Domů Blog

Jak starý je vesmír?

Dny stvoření

Jaký význam má slovo den v 1. kapitole knihy Genesis? Slova mohou mít více než jeden význam. Platí to i o slově den. Slovo den může znamenat kalendářní den (24hodinové období), světlou část kalendářního dne (tj. ve smyslu opak stínu a noci), a dokonce i časové období neurčité délky (za dnů krále Davida, v den soužení a podobně). Je to tak ve slovenštině i v jiných jazycích, a také v hebrejštině, ve které jsou napsány starozákonní spisy Bible.

Dny v Genesis 1

Pro den používá hebrejština slovo jom. Slovo jom [den] je v 1. kapitole Genesis použito následovně:

* Fráze „a byl večer a bylo ráno“ v souvislosti s dnem. Upřesnění událostí večera a rána jednoznačně definuje obyčejný den z perspektivy člověka přebývajícího na zemi, tedy tak, jak den známe i dnes. Tato specifikace je dostatečná k definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Fráze „večer a ráno“ v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.

* Střídání dne (část dne, kdy je světlo) a noci (část dne, kdy je tma) během dne (Genesis 1,5), jednoznačně definuje obyčejný kalendářní den z perspektivy člověka žijícího na zemi. Tato specifikace je dostatečná na definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Střídání části dne, kdy je světlo, s částí dne, kdy je tma, v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.

* Použití číslovky ve spojení s dnem: „den první“, „den druhý“ atd., definuje jednoznačně běžný kalendářní den a vylučuje význam dlouhého časového období.

Definice dní stvoření v Genesis 1 jako běžných kalendářních [24hodinových] dnů je umocněna tím, že všechny tři výše uvedené specifikace dne jsou použity společně, přičemž na upřesnění běžného dne by stačila i jediná z nich.

Boží definice týdne: Bůh sám definuje ve svém zákoně týden jako vzor fungování člověka na zemi (Exodus 20,8-10; 31,13-17). Boží zákon přikazuje člověku šest dnů pracovat a sedmý den odpočívat. Je pozoruhodné, že zatímco pro období jako rok a měsíc existuje astronomický úkaz, na jehož základě lze definovat délku jejich délku (rok dle oběhu Země kolem Slunce a měsíc podle oběhu Měsíce kolem Země), pro týden neexistuje žádný astronomický jev, který by jeho délku definoval.

Týden pro člověka definuje přímo sám Hospodin, a to jako soubor sedmi běžných 24hodinových dnů. Ještě pozoruhodnější je samotný důvod, pro který Bůh člověku přikazuje řídit si svůj životní (pracovní) rytmus podle týdne. Důvodem je samotný Boží akt stvoření a jeho délka trvání. Bůh stvořil nebesa a Zemi během jednoho týdne, přičemž šest dnů tvořil a sedmý den odpočíval (Exodus 20,11).

Šest pracovních dnů týdne jsou běžné dny, nejsou to dlouhé věky, jinak by pracovní týden stanovený pro člověka nedával smysl (Ex 20,8-10; 31,13-17). Z toho ale vyplývá, že i dny stvořitelského týdne jsou svojí délkou běžné kalendářní dny, jinak by nedávalo smysl Boží vysvětlení pro definování pracovního týdne v Božím zákoně.

V biblické hebrejštině existují slova jako olam či kedem, které se velmi dobře hodí na popis dlouhých časových úseků nebo neomezených časových období, ale v Gn 1 není použito ani jedno z těchto slov. Nemáme žádný biblický důvod uvažovat o stvořitelských dnech jako o dlouhých časových obdobích. Jediný důvod, proč dnes lidé takto uvažují, je tlak moderní vědy a společnosti k přijetí evolučního myšlení. Tedy jde o důvod mimobiblický, který nepochází z Božího zjevení. Pokud bychom připustili, že dny v Gn 1 jsou časová období, vyšlo by nám z toho mnoho absurdních důsledků:

* Pokud den stvořitelského týdne je dlouhé časové období, pak rostliny strávily během třetího dne polovinu tohoto věku ve světle a druhou polovinu tohoto věku v tmě. Vzniká i vážné dilema: Pokud stvořitelský den je dlouhé časové období, jak určíme, co je den. tedy světlá část dne, a co je noc? A co znamená večer a co znamená ráno?

* Pokud den stvořitelského týdne je dlouhé časové období, pak se Adam nedožil ani konce šestého stvořitelského dne. Z uvedeného vidíme, že i nestudovaný nebo lidově řečeno prostý, jednoduchý člověk může snadno porozumět, že stvořitelské dny jsou skutečně běžné dny, jak je známe i ze své lidské zkušenosti, ze života. Avšak ti, kteří si osvojili evoluční smýšlení, se nás snaží přesvědčit, že doslovný výklad Genesis 1 je nesprávný.

Říkají, že Genesis 1 je třeba chápat pouze obrazně a ne doslovně. Pozoruhodné ale je, že odborníci na hebrejský jazyk, dokonce i ti, kteří jsou nevěřící, tvrdí, že Genesis 1 nelze vykládat obrazně a z jazykových důvodů se musí vykládat doslovně.

Dr. James Barr (profesor hebrejštiny na Oxfordské univerzitě), který sám nevěří, že Genesis pravdivě zachycuje historii, přesto v případě jazyka použitého v Genesis přiznává:

Pokud vím, nikde na univerzitách světového jména nenajdete žádného profesora hebrejštiny či Staré smlouvy, který by pochyboval o tom, že autor (či autoři) prvních 11 kapitol knihy Genesis měl v úmyslu zprostředkovat čtenářům tyto myšlenky:

a) Stvoření proběhlo během šesti za sebou jdoucích dnech shodujících se s 24hodinovými dny, jaké známe ze zkušenosti i my dnes.

b) Čísla, která se vyskytují v rodopisech knihy Genesis, nám svým prostým sečtením poskytují chronologii od počátku světa až po pozdní etapy biblických příběhů.

c) Noemova potopa se měla chápat jako celosvětová a měla vyhubit veškerý lidský a živočišný život, kromě těch, kdo byli uvnitř v arše.

Nejčastější námitky a odpovědi na ně

Námitka č. 1: Podle 1. kapitoly Genesis bylo slunce stvořeno až čtvrtý den. Jak mohly existovat den a noc (běžné dny), když v prvních třech dnech ještě neexistovalo slunce?

Odpověď: Slunce, Měsíc a hvězdy byly stvořeny ve čtvrtém dni. Avšak popis stvořitelských dnů je stejný jako před existencí Slunce, tak i po stvoření Slunce. Na střídání dne a noci (večera a rána) není třeba Slunce, ale světlo a rotující Země. Světlo máme přítomné (stvořené) od prvního stvořitelského dne. Do stvoření Slunce a zbytku vesmíru 4. den nevychází světlo z nosičů světla. Až když jsou nosiče světla stvořené 4. den, je jim dána úloha nosičů světla. Fyzika nezná světlo bez zdroje světla, Boží slovo ano, protože sám Bůh je zdrojem světla (Zj 21,23).

Námitka č. 2: Verš v 2. Petrově 3,8 uvádí, že „jeden den je u Pána jako tisíc let“, proto mohly stvořitelské dny trvat dlouhou časovou periodu.

Odpověď: Tento verš zároveň uvádí, že „tisíc let je u Pána jako jeden den“. To přirovnání platí oběma směry. Nemůžeme si z toho vybrat jen to, co se nám hodí. Co tento verš vlastně učí? Učí, že u Boha čas neplyne tak jako u člověka a nehraje takovou roli jako u člověka. Když si všimneme kontextu tohoto verše, tak pochopíme, že se zde řeší otázka, proč druhý příchod Pána nepřichází a nepřichází, jako kdyby se Pán opozdil. Boží slovo dává odpověď a vede křesťany k trpělivému čekání v naději, navzdory protivenstvím a soužením. Ujišťuje je, že příchod Pána je jistý, a že Hospodin svůj příchod neodkládá.

Je třeba tomu rozumět tak, že očekávání naplnění zaslíbení, které bychom my očekávali, může být u Pána časově měřeno úplně jinak než u nás. Z tohoto verše nemůžeme aplikovat natažení stvořitelských dnů na tisíce či miliardy let. Taková možnost se tam nenachází. Nakonec, kdybychom to přece jen zkusili, jaký by byl výsledek? Jonáš by byl v břiše velké ryby tři tisíce let, Pán Ježíš v hrobě tři tisíce let? Musíme si uvědomit, že tento verš neříká, že „jeden den je u Pána tisíc let“ (rovná se tisíc let), ale říká, že „jeden den je u Pána jako tisíc let“. A v tom „jako“ je zásadní rozdíl.

Námitka č. 3: Gn 2,4 uvádí: „v den, kdy činil Hospodin Bůh zemi i nebesa“. Jelikož jde o narážku na šest stvořitelských dnů, ukazuje se, že slovo den zde neznamená běžný den.

Odpověď: Hebrejské slovo jom, tak, jak je zde použito, není blíže určeno číslovkou nebo spojením večer a ráno nebo střídáním světla a tmy. V tomto kontextu verš skutečně znamená: „v době, kdy Bůh činil“ (s odvoláním na stvořitelský týden) nebo „když Bůh činil“.

Nejčastěji kompromisy s dlouhými věky

Už jsme zmínili, že pro chápání dnů stvoření jako dlouhých časových období neexistují biblické důvody; ty vycházejí pouze z evolučního myšlení. Spojování evoluční teorie s biblickým zjevením jsou nebiblické kompromisy, které jsou nakonec v přímém rozporu se samotným evangeliem, protože zneplatní biblické zjevení v otázce původu smrti a v otázce původu prvního člověka. S dlouhými věky se vyskytují nejčastěji následující kompromisy:

Teorie mezery: Přesvědčení, že mezi prvními dvěma verši 1. kapitoly knihy Genesis existuje časová mezera (období) neurčité délky.

Teistická evoluce: Teorie, podle níž Bůh údajně řídil evoluční procesy v délce milionů let, nebo je jen jednoduše nastartoval a nechal běžet podle přírodních zákonů.

Progresivní stvoření: Teorie, podle níž Bůh údajně zasahoval do procesu smrti a utrpení, aby stvořil miliony druhů živočichů v různých obdobích v rozmezí milionů let.

Všechny tyto kompromisní scénáře, které vkládají obrovské časové období do stvoření nebo před něj, podkopávají evangelium, protože před pád a hřích kladou smrt, krveprolití, nemoci, ostny a utrpení. Ty se však objevily až po pádu člověka do hříchu.

Je zde však i jiný vážný problém. Není jedno, jak přistupujeme k výkladu biblických textů. Když neumožníme slovům, aby k nám promlouvala v textových souvislostech, ale místo toho se budeme snažit, aby se text přizpůsobil mimobiblickým (nebiblickým) představám, pak skutečně význam jakéhokoliv slova v kterékoli části Bible závisí na lidské interpretaci, která se múže měnit podle toho, které nebiblické představy nám právě vyhovují.

Jestliže dovolíme evoluci a materialismu, které jsou nesprávně ztotožňovány s vědou, aby určovaly naše chápání Písma, snadno můžeme sklouznout k nevíře i v ostatních otázkách biblického zjevení. Pokud například věda prohlásí, že člověk nemůže vstát z mrtvých, budeme pak chápat Kristovo vzkříšení jen jako obrazné?

Závěr

Bůh je vševědoucí a má veškerou moc. Pro Něj není nic nemožné; tvoří věci svým slovem z ničeho a svým slovem je uvádí v platnost (Lk 1,37). Pokud by byl chtěl, mohl vše stvořit za mnohem kratší dobu, ale i během dlouhého období. On nám však zjevil, jak všechno stvořil a jak dlouho Mu to trvalo. My to přijímáme vírou. Víra je přesvědčením o věcech, které jsou neviditelné. Vírou také rozumíme, že svět je stvořen slovem Božím, a že z neviditelných věcí povstalo to, co vidíme:

* Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. (Žd 11,1.3)

Snahy vykládat stvořitelský týden jako časová období pocházejí z evolučního smýšlení. Jakékoli kompromisy snažící se o zakomponování evolučního vývoje do Božího stvoření jsou v příkrém rozporu se samotným evangeliem, protože podkopávají biblické učení o původu člověka, smrti jako důsledku hříchu a o zahlazení (zničení) smrti, čili spasení a vzkříšení z mrtvých, a podkopávají identitu Spasitele jako druhého a posledního Adama (Ř 5; 1 K 15).

– Peter Vajda –

Solas, 2. mimoriadne číslo, máj, 2010; www.solas.sk

 

Věk Země – věda či konsenzus (dohoda)?

Jake Hebert, Ph.D.

Mnoho křesťanů vzdělaných v oboru přírodních věd naléhá na církev, aby přijala doktrínu vysokého stáří Země (v řádu miliard roků – pozn. překl.). Tvrdí, že argumentů pro 4.6 miliardy let starou Zemi je jednoduše příliš mnoho a že jsou prý natolik přesvědčivé, že jsou v podstatě nevyvratitelné. Tito křesťané by druhé rádi přesvědčili o tom, že věří ve vysoké stáří Země jednoduše proto, protože je o tom přesvědčila věda. Ale jak mohou něco takového tvrdit, když jen málo z nich skutečně podrobně (a v kontextu biblické zprávy o stvoření, pádu a obnově – pozn. překl.) prostudovalo argumenty pro starou Zemi?

Většina vědců je jednoduše příliš zaměstnána svou vlastní výzkumnou činností a nemají čas prozkoumávat do hloubky argumenty pro tzv. starou Zemi. A pokud někdo ještě nikdy pořádně neprostudoval argumenty pro tzv. starou Zemi, jak jim potom může doopravdy rozumět? Stejně tak není pravda, že něčí vysoce odborná vědecká specializace – např. v nějakém oboru přírodních věd, dokonce i na úrovni Ph.D. (doktorátu) – automaticky znamená, že dotyčná osoba rozumí všemu … a dokáže se fundovaně vyjadřovat k jakékoliv otázce v jakémkoliv oboru. A pokud si někdo myslí, že ano, potom je jeho myšlení stejně naivní a zcestné, jako představa, že třeba zubař je kvalifikován operovat lidský mozek!

Věda – ve smyslu pravého poznání a porozumění realitě – není skutečným důvodem, proč mnoho akademicky vzdělaných křesťanů přijímá doktrínu vysokého stáří Země. Spíše přijímají tuto doktrínu ze stejného důvodu, z jakého ji přijímají běžní laici (a nekřesťané – pozn. překl.): Prostě věří v této otázce závěrům sekulární (světské) vědecké komunity – tedy hlasu (v křesťanském slova smyslu nevěřící – pozn. překl.) většiny!

Onen křesťanský vzdělanec věřící ve starou Zemi se může nad těmito úvahami velice pohoršovat … a nejspíš bude tvrdit, že narozdíl od většiny laiků, je jeho víra ve starou Zemi založena na pravém poznání a hlubokém porozumění problematice datování. Je klidně možné, že je široce obeznámen s mnoha argumenty pro tzv. starou Zemi, ale obeznámenost není totéž co hluboké pochopení podstaty problému. Argumenty staré Země se mohou zdát na první pohled přesvědčivé, ale to jen proto, protože obsahují řadu přílišných (neoprávněných) zjednodušení a “nenápadně” zamlčují (zamlžují) vlastní předpoklady, které zůstávají nevysloveny, ačkoliv jsou základem těchto argumentů. (Neznalý či nedbalý posluchač argumentů “staré Země” si této “nečestnosti” obvykle vůbec nevšimne. – pozn. překl.) Tyto nevyslovené předpoklady často implicitně (nepřímo) zavrhují dokonce i možnost (reálnost) 7-i denního stvoření a celosvětové Potopy, (čímž zapírají naprostý základ křesťanské víry a důvod ke spasení. – pozn. překl.)

Sekulární vědci mohou být ve svých oborech (specializacích) vysoce vzdělaní a mnoho lidí si naivně myslí, že výroky (argumenty) týkající se vysokého stáří Země nejsou (a nemohou být) motivovány ničím jiným, než upřímnou touhou po pravdě. To je ale velice naivní pohled. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že mysl člověka je přirozeně lhostejná vůči Božím věcem (vůči Pravdě). My lidé nemáme v sobě přirozeně touhu po pravdě … (Pravdou jsme byli navštíveni, zaskočeni a eventuálně přemoženi. – pozn. překl.) Jinými slovy bez víry v Krista (víry Kristovy) jsme nejpřesněji a nejúplněji charakterizováni jako “nepřátelé Boží” (Římanům 8:7) a popisováni jako ti, kteří “potlačují pravdu v nepravosti” (Římanům 1:18). Mnoho Křesťanů, kteří obhajují a propagují myšlenky o staré Zemi, by jistě bez váhání potvrdily tyto výroky z Písma (z listu Římanům) … ale zároveň také argumentují, že vysoký věk Země a vesmíru nemůže být nijak zpochybněn. Jenže starou Zemi a vesmír jednoduše nelze smířit (sloučit) se základním poselstvím Bible.

Ačkoliv je věk Země extrémně důležitá otázka, protože se přímo dotýká historické přesnosti (pravdivosti) Bible, je otázka Boží existence (a charakteru) ještě mnohem důležitější, neboť je zásadní pro naše spasení (Židům 11:6). Dosud mnoho vědců popírajících nedávné (mladé) stvoření světa (v 7-i dnech – pozn. překl.), popírá též existenci Boha Stvořitele – navzdory tomu, jak zdrcující svědectví o inteligentním návrhu (dizajnu) v přírodě nalézáme. Tímto přístupem sekulární vědci (nevěřící věřící – pozn. překl.) již dostatečně prokázali nedostatek objektivity v otázce původu.

Jestliže sekulární vědci “potlačují pravdu” v otázce Boží existence (a charakteru), která je závažnější než otázka historie a stáří Země, proč by měli křesťané bezmyšlenkovitě přijímat výroky těchto vědců ohledně stáří Země? (pokud nějaký vědec odmítá uznat existenci věčného Boha Stvořitele, bude mít jistě problém uznat nadpřirozené stvoření světa v 7-i dnech … a následně i nízký věk Země. – pozn. překl.)

Jak vědecká (experimentální) tak historická data (fakta, poznatky) mohou být interpretována více než jedním způsobem. U soudu předkládají žalobce a obhájce radikálně odlišné interpretace týchž faktů (nálezů) získaných metodami forenzních věd. A protože se může daná interpretace jevit snadno jako zdánlivě přijatelná, je-li vyslechnuta jako první, je dovoleno opoziční straně vstupovat do soudního přelíčení a podrobit argumentaci protivníka tzv. křížovému výslechu. Tzn. že opoziční strana vznáší “nepříjemné” otázky, které mohou odhalit problémy a nedostatky v dané interpretaci událostí, problémy, které by jinak zůstaly nepovšimnuty.

Navzdory všudypřítomnému evolučnímu humbuku a velice populární představě o vysokém stáří Země, hovoří nesmírná převaha vědeckých i historických důkazů jasně ve prospěch pravdivosti Biblické zprávy o nedávném stvoření světa – tj. o velmi mladé Zemi. Biblický pohled na svět je klíčem k pochopení pravého smyslu (významu) všech vědeckých (experimentálních) i historických objevů … a rovněž i smyslu a hodnoty života samotného.

Dr. Hebert je výzkumný pracovník na Institutu pro výzkum Stvoření a získal titul Ph.D. v oboru fyzika na Texaské Univerzitě v Dallasu.

překlad do ČJ: Mgr. Libor Votoček

zdroj: www.icr.org/article/7887

Jake Hebert, Ph.D. 2014. Earth’s Age: Science or Consensus?. Acts & Facts. 43 (2).

Datování metodou uhlíku 14C

Často používanou metodou stanovení stáří nálezů organického původu je metoda datování pomocí rozpadu radionuklidu uhlíku 14C. Její princip je poměrně jednoduchý. Jaké stáří lze změřit touto metodou a jaká má tato metoda omezení?

Princip metody 14C

Každý organismus přijímá ve své potravě uhlík. U rostlin je jeho hlavním zdrojem oxid uhličitý CO2 obsažený v ovzduší, u živočichů pak celá řada složitých organických sloučenin – cukrů, bílkovin a tuků. Stabilní izotop uhlíku 12C je zastoupen 98,89%, další stabilní izotop 13C 1,11% a nestabilní a proto radioaktivní 14C – 0,000 000 000 1%. V živých buňkách se na každých 1012 atomů 12C vyskytuje jeden atom uhlíku 14C, jinak řečeno bychom v 1 gramu čerstvého organického uhlíku našli asi 1010 atomů 14C. Za života se v organismu neustálým přijímáním potravy a vylučováním odpadních látek ustaví určitá rovnovážná koncentrace uhlíku 14C. Jakmile organismus odumře, přísun 14C potravou se zastaví a jeho koncentrace v odumřelé organické hmotě pak klesá podle exponenciální křivky díky radioaktivnímu rozpadu 14C. Rozpad vyjadřuje jaderná rovnice: β částice je vlastně uvolněný elektron o průměrné energii 160keV.

V posledních letech bylo zjištěno, že některé organismy (rostliny i zvířata) mají zvlaštní mechanismus, který dokáže detekovat a odstraňovat z těla radioaktivní uhlík 14C – podrobněji se o tomto jevu zmiňuje prof. Dr. A.E.Wilder-Smith ve své knize „Natural sciences know nothing of evolution.“ vydané v nakladatelství The Word For Today (Costa Mesa, California USA). Tato skutečnost je jednou z mnoha závažných námitek proti hausnumerům (stovky tisíc až miliardy let) uváděným v učebnicím a vědecko-populárních časopisech.

Rychlost úbytku 14C samozřejmě závisí na délce poločasu rozpadu. Poločas rozpadu je takový čas, za který se rozpadne polovina jader 14C obsažených ve vzorku. Po jeho uplynutí bude ve vzorku poloviční množství 14C než na začátku i poloviční aktivita, za další poločas rozpadu čtvrtina, za další osmina, šestnáctina, dvaatřicetina atd. Za 10 poločasů rozpadu už jen díl odpovídající poměru 1/1024. Výpočtem pak můžeme na základě změřené koncentrace 14C ve vzorku v okamžiku nálezu a předpokládané koncentrace 14C v okamžiku smrti stanovit čas, který mezitím uplynul. Výpočet není jednoduchá záležitost, je nutné provádět několik korekcí podle kalibračních křivek a podle místa nálezu. Záleží i na tom, zda se jedná o suchozemský či vodní vzorek. Všechny kalibrace jsou přibližné s chybou v řádu procent.

Přesto zde vyvstává několik zásadních námitek. Zaprvé jak určit množství (koncentraci) uhlíku 14C v okamžiku smrti organismu? Co když byl odumřelý organismus po smrti transportován na obrovské vzdálenosti a do míst, kde je diametrálně odlišná koncentrace 14C a 12C v okolní hornině? Jak si můžeme být jisti, že poločas rozpadu 14C byl vždy naprosto stejný – tj rychlost rozpadání konstantní v celé historii vzorku? Je na místě předpokládat, že situace na Zemi před celosvětovou potopou byla diametrálně odlišná – celé ekosystémy a vůbec fungování planety bylo výrazně odlišně – podle výpovědi knihy Genesis. Je zde ještě jedna závažná námitka a sice kde bereme jistotu, že v průběhu fosilizace nedocházelo k dramatickým změnám v koncentraci 14C a 12C?

Poločas rozpadu uhlíku 14C se udává v rozmezí 5 500 až 5 800 let, přesně se ho ale stanovit dosud nepodařilo, i když v různých zdrojích se lze dočíst různé údaje s přesností na roky. Vzniklá chyba měření nepřesahuje 5%. Je nutno zdůraznit, že tato chyba není celkovou chybou výsledku, nýbrž pouze chybou týkající se určování poločasu rozpadu 14C v současných podmínkách. Tzn. za daných předpokladů – které ovšem nemáme možnost experimentálně ověřit – můžeme na základě ověřitelných měření v současnosti tvrdit, že chyba měření poločasu rozpadu nepřesahuje 5%, otázkou ale zůstává v rámci jakých předpokladů a výchozích hodnot?!

Jak uhlík 14C vzniká

Pokud by nedocházelo k obnovení uhlíku 14C v přírodě, za určitou dobu by množství asimilovatelného uhlíku 14C kleslo na nezjistitelné hodnoty. Tomu však tak není, protože uhlík 14C je neustále „dodáván“ do přírodního koloběhu působením kosmického záření na vzdušný dusík v horních vrstvách atmosféry. Rovnice reakce je poměrně jednoduchá: kde n je neutron a p je proton. Z rovnice je jasné, že množství vzniklých jader 14C závisí na intenzitě kosmického záření. Zde opět připomínám, že před celosvětovou potopou byla s největší pravděpodobností výrazně nižší tvorba a koncentrace 14C, protože ionizujícícho záření vstupovalo do atmosféry podstatně méně. Jsme schopni stanovit dnešní koncentraci, ale jaké množství uhlíku 14C vznikalo například v době egyptské Staré říše nebo dokonce před celosvětovou potopou lze jen hrubě odhadnout. Zato vliv činnosti moderního člověka na koncentraci 14C je znám velmi dobře. Spalování fosilních paliv způsobilo pokles koncentrace 14C v ovzduší, pokusné jaderné výbuchy v padesátých a šedesátých letech minulého století zase naopak jeho vzrůst řádově o procenta.

Jak se provádí měření

Měření je velmi citlivé na přesnost. Přímé měření aktivity vzorku nelze využít, aktivita se totiž pohybuje na úrovni desetin až desetitisícin Bq, což znamená, že beta částice se emituje každých 10 sekund až 3 hodiny.

Proto se používá hmotová spektrometrie, která od sebe dokáže oddělit různé izotopy a pak určit jejich poměr. Proces se sestává z celé řady kroků, které lze rozdělit na dvě fáze. V první fázi jde o to získat ze vzorku čistý uhlík. Ve druhé fázi se takto získaný uhlík analyzuje hmotovým spektrometrem a určí se obsah izotopů.

V první fází se vzorek převede na plynný CO2 buď spálením nebo louhováním v kyselině orthofosforečné. Plynný CO2 se čistí a po vyčištění karbonizuje působením vodíku a katalyzátorů. Výsledkem je čistý uhlík napařený na železné elektrodě, ve kterém jsou zastoupeny izotopy 12C, 13C a 14C. Celý proces trvá 4 dny a teploty se při něm pohybují v rozmezí 700°C až -80°C a provádí se za přísného vakua v aparatuře z trubek z křemenného skla.

Vyrobená elektroda se umístí do AMS – atomového hmotnostního spektrometru. Tento několikatunový přístroj zabírá místnost velikosti slušného obývacího pokoje a dokáže od sebe rozdělit proud částic podle jejich atomové hmotnosti na několik dílčích proudů. Proud 14C se detekuje a podle jeho intenzity se určí obsah 14C ve vzorku.

Cena jedné analýzy se pohybuje na úrovni 1200€, a pokud chceme dostát zásadě více měření a jejich statistického vyhodnocení, pak 3 měření znamenají částku okolo 100 000,- Kč. Moderní přístroje jsou však natolik přesné, že chybu do měření může vnést víceméně pouze lidský faktor. Jejich přesnost se udává okolo 0,2%.

Použitelnost metody

Použitelnost datování pomocí 14C činí podle některých odhadů maximálně několik tisíc let, poté je již chyba měření neakceptovatelná. Metoda tedy funguje pro „mladé“ nálezy, je vyloučeno ji použít pro určení stáří ve stovkách tisíc let, nemluvě o miliónech nebo miliardách let. Oním dělícím bodem použitelnosti této metody se ukazuje celosvětová potopa – která se odehrála cca před 4 500 lety – a která představoval arci-dramatický zásah do dějin a struktury této planety.

Jakékoliv datování sahající do tak vzdálené nebo dokonce ještě vzdálenější minulosti je čirou spekulací – experimentální část datovací metody může být sice v pořádku a chyba měřicích přístrojů a samotného měření velmi nízká, ale předpoklady týkající se počátečního množství matečního (který se rozpadá) a dceřiného (na který se rozpadá) prvku, dále rychlost jejich rozpadu v celé historii vzorku, vyloučení kontaminace a dramatických změn koncentrace v průběhu fosilizace, činí tuto metodu použitelnou jen pro velmi mladé vzorky, jejichž historie je zdokumentovaná – tj. vzorky staré v řádu desítek nebo stovek let. Právě ony dramatické změny, které nastávají během záplav, erupcí sopek a různých přírodních katastrof – nebo dokonce během celosvětové potopy – nám nedovolují použít tuto metodu, neboť předpokládané hodnoty a parametry vstupující do výpočtu jsou zatížený principiální neurčitelností – tyto hodnoty nelze přírodovědecky zpětně dohledat, ta informace je ztracena, pouze je můžeme odhadnout podle své vlastní fantazie. Výsledek je potom spojení vědcovy fantazie a poměrně přesné a značně drahé experimentální metody.

Zajímavé je, že kalibrační křivky se odvozují od studia letokruhů starých stromů. Nutno podotknout, že nejstarší stromy se odhadují na stáří maximálně 4000 – 4500 let – což je právě časový horizont celosvětové potopy. Kalibrační křivky dále do minulosti jsou z důvodu zmíněných neurčitostí jen čirou spekulací.

Zdroje:

http://www.radiocarbon.pl

článek byl doplněn řadou informací z odborné literatury a internetu – www.answersingenesis.org, www.wildersmith.org

Mohou sekvoje datovat biblickou potopu?

Sekvoje patří k rostlinným druhům, které vzbuzují obdiv. Jejich věk může napovědět, co se dělo na naší planetě před několika tisíci lety.

V Kalifornii, téměř až úplně na západě, stojí nádherné pomníky minulosti – sekvoje. Tyto pomníky byly sazenicemi, když Noe ulehl k odpočinku, malé stromky, když byla opuštěna Babylonská věž, statní mladí obři, když David skolil Goliáše. A v čase, kdy byl pokácen strom, ze kterého byl zhotoven kříž pro Ježíše, tam daleko na pobřeží a v horách Kalifornie ty samé sekvoje, které můžeme vidět dnes, pozvedaly své větve jakoby k modlitbě. A jsou tady dosud i o dva tisíce let později. Životní příběh obrovských sekvojí předkládá několik zajímavých otázek, na které zatím nejsme schopni odpovědět. 1) Jak jsou přesně staré? 2) Proč nenacházíme žijící exempláře o mnoho starší než přibližně 3200 let? 3) Proč se vyskytují pouze v horách Kalifornie? Když budeme zkoumat práce předních dendrochronologů, zjistíme, že životnost sekvojí přesahuje 3200 let, i když mnohé autority v tomto oboru odhadují jejich stáří na mnohem více. Richard J. Hartesveldt říká, že stáří kolem 4 tisíc let je nejstarší údaj založený na počítání letokruhů, které pravidelně přibývají každý rok. I když existuje několik záznamů, že za určitých okolností mohou být letokruhy postrádány, datování na základě letokruhů představuje přesnější metodu, než ostatní datovací metody. Lze říci, že obří sekvoje rostoucí v Sieře Nevadě v Kalifornii jsou jedny z nejstarších žijících organismů na Zemi.

Dlouhověkost sekvojí

Dlouhověkost obřích sekvojí je dána několika faktory – jsou velice odolné proti hmyzu a chorobám a především jsou velice odolné proti lesním požárům. Jejich odolnost proti ohni je dána především silnou a odolnou kůrou, která je špatný vodič tepla a svými vlastnostmi spíše připomíná azbest. Kůra dostatečně chrání dřevo před velkým žárem, a navíc jedinečným chemickým složením kůry vznikají plyny, které oheň dusí, a kůra je tak při krátkodobém působení plamenů zcela nehořlavá. Dřevo je měkké a vykazuje vlastnosti podobné houbám v tom, že dokáže absorbovat vodu. A pokud strom zahyne, není to důsledek stáří, ale téměř vždy důsledek nemoci, nebo vnějšího zásahu, třeba blesku. Jestliže tedy sekvoje jsou tak odolné proti vnějším vlivů a neumírají stářím, proč nacházíme pouze stromy se stářím 3200 let a nižším? Přitom víme ze zkamenělin, že existovaly společně s mnoha druhy z období triasu. Co se mohlo stát před více než třemi tisíci lety, že byl život sekvojí přerušen? Došlo k nějaké katastrofické události, vedoucí k náhlému zastavení života těchto obrů a pak k jejich znovuobjevení?

Dozrávání semen

Obří sekvoje se rozmnožují pouze semeny. Ta jsou uložena v počtu asi 30 v pohárku tvaru vejce, který je velice tvrdý a odolný a dozrává nejdříve po dvou letech, kdy vyschne a poskytne semena. Pohárek ale může být zelený a zůstat na stromě až 21 let. Podmínky pro růst stromu ze semena zůstávají zachovány po dobu řady let. Semena jsou často uvolňována teprve poté, co sekvoj prošla lesním požárem a pohárky se teplem rozevřely. Pak jsou do půdy plné potřebných živin z popela vypuštěna semena a ta mohou začít růst.
Bylo nalezeno mnoho semen ve zkamenělinách, která byla odnesena záplavami. Podmínky po záplavách jsou naopak velice výhodné jak pro vývoj semene, tak především úžasného kořenového systému. V koncepci Bible je tady zdůvodnění pro náhlé vymizení stromů a řady druhů jako například velkých ještěrů katastrofální celosvětovou potopou.

Bakteriální bičík jako dokonalá konstrukční jednotka

Bakteriální bičík je příklad přírodní rotační pohonné jednotky v několika provedeních. Každá jeho součást musí být přítomna, aby mohl fungovat jako celek.

Co je „neredukovatelná složitost“

V roce 1996, Dr. Michael J. Behe, profesor biochemie na Lehighské Univerzitě (a evolucionista), publikoval vyzývavou knihu vzhledem ke klasické Darwinistické evoluci nazvanou „Darwinova černá skříňka“. V této knize používá bičík, aby zavedl koncepci „neredukovatelné složitosti.“ Jestliže je nějaká struktura natolik složitá, že všechny její součásti musí být původně přítomny, je potom označena za neredukovatelně složitou. Všechny části bakteriálního bičíku musely být přítomny hned od začátku, aby mohl fungovat.

Bičík bez přítomnosti všech součástí je evoluční přítěží

Podle evoluční teorie jakákoliv komponenta, která nenabízí organismu nějakou výhodu, bude ztracena nebo vyřazena. Jak by mohla taková struktura vzniknout pozvolným procesem, krok po kroku, tak jak to předpokládá evoluce, není dosud vysvětleno a je otázkou, zda nějaké evoluční vysvětlení může vůbec existovat. Způsob, jakým je bičík používán ještě naopak přidává na složitosti tomuto problému. Některé bakterie mají jediný bičík umístěný na konci tyčkovité buňky. Aby se pohybovala opačným směrem, jednoduše změní směr rotace bičíku. Jiné bakterie mají bičíky na obou stranách buňky a používají jeden bičík k pohybu na jednu stranu a druhý k pohybu na druhou. Třetí skupina bakterií má mnoho bičíků obklopujících buňku. Tyto bičíky se stočí dohromady do helikálního svazku na konci buňky a rotují jednotně tak, aby se buňka pohybovala jedním směrem. Když chce bakterie změnit směr, bičíky se rozpletou, putují na opačnou stranu buňky, znovu vytvoří svazek a synchronizovaně rotují. Strukturální složitost a přesně sladěná koordinace bakteriálního bičíku poukazuje na práci mistrného inženýra, který navrhl a stvořil bičík, aby fungoval nádherně složitým způsobem.

Mutace a design

Mutace jsou považovány za motor evolučního vývoje. Zkoumání mutací hemoglobinu tento názor nepodporuje.

DNA a mutace

Žijící buňka je úžasným strojem. Obsahuje převaděče energie (mitochondrie), výrobní továrny (Golgiho aparát) a má schopnost opravy nebo zdvojení sama sebe. Obsahuje také knihovnu uchovávající informace v látce nazvané DNA (deoxyribonukleová kyselina). DNA obsahuje informace, které jsou přenášeny příštím generacím. Lidské buňky mají 23 párů DNA (nebo 46 chromozomů). Moderní výzkumy objevily umístění konkrétních genů pro velmi specifické funkce, např. geny pro antigeny krevních skupin AB0 byly nalezeny na 9. chromozomu. Kdyby byla DNA přítomná v jediné buňce rozpletena, dosáhla by délky přibližně dvou metrů. Délka DNA v těle dospělého člověka, které obsahuje kolem 1013 buněk, je rovná stonásobné vzdálenosti ze země na slunce. Zároveň je ale DNA shromážděna v chromozomech každé buňky. DNA v chromozomech je úžasně složitá, přitom ale může být terčem náhodných alternací nebo mutací. Pokusy odhalily, že tento systém sebe sama reprodukuje tak přesně, že alespoň v bakteriích se vyskytne chyba jednou za 10000 buněčných dělení. Podle evoluční teorie jsou tyto mutace páteří změn v čase.

Známé mutace hemoglobinu nejsou přínosem

Pozorování nyní se vyskytujících mutací ale naznačují, že tomu tak nemůže být. Uveďme jeden příklad. Hemoglobin (molekula přenášející kyslík v krvi) má přes 300 známých mutací, ale ani jedna se neukázala jako prospěšná pro lidské přežití. Mezi tyto mutace patří i mutace spojená s onemocněním zvaným srpkovitá anemie. Navzdory faktu, že lidé trpící touto chorobou jsou více odolní proti malárii, trpí také poruchami růstu, jsou více náchylní k infekci a k chronickým orgánovým poškozením díky opakovaným příhodám obstrukcí cév.

Mutace rozrušují komplexní rovnováhu

Žádný známý mechanismus mutace, který by produkoval evoluční pokrok jak na úrovni genů nebo chromozomů nebyl objeven. Je to zvláště proto, že všechny molekuly zúčastněné v replikaci (DNA, RNA a proteiny) jsou na sobě navzájem závislé a nefungují v izolaci. Jinými slovy, buňka a její genetický obsah budí dojem, že byly původně stvořeny jako složitá jednotka připravená k fungování. A proto byly a jsou jakékoliv jejich následné náhodné mutace nepřínosné a destruktivní.

Organizované znečišťování životního prostředí

Chemické pokusy na lidech v reálném čase

Je veřejným tajemstvím, že v naší společnosti „koluje“ zhruba 116 tisíc chemikálií syntetizovaných v laboratořích. Nikdo nedokáže říci, jak tyto látky interagují mezi sebou navzájem, jak interagují ve volné přírodě s ostatními přirozenými látkami a jak interagují – z krátkodobého a z dlouhodobého hlediska – v prostředí našeho těla, říká William E. Marks, autor bestselleru „The holy order of water.“ (Svatý řád vody). Vezměte si množství a agresivitu chemikálií používaných dnes hojně v zemědělství – jak v rostlinné tak v tzv. živočišné výrobě – herbicidy, pesticidy, fungicidy, hormony, hnojiva atd. Dále veškerá ne-přírodní kosmetika, barvy na vlasy, prací prostředky, dále potravinářská aditiva – barviva, aromata, konzervanty. Dále všechny typy hormonů – od těch, které se podávají kravám, prasatům, kuřatům a dalším zvířatům v tzv. živočišné výrobě – přes hormony používané v rostlinné výrobě – až po hormony lidské – používané k výrobě různých doplňků výživy pro sportovce nebo jako antikoncepční pilulky předepisované stále mladším dívkám – samozřejmě s řadou velice závažných zdravotních následků.

Pitná voda a zemědělské chemikálie

Problém samozřejmě není jen v používaných chemikáliích, ale v nadspotřebě pitné vody, která je nezbytná k rozpuštění a depozici těchto chemikálií [nejen] v zemědělské produkci. Například Indie dnes čelí obrovským problémům s nedostatkem pitné vody, protože značné množství pitné vody je používáno k aktivaci chemikálií v zemědělství. Dnes je díky tomu potřeba 5x – 10x více vody k vypěstování stejného množství zemědělských potravin. V posledních 30 letech se tato situace mnohonásobně zhoršila, říká Vandana Shiva, fyzik a environmentální aktivistka v Indii. V podobné situaci se dnes nalézá také mnoho států Evropy včetně ČR. Až 70% vody se dnes používá v zemědělské produkci, 20% v průmyslu a jenom 10% samotnými lidmi. Důvodem je zřejmý fakt, že se dnes snažíme pěstovat různé plodiny na místech, kde by neměly být pěstovány, a abychom je tam udržely, potřebujeme značné množství pesticidů a různých dalších chemikálií.

Negativní dopady užívání pesticidů

Podle oficiálních statistik se v blízkosti rozsáhlých zemědělských ploch v Mexiku rodí mnohem více různě postižených dětí. Napříč celou Evropou klesá plodnost lidí v oblastech, ve kterých se hojně používají pesticidy – např. Dánsko, Velká Británie, Belgie, Francie atd. Např. v Tasmánii vzrostl výskyt rakoviny o 200% ihned poté, co se začaly hojně užívat pesticidy.

Děsivou zprávou je také to, že například v řece Seině se díky zvyšujícímu se obsahu různých chemikálií za posledních 5 let změnilo pohlaví u ryb. V podstatě v této řece plavou už jen samičky – a žádní samečci. Další šokující zprávou je, že toxikologové v Texasu zjistili nedávno vysoké hodnoty PROZACU v tkáních všech zkoumaných ryb. Děsivou skutečností ale je, že nemáme žádné řešení!

Vodu musíme pít denně všichni, bez ohledu na to, jaká je její kvalita.

Gigantický vodní cyklus celé naší planety umožňuje migraci těchto chemikálií na obrovské vzdálenosti. Takže průmyslové toxiny byly nalezeny v tuleních, velrybách, polárních medvědech a rybách v severských oblastech a také v mateřském mléce Inuitských matek.

Další alarmující zprávou je, že téměř všechny průmyslové chemikálie používané v zemědělství a v průmyslu vzešly z válečného výzkumu – který hledal a vyvíjel látky vhodné k masovému zabíjení lidí. Dnes máme tyto látky v malých koncentracích ve vodovodní síti v podstatě ve všech zemích světa. Řada lidí se domnívá, že ve vládě jsou lidé, kteří pečují o čistotu vody a potravin, ale v mnoha případech tomu tak není, říká Erik. D. Olson, odborník na toxicitu prostředí a čistotu vodních zdrojů.

Atrazin – nebezpečný pesticid

Například jeden z nejznámějších pesticidů je ATRAZIN vyráběný švýcarskou firmou SYNGENTA. Tato látka je používána dodnes velice hojně v USA a v řadě dalších zemí světa – v řádu desítek tisíc tun ročně – proto je SYNGENTA jednou z největších agrochemických společností světa. Atrazin se používá se jako herbicid proti dvouděložným plevelům při pěstování kukuřice, cukrové třtiny, sóji, ale také v lesnictví. Atrazin je z chemického hlediska – 2-chloro-4-(ethylamin)-6-(isopropylamin)-s-triazin a jedná se o syntetický herbicid. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) ho klasifikuje jako možný lidský karcinogen. V ČR již není registrován a v Evropské unii je zakázán od 1. srpna 2005 na základě rozhodnutí Evropské komise 2004/248/EC. Samozřejmě je za tuto látku vytvořena náhrada s mnoha negativními efekty. Tento herbicid je nejčastěji se vyskytujícím kontaminantem v povrchových i podpovrchových vodních zdrojích v mnoha zemích světa – nejvíce v USA, říká Tyrone Hayes, biolog z UNIVERSITY OF CALIFORNIA, BERKELEY. Tato univerzita se stala jedním z partnerů výzkumu na žádost společnosti SYNGENTA, jestli atrazin může mít antikoncepční vlastnosti – tzn. jestli a jak interaguje s hormony štítné žlázy, s estrogenem a s testosteronem. Dr. Hayes říká, že výzkum potvrdil řadu nebezpečných interakcí Atrazinu s jmenovanými hormony, jeho největším efektem je ale demaskulinizace populace (zvířat i lidí) – tzn. odstraňování samečků z populace – v podstatě se jedná o chemickou kastraci. Dokonce i NATIONAL GEOGRAPHIC uvedl v roce 2005, že nízký počet spermií v ejakulátu můžu je z velké části způsobem vysokým obsahem pesticidů ve vodovodní síti USA. Kontaminace Atrazinem byla také spojována se zvýšeným výskytem rakoviny prostaty, rakoviny prsu a rakoviny vaječníku, říká Dr. Hayes. Tato látka se dostává také do plodové vody a negativně ovlivňuje růst plodu.

Atrazin – velký byznys – někde zákazy, jinde hojné užívání

Itálie zakázala používání Atrazinu v roce 1991, Švédsko v roce 1989, Norsko 1990, Německo 1991, Rakousko 1995, Finsko 1993, Dánsko 1995, Francie 2003. Jedná se v podstatě o jediný způsob, jak snížit kontaminaci přírody Atrazinem, protože tato látka je poměrně stabilní a může cestovat v přírodě prostřednictvím dešťové vody až na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů. Paradoxní je, že evropská firma SYNGENTA produkuje v EU zakázaný pesticid v množství mnoho desítek tisíc tun ročně … a zaplavuje s ní zemědělský trh v mnoha zemích světa, kde tato látka ještě není zakázána. Další paradox je, že v roce 2006 Agentura pro ochranu přírody USA prohlásila, že vystavení se působní Atrazinu nepředstavuje žádné nebezpečí.

Hormony a jiné tzv. signálové molekuly

Hormony jsou ze své podstaty tzv. signálové molekuly, které již ve velmi nízkých koncentracích ovlivňují zásadním způsobem pochody v našem těle. Signálními molekulami mohu být jak různé bílkoviny na membráně, tak i různé cytokiny, hormony, neurotransmitery, růstové faktory a podobně. V typickém případě je jednou buňkou vylučována jistá signální molekula, například na jejím povrchu nebo přímo do volného mimobuněčného prostoru, zatímco druhá buňka přijímá signál, a to zpravidla skrz tzv. receptor. Z receptorů vedou různé signalizační kaskády dovnitř buňky, kde ovlivňují různé buněčné procesy včetně změn v expresi (projevu) genů. Co se ale stane, když je do těla dodáváno nemalé množství různých průmyslově vyráběných hormonů, které si tělo přirozeně nevyrábí, které se v něm přirozeně nevyskytují a kterým v podstatě nerozumí?

Mnoho lidí se domnívá, že veškerá voda ve vodovodním systému je zbavována průmyslových chemikálií, pesticidů, různých chemikálií vypouštěných z tzv. živočišné zemědělské produkce jako jsou antibiotika nebo hormony. Domnívají se, že když si koupí balenou vodu, že jsou chráněni, ale ve skutečnosti, většina těchto látek se do jejich těla dostává skrze obyčejné sprchování. Až na výjimky není dnes úniku před tímto všudypřítomným chemickým znečištěním, říká Erik D. Olson bývalý právní zástupce v Radě pro ochranu přírodních zdrojů USA. Pan Olson pracoval také jako ředitel a generální poradce Senátu – Senate Committee on Environment and Public Works. Součástí jeho odbornosti jsou rozsáhlé práce týkající se environmentálních a zdravotních rizik pocházejících z toxických chemikálií. Zabýval se také tzv. environmentální legislativou a účastnil se různých soudních sporů týkajících se toxicity chemikálií, vztahu mezi prostředím a zdravím dětí, konzumací vody a její čistotou. Účastnil se jednání týkající se předpisů upravujících množství olova a ftalátů, které jsou součástí tzv. Dokumentu o zvyšování bezpečnosti spotřebitelských produktů (Consumer Product Safety Improvement Act of 2008), zasadil se o prosazení předpisů týkajících se tzv. zelených budov a zelených škol, které jsou součástí Dokumentu energetické nezávislosti a bezpečnosti (Energy Independence and Security Act of 2007).

Zdroje: 

Dokumentární film FLOW FOR LOVE OF WATER – film by IRENA SALINA – ARTEFACT FILMS – 2010

Jazyk chameleona inspiruje moderní robotický design

Brian Thomas, M.S. *

Chameleon je vysoce specializovaný ještěr s unikátním způsobem lovu – jazyk ve tvaru projektilu, který chameleon vystřeluje na svoji oběť, může být natažený na více než dvojnásobek délky jeho těla. Přestože pružinový mechanismus obstarávání potravy tohoto tvorečka byl studován po mnoho let, teprve nedávno byly objasněny detaily toho, jak to celé funguje. V současnosti studují experti detaily těchto mechanismů s cílem zdokonalit manipulační schopnosti robotů a robotických zařízení.

Ve studii publikované v časopise Bioinspiration & Biomimetics,1 představil inženýr Alexis Debray čtyři robotické systémy, které napodobují schopnosti jazyka chameleona. V závislosti na tom, jaký aparát je uchycen na samotném konci, mohou být podobné robotické projektily použity k plnění úkolů, jako je například vybírání nebo lisování součástek na montážní lince.

V popisu chameleonova jazyka a přidružených podpůrných struktur souborně nazývaných „hyolinguální aparát“, inženýr Debray názorně přitom však bezděčně objasňuje, proč tento biologický systém musel být na počátku zkonstruován se všemi svými vzájemně závislými a souvisejícími částmi a schopnostmi jako plně funkční.

Chameleonův jazyk je připevněn k jeho tělu pomocí precizně zkonstruovaných kostí. Jedna z nich má tvar tužky a slouží také jako směrová podpora, podobně jako stabilizační tyč v modelu raketové startovací rampy. Bez této kosti by chameleonův jazyk neměl žádnou oporu pro zpětný ráz pružinového svalu, který jazyk vystřeluje. Chameleon by tak neměl naprosto žádnou kontrolu nad směrem, ve kterém tímto způsobem vystřeluje svůj jazyk.

Pružinový nebo „urychlující“ sval může být stlačen na různě velkou tenzi (napětí) podobně jako pružina v závislosti na vzdálenosti cíle, který má být zasažen. V okamžiku uvolnění pružinového svalu letí konec jazyka již se svou vlastní setrvačností, což je jeden z úžasných a vskutku unikátních příkladů použití (techniky) projektilů v živočišné říši. Avšak bez opačného mechanismu navíjení jazyku zpět do tlamy by se chameleon moc nenajedl. Naštěstí, jazyk je vybaven dlouhým a velice elastickým zatahovacím (navíjecím) svalem, který vystřelený jazyk bleskurychle navine zpět do tlamy.

Dokonce i s těmito protikladnými svalovými skupinami, pojivovými tkáněmi a kostními oporami, by celý hyolinguální aparát chameleona neměl naprosto žádné využití, pokud by neměl také oči schopné sledovat kořist, mozek schopný zpracovat zrakové informace a odeslat nervové vzruchy motorickými nervovými drahami do příslušných svalových skupin jazyka a nervy schopné nést informaci z a do příslušných míst chameleonova těla.

Hyolinguální aparát je zářným příkladem biologického systému typu – všechno-nebo-nic – tzn. buď funguje každá součástka systému v dokonalé spolupráci se všemi ostatními, nebo celý systém nefunguje vůbec. A jelikož nemohl tento systém získat své precizní schopnosti postupně (tj. postupným procesem zdokonalování krok za krokem), nemohl být zkonstruován nikým jiným, než mistrem Inženýrem, který si je vědom každého detailu.

Bez ohledu na všechny tyto skutečnosti píše autor studie a vynálezce robotů Debray, že se chameleon „vyvinul z nadřádu jménem lepidosauria (říše animalia-živočichové, kmen chordata-strunatci), který je údajně též předchůdcem hada, scinka a gekona a postupně si vyvinul mnoho různých specializací, které nenalézáme u žádného jiného plaza. Jednou z těchto specializací je právě balistický jazyk.“1

Název Lepidosauria se týká skupiny resp. klasifikace ještěrů — tj. těch, kteří mají překrývající se šupiny. Žádná fosílie neukazuje ani náznak evolučního přechodu od nějakého pra-ještěra k hadovi, scinkovi, gekonovi nebo chameleonovi. Místo toho vidíme, že každý takový druh plaza se ve fosilním záznamu objevuje vždy se všemi svými typickými funkčními charakteristikami – tj. v plném rozvoji všech svých typických znaků, které jiné druhy plazů nemají.2

Pokud se tato stvoření vyvinula z „lepidosauria“, proč potom nenalézáme mezi fosíliemi ani jediného kandidáta na pozici předka, a to nemluvíme o bezpočtu přechodných forem, které bychom měli očekávat, že budou fosilizované v mnoha fázích předpokládaného milióny let trvajícího evolučního vývoje ještěrů?

Nejméně jeden evolucionisty předpokládaný evoluční předek chameleona by v určité fázi „svého“ vývoje neměl ještě plně vyvinutý kompletní jazykový aparát. Z tohoto důvodu by měl pouze některé jeho části. Jenže bez toho aniž by mnohé různě specializované a vzájemně propojené a závislé schopnosti jednotlivých částí byly společně na svém místě v jeden čas, by takové imaginární zvíře muselo nutně hladovět a strádat – jeho přežití, tím méně rozvoj a rozmnožování, by jednoduše nebylo možné. Nemožnost existence takovýchto „nedodělaných“ tj. života neschopných „přechodných“ forem tedy nutně znamená, že současní chameleoni se na Zemi nemohli objevit žádným takovým evolučním procesem, jelikož ale současní chameleoni v přírodě existují, znamená to, že se museli na Zemi objevit jiným způsobem, než nějakou (v podstatě neznámou) evoluční cestou trvající domnělé milióny let. Logickou a vědecky relevantní možností je, že byli navrženi mimořádně inteligentním Konstruktérem, který je zároveň autorem všeho živého na této planetě.

Úžasný chameleon není jen silným svědectvím geniality svého Tvůrce, ale jeho vysoce specializovaný „balistický jazyk“ sestřeluje jakékoliv evoluční spekulace o jeho původu.


Odkazy

1. Debray, A. 2011. Manipulators inspired by the tongue of the chameleon. Bioinspiration & Biomimetics. 6: 026002.

2. For example, see Thomas, B. Fossilized Gecko Fits Creation Model. ICR News. Posted on icr.org, September 8, 2008, accessed April 8, 2011.

* Dr.Thomas je popularizátorem Vědy v Institutu pro výzkum Stvoření – www.icr.org.

Originální zdroj článku: web www.icr.org dne 15. dubna 2011.
Do češtiny přeložil a doplnil: Mgr. Libor Votoček

Jak se dorozumívají mravenci

Mravenci mají dokonalý způsob dorozumívání, který jim umožňuje si navzájem přesně sdělovat důležité informace. K tomu musí umět vylučovat zvláštní pach a kromě toho jej také bez zaváhání rozpoznat.

Bible nás vyzývá: „Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho, a nabuď moudrosti“ Př 6,6.
Není snad na světě všednějšího a probádanějšího hmyzu, než jsou mravenci. Mají mimořádné vlastnosti a schopnosti, jejich nervová soustava je velmi dokonalá. Zvláštním způsobem života ukazují na svého Stvořitele. V jednom mraveništi žije až půl milionů jedinců. Jednota mravenčí společnosti je trvalá a především přirozená, žádný z mravenců nezneužívá svoji neomezenou volnost. Práce je v jejich životě obdivuhodnou a zároveň tajemnou záležitostí. Zdá se, jako by jejich práce byla cílevědomou činností, jsou však řízeni zděděnými instinkty. Mají zvláštní, záhadnou dorozumívací schopnost, a to jednak pomocí tykadel, jednak prostřednictvím pachů, které vylučují. Pachové substance vyvolávají okamžitě požadovaný způsob jednání. Nalezne-li např. americký rezavý mravenec v určité vzdálenosti od mraveniště mrtvého motýla, kterého sám nemůže odvléci, běží rychle do hnízda, aby přivolal pomoc. Přitom si zpáteční cestu značí žihadlem, kterým vypouští pachové látky. Žihadlo píše po zemi nesouvislou přerušovanou čáru. Každý z mnoha druhů mravenců (asi 6000 druhů na světě, v České republice jich žije necelých 100 druhů) má svou vlastní pachovou stopu, kterou příslušníci jiných druhů nejsou schopni vnímat. Pro mravence téhož druhu je to naprosto přesné znamení, které si dovedou správně vyložit a jdou spráným směrem po stopě.

Pach má však trvání jen určitou krátkou dobu. Ke zdrojům obživy vedou silné pachové cestičky, neboť jsou neustále dalšími mravenci obnovovány. Jakmile je však zdroj potravy vyčerpán, zmizí také značení, protože ti mravenci, kteří se už vrací s prázdnou, nezanechávají za sebou žádnou stopu a další procesí mravenců udaným směrem ve chvilce ustane. V jejich společnosti beze zbytku platí, že žádný mravenec netrpí nedostatkem. Je úžasné, že každý vyčerpaný a hladový mravenec je vždy zaručeně nasycen svými druhy.

Zdroj: Blahoslav Balcar, Tajemství života, Advent-Orion Praha, 1997

Natural Theology

Natural Theology nebo-li Co lze vyčíst o Bohu z okolní přírody

Obsah je čerpán z knihy Natural Theology od Williama Paleyho (Oxford University Press 2006)

Natural Thelogy 1. díl
1. díl série článků o argumentech pro a proti

Inteligentní záměr v přírodě byl vždy favoritním argumentem pro Boží existenci. Před 200 lety byl přinesen tento argument o nebeském hodináři Williamem Paleym, teologem a přírodovědcem.

Paley postavil argument následujícím způsobem. Předpokládejte, že jdete rozbahněnou cestou kdesi v polích. Mezi bahnem a kamením uvidíte hodinky. Nejenom, ze jdou, ale dokonce ukazují správný čas. Jaký závěr uděláte ze svého nálezu? Jsou hodinky náhodný produkt, který vznikl z okolního bahna a kamenů, nebo raději uděláte racionálnější rozhodnutí: Protože jsou tady hodinky, složité a funkční – musí existovat hodinář – musí tady být. To byl přirozený a po mém soudu velice logický závěr, který W. Paley udělal. Tuto svoji zkušenost přenesl k mnohem složitějším systémům – rostlinám, živočichům. Jako přírodovědec udělal závěr ze složitosti a funkčnosti všeho živého – tady musí být Tvůrce! Racionální závěr – pokud hodinky vyžadují hodináře, pak mnohem více složitost a funkčnost všeho živého vyžaduje Tvůrce a designéra – nebeského hodináře. To byl velice mocný argument pro Boha tak, jak ho představuje Bible – pro Boha, který tvoří, superinteligentní designér, který vytvořil složitost a funkčnost všeho živého. To je podle mého soudu stále, i po 200 letech velice přesvědčivý argument. Co budeme nyní sledovat jsou námitky proti tomuto argumentu a závěry, které můžeme udělat ze současného stavu znalostí. Překvapující je, kolik útoků bylo namířeno proti tomuto argumentu a jak rychle především západní civilizace došla k závěru – tady není žádný nebeský hodinář, nepotřebujeme ho, není pro něj místo. Proč byl tak přesvědčivý argument opuštěn? Útoky přišly ze strany čtyřech známých osobností minulosti i dneška. A my se nyní podíváme na jejich argumenty. Před více než 100 lety si známý filozof David Hume vytkl za cíl zničit argument o nebeském hodináři.

Jak to viděl David Hume

David Hume tvrdil, že analogie nesedí, protože hodinky jsou stroj, mašinka – organismy nejsou stroje. Život je nepředstavitelně složitější. Ale v pohledu fyzika je stroj jakýkoliv systém, který spotřebovává energii a produkuje práci. Ve velice hrubém přiblíženi – rostliny i živočichové jsou stroje. My to děláme v čase jídla: Spotřebováváme palivo – v různé formě – a produkujeme práci. Ale tady analogie nekončí – my jsme mnohem více než stroj. Dokonce i nejednodušší rostlina je mnohem více než stroj (a to velice dokonalý stroj). Nejenom, že vykonáváme práci, ale interagujeme s prostředím, přizpůsobujeme se, reprodukujeme se, vyšší zvířata mohou dokonce přemýšlet a lidé mít vztah se svým Stvořitelem. Ano, jsme stroje, ale také mnohem víc – pravdu má tedy William Paley.

Druhý argument, který vznesl David Hume proti koncepci nebeského hodináře byl následující: Hmota obsahuje vnitřní princip sebeorganizace – je to v její podstatě se organizovat. Problém je v tom, že nemáme žádné důkazy k tomuto tvrzení. Hmota musí mít tendenci k vytváření organizovaných celků – to je jediný způsob jak se zbavit Boha – jak ho vyřadit ze „hry“ zvané život. Cítíme, že se tady vychází ze základního předpokladu že Bůh neexistuje – a pak jediný způsob jak vysvětlit vysokou organizovanost je v tom, že tato vlastnost je v hmotě samotné. Ale je tam skutečně? Problém je v tom, že ani v minulosti, ani dnes nelze tuto kvalitu najít a prokázat. Od té doby se lidé snažili podporovat tento předpoklad a najít sebeorganizující princip v přírodě. Můžeme vidět jak pořádek vzniká z chaosu? Snaha takový princip ukázat se táhne již více než sto let. Alespoň malý náznak vzniku pořádku z nepořádku. Je to intenzívní hledání takových příkladů, které ale nevykazují žádnou funkci. Je také totiž rozdíl mezi organizovaností a složitostí.


Natural Thelogy 2. díl

2. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Co je ve skutečnosti sebeorganizace

Jako příklady sebeorganizace jsou uváděny obvykle oscilující reakce, separace barev, vznik sněhových vloček – přesné tvary – pod mikroskopem – je to příklad vzniku pořádku z chaosu. Tato otázka bude podrobněji diskutována dále. Zde je nutné poznamenat, že jejich vznik je založen na supermolekulárních strukturách vody. Voda díky vodíkovým vazbám vytváří supramolekulární struktury – není to náhoda – ale je to založeno na jedinečných vlastnostech vody. Je jasný limit, kolik pořádku lze neřízeným procesem dostat z nepořádku. Pořádek – ale žádná složitost a funkčnost. Je to jako kniha, kde by na 200 stranách byla jedna jediná věta, která by se stále opakovala. Kolik peněz byste dali za takovou knihu? Je to příklad pořádku s téměř nulovou informací. Těsně po sametové revoluci jsem měl seminář pro studenty berounského gymnázia, zajímavé bylo místo – bývalá budova okresního výboru KSČ. Jeden z profesorů mi tehdy argumentoval – přece existuje vznik organizace – DNA, proteiny. To jistě ano – ale je založen na přesném návrhu. Rozpoznání biomolekul v přírodě – vznik komplexních struktur je založen na přesném designu jednotlivých molekul, které vytváří komplexní strukturu (primární design – to je to podstatné – jinak by nevznikla dvojitá šroubovice DNA párováním bazí, D-deoxyribosa, fosfodiesterová vazba – to vše je velmi přesně navrženo, aby DNA splňovala svoji funkci. Tato struktura nese všechny informace pro život daného druhu, i když se nejedná z prvního pohledu o uspořádanou strukturu, vypadá méně organizovaně než sněhová vločka. Jedná se ale o zcela jiný typ organizace, která v sobě nese informaci. Jak hluboce se mýlil Engels, který život považoval za výsledek organizace bílkovin. U organismů pozorujeme nejenom vysokou organizovanost, pořádek, ale také vysokou komplexitu a úžasný informační obsah; užasné množství informací, které jsou pomocí DNA předávány z jedné generace na druhou. Je tedy neracionální věřit, ze tady musí být designer – který navrhl a vytvořil tak složitý a skvěle fingující systém, jakým je i nejednodušší život?

Sebeorganizující princip a DNA

Dnešní stav znalostí nám říká, že v přírodě není žádný sebeorganizující princip. Nikdo netuší proč jsou použity v bílkovinách pouze L-aminokyseliny, proč jsou používány pouze D -ribosa (RNA) a D-deoxy- ribosa (DNA). Náhodně by vznikly vždy jen racemáty. Proč byly vybrány pouze tyto struktury? Neexistuje totiž žádný přírodní samoorganizační proces, který by vybral z racemátů pouze L-aminokyseliny. Proto menůže obstát argument o sebeorganizaci ani dnes, kdy víme mnohem více o chemii a biologii.


Natural Thelogy 3. díl

3. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Nekonečný čas a pravděpodobnost

To co považoval David Hume za největší argument a co bylo převzato mnoha dalšími, například Immanuelem Kantem je následující: Když budeme třepat náhodně hmotou v nekonečném čase, pak takový proces nakonec vyprodukuje složité bioformy a živé organismy. To je analogie argumentu, který znáte v jiné podobě: Jestliže budeme mít tisíc opic a posadíme je k psacímu stroji, pak po nekonečném čase nakonec napíší kompletní dílo Williama Shakespeara. Existuje statistický výpočet jak dlouho jim to bude trvat. Ten ale přehlíží dva fakty. Za prvé to že opice si napsané zase mohou zničit přepsáním (vratnost chemických reakcí) či vymazáním a také to že psací stroj se rozbije dávno před dokončením. David Hume říká – jestliže máme k dispozici nekonečný čas – pak se to stane. Ale je tu velký problém. Jednak psací stroj se brzy rozbije a opice zemřou mnohem dříve, než by to mohly dokončit, mnohem dříve, než bude dopsána jediná kapitola – a také, že schází někdo, kdo by řekl – protože teď tady máš dobrý řádek – nepřepisuj to, ani nemaž. Ten velký důraz na čas a pravděpodobnost náhody, který vidíme ve všech evolučních koncepcích je neužitečný, protože základní kameny pro život by se rozpadly mnohem dříve, než by bylo náhodně něco smysluplného vytvořeno – a jsou vůbec tyto základní stavební kameny k dispozici? Optimismus z padesátých a šedesátých let už dávno vzal za své. Vezměte si své hodinky – rozeberte je na jednotlivé součástky – pak s nimi třeste dost dlouho – až se zase složí náhodně zpět – výsledek bude ten, ze si mnohem dříve zničíte jednotlivé součástky. Nekonečný čas nepomůže – stavební kameny se rozpadnou dříve. Dnešní astrofyzika ale jednoznačně odhalila že nebyl k dispozici nekonečný čas – ale docela přesný čas – tím se argument nekonečného času hroutí. Vesmír není nekonečně starý, čas měl počátek. Dnešní fyzika říká přesné to, co první stránky Bible. Není to příjemné zjištění?

Takže můžeme jít zpět k filozofům a biologům: Pro předpoklad, že se už přírodní procesy (přírodní výběr, mutace) postarají se o to, aby vznikly struktury zajišťující život (proteiny, DNA, membrány) a nakonec život sám není k dispozici ani nekonečné množství stavebních bloků ani nekonečné množství času – proto je tento předpoklad nesprávný.

Bůh není žádoucí

Donedávna se celkem obecně přejímala představa, ničím nepodložený závěr, že William Paley se mýlil a naopak David Hume popisoval zcela přesně to, co se děje v přírodě. Divíme se jak je to možné, důvod pro to není přírodovědný, ale leží úplně jinde – a to ve snaze odstranit, zbavit se naší zodpovědnosti před Bohem. A hlavním důvodem k tomuto postoji je eroze křesťanství. Takže i lidé raději věří Davidu Humovi než Williemu Paleymu – i když, jak opakuji – pro to není žádný vědecký důvod. Naopak argument, který uvedl před více než 200 lety William Paley je zcela obhájen vědou dnešních dnů.


Natural Thelogy 4. díl

4. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Jak to viděl Charles Darwin

Další muž, který útočil na argument o nebeském hodináři byl Charles Darwin. Jestliže existuje sebeorganizující princip v přírodě, máme-li dost času, můžeme vše vysvětlit na základě mechanismu přírodního výběru. Sám Darwin se nezabýval tím jak život vznikl, pouze jak se vyvíjí. Závěr je takový, že přírodní výběr a mutace vysvětlují všechny změny různých forem života. Zde je nutné vidět hrubou chybu, kterou často dělají křesťané. Naježí se, jakmile slyší něco o mutacích a přírodním výběru. To jsou jevy, které jistě existují, jen je třeba jim dát správné místo a rozpoznat limity jejich působení. I z Bible vyplývá, že Bohem stvořené druhy byly nadány ohromnou variabilitou a možností rozvoje. To, že Darwin věřil nesprávně, že Bůh stvořil fixní, neměnné druhy a pak kolem sebe viděl ohromnou variabilitu byl počátečním důvodem k hledání jiné koncepce. Jeho komentář k argumentu Williama Paleyho o nebeském hodináři byl následující – život, na který se dívám, jak rostliny tak živočichové se mohou měnit na základě přirozených procesů bez jakéhokoliv nadpřirozeného zásahu, a to mutací a přírodním výběrem. V čem spočívá základní problém Darwinovy koncepce, v čem je jeho pojetí falešné? Je to v tom, že nepostřehl nebo nechtěl připustit limit, jaký má přírodní výběr a limit, jaký mají mutace (tento termín byl ovšem použit až dlouho po Darwinovi).

Jak funguje přírodní výběr ve skutečnosti

Přírodní výběr je schopnost přenést omezené množství změn do určitého druhu (species). Příkladem zde může sloužit druh pes a psovité šelmy. Zřejmě z jednoho základního druhu nyní máme obrovskou variabilitu, i když často řízenou člověkem na základě umělého křížení. Máme dnes psy obrovské velikosti, až k pudlům, kteří mohou sedět v čajovém hrnku. Evoluce říká – podívejte se, co vniklo přírodním výběrem. Předně – nebyl to přirozený přírodní výběr – a hlavně – čím dál se umělým křížením vzdalujeme od základního druhu – potom tím více mají kříženci větší a větší problémy s přežitím. Bez umělého křížení bychom rychle ztratili řadu psích plemen, pravděpodobně již po jedné generaci. Biologové říkají – tady je nový druh. Ve skutečnosti máme mnoho plemen psů – ne nový druh. Naopak přírodní výběr říká: Čím dál půjdeš od původního druhu, čím dále je druh tlačen od normálu, tím menší je šance na přežití. Závěr – přírodní výběr působí jako stabilizátor – ne tvůrce nových druhů. Jaká by byla asi naděje na přežití v přírodě pro pudlíka velikosti čajového šálku? Vezměte 300 plemen psů a nechte je spolu pohromadě. Jak mnoho generací za podmínek bez umělého křížení povede k tomu, že vymizí řada, ne-li většina plemen a zbude jich nepříliš mnoho, možná jen základní druh? V přírodě také někdy dochází k umělé separaci určitého potomstva – nejlepší příklad je populace na ostrovech – rozdíl po 100 generacích na různých ostrovech – je to podobné jako pokusy biologů, ale to základní je limit přírodního výběru: Psi, bez ohledu na to jak je budete křížit, se nikdy nestanou chroustem či koněm.


Natural Thelogy 5. díl

5. díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

A co mutace?

Ty mohou způsobit mnohem výraznější změny než přírodní výběr. Problém zde je v tom, že většina mutaci je neutrálních, neovlivňuje schopnost k přežití. Zbylé mutace jsou většinou negativní a to v poměru od 1000 : 1 (negativní/positivní) po většinový 1 milion : 1 (negativní/pozitivní). Ptáme se, jak takový nepříznivý poměr může přinést něco pozitivního. Podívejme se na matematický model tak, jak ho popisuje teoretická biologie. Obecný výpočet pro úvahu poměru příznivé/nepříznivé mutace je dán několika základními vstupními parametry – průměrnou délkou života jedné generace, reprodukční schopností a velikostí populace určitého druhu. Výsledek matematického modelování, který byl nedávno uveřejněn, odhalil limity mutací, limit kam mutace může vést, jakou změnu může poskytnout. Zjištěné limity jsou velice kruté, protože mutace jsou ve svém důsledku daným poměrem nepříznivé/příznivé důvodem pro vymírání, nikoliv pro vývoj druhů. Mutace vedou k vymírání druhu – ne jeho vývoji. Možná si říkáte – jak si ověříme, že tento matematický model evoluce je pravdivý. Odpovídá to přesně tomu co se děje dnes a co bylo nalezeno ve zkamenělinách – tam totiž pozorujeme vymizení druhů – ne vývoj a změnu druhu v jiný. Velká spousta hotových druhů ve zkamenělinách je nenávratně pryč. Jediná cesta, jak druh může přežít – a mutačně se vyvíjet – je pouze tehdy, když je obrovské množství jedinců a velice krátký generační čas. Je několik druhů, které mají krátký generační čas vzhledem k času vymizení. Jsou druhy, které mají mnoho jedinců – rychle se množících, ale těch je velice málo. Závěr je nepříliš optimistický – téměř všechny druhy na naší planetě vyhynou, včetně člověka – to je perspektiva v přísném pohledu matematického modelu evoluce. O jeho pravdivosti svědčí fosilie, které přinášejí důkazy o vymizení velkého množství druhů, ne vzniku nových. Existují druhy, které překonávají ten velice nepříznivý poměr pozitivních/negativních mutací. Máme pro to experimentální důkazy.

Podmínky pro existenci pozitivních mutací

Hranice druhů, které dokážou z náhodných mutací profitovat (ale samozřejmě ne jich využít pro změnu na druh jiný) je u druhů, kde v přírodě existuje kvadrilion a více individuí a má-li rychlou reprodukci. Pak místo vymírání naopak získává díky mutaci výhody. Je-li individuí menší počet, pak jediná šance je vymizení druhu. Existuje kontrola pro tento model vyvinutý na CALTECH v Kalifornii. V přírodě vidíme přesně, co je tímto modelem popsáno. Fosilie ukazuji vymizení druhů. Jediné druhy, které jdou mutačně dopředu jsou viry, baktérie a několik druhů hmyzu, těch, kterých je dostatečné množství – to jsou termiti a mravenci. A my skutečně vidíme, že druhy, které odpovídají zmíněné matematické teorii vývoje co do počtu a reprodukční doby se skutečně mutačně vyvíjejí.

Jako typický příklad je možné uvést virus AIDS. Každý rok bojujeme s chřipkou a protože viry rychle mutují, nemusíme čekat na tento „pokrok“ nijak dlouho. Ale pokud počet jedinců klesá, pak je velmi malá šance na přežití: Tady nepotřebujeme žádné miliardy let vývoje – pravdivost tohoto modelu můžeme snadno sledovat v reálném čase. A tento model dobře vysvětluje fosilní nálezy – to co v nich vidíme je mizení druhů, ne jejich přeměna v jiný. Tento model si můžeme ověřit v reálném čase – není potřeba milionů a miliard let vývoje. Z toho vidíme jeho pravdivost.

Natural Thelogy 6. díl

6. a poslední díl série článků o nebeském hodináři a argumentech pro a proti.

Co nám vlastně říká fosilní záznam?

Vidíme tam – ať je časujete jak chcete – po Kambriu je exploze zkamenělin. Strom zkamenělin v učebnicích biologie není popsán zrovna férovým způsobem. Experimentální důkazy pro vertikální větve existují, ne však pro horizontální větve. Druh se objevuje ve zkamenělinách a zase mizí, nemáme příklady změny jednoho druhu v jiný. Celý popis by byl korektnější nikoliv popisem stromu, ale sadu, či trávníku jednotlivých hotových druhů. Vše, co na určitém druhu uvidíme, jsou pouze malé změny, dané přírodním výběrem a mutací – a pak vymizení. Důležitá pravda je následující: Dnes probíhá obrácená evoluce – degenerace a rychlé mizení druhu. Problém je v tom, že evoluce jde špatným směrem. Jsou to tvrdá čísla, podle objevení složitých organizmů dnes nazývaná jako kambrijská exploze. Miliony nových složitých druhů nacházíme naráz, v jedné vrstvě, od té doby následuje vymírání půl miliardy druhů – dnes zbývá pouhých 5-8 milionů. To je obrovské číslo pro zmizelé druhy. Dnes vymírá spousta druhů, 1-5 druhů mizí každou hodinu. Ekologové tvrdí, že je to hlavně díky člověku – ale domnívám se, že pracuje princip, který jsme si ukázali a že k vymírání druhů by docházelo i bez neblahé činnosti člověka. A to co je podstatné podle knihy Paula a Anne Ehrlichových – zbývá dokumentovat byť jen jediný případ vzniku nového druhu v přírodě. Závěr vynikajících světových vědců z oboru je následující: Vznik a vývoj života nelze vysvětlit přírodními procesy.

Stephen Jay Gould: Příroda je plna špatného designu.

Stephen Jay Gould je dalším, kdo se dnes, po 200 letech od původu práce o hodináři snaží přinést argumenty proti koncepci Tvůrce, nebeského hodináře. Jeho argumentace jde následujícím směrem: Příroda je plna špatného designu. Má-li William Paley pravdu a za přírodou skutečně stojí Tvůrce, pak proč Bůh navrhl přírodu – jak vesmír, tak život – takovým způsobem? Bůh to navrhl velice špatně, všude kolem nás je spousta chyb a nálezů špatného návrhu. Proč to tak nešikovně naprojektoval? To vše kolem nás jsou suboptimální improvizace slepé evoluce. Existuje dvojí odpověď. Předně první odpověď. Bible přece nijak nepopírá, že původní Boží dokonalé stvoření podléhá degeneraci, a to díky příchodu hříchu na naší planetu. Špatná funkce – to není překvapivé, ale je to výsledek degenerace. Špatnou strukturu lze očekávat. I člověk je dnes na tom hůře, než dříve. Dochází ke spoustě genetických poruch, podívejte se jen na počet diabetiků dnes. Díky dobré výživě jsme třeba vyšší než naši předkové, ale to ještě neznamená, že jako druh jdeme dopředu. Náš současný pokrok je dán především tím, co jsme zdědili od předchozích generací. Druhá odpověď na představy S. J. Goulda o špatném designu pochází od křesťanského biologa Petera Gordona. Ve své knize Peter Gordon ukazuje, že to, co S. J. Gould považuje za špatný design, funguje ve skutečnosti znamenitě. Hlavní diskuse se soustředila na palec medvídka pandy – jestli je skutečně příkladem špatného návrhu – nebo naopak slouží pandovi ke sbírání potravy velmi dobře. Závěrem své knihy Gordon poznamenává: Nesuďte tak rychle Boží stvoření, biologické orgány jsou nesmírně složité. A tak podrobná analýza ukazuje, že všechny uváděné příklady špatného designu jsou ve skutečnosti příklad dobrého designu.

Richard Dawkins a kniha „Slepý hodinář“

Další útok nacházíme v nedávné době v knize Slepý hodinář od ateisty Richarda Dawkinse. Hlavní idea jeho díla je prokázat, že evoluce odhaluje vesmír bez designu. Přírodní procesy jsou slepé, bez vědomí, nesledují žádný účel. Nemají žádnou mysl, žádné oči. Nemají žádný plán pro budoucnost, nemají žádnou vizi – tak charakterizoval Dawkins přírodní výběr – a uzavírá: Pokud chcete vidět za nimi nějakého hodináře, je to slepý hodinář. Domnívám se že přesně to je jádro všech materialistických výpovědí – představa, že život na zemi je produkt přísně přírodních procesů za kterými není žádný design a záměr. Na podpoření své argumentace vytvořil program na počítači Apple Computer. Podle tohoto programu můžete měnit různé bioformy. Od počátku můžete sledovat a ovlivňovat jejich vývoj. Vývoj ovšem není náhodný a závisí na osobě, která sedí u klávesnice a na tom, jak svými zásahy modelový vývoj ovlivňuje a řídí ho v každém kroku. A tak program, který byl vlastně původně určen k tomu aby prokázal životnost neřízených procesů ukazuje naopak, že pouze řízený výběr podle přesného plánu vede k zvyšování úrovně. Je to test kreativity operátora, ne model přírodních procesů. Řada biologů také vznesla námitku, že časové relace vůbec nesedí. Čas se zde představuje zcela nerealisticky. Je známo, kolik změn můžete očekávat, ale program vlastně představuje mnohem delší – nepředstavitelně delší časové období pro změny, než které bylo kdy k dispozici, i když jste zastánci dlouhé chronologie. Takže po 200 letech argument Williama Paleye odolal a je plně obhájen.

Úžasný argument designu ve vesmíru

Nové argumenty pro nebeského hodináře pocházejí především nyní z úžasného plánu, který nacházíme ve vesmíru, v přírodě, i přírodních zákonů samotných. Při vzniku života jdeme od nulové funkce k plné funkčnosti. To není skok, který by bylo možné vysvětlit. Jestliže vezmete nejjednodušší formu života, a přerušíte všechny chemické vazby, pak jaká je v ideálním chemickém prostředí pravděpodobnost, že se uspořádají zpět a vytvoří nejjednodušší živou buňku? Šance je nepředstavitelně malá, potřebujete v pravděpodobnostním výpočtu číslo se 100 miliardami nul.

Jestliže v ideálním prostředí nepřijdeme o žádné stavební kameny – šance je nepředstavitelně malá, nikdy nic takového nebylo pozorováno. Rozumný závěr – je to asi nemožné. Knihy o teorii informace a molekulární biologii, například od Yockeyho přinášejí zajímavá sdělení. Sám autor, agnostik, říká: Jestliže někdo čte moji knihu, nikdy nemůže dojít k závěru, že přírodní procesy mohly vyprodukovat byť i ten nejjednodušší organizmus. Není-li tu nejmenší šance, náš závěr je pak naprosto přirozený – musel tu být nadpřirozený zásah. Dnes důvody pro víru v Boha jako Stvořitele jsou silnější než kdykoliv dříve.

123...14Stránka 1 z 14
© Všechna práva vyhrazena. Vytvořeno v B Media