsou schopni uvést nesčetně příkladů vědeckého konsensu, jako je zákon gravitace, který byl prokázán jako správný po mnoha empirických výzkumných studiích a pečlivých zkouškách. Tím problémem je však vystříhat se přijetí ukvapených závěrů, zvláště takových závěrů, které podporují určitý politický nebo filozofický pohled, nebo ideologii. Větší přijímání pohledů od disidentů je krokem k omezení intelektuální bariéry, kterou vytvářejí mnohé myšlenkové koncepty ve vědě.

Peer review [recenzní expertní proces]

Elita jednak papouškuje a zvěčňuje svoje vlastní názory, jednak zakládá další elitní skupiny.

Způsob odborného posuzování článků v časopisech je v rukách uzavřené, elitní skupiny lidí, kteří často provádějí cenzuru, která může být občas extrémně destrukční. Elitářský problém ve vědě často vyústí v to, že jsou myšlenky přijímány ne pro jejich hodnotu, ale kvůli tomu, kdo s nimi přišel. Chabé názory „jsou přijaty, protože jejich zastánci jsou členy elitní“ skupiny vědců, a v důsledku toho „mohou být dobré myšlenky ignorovány jen proto, že jejich obhájci mají v sociální struktuře vědy nízké postavení.“27

Elita jednak papouškuje a zvěčňuje svoje vlastní názory, jednak zakládá další elitní skupiny. Výsledkem je, že další elity mají tendenci souhlasit s myšlenkami těch předchozích elit. Takže elity a jejich názory se zvěčňují, odolávají změně a pokroku, ale má to i kladnou stránku, že to zamezuje módním trendům a bláznivým nápadům. Rozeznat mezi těmito dvěma možnostmi není snadná věc, a nejlepší přístup k tomu se jistě musí vyhnout zaujetí postoje dřív, než existují jasné důkazy pro jednu či druhou alternativu.

Stádní myšlení

Stádní myšlení je sociální psychologický fenomén, kdy tlak skupiny směřuje k produkci konformity (shody) a odrazuje jak od novátorství, tak i od kritického myšlení. Skupinové uvažování „občas posiluje chybné názory svých hlasitých členů“, což může vést k tomu, že „nás to činí více bezbrannými vůči různým logickým bludům … studie ukazují, že když dáte dohromady stejně smýšlející lidi a necháte je diskutovat na určité téma, mají tendenci zaujmout více extrémní pozice.“28 Navíc skupinové myšlení může pramenit ze sil tak

„…choulostivých, jako je sociální tlak, důraz na skupinovou soudržnost, vnímání něčího postavení nebo dokonce přikládání významu tomu, kdo promluvil jako první … . Když uvážíme ty jemné síly, které mohou udusit otevřenost a zamezit výměnu názorů, k tomu přistupuje otevřená hrozba trestu za promluvení – a to vše se velmi často stává na [univerzitní] akademické půdě, pak je toto všechno jedem v procesu dosažení lepších, zajímavějších a pozoruhodnějších myšlenek.“29

Problémem je, kolik ochotných lidí najdete, kteří by

„…hráli ďáblova advokáta ve věcech, které jsou veřejně politicky choulostivé, kdy každý ví, že když zaujme ´špatný´ úhel pohledu, může se dostat do potíží? Pokud chceme, aby naše univerzity produkovaly ty nejlepší myšlenky, musíme udělat víc než jen chránit škály různých názorů; musíme cvičit a navykat studenty, aby vyhledávali nesouhlas, vyhledávali fakta, která je mohou usvědčit z omylu, a aby byli tvrdě skeptičtí, kdykoli najdou jen trochu větší shodu kolem nějaké otázky. Jenže [univerzitní] akademické půdy často dělají přesně pravý opak: odměňují stádní myšlení, trestají ďáblovy advokáty a zaškrtí diskuze na současné nejpalčivější a nejdůležitější náměty.30

Tohle je běžný problém u studentů a jiných lidí, kteří mají větší výhrady k darwinismu. Lukianoff uzavírá, že naše vyšší odborné školy a univerzity

„…vezmou naše nejlepší a nejchytřejší a podrobí je čemusi, co se pokládá za intelektuální desetiboj, který má pomoct celé naší společnosti vytvořit ty nejlepší myšlenky. Promrháme však tuto příležitost, pokud odradíme oponenty a necvičíme studenty mít odvahu postavit se tváří v tvář myšlenkám, které je znervózňují, neučíme je, aby vítali protichůdné nápady a zapojovali se do nikdy nekončícího myšlenkového experimentu.“30

Závěr

Z historie je zcela jasné, že vědecký souhlas, konsensus, spíše než aby podporoval vědecký pokrok, je velmi často jeho brzdou.30 Příklady, které zde byly zmíněny, mohou být ještě tisíckrát zmnoženy k doložení této věci. Jak uzavírá Richard Muller, profesor fyziky z kalifornské univerzity v Berkeley, „všeobecný vědecký souhlas je proslule špatným průvodcem k pravdě“.31 Věda musí jít tam, kam ji vedou fakta, a ne se slepě či apaticky držet konsensu ortodoxního vědeckého establishmentu.32Moderním příkladem ve mnoha

„…akademických institucích, a neméně těch, které jsou spojené s federální vládou, je ID [vědecká organizace Inteligentní design], která je vlajkovou lodí. ID nesmíte při diskuzi zmínit, jedině pokud byste chtěli ID zatratit, jinak můžete čekat, že dostanete nakládačku nebo vás ušlapou k smrti. Takto funguje ´vědecký souhlas´ ve prospěch darwinistické evoluce a pravověrné materialistické vyznání víry.“33

ID poukazuje na ´inteligentní projekt´, což je v současnosti jedna z předních myšlenek na indexu vědy, myšlenka, která se má zesměšňovat; a kreacionistická věda není od této položky na indexu vědy daleko. Inteligentní design a kreacionistická věda jsou pádnými příklady ze současnosti, jak funguje vědecký konsensus, aby se stopla otevřená diskuze o podstatě myšlenek, které jsou v rozporu se všeobecným vědeckým souhlasem a jeho napomáháním deformovat vědu.34

Je faktem, že velké vědecké pokroky často začínají silnou opozicí. V případě kreační vědy a inteligentního projektu existuje opozice i vůči byť jen samotnému zveřejňování vědeckých údajů, které zpochybňují neodarwinismus, nebo které naznačují, že země či lidstvo jsou nízkého stáří. Profesor historie Lawrence Principe z Johns Hopkinsovy univerzity napsal, že všeobecná víra, že „pravda se rodí pouze z dohody“ je nesmysl. Pravda není výsledkem vědecké dohody, ale je spíše „souzněním mezi intelektem a objektivní realitou.“35 Tlak na shodu také přispívá k problematice podvodů, je ve vědě spojen s běžným nedostatkem opakovatelnosti a příčinou problémů s publikovatelností těch závěrů výzkumu, které se neslučují s vědeckým konsensem.36

Podobné články v angličtině

Pro další četbu v angličtině

Videa v angličtině k tomuto tématu

Odkazy a poznámky

  1. Ravitch, F., Marketing Intelligent Design; Law and the Creationists Agenda, Cambridge University Press, New York, 2011. Návrat k textu.
  2. Anonymous, Science and Creationism: A View from the National Academy of Sciences, National Academy Press, 2nd edn, p. 28, 1999. Návrat k textu.
  3. Ashe, B., The Tennessee Science Teachers Association Bulletin, 2012, p. 1. Návrat k textu.
  4. Smith, C.,The Fact of Evolution, Prometheus Books, Amherst, New York, p. 28, 2011. Návrat k textu.
  5. Heneghan, T., Don’t Preach to Scientists in Evolution Row, Küng, templeton-cambridge.org, 2006. Návrat k textu.
  6. Sarewitz, D., The voice of science: let’s agree to disagree, Nature478(7370):7, 2011. Návrat k textu.
  7. Crichton, M., Aliens Cause Global Warming, Transcript of a Caltech Lecture, 2009. Návrat k textu.
  8. Levy, J., Scientific Feuds: From Galileo to the Human Genome Project, New Holland, London, pp. 22–29, 2010. Návrat k textu.
  9. Conniff, R., When the earth moved, Smithsonian43(3):36–38, 2012. Návrat k textu.
  10. Conniff, ref. 9, p. 36. Návrat k textu.
  11. Friend, T., The Third Domain: The Untold Story of Archaea and the Future of Biotechnology, The Joseph Henry Press, Washington, D.C., pp. 64–65, 85–87, 92–93, 2007. Návrat k textu.
  12. Friend, ref 11, p. 60. Návrat k textu.
  13. Friend, ref. 11, p. 65. Návrat k textu.
  14. Woese, C. and Fox, G., Phylogenetic structure of the prokaryotic domain: the primary kingdoms, Proceedings of the National Academy of Science74(11):5088–5090, 1977. Návrat k textu.
  15. Friend, ref. 11, p. 85–86. Návrat k textu.
  16. Friend, ref. 11, p. 86. Návrat k textu.
  17. Kaufman M., First Contact: Scientific Breakthroughs in the Hunt for Life Beyond Earth, Simon & Schuster, New York, p. 131, 2011. Návrat k textu.
  18. Kaufman, ref. 17, p 130. Návrat k textu.
  19. Barrio, J.R., Consensus science and the peer review, Molecular Imaging and Biology11:293, 2009. Návrat k textu.
  20. Nuland, S., The Doctors’ Plague: Germs, Childbed Fever, and the Strange Story of Ignac Semmelweis, Norton, New York, 2003. Návrat k textu.
  21. Nuland, ref. 20, p. 151. Návrat k textu.
  22. Carter, K.C. and Carter, B., Childbed Fever: A Scientific Biography of Ignaz Semmelweis, Transaction Publishers, Piscataway, NJ, 2005. Návrat k textu.
  23. Broad, W. and Wade, N., Betrayers of the Truth: Fraud and Deceit in the Halls of Science, Simon and Schuster, New York, p. 140, 1982; Roman, M., When good scientists turn bad, Discover 9(4):50–58, 1988. Návrat k textu.
  24. Broad and Wade, ref. 23, p. 193. Návrat k textu.
  25. Cleland, C.E., Methodological and epistemic differences between historical science and experimental science, Philosophy of Science 69:474–496, 2002. Návrat k textu.
  26. Kuhn, T., The Structure of Scientific Revolutions, University of Chicago Press, Chicago, p. 151, 1970. Návrat k textu.
  27. Broad and Wade, ref. 23, p. 98. Návrat k textu.
  28. Lukianoff, G., Unlearning Liberty: Campus Censorship and the End of American Debate, Encounter Books, New York, p. 25, 2012. Návrat k textu.
  29. Lukianoff, ref. 28, p. 26. Návrat k textu.
  30. Knight, D., Brilliant scientists dare to dream, New Scientist, 13 August 2005, pp. 52–53. Návrat k textu.
  31. Muller, R., Physics for Future Presidents: The Science Behind the Headlines, Norton, New York, p. 251, 2008. Návrat k textu.
  32. Campbell, P., Complacency about misconduct, Nature427:1, 2004 | doi:10.1038/427001a. Návrat k textu.
  33. Klinghoffer, D., Performance reviews support David Coppedge’s claim that NASA punished him for advocating intelligent design, evolutionnews. org, 22 March 2012. Návrat k textu.
  34. Campbell, P., Reflections on scientific fraud,Nature419:417, 2002 | doi:10.1038/419417a. Návrat k textu.
  35. Principe, L., Science and Religion, The Great Courses, Chantilly, VA, p. 47, 2006. Návrat k textu.
  36. Moonesinghe, R., Khoury, M.J. and Janssens, A., Most published research findings are false—but a little replication goes a long way,PLoS Medicine4(2):218–221, 2007; Abrahamson, C., A Fine Mess We’re In: Majority of Cancer Preclinical Research Findings Not Replicable, andidaabrahamson.wordpress.com/, 25 April 2012; Yong, E., Bad copy: in the wake of highprofile controversies, psychologists are facing up to problems with replication, Nature485(7398):298–300, 2012; Ioannidis, J.P.A., Why most published research findings are false, PLoS Medicine2(8):696–701, 2005. Návrat k textu.

 

Schovaní pod kobercem katedrály v Carlisle: dinosauři!

podle Mark Harwood
přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

Kaplan laskavě souhlasil s odrolováním bohatě zdobeného koberce, který byl natažen mezi sborovými lavicemi velkolepé katedrály v Carlisle v severní Anglii. Dole pod tím byla mramorová hrobka biskupa Bella, který zemřel v roce 1496, před o málo více jak 500 lety. Obklopuje ji jedna z nejlépe zachovalých ukázek mosazné práce středověku. Protože jsme o tom četli v časopisu Creation,1 přijeli jsme s mojí ženou do této katedrály, abychom na vlastní oči uviděli ty úžasné obrazy, vyryté do mědi zdobící tuto hrobku. Kaplan nám vysvětlil, že koberec je zde proto, aby chránil měděné rytiny od dalšího poškození. To bylo hned zřejmé, jak se nohy hochů ze sboru po staletí šoupaly přes hrobku.

Interiér katedrály v Carlisle s kobercem přes hrobku
Marek a Jenny Harwoodovi v hrobce biskupa Bella
Sauropodní dinosauři vyrytí do mosazného podkladu

Jenže pokud je evoluční příběh o dinosaurech pravdivý, tak tahle zvířata měla vymřít milióny let předtím, než lidské bytosti chodily po této zemi. Jak tedy mohou být v severní Anglii jejich obrazy vyryty na hrobce 500 let staré?

Proč se zajímáme o středověké mosazné rytiny? Protože tam jsou mezi zobrazenými, mnoha běžnými každodenními zvířaty a rostlinami, dva zvláštní tvorové s dlouhými krky a něčím, co se zdá být cosi jako kostěné výčnělky na jejich ocasech. Dnes bychom tato zvířata určili jako sauropodní dinosaury (viz níže odstavec: Co je tohle za dinosaura?). Jenže pokud je evoluční příběh o dinosaurech pravdivý, tak tahle zvířata měla vymřít milióny let předtím, než lidské bytosti chodily po této zemi. Jak tedy mohou být v severní Anglii jejich obrazy vyryty na hrobce 500 let staré (tedy staletí předtím, než začalo studium dinosauřích zkamenělin)?

Kaplan podotkl, že to jsou mytičtí tvorové. Proč by ale oni řemeslníci zobrazili psa (i s obojkem), rybu, ptáka, úhoře – tedy všechny ty běžné každodenní tvory – a poté mezi tyhle všechny umístili bájné mytické tvory? Je mnohem pravděpodobnější, že tito dlouhokrcí ´behemoti´ byli ve skutečnosti těm umělcům známí a toulali se severní Anglií jen před pár staletími. K dalšímu potvrzení jejich věrohodnosti přistupuje fakt, že tato stvoření mají svoje krky a ocasy zhruba ve vodorovné poloze – mnoho let muzea sauropodní dinosaury takto nezobrazovala. Je to relativně nedávno, co si paleontologové uvědomili, že sauropodi skutečně takto vypadali.

Bible o učí dinosaurech některé úchvatné věci:

  • Bůh učinil jak člověka, tak i všechna suchozemská zvířata, 6. den stvořitelského týdne (Genesis 1:24-31)
    Závěr:Dinosauři a lidé žili současně.
  • Jeden pár od každého druhu nečistých suchozemských zvířat (a sedm párů od čistých zvířat) vešel do Archy Noemovy.
    (Genesis 7:2-3,8-9)
    Závěr:Dva od každého druhu dinosaurů vešli do Archy Noemovy.2
  • Všechno suchozemské živé, v čem byl dech života a bylo to mimo Archu Noemovu, zahynulo v Potopě.
    (Genesis 7:23).
    Závěr:Všichni dinosauři, kteří nebyli v Arše Noemově, zahynuli v Potopě.
  • Po potopě páry všech druhů tvorů, včetně dinosaurů, vyšly z Archy Noemovy.
    (Genesis 8:19)
    Závěr: Dva od každého druhu dinosaurů přežili Potopě.

A tak nepřekvapuje, že staletí po potopě je historie plná příběhů o lidech, kteří se setkali s obrovitými bestiemi, často nazývanými draky.3 Zde v této katedrále Carlisle je jasný důkaz, že dinosauři přežili až do 15. století našeho letopočtu. Takový důkaz je pro naši společnost ´rozbuškou´, protože pokud dinosauři žili do nedávné minulosti, evoluční příběh musí být falešný. Ale pravdivost Božího slova je vidět všude, kam se ve světě kolem sebe podíváme, i kdybychom se měli dívat pod koberec, abychom ji uviděli!

Co je tohle za dinosaura?

(Jsou na hrobce biskupa Bella dinosauři shunosaurus a vulcanodon?)

V knize Untold Secrets of Planet earth: Dire Dragons (Nevyřčená tajemství planety Země: Strašliví draci) spolu s digitálně zvětšenými fotografiemi rytin v katedrále v Carlisle, nabízí Vance Nelson tento pohled:

„Všimněte si, jak se na pravé straně tento tvor přesně podobná sauropodnímu dinosaurovi. Pro srovnání pod tím je vulcanodon.

„Někteří lidé si mysleli, že tvor vlevo má hlavu na konci svého ocasu. Ale bližší prozkoumání ukáže výběžky podobné hrotům vyčnívající ze špičky ocasu. Je pravděpodobné, že jde o další typ sauropoda, který se podobá shunosaurovi. Až do současnosti byl shunosaurus [jeho zkameněliny] nalezen pouze v Číně.

„Kdybychom ocas toho tvora na levé straně natáhli, všimli bychom si čtyř ocasních hrotů: dva směřují nahoru a dva obráceně. To, co by se mohlo někomu zdát jako oko, je zřejmě jen kaz v mědi, jak je to vidět i na jiných oblastech té mosazi. To, co se některým zdálo jako nepřesné zobrazení, se ve skutečnosti u těchto rytin stalo právě dalším důkazem, že lidé museli vidět živé dinosaury.“

Odkazy a poznámky

  1. Bell, P., Bishop Bell’s brass behemoths! Creation 25(4):40–44 2003, creation.com/bb. Návrat k textu.
  2. Note that there were far fewer kinds than named ‘species’, and they were also probably taken on board as juveniles, before their massive growth spurt. See Sarfati, J., How did dinosaurs grow so big? And how did Noah fit them on the Ark? Creation 28(1):44–47, 2005; creation.com/dinogrowth. Návrat k textu.
  3. For more, see: creation.com/coexistNávrat k textu.

 

Epigenetika-impozantní odmítnutí evoluce

Tato rozvíjející se disciplína odmítá řadu ´posvátných krav´ neodarwinismu

Marc Ambler
přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)
publikováno 21. dubna 2015

Izogenní myši aguti stejného věku i pohlaví. Barva kožíšku a obezita závisí na epigenetickém stavu příslušné alely.
Credit: Wikipedia.org

Během Evropské zimy v roce 1944 táhla spojenecká vojska na Německo. V nacisty okupovaném Holandsku nizozemští řidiči stávkovali, aby tak ztížili Němcům válečná úsilí. Na oplátku začali Němci blokovat západní pobřeží Holandska, což společně s krutou zimou vyvolalo období katastrofálního nedostatku a hladovění. Populace se dostala do období nedostatku potravin a přísun nutných denních kalorií se snížil asi na třetinu, což vyústilo mezi listopadem 1944 a květnem 1945, kdy blokáda byla uvolněna, k úmrtí asi 20 000 lidí. Lidé museli jíst trávu a tulipánové cibulky a pálili nábytek, aby si mohli zatopit a zůstat naživu. Toto období je známo pod jménem Holandská hladová zima. Ikonická holandská herečka Audrey Hepburnová1 byla tehdy teenagerem. Její celoživotní špatné zdraví bylo zřejmě důsledkem nedostatku těchto několika měsíců.

Epigenetika naznačuje, že jistá skrytá genetická informace je umístěna v DNA a vyčkává na určité prostředí, které by ji spustilo nebo vypnulo.

Každý si snadno představí, jak může silná podvýživa ovlivnit zdraví svých obětí. Jak je to ale s ještě nenarozenými děti, které byly za této kruté doby v děloze, a jak je to pak s dalšími generacemi? Díky vynikající registraci a zdravotním záznamům v Nizozemí, mohli vědci toto období využít jako ´živou laboratoř´, studiem záznamů porodních vah a zdravotních údajů, až po desítkách let po konci 2. světové války. To vedlo k některým překvapujícím výsledkům.

U dětí, které se nalézaly během tohoto těžkého období v prvních měsících těhotenství, byly zjištěny normální porodní váhy a dokonce více z těchto dětí mělo sklon v jejich pozdějších letech k obezitě. Ty děti, které byly vystaveny hladu v posledních měsících těhotenství svých matek, měly porodní podváhu a podváha jim zůstala i po zbytek života. Měly mnohem menší sklon k obezitě než průměrná populace.2 Co ale ještě více překvapilo, bylo, že ty samé charakteristiky se zřejmě předaly i následující generaci, vnoučatům těchto po šest hrozných měsíců hladem trpících žen. Bylo tomu tak i přesto, že se výživa těchto žen a jejich potomků po konci blokády vrátila k normálu.

Tato fakta a další výkyvy od průměru naznačily, že tyto změny nebyly jen výsledkem nedostatku živin během vývojového stádia těchto dětí, ale že zde změna ´prostředí´ následkem hladu vedla ke změnám v expresi [vyjádření] jejich genetické informace. Jinými slovy, vnější změny vedly k dlouhodobějším zděděným účinkům.

Nebylo pravděpodobné, že by změny prostředí mohly změnit sekvenci kódu v jejich DNA, který byl i nadále stále výsledkem kombinací kódů získaných od jejich matky a otce. Muselo to být něco, co ovlivnilo expresi genů a co bylo následkem prostředí změněno, takže sekvence DNA zůstala stejná, ale určité geny byly sepnuty či vypnuty následkem podnětů z vnějšku. Vědci rozpoznali inzulinu podobný růstový faktor II (protein kódovaný genem IGF2), což hrálo v této věci podstatnou roli.3

Epigenetika: nový vědní obor

Narodil se nový vědní obor, zaměřený na studium epigenetických jevů (epi znamená „přes“ nebo „nad“ genetikou). Dr. Bas Heijmans, jeden z těch, kteří pracují na výzkumu těchto úchvatných mechanizmů, řekl: „Epigenetické jevy by mohly být mechanizmem umožňujícím jedinci adaptovat se rychle na změněné okolnosti … Je možné, že se metabolizmus dětí z Hladové zimy nastavil na více ekonomickou úroveň, což mohly způsobit epigenetické změny.“4 Neurobiolog Oded Rechavi z univerzity v Tel Avivu uvedl, že „děti obětí Holandského hladovění vykázaly ve svých zděděných vlastnostech různé účinky, které se jeví jako druh kompenzace vůči hladovění jejich rodičů.“5

Výzkum, který se soustřeďuje na změny v přístupu ke genetickým informacím v DNA (genotypu) v důsledku vnějších stimulů nebo účinků prostředí, změny, které vyústí ve změnu organizmu (fenotypu), se rozšiřuje. Pokusy se dělají na hlístech: „Nikdo předtím neukázal, že stačí těmto červům změnit podmínky jejich prostředí, aby to způsobilo dědičnost nezávislou na DNA … Protože omezení příjmu kalorií patrně prodlužuje život, pravnuci našich hladovějících červů žili 1,5 krát déle než běžní červi – i když nežrali méně než ostatní červi.“6

V jiném případě utlumení RNA, vyvolané na hlístech jako odezva na virus, pokračovalo ve své expresi po více jak 100 dalších generací.7

Studie o kostech bizonů nalezených v permafrostu kanadského zlatého dolu vykazují epigenetické změny v bizoní populaci, které jim umožnily adaptovat se rychle na změny klimatu. To jsou změny, které by pro tradiční vysvětlení pomocí darwinovských modelů s přírodním výběrem, byly příliš rychlé. „Tyto kosti hrají klíčovou roli v první studii na světě, prováděnou výzkumníky z univerzity v Adelaide, která analyzuje speciální genetické modifikace, které zapínají a vypínají geny, aniž by se měnila vlastní sekvence DNA. Tyto ´epigenetické´ změny se mohou mezi generacemi odehrát rychle – aniž by potřebovaly čas pro klasické evoluční procesy.“8

Vědci provádějící pokusy na myších aguti zjistili, že manipulací s výživou mohou vypnout určitý gen. Když je gen aktivní (´zapnut´), jsou myši pravidelně obézní a žlutavé barvy; vypnutím tohoto genu jsou myší normální, štíhlého vzezření a hnědé. Při krmení matky kombinovanými živinami včetně vitaminu B12 před pářením měl gen schopnost vypnout se i u mláďat.9

Evolucionisti držící se dogmatu moderní syntézy (neodarwinismus je o tom, že mutace a přírodní výběr vysvětlují rozmanitost života na zemi) se snažili silně popírat závěry epigenetického výzkumu. Z jejich pohledu je evoluce pomalý proces nahodilých mutací v genomu, které občas vyústí v malou výhodu ve fenotypu. Ta je pak upřednostněna přírodním výběrem a předána dál formou mendelovské dědičnosti na budoucí generace. Na gen se pohlíží jako na řídící jednotku vnější exprese v buňce i v celém organizmu; je to myšlenka, kterou zpopularizoval Dawkins ve své knize Sobecký gen. Představa, že vzájemné ovlivňování vnější formy organizmu s prostředím vkládá informace zpět do genomu, nebo třeba jen i ovlivňuje, jak genom ´pracuje´- ta je evolucionistovi zakázána pod klatbou.

A je to pro evolucionisty ještě horší, protože epigenetika naznačuje, že jistá skrytá genetická informace je umístěna v DNA a vyčkává na určité prostředí, které by ji spustilo nebo vypnulo. Je to podobné, jakoby v nějaké knize bylo několik stran sepnutých k sobě a uvnitř by byly informace, které by čekaly na nějaké podmínky z vnějšku, pro které by pak našly svoje uplatnění. Pokud probíhá evoluce přírodním výběrem tak, že prostředí odstraní nebo zakonzervuje účinek náhodných mutací, jak je pak možné, že existuje ´soubor´ genetických informací, které jen vyčkávají na spuštění prostředím, kterému organizmus teprve bude vystaven? To je pro evolucionisty další problém z obrovského množství hádanek typu ´co bylo dřív, slepice nebo vejce´?

Odpadní DNA jde (opět!) do odpadu

Tím je přidán další hřebík do rakve učení o tzv. ´odpadní DNA´. Protože jen malé procento DNA kóduje přímo proteiny, evolucionisté byli velmi pohotoví s názorem, že to ostatní je odpadní DNA. Tvrdili, že většina DNA je ´zakrnělá´; jakýsi pozůstatek po ohromně dlouhých časových úsecích náhodných pokusů a omylů mutací. A opravdu: právě tohle neodarwinistická evoluce vyžaduje, protože u velké většiny mutací se má za to, že nepřinesly žádnou selekční výhodu ani nevýhodu, a tak jsou jen tak ´usazeny´ v DNA.

Bylo to jasně předčasné označovat tuto DNA za ´odpad´

Důsledkem této víry jsou ´pseudogeny´; sekvence DNA, které vypadají jako geny, ale nevykazují žádné kódování proteinů, jako je tomu u normálních genů; takže se o nich soudí, že nemají žádnou funkci, že to jsou jen mutanty dříve funkčních genů. Tato myšlenka, založená na neznalosti, je používána vědci jako je třeba Francis Collins, kteří tvrdí, že moderní lidé jsou příbuzní určitých opic, které sdílí ty samé ´pseudogeny´. Pokud jsou toto skutečně geny, které zdegenerovaly náhodnými chybami při kopírování, pak to ukazuje na jistou vlastnost. Společné funkční geny mohou ukazovat na společný projekt, ale organizmy, které sdílí ty samé geny poškozené náhodnými chybami, by ukazovaly na základně zákonů pravděpodobnosti, že mají s těmito kopírovacími chybami souvislost; je to podobné, jako když se při písemné zkoušce vyskytnou u několika jednotlivců stejné chyby, což ukazuje na opisování mezi těmi, kteří tyto společné chyby sdílí. Ovšem na druhé straně je pro ´pseudogeny´ objevováno mnoho různých funkcí včetně epigenetické modifikace genové exprese.10 Tyto objevy bez slitování pomáhají zničit jeden z velmi proklamovaných ´důkazů´ pro společného předka opic a lidí.

Britský biolog Denis Noble, který byl v letech 1984-2004 ředitelem kardiovaskulární fyziologie na univerzitě v Oxfordu, napsal článek o důsledcích epigenetiky na neodarwinismus. Přestože je evolucionista, říká, že „To bylo jasně předčasné označovat tuto DNA jako ´odpad´“.11 Doporučuje kompletní přehodnocení neodarwinistických mechanizmů evoluce – nahodilých mutací a přírodního výběru. Pochopitelně nepřekvapí, že se dostal pod palbu za to, že si dovolil napadnout status quo.

Dalším důvodem, proč mnoho neodarwinistických evolucionistů tak moc vzdoruje epigenetice (i když nepopiratelné důkazy je nutí alespoň zdráhavě ji uznat), je, že to vypadá, že epigenetika je jakési vzkříšení myšlenky ´dědičnosti získaných znaků´. To byl názor francouzského naturalisty Jean-Baptiste Lamarcka. Ten věřil, že znaky, které organizmus získá během svého života (např. zvíře, které ´získá´ delší krk tím, že ho musí stále natahovat výš, aby dosáhlo na listy stromů), mohou být předány jeho potomkům. Pro Lamarcka byl tohle mechanizmus evoluce. Darwin sám jevil sympatii k této myšlence a mnohokrát to zmínil v své knize O původu druhů. Protože však tento názor obsahoval také myšlenku, že existuje jistý cíl, ke kterému se tyto změny v organizmech ubírají, což Lamarck nazýval Le pouvoir de la vie (síla života) s možnými metafyzickými důsledky, neodarwinisté tento názor zamítli.

Noble tvrdí, že epigenetika zřejmě ospravedlňuje určitá hlediska lamarckistických názorů. Cituje Johna Maynarda Smithe, který je sám vlivným neodarwinistou, jak řekl v roce 1998, že lamarckismus „není zcela zjevně tak chybný, jak se to z něj občas dělá“.12 Noble pokračuje v používání výrazu ´dědičnost získaných znaků´. Vypadá to, že jde o naprosté nepochopení pointy! Epigenetický výzkum ukazuje, že tyto nové znaky nejsou získány, ale čistě jen ´zapnuty´; všechny ty informace pro nové znaky, které organizmus vykazuje, už byly v jeho DNA, a podnět z prostředí je aktivoval. Když si někdo v autě zapne klimatizaci, čímž reaguje na velké horko, nebude pak tvrdit, že v tuto chvíli auto ´získalo´ klimatizaci. Auto už bylo s klimatizací vyrobeno; aktivace klimatizace byla odpovědí na podmínky v okolí, a při zapnutí se v autě zlepšily podmínky pro ´přežití´. Asi by pro epigenetiku bylo lepší označovat tuto věc jako ´dědičnost zapnutých znaků´.

Profesor Alan Cooper z univerzity v Adelaide z Australského centra pro dávnou DNA (ACAD) říká: „Klimatický záznam ukazuje, že trvalou charakteristickou vlastností nedávné minulosti byla velmi rychlá změna, a organizmy se ve svém prostředí potřebovaly na tyto změny adaptovat stejně tak rychle. V těchto mnoha situacích jsou procesy standardních mutací a selekce zřejmě příliš pomalé.“13Tím pádem studium epigenetiky slibuje vědcům, kteří pracují s modely biblického stvoření, možné odpovědi na mnohé otázky. Mohl by to být jeden z mechanizmů, které náš vševědoucí a všemohoucí Bůh použil, aby připravil různé jím stvořené druhy adaptovat se rychle na různá prostředí po Pádu (a poté i po Potopě)? Děti, které se narodily krátce po Holandské hladové zimě, a jejich děti po nich, při svojí menší fyzičce, tak měly lepší šanci přežít delší období hladu. A stejným způsobem mohly být epigenetické procesy v mnoha organizmech, které zpětnou vazbou na prostředí regulovaly zapínání a vypínání určitých genů, jedním z Božích mechanizmů, který umožnil tvorům rychle reagovat na změny prostředí. To je v protikladu k pouhé ´náhodné´ expresi různých možných kombinací v rámci Bohem daného mechanizmu mendelovské genetiky, ´výběrem´, který je řízen procesem přežití nejzdatnějších (a tito přeživší pak předávají ony znaky na své potomky).

Mohly by barvy kůže, peří a kožešiny u živočichů po Potopě a u lidí po Babylónu být spíše výsledkem aktivace epigenetického před-naprogramování, kdy byly ´zapnuty´ příslušné geny, a poté předány dalším generacím procesem klasické genetiky (transgenerační epigenetika)? Mohly by očividné významné rozdíly u různých druhů, které si jsou ale navzájem velmi podobné, být výsledkem epigenetického spínání v rámci stejného druhu, ale v různých prostředích? Například hustá srst a tukové žlázy by srstnatým mamutům umožnily přežívat ve velmi chladných klimatech. Moderní sloni tyto znaky nemají i přesto, že v mnoha jiných ohledech jsou mamutům extrémně podobní.

Fyziologie spojená s masožravostí – charakteristické zuby, zkrácené střevo atd. – mohla by epigenetika i toto případně vysvětlit? Možná byly tyto znaky společně zapnuty u mnoha členů populace, jako odpověď na změnu prostředí po Pádu.14

Epigenetický výzkum nabírá na síle a ukazuje další rovinu dech beroucího projektu. Paradigma ´odpadní DNA´ a ´pseudogenů´ se rychle hroutí a s tím i sám celý neodarwinismus. Člověk může pociťovat, že vědci jsou teprve na samém začátku odkrývání povrchu onoho „bázeň vzbuzujícího a nádherně učiněného“15 fenoménu, kterému říkáme život.

Odkazy a poznámky

  1. Carey, N. The Epigenetics Revolution: How Modern Biology Is Rewriting Our Understanding of Genetics, Disease, and Inheritance, Columbia University Press, 2012, naturalhistorymag.com/features/142195/beyond-dna-epigenetics, accessed 2 April, 2015. Návrat k textu.
  2. Lumey, L. H., Reproductive outcomes in women prenatally exposed to undernutrition: a review of findings from the Dutch famine birth cohort, Proceedings of the Nutrition Society 57(1):129-135, February 1998; doi: 10.1079/PNS19980019. Návrat k textu.
  3. Bastiaan T., et al., Persistent epigenetic differences associated with prenatal exposure to famine in humans, PNAS 105(44):17046–17049, doi: 10.1073/pnas.0806560105. Návrat k textu.
  4. Lumey, Ref. 1. Návrat k textu.
  5. Efrati, I, Study: Effects of starvation can affect several generations (in worms, anyway), 29 July 2014; haartez.com. Návrat k textu.
  6. Efrati, Ref. 4. Návrat k textu.
  7. Noble, D, Physiology is rocking the foundations of evolutionary biology, Research by Rechavi et al., quoted in Experimental Physiology98(8):1235–1243, August 2013; doi: 10.1113/expphysiol.2012.071134. Návrat k textu.
  8. University of Adelaide, DNA holds clues to climate change adaptation, 2 June 2012; jpost.com. Návrat k textu.
  9. Waterland, R.A. and Jirtle, R.L., Transposable elements: targets for early nutritional effects on epigenetic gene regulation, Mol Cell Biol.23(15):5293–5300, 2003. Návrat k textu.
  10. Roberts, T. C. and Morris, K. V., Not so pseudo anymore: pseudogenes as therapeutic targets, Pharmacogenomics 14(16):2023–2034. doi:10.2217/pgs.13.172, 2013. Návrat k textu.
  11. Noble, Denis, Physiology is rocking the foundations of evolutionary biology, Experimental Physiology 98(8):1235–1243, August 2013; doi: 10.1113/expphysiol.2012.071134. Návrat k textu.
  12. Noble, Ref. 6. Návrat k textu.
  13. Cooper, A., Ancient DNA holds clues to climate change adaptation, January 2012; adelaide.edu.au. Návrat k textu.
  14. Noble, Ref. 6. Návrat k textu.
  15. Žalm 139:14. „Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.“ Návrat k textu.

Naslouchají ryby opernímu zpěvu?

Redakční poznámka: Časopis Creation [Stvoření] je vydáván bez přestávky od roku 1978. Z toho důvodu občas publikujeme některé starší, ale zajímavé články z našeho archivu. Tento článek k takovým patří. Pro získání těch nejaktuálnějších poznatků za účelem výuky a sdílení informací, doporučujeme našim čtenářům, aby si k takovému staršímu článku ještě vyhledali články novější, které najdou například v angličtině v sekci Podobné články a další četba.


přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

Mohou ryby naslouchat opeře? Zní to absurdně, a přesto byla jednou tato otázka součástí vědeckého pokusu zaměřeného na zjištění, zda ryby slyší.

Na začátku 20. století profesor Otto Korner, ředitel ušní kliniky na univerzitě v Roztokách ve Východním Německu, patřil do skupiny těch, kteří si mysleli, že ryby jsou hluché. Profesor Korner s dalšími lidmi došli výzkumem anatomie rybích uší k závěru, že ryby musejí být hluché, protože jim ve vnitřním uchu chybí některé struktury, které se pro slyšení považují za klíčové.

 

Profesor Korner oznámil, že když ryby naprosto nereagovaly na jeho pokusy, prokazuje to jeho tvrzení: ryby jsou hluché!

Aby svoje tvrzení dokázal, profesor vymyslel pár neobvyklých experimentů.1Připravil několik nádrží s rybami. Našpulil ústa a na svoje malá stvoření zapískal, aby viděl jejich reakci. Ryby nereagovaly, a tak to bylo jasné. Musel tedy ještě zkusit podrobit svoje rybky nějaké lepší zvukové zkušenosti.

A tak si najal slavnou operní pěvkyni. Měla na rybách vyzkoušet okouzlující zážitek při zpěvu německých písní. Její sopránové trylky a uši trhající tóny nadchly pana profesora, ale ryby nechaly nevšímavé stejně tak, jako předtím jeho nelibozvučné hvízdání. Profesor Korner oznámil, že když ryby naprosto nereagovaly na jeho pokusy, prokazuje to jeho tvrzení: ryby jsou hluché!

Vídeňského přírodovědce Karl von Frische, který později objevil včelí ´taneček´ coby metodu jejich komunikace, pokusy pana profesora Kornera nepřesvědčily. Řekl si, že pískání a operní zpěv nebude asi to pravé, po čem ryby prahnou, pokud si asi nějak nenavyknou na podnět s vjemem potravy.2

Špatné závěry, jako byly ty pana profesora Kornera, plynou ze špatných předpokladů nebo chybných výchozích pozic.

A tak von Frisch použil slepé sumce. Několikrát za den se přiblížil k nádrži s rybami, zapískal několik tónů, a pak zamával chutným soustem nad rybím nosem. Šest dní ryby reagovaly jen na potravu a vypadalo to tak, že pískání ignorují. Až nakonec si sumci spojili pískot s přísunem potravy. Jakmile pak Frisch zapískal, slepé ryby vyrazily vpřed – dřív než jim nabídl kus červa. Toto byla přesvědčivá demonstrace, která uspokojila i profesora Kornera a další skeptiky, že ryby mají schopnost slyšet.

Odborníci se mohou mýlit. Špatné závěry, jako byly ty pana profesora Kornera, plynou ze špatných předpokladů nebo chybných výchozích pozic. Mohou se všichni sekulární evolucionisté mýlit? Přirozeně že se nemýlí ve všem. Ale tím, že zapírají Stvořitele i to, jak se k člověku přiblížil, může způsobit, že jejich evolucionistické předpoklady a experimenty dávají chybné závěry, stejně tak špatné, jako byly závěry profesora Kornera z jeho pokusů, ze kterých chtěl zjistit, zda ryby slyší operní zpěv.

Odkazy a poznámky

  1. Sparks, J., The Discovery of Animal Behaviour, William Collins and BBC, London, 1982, pp. 181–182. Návrat k textu.
  2. Ridley, M., Animal Behaviour, Blackwell Scientific Publications, Oxford, 1986, p. 43. Návrat k textu.

Lehká chuťovka pro lori

Milovníci ptáků i akademici jsou v šoku a bezradní: místo své běžné vegetariánské stravy žerou lori mnohobarevní maso.


Přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)
Vyšlo 14. dubna 2015

freeimages.com

„Odborníci jsou na rozpacích, že lori mnohobarevní žerou maso,“ uvedl nedávno jeden zpravodajský titulek.1 Lori mnohobarevní jsou nádherným australským druhem papoušků (Trichoglossus haematodus), který byl známý jako zapřisáhlý konzument ovoce, semen, nektaru a pylu. V posledních letech se jejich počty ve volné přírodě zvýšily, k velkému zděšení pěstitelů ovoce (protože lori mnohobarevní „dokážou zničit ovocný sad během tří dnů“2), ale k velké radosti amatérských pozorovatelů ptáků na jihovýchodním Queenslandu, kteří jim a dalším ptačím druhům nosí potravu, aby je mohli zblízka pozorovat při krmení.

A právě patrně zde začínaly věci nabírat šokující obrat. Vlastník jednoho pozemku severně od Brisbane tam umisťoval po několik let krmítka pro místní ptačí komunitu. Vegetariánům, jako jsou lori mnohobarevní, kakadu a papoušci královští dával semena, zatímco masožravým ptákům, jako jsou ledňáčci obrovští, straky, řezníci a flétňáci stračí dodával mleté maso (prodávané v obchodech specielně pro ptačí mazlíčky). Zde je zkrácená zpráva z univerzitního výzkumu, ze studie, při které bylo toto území monitorováno:

„Ale vidět lori, jak žere maso, to mě naprosto fascinuje.“-Profesor Darryl Jones, univerzita Griffith

„Chování populace lori mnohobarevných, kteří jsou častými návštěvníky amatérského krmného zařízení na pozemku v severní Brisbane, zanechává odborníky na ptáky bezradné. Lori žerou maso a profesor Darryl Jones z univerzity Griffith je v šoku.

„Profesor Jones, který zkoumá dopady amatérského krmení na ptačí populace, řekl, že lori běžně konzumují nektar a pyl, který získávají z místních rostlin a keřů.

´Dělal jsem výzkumy po celém světě, co kde ptáci žerou,´ řekl profesor Jones. ´Mohu vám povědět o všech novinkách, i těch nejbláznivějších věcech, které ptáci po celé Austrálii žerou. ´Ale vidět lori, jak žere maso, to mě naprosto fascinuje. Nikdy předtím jsem o ničem takovém neslyšel´.“

I další lidé jsou překvapeni. Fran Sanders, který pečuje o divoká zvířata, pátrá v okolí Brisbane už 25 let po místních zvířatech a ptácích, a nikdy předtím neviděl ani neslyšel, že by lori žrali maso. „Jsem naprosto udiven a zděšen,“ řekl. „Je naprosto jisté, že to nejsou masožravci. Je to neuvěřitelné, jsem prostě ohromen.“

Původně měli lori mnohobarevní rádi semena,ale pak začali dokonce ostatním ptákům agresivně bránit v přístupu k masu

Ale vpravdě toto není nějaká nedávná úchylka. Bill, který vlastní tento pozemek, vysvětlil, že už před asi sedmi lety si poprvé povšiml, jak lori žerou maso, a od té doby ho dál žrali. Vzpomíná si, že původně měli lori mnohobarevní rádi semena, která jim dával do krmítek, ale pak, jak jednou okusili maso a viditelně jim zachutnalo, nejenže už pak vyhledávali maso přednostně před vegetariánskou nabídkou, ale začali dokonce ostatním ptákům agresivně bránit v přístupu k masu! „Nejprve šli po semenech, ale pak začali ostatní ptáky odhánět od masa, což mne překvapilo,“ vzpomíná Bill.

Profesor Jones řekl, že snadná dostupnost potravy na tomto pozemku a v přilehlých oblastech ještě zvyšuje záhadnost rozhodnutí těchto lori žrát maso. „Vůbec to nedává smysl,“ řekl.

Jenže ono to není poprvé, co se zcela normálně dal papoušek na jedení masa – kea Nového Zélanduje neslavně známý svojí masožravou historií.3 A máme bezpočet dalších moderních příkladů jiných ptáků a tvorů, kteří byli tradičně bráni jako naprosto výluční vegetariáni, ale náhle si přivlastnili velmi odlišné stravovací návyky, často k překvapení nebo šoku pozorovatelů; ´Upíří pěnkavy´z Galapág (a další příklady můžete najít online anglicky pod ´Související články´). A co víc, každý druh živočicha a ptáka, který dnes žere maso, byl ve skutečnosti původně vegetarián. Všichni tito tvorové prodělali v určitém období historie obrat od 100 % vegetariánské stravy. Záznam očitých svědků biblické historie nám říká, že k této události mohlo dojít pouze v následujících letech po Pádu, asi před 6 000 roky, protože předtím byla Bohem, Stvořitelem, všemu tvorstvu dána „každá zelená rostlina za potravu“. Skutečně to byl „velmi dobrý“ svět, tak, jak to Bůh řekl, kde nebyla smrt ani bolest, žádné utrpení ani masožravost.

Takže australští lori, kteří si nyní dopřávají ´lehkou chuťovku´, jsou jen dalším ukazatelem na skutečnost, že žijeme v porušeném světě. Díváme-li se na to touto optikou, mnohé ´záhady´ zcela jistě zmizí.

Odkazy a poznámky

  1. Pokud není uvedeno jinak, všechny citáty v tomto článku pocházejí z následujícího odkazu a z hlavní webové stránky ABC News s odkazem na to: Watson, M., Rainbow lorikeets eating meat leaves bird experts astonished, abc.net.au, 23 March 2015. Návrat k textu.
  2. ABC Gardening Australia fact sheet: Growing lychee trees, abc.net.au, 28 March 2009. Návrat k textu.
  3. Weston, P., The kea: clever, clownish and … carnivorous?!Creation27(1):28–32, 2005; creation.com/air-attack. Návrat k textu.

Ztracená letka

Hluboce pohřbená ztracená letadla popírají koncept ‚pomalu a postupně‘.

Carl Wieland
Přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

‚Ledovcová dívka‘ je restaurované letadlo P38 Blesk (2008).(Credit: Gary Chambers, Airliners.Net).

Z utajené vojenské americké základny v Grónsku vzlétá za ranního rozbřesku šest bojových letounů P-38 Blesk a dva obrovské bombardéry Létající pevnost B-17. Píše se 15. červenec 1942 a cílem letu je přistávací plocha, kde se letadla měla připojit k Britům v boji proti Hitlerovi.

Letadla letěla východně přes ledový příkrov a dostala se do mohutné vánice. Letíce naslepo uslyšeli, že jejich první naplánované tankovací místo na Islandu je „zachumeleno“, což je donutilo letět zpět na domovskou základnu. Když se k ní přiblížili, s kriticky nízkým množstvím paliva, zjistili, že je také uzavřena. Takže si uvědomili, že jejich jedinou nadějí je dosednout natvrdo na východní pustině Grónska, a tak zoufale hledali průhled mezi oblaky.

Přední kolo prvního letadla najelo na rozsedlinu a letadlo se převrátilo. Naštěstí byl náraz osmitunového P-38 ztlumen sněhovou pokrývkou a pilotova zranění byla jen malá. Když to uviděli ostatní piloti z letky, zatáhli podvozky a přistáli bez kol jen na trupech letadel. Poškození letadel bylo minimální.

Crash přistání na P-38S s přistávacím zařízením nahoru bylo jediné řešení.

Celá posádka byla zachráněna saněmi taženými psy asi o devět dní později. Ovšem letadla musela být zanechána na místě tam, kam doklouzala.1

V následujících letech si několik lidí vzpomnělo na legendární Ztracenou letku z roku 1942, ale až v roce 1980 se začalo přemýšlet o záchraně těchto letadel. Americký obchodník s letadly Patrick Epps řekl svému příteli, architektu Richardu Taylorovi, že ta letadla budou jako nová. ‚Jediné, co budeme muset udělat, bude odházet sníh z křídel, natankovat je, natočit motory a do západu slunce odlétnout. Nic víc.‘

P -38 Lightning stíhačka
P-38 Blesk byl jedním z nejvražednějších letadel vyprodukovaných za 2. světové války. Byl poháněn dvěma motory Allison V-12, měl 20 mm dělo a na předku čtyři kulomety ráže 0,50. Byl v nasazení v letech 1941-49 a němečtí piloti mu v souvislosti s jeho dvojitým ocasem dali přezdívku Gabelschwanz Teufel (rozeklaný ďábel). Tato letadla jsou sběrateli velice ceněna; má se za to, že v době, kdy byla zachráněna Ztracená letka P-38 pod 75metrovou vrstvou tvrdého ledu, bylo jen pět těchto letadel letuschopných!

Jenže než oba dva získali vůbec první stopu po těchto letadlech, uteklo mnoho let a stálo je to hodně peněz a zmařených expedic. Až s pomocí islandského geofyzika a s použitím sofistikované formy radaru lokalizovali pod ledem v roce 1988 osm velkých tvarů.

Členové expedice ohromeně bez dechu pozorovali, jak musejí svojí malé, provizorní parní sondě, tavící díru do ledu, přidávat další a další hadicové nástavce, až konečně v 75 metrech narazila na první letadlo!

Nikdo z objevitelů si nemyslel, že by letadla mohla být pohřbena pod více než jen tenkou vrstvou sněhu a ledu. A proč by taky neměla být? Vždyť přece obecné mínění říká, že k vytvoření ledovcových vrstev je třeba dlouhých časových úseků – tisíců let i jen pro pár metrů. (vidět ‘deep freeze salamanders’). [Poznámka redakce: Netvrdili jsme, že objevitelé Ztracené letky to chápali správně. Uvedená čísla průměrných rychlostí akumulace ledu jsou o něco nižší než 1½ m/rok. V tomto případě to je jasně tak, ale ne tak málo, jak si mysleli objevitelé. Ukazuje to však, jak hodně do podvědomí běžných lidí pronikly myšlenky ‚miliónů let‘ a smyslem tohoto článku je rozbít tuto rozšířenou předpojatost, jak také ukazuje podtitulek článku.] Je faktem, že ledovcová vrtná jádra z Grónska jsou používána pro datování, což je založeno na víře, že vrstvy obsahující různé poměry izotopů byly uloženy, něco jako letokruhy stromů, v období mnoha desítek tisíc let.2

Je to stejná predispozice, která nutí mnoho lidí instinktivně přemýšlet v pojmech miliónů let v souvislosti s růstem korálových útesů, vzniku krápníků atd. I přesto, že existuje velká škála příkladů, jak tyto věci žádné ohromné časové úseky nepotřebují.3,4,5

Epps a Taylor si uvědomili, že bude nemožné se prokopat či prostřílet skrz tak ohromnou tloušťku tvrdého ledu, který se tam nahromadil za méně jak 50 let. V roce 1990 se tam vrátili s jednoduchým technickým zařízením, které se nazývá superkulma. Toto jeden a půl metru vysoké zařízení, obalené měděnými spirálami, kterými se pumpovala horká voda, odtálo 1,2 m širokou šachtu do ledu rychlostí asi šedesáti centimetrů za hodinu, až narazilo na křídlo B-17. Touto šachtou sestoupil dělník a za použití hadice s horkou vodou udělal kolem letadla dutinu. K jejich zármutku byl velký bombardér tak rozmačkaný a doslova rozmandlovaný, že nemělo žádnou cenu ho zachraňovat.

Dvojice se vrátila sklíčeně domů. Jenže po měsíci si uvědomili, že mnohem pevněji stavěné P-osmatřicítky budou mít mnohem lepší šanci přežít tíhu ledu. Investoři dali svoje finance a v květnu 1992 se vrátili s vysoce precisním pracovním programem. A jak se správně očekávalo, nalezená P-38 se zdála být ve vynikajícím stavu.

Po mnoha týdnech usilovné práce byla na povrch vyzdvižena křídla a trup letadla skrz velký otvor, vytvořený ‚kulmou‘ klesající při odtávání čtyř dalších otvorů těsně vedle sebe. Kusy byly převezeny pomocí helikoptéry do přístavu v Grónsku a poté dopraveny do Spojených států k další restauraci. Restaurování letadla se ukázalo mnohem obtížnější, než se původně zdálo, protože letadlo bylo ve skutečnosti mnohem více poškozeno drtící vahou, než bylo možné vidět na první pohled. Nicméně v provozuschopném stavu je z 80 % složeno z původních částí. Je pozoruhodné, že letadla měla pod sněhem tu samou pozici, v jaké přistála – kromě toho, že byla posunuta (pohybem ledovce) o čtyři a půl kilometru dál z jejich původního místa!

Evolucionisti a další dlouhověkaři často říkají, že ‚současnost je klíčem k minulosti‘. Pak by v tomto případě tři kilometry dlouhé ledovcové vrtné jádro [vyvrtané v Grónsku v letech 1990-1992 ve společném projektu Evropy a Grónska /GRIP/] mělo představovat pouze 2 000 let akumulace ledu. Přihlédneme-li samozřejmě ke stlačování spodních vrstev (což je také vedlejší efekt po globální Potopě, zvláště kvůli mnohem vyšší srážkovosti a sněžení během několika století6), pak máme bohatě času během asi 4 000 let od dnů Noe ke vzniku stávajících vrstev ledu – dokonce i za současných, obecně nekatastrofických podmínek.

Jak to bývá, nejsou to fakta, co hovoří proti biblické zprávě o nedávném stvoření, ale názorové nastavení v naší kultuře. ‚Milióny let‘ jsou kolem nás jen tak házeny tak často, že zcela nevědomky všechny přírodní změny podmiňujeme dlouhými věky. To je důvod, proč jsou mnozí tak ‚udiveni‘, když slyší o takových faktech, jako je vznik 180metrové vrstvy horninových sedimentů během měsíců po erupci hory St Helens 18. května 1980.7 Nebo když slyší o pravých opálech, které se vytvořily během měsíců,8 nebo o uhlí, které vzniklo za pouhé měsíce zahřátím dřeva.9 Nebo když slyší o vlajce, stanu a saních, které na Jižním pólu zanechal v roce 1911 antarktický výzkumník Amundsen, a které jsou dnes pohřbeny pod 12 m silným ledem,10 nebo když lidé slyší o této ztracené letce.

Neměli bychom tedy být v žádném případě překvapeni fakty, která ukazují, že se věci všeobecně odehrávají mnohem rychleji než by čekali ti, kteří jsou ve své mysli nastaveni na dlouhé věky. Neboť ‚To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný'(Žalm 119:160).

Překvapení od sibiřského mloka

Na zamrzlých pustinách Sibiře může jeden úžasný mlok přežít celé roky ve ztuhlém stavu, hluboce podchlazený při teplotě tak nízké, jako je-50 °C – a jak roztaje, utíká pryč. Vědci nemají jasno, čím je to umožněno, ale u jiných živočichů je to možné díky produkci ‚mrazuvzdorných‘ chemikálií, které nahradí vodu v jejich tkáních.

Někteří živočichové byli nalezeni v ledu, o kterém se věří, že pochází z pleistocénu, podle evolučního počítání před 12 000 roky. A přesto poté, co roztáli, ožili! I když vědci uvažovali o radiokarbonovém datování, aby prověřili možnost, že jsou skutečně tak staří, říkají, že tito tvorové ‚pravděpodobně zapadli do této hloubky až později, hlubokými trhlinami v permafrostu‘.12

Ať tak či onak víru, že ledové vrstvy silné do hloubky 14 metrů jsou staré mnoho tisíc let, nelze brát ve světle zkušenosti se Ztracenou letkou vážně.

 

Dodatek: mohla se letadla do ledu dodatečně propadnout?

Celá řada čtenářů kontaktovala časopis Creation ohledně této senzační informace v tomto článku. Připomínali běžný školní pokus, při kterém se drát se závažími ‚zařezává‘ do bloku ledu a klesá; někteří se tázali, jestli by letadla do té hloubky nemohla klesnout. Jenže ten drát se ve školním pokusu zařezává do ledu jen při pokojové teplotě. Udělejte si stejný pokus v mrazáku, což by imitovalo situaci s letadly, a nebude to fungovat.11 Časté vysvětlení toho pokusu s drátem v ledu, že se led roztaví tlakem, je chybné – toto uspořádání nevyprodukuje dost velký tlak, aby se led roztavil [viz The wonders of water /Zázraky vody/ v oddílu ‚Proč je led tak kluzký?‘ pro další diskuzi]. Teplo, získané ze vzduchu místnosti kovovým drátem, který je účinným vodičem tepla, roztaje led, který je špatným tepelným vodičem, a proto se drát ‚zařízne‘ do ledu.

Také Jonathan Brombley (Paisley, UK) poukázal na to (Creation 20(2):5, březen 1998), že:

Je pravdou, že dané tlaky by nemohly způsobit klesání letadel ledem, existuje však mnohem jednodušší a očividný způsob, jak rozhodnout, zda k tomuto došlo nebo ne. Aby mělo letadlo dopřednou směrovou stabilitu, musí mít hmotný střed vpředu; nazývá se to u letadel ‚aerodynamickým středem‘. Hmotný střed je posunut dopředu, což se dociluje tím, že motory a další těžké prvky jsou rozmisťovány blíž předku letadla, zatímco přidáním řídících povrchů, jako jsou ocasní plochy, je vlivem jejich povrchu aerodynamický střed tlačen směrem dozadu. Jednoduchý ekvivalent je šíp (váha na špičce, křidélka vzadu), u kterého se těmi samými prostředky dociluje dopředná směrová stabilita.

Důsledkem toho je, že pokud řídící mechanizmus není aktivní, šíp nebo letadlo se bude stáčet dopředu nosem dolů, pokud mu umožníme volný pád skrz nějaké médium – ať už vzduch, vodu či led. Pokud by se tedy skutečně letka posouvala ledem, všechna letadla by byla nalezena ve stejné pozici: nosem dolů. Ale tak tomu nebylo.

Takže letadla nemohla klesnout skrz led; byla pohřbena ukládáním sněhu nad nimi (který se po stlačení stává ledem).

Související články

Další čtení

Související Media

Odkazy a poznámky

  1. Informace k tomuto článku jsou většinou z: ‘The Lost Squadron’ Life magazine15(14):60–68, December 1992 and ‘Search for a Fork-Tailed Devil’ Compressed Air Magazine,pp. 30–36, March 1996. Zpět
  2. Několik předních ‚křesťanských starozemáků‘ napadlo biblický záznam o nedávném stvoření na základě datování z ledovcových vrtných jader. Nicméně práce kreačních vědců, jako je např. Dr. Larry Vardiman z Institutu pro výzkum stvoření, ukázaly, že předpoklady s tím spojené jsou velmi slabé a že výsledky z ledovcových vrtných jader lze chápat v mezích mladé země. Viz jeho články na webové adrese na Q&A: Ice Age. Zpět
  3. Creation 14(1):14–15, 1992. Zpět
  4. Creation 16(3):15, 1994. Zpět
  5. Creation 16(1):14–15, 1994. Zpět
  6. Creation 19(1):42–43, 1997. The GRIP ice-core (to be precise, 3028.8-m-long) is cited in W. Dansgaard et al.Nature 364(6343):218–220, 15 July 1993. Zpět
  7. Mount St Helens: Explosive evidence for catastrophe in Earth’s history, Dr Steve Austin, Ph.D., CSF videos (produced by the Institute for Creation Research). Zpět
  8. Creation 17(1)14–17, 1995. Zpět
  9. R. Hayatsuet al. ,Organic Geochemistry 6:463–471, 1984. Tito badatelé v Argonne National Laboratories ve Spojených státech zkombinovali dřevo, vodu a kyselou hlinku, a to vše zahřáli v uzavřené nádobě (bez přístupu kyslíku a bez dodatečného tlaku) při teplotě 150 °C po 2–8 měsíců. [Poznámka redakce:Nebo abychom byli ještě přesnější než je nutné v běžném časopisu, reakční směs zahrnovala hlavní dřevní výztuhu, lignin; další reakce obsahovaly další hlavní komponent dřeva, celulózu. Ale princip je týž. Jde o hydrotermální reakce, proto je v časopisu vysvětleno, že jednou z příměsí byla voda – ačkoli se samozřejmě vědecká pojednání neobtěžují uváděním této skutečnosti – což je ale velmi podstatné. Viz E. Pennisi, ‘Water, water, everywhere’ [Voda, voda, všude], Science News 143:121–5, 20 Feb. 1993] Při některých delších procesech (ale pořád ještě mnohem, mnohem kratších než nějaké milióny ba i tisíce let!) byl výsledkem materiál, který vykazoval infračervené spektrum, stejné jako má ‚klasické, vysoce kvalitní uhlí‘. Zpět
  10. Salt Lake Tribune, March 19, 1995 p. A12. Zpět
  11. Provedli jsme tento pokus. Použili jsme kytarovou ocelovou strunu číslo 1, kterou jsme dali přes blok ledu přibližně 40x25x25 mm a pověsili na ni zátěž 4 kg vody ve dvou plastových láhvích od mléka při pokojové teplotě – struna se zařízla do ledu během 25 minut, za strunou se řez opět mrznutím uzavíral. Avšak v domácí ledničce na mrazáku se po 8 hodin žádný pohyb neuskutečnil. Tlak té struny? Kolem 400 tun na čtvereční metr je schopno snížit bod tání ledu o méně jak 0,5 °C. K zajímavostem patří, že letadlo P-38 představuje tlak pouhých 0,18 tun na čtvereční metr, což je tak akorát na snížení bodu tání přibližně o jednu pětitisícinu stupně! Zpět
  12. New Scientist 139(1809):15, September 11, 1993. Zpět

Chirurgie prováděná pod vlivem evolučního myšlení

Jonathan Sarfati hovoří s dětským chirurgem Dr. Rossem Pettigrewem

přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

Ross Pettigrew získal svoji kvalifikaci na Novém Zélandu ve městě Christchurch. Ve své kariéře byl docentem na lékařské škole Univerzity Otago (Nový Zéland) a chirurgem konzultantem v nemocnici Dunedin, kde prováděl nutriční výzkum a chirurgický audit. Má na starosti většinu chirurgických zákroků na dětech v nemocnici ve městě Dunedin, což zahrnuje také operace novorozenců. Dr. Pettigrew má stále funkci docenta na univerzitě Otago [administrativní oblast Nového Zélandu] a má soukromou praxi operatéra v nemocnici Mercy v Dunedinu.


Chirurg Dr. Pettigrew se dlouhodobě zajímá o věci víry a vědy:

´Moje zájmy o biologii jdou hluboko do mých školních dní a jsou spojeny s příběhy knihy „Lékař z džungle“. Byl jsem vychován v křesťanské rodině, v sedmi letech jsem dospěl k víře a uvěřil, že Bůh stvořil tento fascinující svět, který si užíváme.´

Křesťanství kontra evoluce

A jak s evolučním učením? Dr. Pettigrew se s ním setkal velmi záhy, a nejprve si myslel, že správnou odpovědí bude kompromis:

´Stejně jako tomu bylo u mnohých lidí v šedesátých letech, byla moje víra napadena učením, že evoluce je prokázaný fakt, což se ve škole tvrdilo bez zábran. Při hledání nějakého kompromisu mezi tím, co mi říkali moji učitelé a tím, co říkaly první kapitoly Genesis, jsem našel knihu, která se mi jevila jako řešení. Jmenuje se Creation´s Amazing Architect [Úžasný architekt stvoření] a v ní jsem poznával, jak šestidenní stvoření může zapadnout do „faktů“ evoluce. Vzpomínám si, jak jsem si dělal diagramy a měl pocit, že je vše vyřešeno.´

Avšak po nástupu na univerzitu zjistil, že tento kompromis neřeší nic:

´Můj první den na univerzitě, který začal vstupem na lékařskou fakultu, byl pro mne šok. Profesor biologie vešel s Biblí v ruce. Otevřel ji na první kapitole Genesis a dal se do naprostého zničení jakékoliv mojí naděje na nějaký kompromis. „Ptáci jsou mimo pořadí“, prohlásil. Slunce bylo vytvořeno až po stvoření rostlin, které však potřebovaly slunce kvůli fotosyntéze, a tak to pokračuje dál.´1

A tak stejně jako mnoho dalších lidí v takovéto situaci, kdy sedí jakoby na plotě, pochopil dr. Pettigrew, že se nachází v nejisté pozici a spadne buď na jednu nebo na druhou stranu. Bohudíky, rozhodl se jako Jozue jít za Božím Slovem (Jozue 24:15):

´Byl jsem ohromen! Musel jsem si vybrat. Rozhodl jsem se, že pokud je Bible tím, čím si nárokuje být, Božím Slovem, pak lze spoléhat jen na ni. Během mých studií jsem stále více viděl, jak se vědci v minulosti mýlili a měnili svoje teorie, ale mě teprve čekalo odhalení, až získám všechna potřebná fakta, jak je Bible skvělá.´

Jenže udělat takovéhle rozhodnutí v takovémhle prostředí, to šlo opravdu pod kůži, ´zvláště v „behaviorálních vědách“, kde byl neustálý útok na takovou víru, která nepřijímá evoluci.´ Ale dr. Pettigrew našel zdroj síly z jiných míst: ´Mnohé části Bible, které byly v jiných oborech kritizovány, se nakonec ukázaly jako pravdivé. Problémy historicity u Lukášova záznamu ve Skutcích a další údajně vymyšlené postavy z Bible nakonec archeologie vysvětlila a ukázala jako zcela pravdivé.´

Věda kontra evoluce

Čím více jsem studoval, tím víc jsem byl přesvědčen, že lidské tělo není výsledkem nějaké šťastné shody okolností, ale je navrženo někým, kdo má mnohem vyšší inteligenci.

Francis Bacon (1561-1626), křesťan, který je považován za ´otce vědecké metody´,2 řekl známý výrok: ´Trocha filosofie přitahuje lidskou mysl k ateismu, ale hlubiny filosofie přivádějí lidského ducha zase k náboženství.´ A jak nám Ross vypráví, on k tomuto Baconovu výroku našel paralelu ve své vlastní vědecké dráze:

´Jak pokračovala moje lékařská kariéra, začal jsem vidět stále více oblastí, ve kterých teorie klinických lékařů byly v rozporu s fakty. Při svém chirurgickém vzdělávání jsem neustále žasnul nad lidským tělem. Čím více jsem studoval, tím víc jsem byl přesvědčen, že lidské tělo není výsledkem nějaké šťastné shody okolností, ale je navrženo někým, kdo má mnohem vyšší inteligenci.

´Nedávné objevy molekulární biochemie a genetiky ukázaly neuvěřitelnou složitost i těch nejmenších organizmů. To, co Darwin považoval za nějakou obyčejnou modifikaci tvaru, se ukázalo jako něco neuvěřitelně složitého. Navíc molekulární procesy ke vzniku i té nejjednodušší buňky jsou úžasně precizní a složité a nesou všechny znaky plánu. Každý nový objev ve mně jen posiluje víru ve stvořitele.

´Zatímco velmi rád důvěřuji v úspěšnost výsledků svých operací, dobře vím, že bez oněch neuvěřitelných procesů hojení a regenerace, kterými tělo disponuje, bych byl nezaměstnaný. Stačilo jen to, že jsem měl operovat pacienta, kterému chyběl v krevním řečišti malinký protein nazývaný faktor VIII, abych si uvědomil, jak je nezbytné, aby byla funkčnost srážlivosti krve kompletní, abych byl schopen vůbec něco dělat.´

Špatný design a zakrnělé orgány?

Evolucionisté poukazují na údajně špatný projekt, ale Ross vysvětluje, jak se později zjistilo, že jde ve skutečnosti o oslnivě skvělý koncept. Obrácená sítnice oka byla z mechanického hlediska předmětem výsměchu, ale z hlediska přísunu živin jde o úžasné řešení.´3

Evolucionistická myšlenka zakrnělých (rudimentárních) orgánů, které nemají žádný užitek a jsou jen pozůstatky naší evoluční minulosti, velmi zle poznamenala chirurgii. Naopak, když se s těmito orgány začalo zacházet tak, že mají funkci, což souvisí s jejich vyprojektováním, velice moc to pak pomohlo pacientům. Jak dr. Pettigrew vyzdvihuje, ´Seznam zakrnělých či rudimentárních orgánů se od doby před 100 lety dramaticky snížil.´ Jedním takovým příkladem je štítná žláza:

´Zatímco velmi rád důvěřuji v úspěšnost výsledků svých operací, dobře vím, že bez oněch neuvěřitelných procesů hojení a regenerace, kterými tělo disponuje, bych byl nezaměstnaný.´

Po mnoho let funkce štítné žlázy mátla lékaře. Zcela jasně šlo o žlázu, patrno z její struktury, ale nemá žádnýkanálek, který by někam vedl, pro vypouštění sekretů. Pokud se člověku štítná žláza (struma) zvětšila, lékaři ji odstranili. V 19. století mladý profesor chirurgie v Bernu, Theodore Kocker, světový odborník, přišel na to, že mnoho jeho pacientů se po operaci štítné žlázy zbláznilo. Poté, co si tyto pacienty připomněl a prostudoval si jejich operační záznamy, zjistil, že pokud jim štítná žláza zůstala, zůstali normální. Trvalo dalších 30 let, než byl objeven tyroxin a jeho sekrece touto žlázou, a než byla potvrzena nezbytná povaha tohoto hormonu. Dnes už ani začínající student lékařství nepochybuje o důležitosti endokrinní soustavy včetně žláz, které vylučují hormony, aniž mají kanálky pro sekreci, nebo dodávají do krevního oběhu chemické signály.´

Dalším příkladem je brzlík, ´další žláza, která měla pestrou chirurgickou historii.´

´Je uložen v horní části za hrudní kostí. Vědělo se, že brzlík je relativně velký a aktivní u nemluvňat a dětí, ale jak člověk stárne, tak se scvrkává. Byl tedy z nejrůznějších důvodů odstraňován a považován za nadbytečný a evoluční rudiment. Tak tomu bylo až do pochopení imunologického systému v 50. a 60. letech 19. století. Bylo zjištěno, že tato žláza má podstatný význam při programování specifických krevních buněk (nazývaných T-lymfocyty), které napadají cizí tkáně. I když nemá funkci u dospělého člověka, pro nemluvňata je její funkce naprosto kritická. Děti, které se narodí bez této žlázy, podléhají infekci a bez léčby rychle umírají. Jak naše poznání postupuje, zjišťujeme, že mnohé z oněch „nadbytečných“ orgánů, které nemají žádnou „očividnou“ funkci, jako je třeba apendix,4 jsou ve skutečnosti velmi důležité.´

Jak je křesťanská víra požehnáním pro chirurgii

když tělo umře, vypadalo by to tak nesmyslné, pokud by nebyl nějaký projektant, který to vše vytvořil za nějakým účelemRoss prohlašuje:

´Moje pozornost se během let měnila. Pavel ve 2. Korintským 5:1-4popisuje naše těla jako stan, ve kterém žijeme pár let na tomto světě. Popisuje, jak touží mít stálejší příbytek, což přijde až po smrti. Takže moje práce může být chápána jako „opravování stanů“. Při své práci vidím mnoho „stanů“ a neustále zůstávám v úctě nad sofistikovaným projektem a nad neuvěřitelnými regeneračními mechanizmy, zabudovanými do lidského těla. Každá jeho část má svůj účel a funkci a mezi nimi je úžasná spolupráce.

´A přece, naproti tomu, je to všechno jen dočasné. A když tělo umře, vypadalo by to tak nesmyslné, pokud by nebyl nějaký projektant, který to vše vytvořil za nějakým účelem. A to je naše úloha, najít svůj smysl v Něm, který nás stvořil pro své potěšení. A tak jsem nyní více soustředěn u lidí, kterým pomáhám opravit jejich stan, aby poznali smysl svého života na této zemi. Jak říká Pavel ve 2. Korintským 4:18, tak ty věci, které je vidět (jako třeba naše těla), jsou dočasné, ale to, co vidět není (naše „duše“), je věčné.´

Fyziologický roztok

Ross také nahlíží na důležitost školení:

Ross se svojí manželkou Kateřinou

´Také se angažuji v povzbuzování křesťanských studentů medicíny na univerzitě Otago, aby se nedali zastrašit a předávali svoji víru jak druhým studentům, tak i svým pacientům. Účastnil jsem se prezentace programu, který jsem navštěvoval v USA v roce 2000, s názvem „Fyziologický roztok“ [porovnej Matouš 5:13Koloským 4:6]. Jde o pomoc lékařům ukazovat aspekty víry a duchovní aspekty zdraví svým pacientům, nenásilným, dobrosrdečným způsobem.

´Povědomí o tom, že každá konzultace s pacientem je takovou schůzkou s Bohem a výuka, jak se s pacienty modlit, jsou částí tohoto programu. Vedl jsem kurz Fyziologický roztok pro studenty mnoho let.´

A ještě závěrem, dr. Ross má ve své chirurgické pracovně kopie časopisu Stvoření (Creation). Díky, Rossi, a pokračuj v dobré práci!

Související články

Odkazy a poznámky

  1. Viz také Sarfati, J., Refuting Compromise, ch. 4, Master Books, Arkansas, USA, 2004. Návrat k textu.
  2. I když byl Bacon šestidenním kreacionistou, přesto se dopustil tragické chyby, když považoval křesťanství a vědu za oddělené oblasti. Viz Wieland, C. a Sarfati, J., The story behind the modern-day separation of faith and scienceCreation 25(1):46–48, 2002. Návrat k textu.
  3. Pro fundované odmítnutí této časté novinářské kachny, používané skeptiky, přečtěte si článek odborného oftalmologa, Gurney P., Is our ‘inverted’ retina really ‘bad design’? Journal of Creation13(1):37–44, 1999; creation.com/retina. Návrat k textu.
  4. Viz Glover, W., The human vermiform appendix: A general surgeon’s reflectionsJournal of Creation 3(1):31–38, 1988; creation.com/appendix2. Návrat k textu.

 

‚Stvoření je víra; evoluce je věda‘?

Florin Mocanu
Přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)
Vyšlo 22. března 2015

Asi jste tuhle frázi už dříve slyšeli. A je to pravda – jenže jen půlka pravdy. Že „stvoření je víra“ je pravda. Jako křesťané potvrzujeme, že stvoření je skutečně věcí víry. Vírou přijímáme, že Bůh stvořil tento svět; a nemůžeme jinak. Nikdo z nás u toho nebyl, když byl tento svět tvořen, jen Boží slovo nám to říká; nebo spíš Jeho Slovo.

Bible necouvá před učením, že přesvědčení o stvoření je skutečně záležitostí víry. Židům 11:1 říká, že víra je „spolehnutí se na to, v co doufáme, jistota v to, co nevidíme.“ A co je tou úplně nejprvnější věcí na seznamu těch, které musejí být přijaty vírou (verš 3)? „Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co je vidět, nevzniklo z ničeho viditelného.“ Tak tady to máme! Jako křesťané přijímáme, že věříme ve stvoření – toto je vyznání víry. Ale ovšemže existuje mnoho vědeckých faktů, které nás ujišťují, že naše víra je ve shodě s realitou – ale naše víra spočívá hlavně na Božím Slovu.

Ale ovšemže existuje mnoho vědeckých faktů, které nás ujišťují, že naše víra je ve shodě s realitou – ale naše víra spočívá hlavně na Božím Slovu.

Avšak o druhé části tohoto výroku už nemohu říct, že je také pravdivý: „evoluce je věda“. Samozřejmě, tohle je to, co evolucionisté chtějí, abychom věřili; ano, tohle učí naše děti ve školách; ano, tohle předkládají jako pravdu ve filmech a televizních programech. Jenže tato část výroku jednoduše pravdivá není.

A proč já toto říkám? Chci snad spáchat intelektuální či akademickou sebevraždu? Právě naopak: moje akademická průprava mě obohatila tak, že mi v této věci udělala jasno. Během jednoho dvou let svého studia buněčné biologie mi zcela ostře vyvstalo ono ohromné množství víry, kterou je třeba mít, aby člověk mohl přijmout evoluci. Například fráze typu „a tak nějak došlo k tomu, že …“ není zrovna příliš přesvědčivé vědecké vysvětlení toho, proč vznikl kód DNA. Běžně jsem slýchal, jak je evoluce podporována příběhy typu ´a tak nějak k tomu došlo´, ale vždy znovu jsem byl šokován, když jsem tohle vysvětlení při výuce buněčné biologie dostával.

Evolucionistova víra

A pak přichází na mysl Židům 11. Uvědomil jsem si, že tento text lze aplikovat nejen na víru ve stvoření, ale i pro ´velký třesk´ a evolucionistické hypotézy. Jak by takový klasický překlad Židům 11 zněl v ´evolucionistické standardní verzi´?

Víra je spolehnutí se na to, v co doufáme, jistota v to, co nevidíme. Naši předchůdci tak věřili.

Vírou rozumíme, že vesmír se zformoval velkým třeskem, takže to, co nyní vidíme, nevzniklo z něčeho viditelného; uvědomujeme si vírou, že vesmír se sám vytvořil z ničeho.

Vírou víme, že hvězdy se zformovaly z plynných mračen. Vírou chápeme, že se těžké prvky zformovaly v explodujících hvězdách; s hrdostí tvrdíme, že i my sami jsme jen ´hvězdný prach´ a ´děti hvězd´.

Skrze víru tvrdíme, že první život se objevil v ´chemické prapolévce´- i když neexistuje ani nejmenší geologický důkaz, že taková polévka někdy existovala.

Vírou přijímáme, že se genetický kód vytvořil procesem bezmyšlenkovité a neřízené chemické aktivity, a tím, jak se do kódované informace dostávalo kopírováním stále více chyb, docházelo k vytváření nových a lépe přizpůsobených typů organizmů.

Ano, bez víry a představivosti není možné rozumět evoluci, protože každý, kdo studuje evoluci, musí věřit, že k ní opravdu došlo, už proto, že žádný skutečný vědec o evoluci nepochybuje.

Vírou dosvědčujeme, že ´současnost je klíčem k minulosti´. Sice ve skutečnosti vůbec nevíme, jaká minulost byla, ale tato naše víra nám pomáhá ignorovat všechny důkazy o Noemově Potopě – taková pošetilá myšlenka by znamenala, že Bůh kdysi soudil svět a mohl by ho soudit znovu.

Vírou směle každého ujišťujeme, že hlavním hrdinou celé koncepce je smrt, a že méně přizpůsobené organizmy se musí obětovat na oltář pokroku. To méně zdatné musí zemřít, aby uvolnilo místo zdatnějšímu – neexistuje žádné milosrdenství a žádná péče o slabé. Boj o existenci a smrt tu byly vždy – tak to bylo, tak to má být, a tak to vždycky bude.

Vírou přijímáme, že jsme jen zvířata. To, co nás na tento svět přivedlo před nějakými 100 000 lety, a co nás uschopnilo studovat naší evoluční minulost, byly jen nahodilé mutace a přírodní výběr. Jsme tu jen na chvilku, trpíme, a pak zemřeme.

Mám pokračovat ještě dál? Nemusím říkat mnoho slov o těch, kteří už zemřeli: jsou mrtví a pohřbení a chemikálie, které kdysi tvořily jejich těla, už vstoupily do recyklace přírody. A pokud jde o jejich skutky – ať už byly dobré či zlé, ať působily spravedlnost nebo nespravedlnost, ať už to byli stateční lidé nebo zbabělci, jestli znásilňovali ženy nebo byli věrní manželé, ať už řádně vychovávali děti nebo je naopak zneužívali, ať už pomáhali druhým nebo je trápili, ať už vynalézali nové léky pro zdraví ostatních, anebo spíše páchali genocidu – to je vše nepodstatné, protože neexistuje žádné vzkříšení mrtvých a žádný konečný soud.

Tito všichni jsou mrtví, a my budeme brzo taky. Vesmír nemá žádný smysl a život nemá žádný cíl.

Důkazy očitých svědků proti příběhům ´jedna paní povídala“

Přesvědčení o stvoření je zcela jistě založeno na víře – a to samé platí o evoluci. Ale pozor, tyhle dvě víry nemají stejný původ: jedna je založena na neustále se měnících hypotézách, ´kvalifikovaných odhadech´ a příbězích typu ´jedna paní povídala´ (tyto příběhy občas zostouzejí logiku a popírají známé vědecké zákonitosti1); ta druhá víra je založena na historické zprávě, jejíž zapsání inspiroval sám Stvořitel, který, a to snad ani nemusíme zdůrazňovat, byl u toho, když se všechny ty věci děly. A dále tato zpráva dává smysl světu, ve kterém žijeme a s nímž my všichni máme zkušenost.

Odkazy a poznámky

  1. Neboli život nepovstal z ne-života; informace nepovstala z čistě materiálních procesů. Návrat k textu.